ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Ing. Josefa Sedláka, MBA, se sídlem v Plzni, Polní 14, PSČ 326 00,
insolvenčního správce úpadce SORstav - plus s. r. o., identifikační číslo osoby
26344068, proti žalovanému J. Š., podnikateli, místem podnikání v Praze -
Vinohradech, Vinohradská 1431/69, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby
70659826, zastoupenému Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě 957/23, PSČ 110 00, o zaplacení částky 2,668.387,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 20/2009, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května
2011, č. j. 1 Cmo 363/2010-414, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předmětem sporu v souzené věci byly nároky ze smlouvy o dílo uzavřené mezi
úpadcem jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem dne 5. června 2006,
jednak nárok na zaplacení zůstatku ceny díla ve výši 1,912.163,- Kč s úrokem z
prodlení od 9. listopadu 2007 do zaplacení, jednak nárok na smluvní pokutu za
prodlení se zaplacením ceny díla za dobu od 9. listopadu 2007 do 20. ledna 2009
ve výši 419.684,- Kč s úrokem z prodlení od 10. března 2009 do zaplacení a za
dobu od 21. ledna 2009 do 7. ledna 2010 ve výši 336.540,- Kč s úrokem z
prodlení od 1. ledna 2010 do zaplacení. Žalovaný založil svou procesní obranu
na námitce, že poté, co úpadce znemožnil splnění závazku dohodnutým způsobem,
totiž plněním na clearingový účet žalovaného u společnosti ICE Clearing, a. s. (dále jen „ICE Clearing“), splnil závazek náhradním plněním, složením
clearingových poukázek této společnosti do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2010, č. j. 31 Cm 20/2009-272,
žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 1,912.163,- Kč s úrokem z
prodlení od 30. dubna 2010 potvrdil, ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že
mezi úpadcem a žalovaným byla dne 5. června 2006 uzavřena smlouva o dílo na
zhotovení projektové dokumentace pro stavební povolení a provedení prací na
rekreačním domě. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05% za každý
den prodlení žalovaného s placením faktury na cenu díla a bylo dohodnuto, že
změny smlouvy je možné provádět pouze formou písemných dodatků. V dodatku č. 2
ze dne 6. června 2007 bylo ujednáno, že základní smluvní cena bude uhrazena
celá převodem ve prospěch clearingového bilančního účtu vedeného společností
ICE Clearing a DPH bude uhrazena ve prospěch běžného účtu zhotovitele; úhrada
ve formě clearingových poukázek sjednána nebyla. Dílo bylo zhotoveno a úpadce
fakturou ze dne 25. října 2007 splatnou 8. listopadu 2007 vyúčtoval žalovanému
dohodnutou cenu díla ve výši 3,765.349,- Kč včetně DPH. Po započtení vzájemných
pohledávek provedeném dopisem ze dne 8. listopadu 2007 činil zůstatek dluhu
žalovaného 1,912.163,- Kč. Žalovaný měl u společnosti ICE Clearing zřízen
clearingový účet jak ke dni podpisu smlouvy o dílo, tak ke dni vyúčtování ceny
díla úpadcem. Též úpadce dne 10. března 2006 uzavřel se společností ICE
Clearing smlouvu o vstupu do systému tzv. Clearing ICE, na jejímž základě měl
počínaje dnem 10. března 2006 zřízen a aktivován clearingový účet na dobu
jednoho roku. Žalovaný byl v období od 10. října 2002 do 4. prosince 2007
členem představenstva uvedené společnosti a byl to on, kdo s úpadcem uzavíral
smlouvu o vstupu do systému Clearing ICE. Poukázky Clearing ICE jsou ve
Všeobecných smluvních podmínkách uvedené společnosti upraveny v rámci
clearingového zúčtování jako speciální institut, přičemž podle článku VI. odst.
4 těchto podmínek byl úpadce oprávněn přijmout tyto poukázky pouze za podmínky,
že má uzavřenu smlouvu o využití poukázek Clearing ICE; uzavření takové smlouvy
prokázáno nebylo. Protože úpadce svou účast v systému Clearing ICE neobnovil, k
datu 10. března 2007 zanikla a k témuž datu přestal existovat i jeho
clearingový účet, na který měla být podle smlouvy o dílo hrazena cena díla. Dopisem z 21. listopadu 2007 úpadce tuto skutečnost oznámil žalovanému a vyzval
jej, aby zůstatek ceny díla uhradil na jeho bankovní účet. Žalovaný trval na
dohodnutém způsobu úhrady, dopisem ze 17. prosince 2007 namítl, že úpadce mu
neobnovením účasti v Clearing ICE neposkytuje součinnost k plnění jeho
závazku, a navrhl úhradu závazku poukázkami Clearing ICE. Dopisem ze dne 19. února 2007 pak úpadci oznámil, že složil clearingové poukázky v celkové výši
1,912.200,- Kč do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 3. Nebylo prokázáno, že
bylo úmyslem žalovaného uzavřít smlouvu o dílo pouze za podmínky, že cena díla
bude zúčtována a uhrazena v rámci systému Clearing ICE. Činnost společnosti
Clearing ICE byla v době mezi vstupem úpadce do systému a vyúčtováním ceny
díla šetřena orgány činnými v trestním řízení, což bylo úpadci známo, a
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010, č. j. MSPH 93 INS
8756/2009-B-8, byl na majetek této společnosti prohlášen konkurs. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně v tom
ohledu, že smlouva o dílo byla uzavřena platně, že kompenzační úkon žalovaného
zahrnuje uznání zbytku závazku a že složením clearingových poukázek do soudní
úschovy nedošlo k zániku závazku žalovaného. Argumentoval, že platba takovým
způsobem nebyla dohodnuta a odkaz žalovaného na Obecné smluvní podmínky
Clearing ICE je bezvýznamný za situace, kdy smlouva o dílo neodkazuje na jejich
obsah. Oproti soudu prvního stupně však zdůraznil, že úpadce byl povinen
poskytnout žalovanému součinnost ke splnění závazku dohodnutým způsobem tím, že
bude mít clearingový bilanční účet u společnosti ICE Clearing, a to až do
splnění závazků žalovaného. Na základě toho usoudil, že absence tohoto účtu
vylučovala vzhledem k ustanovení § 365 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) možnost prodlení žalovaného se zaplacením ceny díla, a z ustanovení §
575 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pak dovodil, že o objektivní
nemožnosti poskytnutí této součinnosti a z toho plynoucí nemožnosti plnit
dohodnutým způsobem lze uvažovat až prohlášením konkursu na majetek společnosti
ICE Clearing ke dni 15. dubna 2010. Vzhledem k ujednání v článku 5.6. smlouvy o
dílo uzavřel, že právo požadovat úhradu doplatku ceny díla ve výši 1,912.163,-
Kč připsáním této částky na účet věřitele u jeho banky ve smyslu ustanovení §
339 obch. zák. vzniklo úpadci až dne 15. dubna 2010 a vzhledem k ustanovení
článku 5.6. smlouvy o dílo se jeho pohledávka stala splatnou dne 29. dubna
2010, žalovaný se proto dostal do prodlení s plněním tohoto peněžitého závazku
dne 30. dubna 2010. Odvolací soud proto neshledal důvodnou žalobu na zaplacení
smluvní pokuty, požadované za období do 7.
ledna 2010, a na zaplacení úroků z
prodlení z částky 1,912.163,- Kč za dobu od 9. listopadu do 29. dubna 2010. Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadl žalovaný dovoláním,
dovozuje jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává v tom, že napadené
rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyla dosud řešena, a že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem
posouzena jinak. Jedná se o otázky,
1) zda v případě, že úpadce „nikdy neposkytnul žalovanému součinnost ke
splnění jeho závazku sjednaným způsobem a následně nastala objektivní nemožnost
splnění závazku žalovaného sjednaným způsobem vyvolaná vnějšími okolnostmi,
vznikla žalovanému povinnost splnit závazek jiným způsobem, určeným úpadcem“,
2) zda plnění poskytnuté formou clearingových poukázek v důsledku
neposkytnutí součinnosti úpadce ke splnění závazku sjednaným způsobem může mít
důsledky zániku závazku jeho splněním, a
3) zda neposkytnutí součinnosti ke splnění závazku sjednaným způsobem a
následná objektivní nemožnost splnění závazku sjednaným způsobem vyvolaná
vnějšími okolnostmi způsobuje zánik závazku žalovaného v důsledku nemožnosti
plnění. Důvod dovolání dovolatel spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel především namítá, že nebyl-li ve smlouvě o dílo sjednán alternativní
způsob splnění jeho závazku k úhradě ceny díla a nebylo ani sjednáno právo
úpadce určit jiný způsob splnění tohoto závazku, pak úpadci nepřísluší právo
určit podle ustanovení § 327 odst. 1 obch. zák., jakým způsobem má dovolatel
plnit, tím méně pak toto právo přísluší soudu. Dovolatel argumentuje ve
prospěch názoru, že právo určení způsobu splnění závazku náleží vzhledem k
tomuto ustanovení naopak jemu, a brojí proti výkladu, podle něhož byl-li ve
smlouvě sjednán způsob splnění závazku, nepřichází aplikace ustanovení § 327
odst. 1 obch. zák. v úvahu. Má za to, že v situaci, kdy mu věřitel neposkytl
součinnost ke splnění závazku sjednaným způsobem, mu ustanovení § 327 odst. 1
obch. zák. zakládalo oprávnění jednostranně určit alternativní způsob splnění
závazku, zvláště když neposkytnutí součinnosti mělo za následek faktickou
nemožnost splnění závazku sjednaným způsobem. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu též nesprávnou aplikaci ustanovení § 575 obč.
zák. Podrobuje kritice především právní posouzení odvolacího soudu spojující
objektivní nemožnost splnění závazku sjednaným způsobem s prohlášením konkursu
na majetek společnosti ICE Clearing; argumentuje, že samotná existence
insolvenčního řízení nemohla takové důsledky založit. Současně namítá, že
dospěl-li odvolací soud k závěru, že prohlášením konkursu se splnění závazku k
úhradě ceny díla sjednaným způsobem stalo nemožným ve smyslu ustanovení § 575
odst. 1 obč. zák., pak nemohl současně aplikovat ustanovení § 575 odst. 2 obč. zák. Pokud totiž prohlášením konkursu zanikl clearingový platební systém, jehož
prostřednictvím měl dovolatel splnit svůj závazek, jen sotva lze tento závazek
splnit za podmínek v tomto ustanovení uvedených. Dovolatel má za to, že
odvolací soud zaměnil hospodářskou nemožnost plnění podle ustanovení § 575
odst. 2 obč. zák. a možnost určení alternativního způsobu splnění závazku podle
ustanovení § 327 odst. 1 obch. zák. Zároveň prosazuje názor, že plněním ve
smyslu ustanovení § 575 odst. 2 obč. zák. je též plnění prostřednictvím
clearingových poukázek. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod
body I, III a IV zrušil a věc vrátil (zřejmě v tomto rozsahu) odvolacímu soudu
k dalšímu řízení. Úpadce se k dovolání nevyjádřil. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. května
2012, č. j. KSPL 20 INS 2596/2012-A-15, zveřejněným v insolvenčním rejstříku
dne 30. května 2012, prohlásil konkurs na majetek úpadce. Poté, co Nejvyšší
soud usnesením ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 32 Cdo 3931/2011-452, uvědomil
účastníky řízení a insolvenčního správce o důsledcích tohoto rozhodnutí,
insolvenční správce podáním došlým dne 19. listopadu 2013 navrhl, aby v
dovolacím řízení bylo pokračováno. V souladu s ustanovením § 264 odst. 1, věty
za středníkem, zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve
znění pozdějších předpisů, se účastníkem řízení namísto úpadce stal insolvenční
správce. Ve vyjádření připojeném k návrhu na pokračování v řízení se insolvenční správce
ztotožnil se závěry odvolacího soudu, zpochybnil argumentaci dovolatele a
navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nedůvodné. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud
zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy,
jestliže to připouští zákon (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku o věci samé rozsudkem
potvrzujícím a protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější
rozsudek, jímž by tento soud rozhodl jinak a jenž by byl zrušen odvolacím
soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012)., tj. jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto též při zkoumání,
zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení
zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit
č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce
může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí
určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004,
sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího
soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Je třeba předeslat, že dovolatel si chybně vyložil ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Právní otázkou, která má být posouzena jinak, je otázka dovolacím soudem
již vyřešená, od jejíhož dosavadního řešení se dovolací soud hodlá odchýlit. Podmínku takto stanovené přípustnosti dovolání tedy – oproti očekávání
dovolatele – nesplňuje argument, že dovolací soud by měl posoudit právní otázku
jinak, než jak ji posoudil odvolací soud. Dovolacím soudem vyřešenou právní
otázku, jež by měla být posouzena jinak, dovolatel nevymezuje a taková otázka
není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněného dovolacího důvodu. V pořadí první z dovolatelem položených otázek zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí nezakládá, neboť na řešení takto formulované otázky rozsudek
odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud neuložil žalovanému povinnost k
zaplacení peněžní částky na základě závěru, že úpadce tento způsob plnění
určil; dovolatelem kritizované právní posouzení, podle něhož úpadce byl
oprávněn určit způsob splnění závazku, nelze v odůvodnění napadeného rozhodnutí
nalézt. Pokud odvolací soud cituje ustanovení § 327 obch.
zák., pak jedině v
souvislosti s úvahou, že dovolatel nebyl (s ohledem na dohodnutý způsob platby)
oprávněn jednostranně zvolit způsob alternativního plnění formou clearingových
poukázek. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani v pořadí druhá z otázek, která se
upíná k posouzení konkrétních poměrů souzené věci. Zákon clearingové poukázky
jako způsob splnění dluhu nezná a neupravuje je ani jako jiný způsob zániku
závazku (srov. § 559 a násl. obč. zák.). Smlouva, v níž byly clearingové
poukázky jako zvláštní právní instrument sjednány, je smlouvou nepojmenovanou
ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. Skutkový závěr odvolacího soudu,
že úpadce účastníkem takové smlouvy nebyl, dovolatel nezpochybnil a v tomto
dovolacím řízení by ani zpochybnil nemohl (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). To,
že plnění, které zákon neupravuje jako způsob splnění závazku či jako jiný
způsob zániku závazku, může vést k zániku závazku jen tam, kde je to sjednáno,
je do té míry samozřejmé, že se o otázku zásadního významu po právní stránce ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nejedná; rozhodnutí odvolacího soudu
nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež
nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 103, a
usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května
2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo
5295/2008). Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí právně významným ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., a potud má dovolání za přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v dovoláním otevřené otázce, zda
následná nemožnost splnění závazku dohodnutým způsobem způsobuje zánik závazku
v důsledku nemožnosti plnění, neboť se jedná o otázku v rozhodovací praxi soudu
dosud neřešenou. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel
obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z
úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí
zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dospěl přitom
k závěru, že dovolání je nedůvodné. Především je tu vůbec otázka, zda ujednání, podle něhož bude cena díla
vyčíslená peněžní částkou uhrazena převodem ve prospěch clearingového
bilančního účtu vedeného pro věřitele clearingovou společnosti, je skutečně
dohodou o způsobu splnění závazku, jak jej má na mysli ustanovení § 327 obch. zák., anebo zda se jedná o dohodu o místě plnění (o tzv. splništi) ve smyslu
ustanovení § 335 a násl. obch. zák.
Jazykové vyjádření obsažené v tomto
ujednání totiž nasvědčuje tomu, že závazek k zaplacení ceny díla (tedy peněžitý
závazek) měl být splněn již připsáním převedené částky na určený účet, tedy
zaplacením (poskytnutím peněžního plnění), nikoliv až následným započtením v
rámci clearingového systému (k jeho podstatě srov. blíže např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 32 Cdo 1398/2008, uveřejněného
pod číslem 57/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Určení účtu, na
který má být plněno, přitom není určením způsobu plnění závazku, jak tento
pojem zná ustanovení § 327 obch. zák., nýbrž je určením platebního místa, tj. místa plnění, což vyplývá již ze skutečnosti, že ustanovení § 339 obch. zák. upravující plnění peněžitého závazku na účet věřitele vedený u poskytovatele
platebních služeb se nalézá pod rubrikou „Místo plnění“, a z čehož jako z
naprosté samozřejmosti vychází ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, uveřejněný pod číslem 42/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 20
Cdo 3134/2012, pak Nejvyšší soud dovodil, že bankovní (depozitní) účet
advokátky se podle smlouvy stal místem plnění podle ustanovení § 335 odst. 1
obch. zák., takže závazek zanikl složením peněžní částky na tento účet, tj. splněním podle ustanovení § 324 odst. 1 obch. zák. Právní závěr odvolacího
soudu, že ujednání o uhrazení ceny díla na clearingový účet je ujednáním o
způsobu splnění závazku, však v souzené věci dovolatelem napaden nebyl,
dovolacímu přezkumu proto nepodléhá a Nejvyšší soud z něho tudíž ve svých
dalších úvahách vychází. Dlužno však dodat, že ani posouzení takového ujednání
jako dohody o splništi by nevedlo k jiným než níže uvedeným závěrům. Již v rámci posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud zdůraznil, že
dovolatelem kritizovaný závěr o tom, že žalobkyně byla oprávněna určit způsob
plnění podle ustanovení § 327 obch. zák., odvolací soud neučinil. Zcela zjevně
vycházel z toho (byť to považoval za do té míry samozřejmé, že to nevyjádřil
explicitně), že v případě nemožnosti splnit závazek sjednaným způsobem je třeba
plnit způsobem, který vyplývá ze zákona, popřípadě z povahy věci. Standardním
způsobem splnění závazku k zaplacení peněžní částky pak je poskytnutí
peněžitého plnění. K principu obecného univerzalizmu peněžního plnění lze
odkázat např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1994, sp. zn. 7 Cdo 176/93, uveřejněný pod číslem 65/98 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2001, sp. zn. 29 Odo
169/2001, a ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 530/2001). Výkladem
ustanovení § 327 obch. zák. se odvolací soud zabýval pouze v rámci posouzení,
zda měl volbu způsobu plnění dovolatel, a jeho závěru, že z ustanovení § 327
odst. 1 obch. zák. takové oprávnění dovolatele nevyplývá, nelze ničeho
vytknout. Jestliže zákon clearingové poukázky jako způsob splnění závazku nezná
a nebyl-li takovýto způsob plnění jako alternativní ani sjednán, pak tu není
žádné opory pro závěr, že předmětný peněžní závazek k zaplacení ceny díla bylo
lze splnit též tímto způsobem. O situaci upravenou v hypotéze ustanovení § 327
odst. 1 obch. zák. se tu tudíž nejedná. Z toho pak zároveň vyplývá též záporná odpověď (rozvedená již v rámci posouzení
přípustnosti dovolání) na otázku, zda plnění poskytnuté formou clearingových
poukázek může mít – za uvedených okolností - za následek zánik závazku
splněním. Pro závěr, že nemožnost splnění závazku sjednaným způsobem pro
nedostatek součinnosti věřitele je v tomto ohledu právně významnou skutečností,
tu není žádného důvodu, zejména ani v ustanovení § 327 odst. 1 obch. zák. Oproti tomu, čím argumentuje dovolatel, odvolací soud nepojil ve svých úvahách
objektivní nemožnost splnění závazku sjednaným způsobem se samotnou existencí
insolvenčního řízení, nýbrž až s prohlášením konkursu na majetek clearingové
společnosti. Lze přitom považovat za zřejmé, že vzhledem k účinkům prohlášení
konkursu (srov. § 244 a násl. insolvenčního zákona) by insolvenční správce jen
stěží mohl pokračovat v provozování clearingového platebního systému,
spočívajícího v započítávání pohledávek z obchodů klientů (účastníků systému). Lze ostatně v tomto ohledu mutatis mutandis odkázat na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn.
29 Odo 1105/2006, uveřejněný pod
číslem 20/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl formulován a
odůvodněn závěr, že ode dne, kdy byl prohlášen konkurs na majetek obchodníka s
cennými papíry, je u takového úpadce vyloučeno další plnění povinností
směřujících k obchodování s cennými papíry a plynoucích z jím uzavřených smluv
o správě portfolia. Dovolatel ve svých námitkách mylně ztotožňuje dodatečnou nemožnost splnění
závazku sjednaným způsobem s dodatečnou nemožností splnit závazek vůbec ve
smyslu ustanovení § 575 odst. 1 obč. zák. Lze-li dluh splnit jiným než
dohodnutým způsobem, pak dodatečná nemožnost splnění závazku dohodnutým
způsobem nebude mít za následek nemožnost plnění. Lze si jistě představit
situaci, v níž bude mít dohodnutý způsob plnění pro jednu ze smluvních stran
tak zásadní význam, že by smlouvu obsahující závazek k plnění jiným z možných
způsobů neuzavřela. O případ, kdy byl ve smlouvě sjednán nejen způsob splnění
závazku, nýbrž bylo též ujednáno, že jiným než sjednaným způsobem závazek
splnit nelze (že takové plnění nebude mít za následek zánik závazku), se však
podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejichž správnost v tomto
dovolacím řízení zpochybnit nelze) v souzené věci nejedná. Právní názor prosazovaný dovolatelem, že plnění prostřednictvím clearingových
poukázek je plněním ve smyslu ustanovení § 575 odst. 2 obč. zák., je zcela
zjevně nesprávný. Podle tohoto ustanovení není plnění nemožné, lze-li je
uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném
čase. Pod žádný z těchto předpokladů nelze podřadit plnění poskytnuté způsobem,
který nevyplývá ze zákona ani ze smlouvy. Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu v
části podrobené dovolacímu přezkumu správný a dovoláním neuplatněné vady
řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají,
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; dovolatel s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů v něm
vynaložených právo a žalobci v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu