21 Cdo 2699/2018-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny ve věci
úschovy částky 1 242 960,40 Kč, určené pro příjemce 1) EMTC - Czech a. s. se
sídlem v Praze 3 - Žižkově, Pod Krejcárkem č. 975/2, IČO 27096661, a 2)
ALKONY-CZ, a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V Celnici č. 1031/4, IČO
27403386, zastoupeného Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7,
Jankovcova č. 1518/2, za účasti složitele BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. se
sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí č. 1046,1047/24-26, IČO 27386732,
zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října č.
767/12, o žádosti příjemce 2) o vydání předmětu úschovy, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 Sd 25/2017, o dovolání složitele proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2018 č. j. 29 Co 96/2018-58,
I. Dovolání složitele se odmítá.
II. Složitel je povinen zaplatit příjemci 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Lenky Heřmánkové, advokátky se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1518/2.
III. Ve vztahu mezi příjemcem 1) a složitelem žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např.
usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014 a ze dne 29. 7. 2014 sp.
zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší
soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v
procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012
vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 3931/2011 a předtím
například usnesení ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 29 Odo 462/2005 a ze dne 24. 5.
2007 sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně
právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní
praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014. Uvedené platí i pro
dovolatelem nastolenou právní otázku, zda se soud nejprve zabývá žádostí
příjemce o vydání předmětu úschovy, nebo žádostí složitele o vrácení předmětu
úschovy. Z ustanovení § 298 z. ř. s., včetně jeho systematického uspořádání,
jednoznačně vyplývá, že vrácení předmětu úschovy na základě žádosti složitele
připadá v úvahu jen (až) v případě zřejmého (nepochybného) nezájmu příjemce o
vydání předmětu úschovy; ustanovení § 298 odst. 3 z. ř. s. taxativně stanoví,
kdy lze na takový nezájem příjemce usuzovat (v případě souhlasu příjemce s
vrácením předmětu úschovy složiteli, v případě, prohlásí-li příjemce, že
předmět úschovy nepřijímá, a v případě, že se příjemce k výzvě soudu nevyjádří,
ač byl poučen o možných následcích své pasivity v tomto směru). Žádost příjemce
o vydání předmětu úschovy uvedený nezájem příjemce vylučuje, stejně jako vydání
předmětu úschovy příjemci vylučuje, aby bylo vyhověno žádosti složitele o jeho
vrácení. Žádost složitele o vrácení předmětu úschovy tedy není překážkou
rozhodnutí o žádosti příjemce o vydání předmětu úschovy.
Lze proto uzavřít, že dovolatel nepředložil dovolacímu soudu právní otázku,
která by mohla založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení vyplývá z právní úpravy, a proto
není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů.
Odůvodňuje-li dovolatel nastolenou právní otázkou svůj nesouhlas s vydáním
předmětu úschovy příjemci 2), je v tomto směru usnesení odvolacího soudu v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, uveřejněné pod č.
96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, podle kterého souhlasu složitele k
vydání předmětu úschovy příjemci podle ustanovení § 185d odst. 1 věty třetí o.
s. ř. (nyní § 298 odst. 1 věta třetí z. ř. s.) není třeba, bylo-li plnění
složeno do soudní úschovy proto, že složitel měl důvodné pochybnosti o tom, kdo
je věřitelem, a také Zprávu a zhodnocení řízení o úschovách projednanou a
schválenou občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR dne 11. 2. 1977
sp. zn. Cpj 43/76, uveřejněnou pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1977, a Zhodnocení rozhodování ve věcech úschov projednané a
schválené občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR dne 20. 10. 1988
sp. zn. Cpj 38/88, uveřejněné pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1989, podle kterých státní notářství (dnes soud) v řízení o
úschovách nezkoumá tvrzený důvod úschovy, nezabývá se tím, zda složením úschovy
dojde k platnému splnění dluhu, a nepřísluší mu ani zkoumání platnosti právního
úkonu, jímž dluh vznikl (soud se tedy nezabývá tím, zda závazek, jehož
předmětem je plnění skládané do úschovy, ve skutečnosti existuje či nikoliv),
neboť v řízení o úschovách jde o zkoumání pouze formálních podmínek tohoto
způsobu splnění dluhu, jehož volba zásadně spočívá na dlužníku].
Nejvyšší soud proto dovolání složitele podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu