Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. G. a 2. D. G., zastoupených Mgr. Ing. Annou Francovou, advokátkou, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 25 Cdo 1740/2024-557, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2023 č. j. 19 Co 121/2022-515 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. listopadu 2021 č. j.
10 C 364/2019-214, ve znění opravných usnesení ze dne 28. ledna 2022 č. j. 10 C 364/2019-222 a ze dne 7. března 2022 č. j. 10 C 364/2019-226, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Oblastní nemocnice Náchod, a. s., sídlem Purkyňova 446, Náchod, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Náchodě (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem, ve znění opravných usnesení, zamítl žaloby, jimiž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 1 800 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a stěžovatelka částky 4 600 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil oběma povinnost zaplatit vedlejší účastnici (Oblastní nemocnici Náchod, a. s.; dále jen "žalovaná") náhradu nákladů řízení (výroky III a IV), rozhodl, že vedlejší účastnice (Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group; dále jen "vedlejší účastnice") nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a uložil oběma stěžovatelům povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výroky VI a VII). Ve věci se jednalo o žaloby o zaplacení náhrad za duševní útrapy, jež stěžovatelé utrpěli v souvislosti s úmrtím otce stěžovatele a manžela stěžovatelky (dále "poškozený") v důsledku zanedbání zdravotní péče zaměstnanci žalované. Žalobní tvrzení byla podpořena znaleckým posudkem MUDr. Vladimíra Drymla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie.
3. Soud prvního stupně ve věci provedl podrobné dokazování, mimo jiné znaleckými posudky MUDr. Vladimíra Drymla, dále MUDr. Jiřího Hubíka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a koloproktologie, prof. MUDr. Vladimíra Černého, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, zdravotnická odvětví různá, specializace anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína, MUDr. Michaely Ublové a doc. MUDr. Petra Hejny, Ph.D., MBA, znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a PharmDr. Viktora Voříška, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a dále výslechy znalců ustanovených v trestním řízení (kromě MUDr. Drymla též prof. Černého a MUDr. Hubíka), výslechy svědků (ošetřujících lékařů poškozeného) a listinami.
4. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2910 a § 2959 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že žalovaná nepostupovala v rozporu s pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy. Veškeré výsledky provedených vyšetření poškozeného směřovaly k závěru, že trpí mechanickým ileem (neprůchodností střev), rozpoznat ileus paralytický nebylo možné, neboť střeva se jevila jako neprůchodná z důvodu překážky. Postup lékařů je nutné hodnotit "ex ante" s tím, že využili dostupné diagnostické metody, které je vedly k indikaci neodkladné revize dutiny břišní.
Operace poškozeného po zhruba 6 hodinách od jeho příchodu do nemocnice proběhla v rámci standardní doby pro řešení náhlé příhody břišní. Provedení preventivních opatření bylo v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy. Žalovaná neměla k dispozici žádnou další či modernější metodu, která by eliminovala riziko komplikací. Poškozený trpěl dalšími chronickými chorobnými změnami, které byly ve svém souhrnu vedle zánětu horního úseku zažívací trubice podstatným zátěžovým faktorem, jenž se mohl podílet na vzniku srdeční zástavy.
Poškozený se navíc do nemocnice dostavil s nejméně dva dny trvajícími intenzivními obtížemi a s velmi pokročilým střevním zánětem. Lze předpokládat, že včasný příchod by do jisté míry eliminoval riziko tragického následku. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by postup žalované byl non lege artis, soud se dále nezabýval existencí příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a úmrtím poškozeného, ani projevy duševních útrap stěžovatelů.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroků III a IV potvrdil (výrok I), změnil jej ve výrocích III a IV ohledně výše náhrady nákladů řízení a solidarity stěžovatelů (výrok II), uložil jim povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III), rozhodl, že mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení státu (výrok V). Odvolací soud doplnil dokazování revizními znaleckými posudky doc. MUDr. Pavla Zonči, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a koloproktologie, a MUDr. Václava Zvoníčka, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína a dospěl k závěru, že ze všech znaleckých posudků (s výjimkou posudku MUDr. Drymla) a z dalších důkazů vyplynulo, že žalovaná nezanedbala své povinnosti tak, že by její celkový postup bylo možné označit jako non lege artis, případně že by mezi eventuálními dílčími (a nikoliv podstatnými) pochybeními a smrtí poškozeného byl vztah příčinné souvislosti. Případná pochybení ve vedení zdravotnické dokumentace považoval odvolací soud za marginální, neboť byl v daném případě k dispozici dostatek jiných důkazů o postupu žalované, nelze tedy dovodit, že by zdravotnická dokumentace byla vedena zcela nedostatečně a že by snad toto pochybení vedlo k tragickému následku. Pět ze šesti provedených znaleckých posudků včetně dvou revizních dospělo k témuž závěru, tedy že postup žalované i provedení výkonu lze označit za lege artis.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
7. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jim předcházejícího řízení.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu přenesly obecné soudy odpovědnost za skutkovou i právní správnost svých rozhodnutí na znalce. S ohledem na tento a další dílčí nedostatky dosáhla pochybení obecných soudů ústavněprávní roviny. Stěžovatelé zdůrazňují především to, že podle Nejvyššího soudu je otázkou, zda žalovaná postupovala v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), nutné posuzovat za pomoci znalců - lékařů, takže se z hlediska aplikační práce jedná fakticky o otázku skutkovou.
Lpění Nejvyššího soudu na tom, že jde o otázku skutkovou, ačkoliv jde o otázku právní, značí neochotu náležitě právně zhodnotit, zda postup žalované lege artis byl, či nebyl. Bez adekvátní právní úvahy soudu však rozhodnutí věci spočívá čistě ve skutkové rovině a zcela se opírá o znalecké závěry. Nejvyšší soud následně ke všem dovolacím otázkám konstatoval, že nezakládají přípustnost dovolání. Nejvyšší soud zaměnil stěžovateli vznesené právní otázky za otázky skutkové a následně je vypořádal odkazy na znalecké posudky.
