USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) L. G., b) D. G., oba zastoupeni Mgr. Ing. Annou Francovou, advokátkou se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti žalované: Oblastní nemocnice Náchod a. s., IČO 26000202, se sídlem Purkyňova 446, Náchod, zastoupena JUDr. Renatou Dobývalovou, advokátkou se sídlem Masarykovo náměstí 69, Náchod, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o zaplacení 6.400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 364/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2023, č. j. 19 Co 121/2022-515, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 2.057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Renaty Dobývalové. III. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Žalobci se původně samostatnými žalobami domáhali zaplacení náhrad za duševní útrapy, jež utrpěli v souvislosti s úmrtím otce žalobce a), respektive manžela žalobkyně b) J. G. (dále též „poškozený“ či „pacient“) v důsledku zanedbání zdravotní péče zaměstnanci žalované. Žalobní tvrzení byla podpořena znaleckým posudkem MUDr. Vladimíra Drymla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie.
2. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 10 C 364/2019-214, ve znění opravných usnesení ze dne 28. 1. 2022, č. j. 10 C 364/2019-222, a ze dne 7. 3. 2022, č. j. 10 C 364/2019-226, zamítl žaloby, jimiž se žalobce a) domáhal zaplacení 1.800.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyně b) 4.600.000 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalobci a) a žalobkyni b) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výroky III a IV), rozhodl, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a uložil žalobci a) a žalobkyni b) povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výroky VI a VII).
Soud prvního stupně ve věci provedl podrobné dokazování, mimo jiné znaleckými posudky MUDr. Drymla, dále MUDr. Jiřího Hubíka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a koloproktologie, prof. MUDr. Vladimíra Černého, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, zdravotnická odvětví různá, specializace anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína, MUDr. Michaely Ublové a doc. MUDr. Petra Hejny, Ph.D., MBA, znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a PharmDr. Viktora Voříška, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a dále výslechy znalců ustanovených v trestním řízení (kromě MUDr.
Drymla též prof. Černého a MUDr. Hubíka), výslechy svědků (ošetřujících lékařů poškozeného) a listinami. Zjistil, že poškozený byl 25. 12. 2016 převezen rychlou záchrannou službou na pracoviště žalované. Po provedených vyšetřeních byla stanovena diagnóza spočívající v neprůchodnosti střev, pacient byl přijat k hospitalizaci a byla indikována neodkladná operace. Po zavedení nasogastrické sondy bylo ze žaludku odčerpáno 700 ml tekutiny, bylo přistoupeno k úvodu do anestezie, následně došlo k masivnímu zvracení.
Zvratky byly ihned odsávány z dýchacích cest, po neúspěšných pokusech o intubaci byl anesteziologem MUDr. Němečkem přivolán primář MUDr. Maršík, který se dostavil do 10 minut a prostřednictvím videolaryngoskopie provedl intubaci. Následně po dobu asi 40 minut probíhala kardiopulmonální resuscitace, avšak bezúspěšně. Soud prvního stupně dále zjistil, že teprve při přijetí do nemocnice se ukázalo, že poškozený trpěl závažnými chronickými chorobnými změnami – obezitou, kornatěním tepen 1. až 3. stupně, ztukovatěním jater, lipomatózou svaloviny srdečních komor, jícnovými varixy, chronickým zánětem sliznice lačníku a žlučníkovými kameny.
Neprůchodnost střev byla způsobena akutním zánětem sliznice a stěny horního úseku zažívacího ústrojí. Ten ztratil funkci posunovat dále do střeva tráveninu a ta se zde hromadila ve velkém množství. Nasogastrická sonda nebyla zavedena pozdě, pokud by naopak byla zavedena již na oddělení, došlo by zřejmě k úmrtí pacienta již zde. K úkonu byl pacient s ohledem na okolnosti připraven dostatečně. Kontrolní laboratorní vyšetření by nezměnilo léčebný postup. MUDr. Němeček se připravoval na atestaci, podobné úkony prováděl mnohokrát, primář oddělení byl o rizikovém pacientovi informován, jakmile byl volán, dostavil se na operační sál téměř okamžitě.
Závěry znaleckého posudku MUDr.
Drymla, který se nad rámec své specializace vyjadřoval i k otázkám anesteziologickým, byly vyvráceny posudky a výslechy prof. Černého a MUDr. Hubíka a rovněž posudky MUDr. Ublové a doc. Hejny a výpověďmi ošetřujících lékařů v trestním řízení.
3. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2910 a § 2959 o. z. a dospěl k závěru, že žalovaná nepostupovala v rozporu s pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy. Veškeré výsledky provedených vyšetření směřovaly k závěru, že pacient trpí mechanickým ileem (neprůchodností střev), rozpoznat ileus paralytický nebylo možné, neboť střeva se jevila jako neprůchodná z důvodu překážky. Postup lékařů je nutné hodnotit „ex ante“ s tím, že využili dostupné diagnostické metody, které je vedly k indikaci neodkladné revize dutiny břišní.
Operace poškozeného po zhruba 6 hodinách od jeho příchodu do nemocnice proběhla v rámci standardní doby pro řešení náhlé příhody břišní. Provedení preventivních opatření bylo v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy. Žalovaná neměla k dispozici žádnou další či modernější metodu, která by eliminovala riziko komplikací. Poškozený trpěl dalšími chronickými chorobnými změnami, které byly ve svém souhrnu vedle zánětu horního úseku zažívací trubice podstatným zátěžovým faktorem, jenž se mohl podílet na vzniku srdeční zástavy.
Pacient se navíc do nemocnice dostavil s nejméně dva dny trvajícími intenzivními obtížemi a s velmi pokročilým střevním zánětem. Lze předpokládat, že včasný příchod by do jisté míry eliminoval riziko tragického následku. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by postup žalované byl non lege artis, soud se dále nezabýval existencí příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a úmrtím poškozeného, ani projevy duševních útrap žalobců.
4. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 19 Co 121/2022-515, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroků III a IV potvrdil (výrok I), změnil jej ve výrocích III a IV ohledně výše náhrady nákladů řízení a solidarity žalobců (výrok II), uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III), rozhodl, že mezi žalobci a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV) a uložil žalobcům povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení státu (výrok V).
Odvolací soud doplnil dokazování revizními znaleckými posudky doc. MUDr. Pavla Zonči, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a koloproktologie, a MUDr. Václava Zvoníčka, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína. Podle závěrů doc. Zonči byl veškerý timing v souladu s potřebami pacienta a možnostmi zdravotnického zařízení. Indikace k operaci byla jednoznačně stanovena na základě klinického stavu pacienta a CT vyšetření. Hodnoty draslíku nebyly natolik nízké, aby zabránily operaci.
Vhodnější by byla optimalizace pacienta před operací s dostatečnou volumoterapií, korekce vnitřního prostředí a podání antibiotik, nelze však kvantifikovat, do jaké míry by tím došlo ke zlepšení prognózy pacienta s ohledem na jeho vážný akutní stav a nově zjištěné komorbidity. Byla provedena správná předoperační vyšetření a časový interval od přijetí pacienta do operace byl standardní. Podle znalce by bylo správné dřívější zavedení nasogastrické sondy, ale vzhledem k velkým kusům potravy v žaludky by nemuselo být efektivní.
Na oddělení by došlo k odvedení stejného množství tekutiny jako na sále. Indikace k operaci při ileu pravděpodobně smíšené etiologie byla správná. Zdravotnická dokumentace byla vedena průměrně, v souladu se standardy zdravotnického zařízení. Podle závěru doc. Zonči se nikdo z personálu žalované nedopustil postupu, který by byl v rozporu s uznávanými medicínskými postupy a pravidly lékařské vědy. Z chirurgického hlediska nebyl příčinou úmrtí poškozeného postup pracovníků žalované. Na fatálním průběhu se mohly zásadním způsobem podílet komorbidity, jež byly zjištěny teprve v rámci interního předoperačního vyšetření a následně v rámci pitvy.
MUDr. Zvoníček uvedl, že příčinou smrti byl mechanický ileus, bezprostřední příčinou zástava srdce v důsledku aspirace zvratků, nikoliv postup pracovníků žalované. Dokumentace byla vedena standardně, i když má některé nedostatky. Přes navržení korekce mírné hypokalemie (nedostatku draslíku) k jejímu podání nedošlo, což však neovlivnilo pravděpodobnost aspirace. Při odsátí žaludečního obsahu bylo postupováno adekvátně. Anesteziologické vyšetření mohl provádět anesteziolog bez atestace, který měl možnost konzultovat a přivolat atestovaného anesteziologa.
K zavedení sondy nedošlo pozdě, správně bylo postupováno rovněž při polohování pacienta a při resuscitaci. Dokumentace obsahovala základní informace, které v ní mají být.
5. Odvolací soud tedy uzavřel, že ze všech znaleckých posudků (s výjimkou posudku MUDr. Drymla) a z dalších důkazů vyplynulo, že žalovaná nezanedbala své povinnosti tak, že by její celkový postup bylo možné označit jako non lege artis, případně že by mezi eventuálními dílčími (a nikoliv podstatnými) pochybeními a smrtí poškozeného byl vztah příčinné souvislosti. Případná pochybení ve vedení zdravotnické dokumentace považoval odvolací soud za marginální, neboť byl v daném případě k dispozici dostatek jiných důkazů o postupu žalované, nelze tedy dovodit, že by zdravotnická dokumentace byla vedena zcela nedostatečně a že by snad toto pochybení vedlo k tragickému následku. Pět ze šesti provedených znaleckých posudků včetně dvou revizních dospělo k témuž závěru, tedy že postup žalované i provedení výkonu lze označit za lege artis. Odvolací soud tedy shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není po právu.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž otázek, které doposud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Uvedené otázky formulovali dovolatelé následovně: [1] Je soud povinen podrobit závěry znaleckých posudků kritickému posouzení, poměřovat, zda jdou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, zda nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení? [2] Je soud povinen učinit kroky vedoucí k pochybnostem o správnosti závěrů znalce vzniklým v důsledku rozporu mezi písemným vyhotovením znaleckého posudku a výslechem znalce? [3] Je soud povinen v případě rozporů několika znaleckých posudků z oboru zdravotnictví provést za účelem objasnění rozporů konfrontační výslech znalců? [4] Je možné učinit závěr, že postup lékařského personálu je lege artis v případě, kdy je zjištěna řada dílčích pochybení? [5] Jakým způsobem má být při posouzení otázky, zda postup zdravotnického personálu byl (non) lege artis, zohledněno jednání pacienta? [6] Je při posouzení otázky postupu lege artis nutné zohlednit individuální stav pacienta? [7] Je obsahem postupu lege artis i zajištění transportu do lépe vybaveného zdravotnického zařízení?
7. V kontextu první a druhé otázky dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3425/2006. Vyjádřili své přesvědčení, že znalci doc. Zonča a MUDr. Zvoníček při svých výsleších relativizovali své závěry, aniž by pro to byl objektivní důvod. Soud měl v takové situaci zvolit vhodný postup, například odstranění rozporu znaleckých posudků formou současného výslechu znalců při jednání. Dovolatelé vytkli odvolacímu soudu, že pouze mechanicky převzal konečné závěry revizních znaleckých posudků, aniž dostatečně zohlednil jejich celý obsah.
Z prakticky všech v řízení provedených znaleckých posudků vyplývá řada pochybení zdravotnického personálu žalované, přičemž tyto detaily zvýšily rizikovost operace pro poškozeného. Hodnocení znaleckých posudků nebylo provedeno ve vzájemné souvislosti s veškerými provedenými důkazy, závěry znalců nebyly kriticky hodnoceny, některé skutečnosti nebylo možné pro vady zdravotnické dokumentace posoudit, což v důsledku vedlo k porušení práva žalobců na spravedlivý proces. Otázka, jakým způsobem má být soudem naloženo se závěry znalce v případě, kdy se písemné vyhotovení znaleckého posudku „v klíčových dílčích závěrech zásadním způsobem liší od výsledku výslechu daného znalce“ podle názoru žalobců dosud nebyla dovolacím soudem výslovně řešena.
Ke třetí formulované otázce dovolatelé uvedli, že jedině konfrontace doc. Zonči a MUDr. Zvoníčka s MUDr. Drymlem byla procesně správným postupem (dovolatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, či rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 35/2018-1011). Ohledně čtvrté otázky dovolatelé připomněli judikaturu týkající se způsobu, jakým má soud pracovat se znaleckým posudkem (odkázali přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018). V souvislosti s pátou otázkou dovolatelé uvedli, že se odvolací soud nevypořádal se zákonným vymezením náležité odborné úrovně lékařských služeb ve smyslu § 4 odst. 5 zákona č. 372/2012 Sb. (správně zákona č. 372/2011 Sb., poznámka dovolacího soudu), obzvláště s ohledem na to, že z revizních znaleckých posudků vyplývá závěr, že čas pacienta strávený v nemocnici mohl být využit lépe. S odkazem na sedmou otázku se dovolatelé táží, zda neměl být poškozený po zjištění závažnosti jeho stavu převezen do jiného zdravotnického zařízení.
Závěrem žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná ve svém vyjádření zdůraznila, že se skutkovými námitkami žalobců se znalci vypořádali v rámci svých revizních znaleckých posudků a zejména během svých výslechů. Rozsudek odvolacího soudu považuje žalovaná za souladný s judikaturou. Tvrzení žalobců byla vyvrácena již čtyřmi znaleckými posudky a nebylo prokázáno, že by žalovaná postupovala v rozporu s pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy, nebyla ani prokázána příčinná souvislost. Konfrontační výslech znalců by byl podle názoru žalované nadbytečný a nehospodárný. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření označila dovolání za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí. Postup žalované nebyl non lege artis a nebyla ani prokázána příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím žalované a úmrtím pacienta.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
11. První otázka položená dovolateli je formulována natolik obecně, že její promítnutí do poměrů souzené věci je prakticky vyloučeno, když na jejím řešení napadené rozhodnutí ani nespočívá, přičemž odpověď na ni je zřejmá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz například rozsudky ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, nebo dovolateli citovaný rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3425/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3700/2022), a to již proto, že se jedná o dříve vyslovený judikatorní závěr toliko přeformulovaný do podoby otázky. Gramatický výklad druhé otázky by vedl ke zcela absurdním závěrům, neboť dovolatelé dozajista nepožadují po soudu, aby činil kroky vedoucí k pochybnostem o správnosti závěrů znalce, ale naopak k jejich odstranění.
12. Dovolatelé odvolacímu soudu prostřednictvím prvních tří otázek
nevytýkají nesprávné právní posouzení ale nesprávné hodnocení provedených důkazů. V podstatě se domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, přičemž nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z mylné aplikace práva, ale z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku tak přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládají (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17). Dovolací soud připomíná, že znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř. Byť jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009), odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem nepodléhají.
13. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud podotýká, že ačkoliv dovolatelé hovoří o zásadních rozporech mezi písemným vyhotovením revizních znaleckých posudků doc. Zonči a MUDr. Zvoníčka a výslechy uvedených znalců, nikterak v tomto směru své námitky nekonkretizují. Je přitom zcela běžnou praxí, že soud během výslechu znalce, který vypracoval písemný znalecký posudek, požádá o dovysvětlení některé odborné otázky, poukáže na odlišné závěry dalších znaleckých posudků, nebo se jinak pokusí o odstranění případných nejasností, jak mu ostatně ukládá § 127 o. s. ř. Odvolací soud závěry obou revizních znaleckých posudků podrobně zrekapituloval (viz body 13 a 14 napadeného rozsudku) a následně je náležitě zhodnotil (viz body 17 až 19 napadeného rozsudku). Z žádného z revizních znaleckých posudků nevyplynulo, že by se zaměstnanci žalované dopustili takového postupu, který by vedl k úmrtí poškozeného.
14. V souvislosti se třetí žalobci položenou otázkou dovolací soud uvádí, že konfrontace znalců je toliko jedním z možných řešení, jež může soud využít v případě různě vyznívajících znaleckých posudků. Dovolatelé pomíjí, že ani v jimi citované judikatuře není řečeno, že soud má povinnost ke konfrontaci znalců přistoupit, ale že se jedná pouze o jednu z možností. Ústavní soud v odkazovaném nálezu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08, zdůraznil nutnost nespokojit se v případě rozporných znaleckých posudků s jejich písemným vyhotovením, ale provést výslech znalců, případně jejich konfrontaci.
Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, označil současný výslech obou znalců při jednání za netradiční cestu. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 35/2018-1011, není rozhodnutím dovolacího soudu, a nemůže tedy představovat ustálenou rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Z právě uvedeného nelze dovodit povinnost soudu ke konfrontaci znalců přistoupit. V naposled citovaném rozhodnutí dovolacího soudu je naopak zdůrazněna možnost, již soudu dává § 127 odst. 2 o.
s. ř., a sice zadání revizního znaleckého posudku. V souladu s tímto požadavkem postupoval též odvolací soud v posuzované věci – závěry posudku MUDr. Drymla byly vyvráceny posudky MUDr. Hubíka a prof. Černého, s ohledem na jejich odlišné závěry nechal odvolací soud vypracovat revizní znalecké posudky doc. Zonči a MUDr. Zvoníčka. Za daných okolností, pokud byly závěry znaleckého posudku MUDr. Drymla vyvráceny ostatními znaleckými posudky, neměl odvolací soud žádný důvod přistupovat ke konfrontaci znalců, navíc by se takový postup mohl jevit jako rozporný se zásadou hospodárnosti řízení, když již byly v řízení vypracovány revizní znalecké posudky, jejichž cílem bylo odstranit rozpory mezi posudky MUDr.
Hubíka a prof. Černého na jedné straně a MUDr. Drymla na druhé straně.
15. Otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace.
Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). Dovolatelé v nyní posuzované věci vycházejí především ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Drymla, avšak pomíjí závěry posudků ostatních, včetně znaleckých posudků revizních. Doc. Zonča ve svém posudku konstatoval, že pracovníci žalované se nedopustili postupu, který by byl v rozporu s uznávanými medicínskými postupy a pravidly lékařské vědy. MUDr. Zvoníček výslovně uvedl, že s většinou závěrů MUDr. Drymla nesouhlasí, naopak se ztotožnil s většinou závěrů prof. Černého a uzavřel, že v daném případě bylo postupováno podle uznávaných medicínských postupů a pravidel lékařské vědy.
Pokud byla v posuzovaném případě znalci shledána dílčí pochybení (absence změření teploty, ne zcela vyhovující optimalizace pacienta před operací, podle jednoho ze znalců pozdní zavedení nasogastrické sondy, některé nedostatky zdravotnické dokumentace), neměla vliv na úmrtí pacienta, případně jejich vliv nelze posoudit. Ani čtvrtá otázka tedy přípustnost dovolání nezakládá.
16. K páté otázce je třeba uvést, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není totiž řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, a ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020); jestliže na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže tedy založit přípustnost dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení (viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020). Odvolací soud při posuzování toho, zda zaměstnanci žalované jednali lege artis, nezohlednil jednání poškozeného, neboť podkladem pro jeho závěry mu v tomto směru byly především znalecké posudky, a to s ohledem na odbornost relevantních otázek.
Pouze okrajově naznačil, že při dřívějším příchodu do zdravotnického zařízení mohly být vyhlídky pacienta příznivější. Na tomto závěru však své právní posouzení nezaložil (viz bod 19 napadeného rozsudku), když jde navíc o otázku, která s tím, zda zaměstnanci žalované postupovali lege artis, nesouvisí.
17. Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že za zjevně bezdůvodné je třeba
považovat takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), a dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018). Uvedený charakter má šestá dovolateli formulovaná otázka. Její řešení vyplývá přímo z § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Dovolatelé pak nijak nerozvádějí, v jakém ohledu odvolací soud nezohlednil individuální stav pacienta, který byl velmi vážný.
18. Jde-li o sedmou otázku, je nutno zdůraznit, že odvolací soud se nezabýval tím, zda bylo třeba poškozeného převézt do jiného zdravotnického zařízení. Neexistující závěr odvolacího soudu však nemůže být dovolacím soudem přezkoumán. Dovolatelé netvrdí, že by uvedenou námitku vznesli již dříve, přičemž v dovolacím řízení tak již s ohledem na § 241a odst. 6 o. s. ř. učinit nemohou. Dovolatelé netvrdí ani žádné konkrétní skutečnosti, pro něž by měl být poškozený do jiného zdravotnického zařízení převezen.
19. Jelikož dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou, respektive mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3, § 151 odst. 1 a 3, § 93 odst. 3 věty první o. s. ř.
21. Žalovaná má proti žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů právního zastoupení. Výše náhrady je určena podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů sestává tedy z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy každý 2.057 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupkyně žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
22. Žalobci jsou povinni nahradit náklady dovolacího řízení též vedlejší účastnici, jež v řízení podporovala žalovanou, a to v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy tato vedlejší účastnice, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, na každého žalobce tak připadá 150 Kč, a to podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu