Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 253/03
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. a J. T., zastoupených JUDr. M. M., advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2003, sp. zn. 20 Co 42/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a i jinak v intencích zákona [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2003 (20 Co 42/2003-60) a tvrdili, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 až čl. 38 Listiny základních práv a svobod). Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2003 (20 Co 42/2003-60) byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
13. června 2002 (22 C 114/93-33), jímž soud I. stupně uložil stěžovatelům (v právním postavení žalovaných před obecnými soudy), aby žalobci (G. C. Multiservis, a. s.) zaplatili částku 4.265,- Kč s 3% úrokem od 22. 2. 1993 do zaplacení a aby mu nahradili náklady řízení; soud I. stupně dospěl k závěru, že A.T. nesplnila své povinnosti vyplývající ze smlouvy o užívání přístroje spotřební elektroniky - televizoru SELENA 51 TC 421D (J. T. byl jejím ručitelem), právní předchůdce žalobce od smlouvy proto odstoupil. Stěžovatelé byli podle smlouvy povinni zaplatit dlužné nájemné, a protože přístroj (televizor) nebyl vrácen, zaplatit jeho zůstatkovou hodnotu.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se tvrzeními stěžovatelů, že žalobce nedoložil své právní nástupnictví po subjektu, s nímž byla původní smlouva uzavřena, a že postoupení pohledávky jim nebylo oznámeno, proto jeho účinky vůči nim nenastaly, nezabýval s odůvodněním, že tyto primárně skutkové námitky v řízení před soudem I. stupně stěžovatelé ani po poučení nevznesli.
Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti, stručně shrnuto, tvrdí, že odvolací soud nesprávně vykládá zásadu tzv. neúplné apelace, a že předmětné námitky směřovaly rovněž do oblasti právní, tedy do způsobu, jakým soud I. stupně po právní stránce hodnotil provedené důkazy. Jinak řečeno, napadají tím závěry soudu I. stupně, který na základě žalobcem předložených důkazů dospěl k závěru, že žalobce je právním nástupcem osoby, která s A. T. předmětnou smlouvu uzavřela. Obdobně argumentují i u námitky stran vůči nim neúčinného postoupení pohledávky.
Podle názoru stěžovatelů činí Městský soud v Praze civilní proces zcela profesionálním, vyžadujícím od účastníků rozsáhlé právní znalosti nebo kvalifikované právní zastoupení a účastníka nezastoupeného či právně nekvalifikovaného odsuzuje k neúspěchu ve věci. Stěžovatelé rovněž "pouze na okraj" poukazují na průtahy v řízení, jimiž se cítí zkráceni na svých právech. Stěžovatelé k ústavní stížnosti přiložili článek L. Derky: Poznámka k neúplné apelaci podle občanského soudního řádu po 1. 1. 2001, Právní rozhledy č. 7/2002, str.
330 až 331, ve kterém autor, soudce Vrchního soudu v Praze, dle jejich názoru nesprávně dovozuje, že nenamítne-li účastník neplatnost smlouvy, ze které je žalováno před soudem I. stupně, nemůže se touto námitkou v odvolacím řízení odvolací soud zabývat. Tento článek má svědčit jako důkaz pro příliš široce pojímaný výklad zásady neúplné apelace ze strany obecných soudů. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jak je vpředu označen, zrušil.
Účastník řízení, Městský soud v Praze, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) k ústavní stížnosti vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 4 zákona) tak, že předmětné námitky stěžovatelů mají charakter nových skutkových tvrzení. Nová jsou proto, že nejprve je nutno tvrdit, že nenastaly určité (event. nastaly jiné) skutečnosti, teprve na základě těchto tvrzení lze přejít do stádia dokazování jejich pravdivosti, následně k hodnocení těchto nově provedených důkazů, na základě toho lze dospět k novým skutkovým zjištěním, poté k přijímání skutkových závěrů po stránce právní, tj. přijetí právních závěrů a na jejich základě vydání soudního rozhodnutí.
Tvrzení o nedostatku aktivní legitimace žalobce až ve fázi odvolacího řízení je jen zdánlivě toliko tvrzením o nesprávnosti právního posouzení věci soudem I. stupně, ve skutečnosti je však primárně tvrzením skutkovým, neboť závěr o nedostatku aktivní legitimace musí být podložen předchozím tvrzením skutkovým, důkazními návrhy apod. Je obecně pojmově vyloučeno, aby rozhodnutí soudu I. stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení věci [což je přípustný odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o.
s. ř.], pokud před soudem I. stupně nebyla námitka nedostatku aktivní legitimace vznesena a pokud její nedostatek již zjevně nevyplývá z provedených důkazů (což by byl jiný přípustný odvolací důvod). Účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud, neshledá-li důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti, tuto po projednání zamítl.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 114/93, po jehož prostudování s přihlédnutím k vyjádření účastníka řízení a obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 114/93 vyplývají následující rozhodné skutečnosti. Žalobou ze dne 11. února 1993 se žalobce domáhal na stěžovateli zaplacení částky ve výši 4.265,- Kč s příslušenstvím. Žalobce předložil ověřenou fotokopii notářského zápisu ze dne 6. 9. 1993, ze které vyplývá právní nástupnictví Multiservisu, a. s., a ověřenou fotokopii přílohy ke smlouvě o prodeji podniku, jejíž součástí byl seznam předaných pohledávek (včetně pohledávky žalobce vůči stěžovatelům).
Tyto listiny byly podle protokolu o jednání ze dne 13. června 2002 (č. l. 29 spisu obecného soudu) přečteny při jednání, které se konalo již zmíněného dne. Dále z tohoto protokolu vyplývá, že J.T. (A. T. nebyla na jednání přítomna) byl poučen podle ust. § 119a o. s. ř. s tím, že později uplatněné skutečnosti či důkazy mohou být odvolacím důvodem jen za podmínky § 205a o. s. ř. Jednání bylo završeno vydáním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. června 2002 (22 C 114/93). Ve svém odvolání (č. l.
41, 49 až 51 spisu obecného soudu) uplatnili stěžovatelé nové skutečnosti, a to, že žalobce nedoložil své právní nástupnictví po subjektu, s nímž byla původní smlouva uzavřena, a že postoupení pohledávky jim nebylo oznámeno. Ve svém rozsudku ze dne 20. února 2003 (20 Co 42/2003-60) Městský soud v Praze posoudil uvedená tvrzení jako nové skutečnosti, k nimž odvolací soud nemohl přihlédnout, neboť tato tvrzení nebyla uplatněna v řízení před soudem I. stupně.
Za tohoto stavu věci, jak byl shrnut, Ústavní soud konstatuje, že neshledal pochybení ze strany odvolacího soudu. Pokud jde o charakter předmětných a nově vznesených námitek stěžovatelů v odvolacím řízení, ztotožňuje se s názorem účastníka řízení (Městského soudu v Praze), že jde primárně o námitky skutkového charakteru. K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou totiž účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a k prokázání svých tvrzení označit důkazy. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o.
s. ř.). Jak vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 114/93, ale i z tvrzení stěžovatelů v ústavní stížnosti, stěžovatelé předmětná tvrzení v řízení před soudem I. stupně neuplatnili. Soud I. stupně tedy ani nemohl zejména žalobcem předložené důkazní prostředky z hlediska nově uplatněných tvrzení stěžovatelů zkoumat a ani ex officio k tomu nebyl povinen. Odkaz na článek L. Derky: Poznámka k neúplné apelaci podle občanského soudního řádu po 1. 1. 2001, Právní rozhledy č. 7/2002, str.
330 až 331, nemohl být důvodem jiného výsledku rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Dále se k tvrzením stěžovatelů v ústavní stížnosti sluší konstatovat, že odpovědnost za výsledek sporu nesou účastníci řízení a zásadně pouze na jejich vůli záleží, zda se nechají v řízení zastoupit kvalifikovaným zástupcem (především pak advokátem). Pokud v důsledku neznalosti hmotného či procesního práva nejsou v řízení před soudem úspěšní, jde o jejich odpovědnost. Tato zásada se však neuplatňuje absolutně, v dané věci soud I. stupně na jednání přítomného stěžovatele J.T. ve smyslu § 119a o. s. ř. poučil o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci soud I. stupně vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. Tento stěžovatel byl tedy plně v souladu se zákonem poučen o procesních důsledcích, které vyplývají z institutu neúplné apelace.
Konečně, co se týče průtahů v řízení, nezbývá než poukázat na to, že pokud se stěžovatelé domnívali, že v jejich věci docházelo k průtahům řízení před obecnými soudy, byli oprávněni domáhat se nápravy postupem podle ust. § 167 až § 171 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených (ani jiných) ústavně zaručených práv (svobod) a ústavní stížnost stěžovatelů byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána především povahou tvrzení obsažených v ústavní stížnosti. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 14. ledna 2004