Stěžovatelé se proto odpověď na klíčovou otázku, zda pracovníci žalované postupovali lege artis, dozvěděli pouze od znalců, jejichž závěry soudy pouze nekriticky a mechanicky zopakovaly. Stěžovatelé jsou toho názoru, že obecné soudy o věci stěžovatelů nerozhodovaly, nýbrž pouze převzaly a reprodukovaly znalecké závěry a vyhnuly se jakémukoliv vlastnímu právnímu hodnocení a úvahám. Podle stěžovatelů jsou napadená rozhodnutí (zejména rozsudek odvolacího soudu) v návaznosti na tento postup natolik vadná, že jsou nepřezkoumatelná, neboť zcela chybí vlastní úvaha soudu o provedených důkazech ve smyslu § 132 o.
s. ř. Tvrdí, že revizní znalci ve svých posudcích sice nalezli na straně žalované pochybení, avšak tato pochybení nebyla náležitě zohledněna, resp. obecné soudy je zcela přešly.
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavní soud též ustáleně judikuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ, jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.
13. V nyní posuzované věci stěžovatelé uplatňují námitky, jež byly již předmětem přezkumu v rámci soustavy obecných soudů. Vytýkají jim zejména to, že ve věci vycházely pouze z obsahu znaleckých posudků a samy si na věc neudělaly právní názor.
14. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že závěr o přípustnosti, či nepřípustnosti dovolání Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Výjimku z výše uvedeného představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. usnesení ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. II.
ÚS 2745/13 , ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 či ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2368/16 ). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje jen na zjištění, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil [srov. k tomu usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 či ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2368/16 , nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 nebo stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)].
15. Nejvyšší soud se podrobně zabýval všemi stěžovateli vznesenými otázkami. Především se jednalo o otázky, kterými zpochybňovali závěry odvolacího soudu učiněné na základě znaleckých posudků. Podle názoru Ústavního soudu se jimi dovolací soud zabýval řádně a pečlivě. Konstatoval, že stěžovatelé odvolacímu soudu nevytýkají nesprávné právní posouzení, ale nesprávné hodnocení provedených důkazů. V podstatě se domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, přičemž nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z mylné aplikace práva, ale z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí.
Uvedl, že odvolací soud závěry obou revizních znaleckých posudků podrobně zrekapituloval a následně je náležitě zhodnotil. Z žádného z revizních znaleckých posudků však nevyplynulo, že by se zaměstnanci žalované dopustili takového postupu, který by vedl k úmrtí poškozeného. V posuzované věci byly závěry posudku MUDr. Drymla vyvráceny posudky MUDr. Hubíka a prof. Černého, proto s ohledem na jejich odlišné závěry nechal odvolací soud vypracovat revizní znalecké posudky doc. Zonči a MUDr. Zvoníčka.
Pokud byly závěry znaleckého posudku MUDr. Drymla vyvráceny ostatními znaleckými posudky, neměl odvolací soud žádný důvod přistupovat ke konfrontaci znalců, navíc by se takový postup mohl jevit jako rozporný se zásadou hospodárnosti řízení, když již byly v řízení vypracovány revizní znalecké posudky, jejichž cílem bylo odstranit rozpory mezi posudky MUDr. Hubíka a prof. Černého na jedné straně a MUDr. Drymla na druhé straně. V posuzovaném případě byla sice znalci shledána dílčí pochybení (absence změření teploty, ne zcela vyhovující optimalizace poškozeného před operací, podle jednoho ze znalců pozdní zavedení nasogastrické sondy, některé nedostatky zdravotnické dokumentace), neměla podle jejich závěru vliv na úmrtí poškozeného, případně jejich vliv nelze posoudit.
16. V předmětné věci obecné soudy přistoupily k zadání znaleckých posudků za situace, kdy rozhodnutí záviselo ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelé mají pravdu v tom, že znalecký posudek je při rozhodování soudu pouze jedním z důkazních prostředků. Soudy nemohou bez dalšího závěry znalců mechanicky přebírat do svých rozhodnutí a přenášet tak odpovědnost za rozhodnutí ze soudu na znalce. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz.
Ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranně prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti (srov. nálezy ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 , ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 , ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 , ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21 , ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22 , ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22 či usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1456/19 ).
17. Soud však není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Otázkou hodnocení důkazu znaleckým posudkem se Ústavní soud mnohokrát zabýval. Například v nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18
Ústavní soud konstatoval, že i znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení podle § 120 a § 132 o. s. ř., a jeho závěry nemohou být soudem pouze mechanicky přebírány. Při takovém postupu by se totiž mohly medicínské spory ponechat pouze disputacím lékařských kapacit (spolu s veškerými riziky vyplývajícími ze stavovské solidarity) a soudci by jejich závěry za stát jen formálně stvrdili (srov. též nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 ).
18. Posouzení, zda znalecké posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem pro rozhodnutí, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, které přísluší obecným soudům (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 543/20 ). V dané věci zůstal zcela osamocen znalecký posudek předložený stěžovateli, jehož závěry byly i podle názoru obecných soudů přesvědčivě vyvráceny dalšími znaleckými posudky. Skutečnost, že odvolací soud nepřistoupil ke konfrontaci znalců, jak namítají stěžovatelé, neznamená porušení jejich práv, neboť výsledky znaleckých posudků i po výsleších znalců byly pro odvolací soud přesvědčivé.
19. Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry a posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, resp. mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu