Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Metrostav Infrastructure, a. s., se sídlem Koželužská 2246/5, Praha 8, právně zastoupené JUDr. Katarzynou Krzysztyniak, Ph.D., advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 555/31, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022 sp. zn. 2 To 127/2020, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 4 Ústavy, čl. 8 odst. 2., čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022 sp. zn. 2 To 127/2020 uznána vinou pro pokračující zločin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločin pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku, za což jí byl podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1, odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZTOPO"), uložen úhrnný trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu tří let, přičemž dle § 21 odst. 3 ZTOPO jí bylo po dobu výkonu uloženého trestu zakázáno uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se veškerých druhů zadávacích řízení podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek a veškerých veřejných soutěží podle jiných právních předpisů.
Do trestního řízení vedeného Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 2 To 127/2020 byla přitom stěžovatelka "vtažena" až ve fázi odvolacího řízení, proti čemuž stěžovatelka brojila ústavní stížností odmítnutou pro předčasnost v řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 118/22 , a rovněž v řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 436/22
.
3. Stěžovatelka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala dne 19. 8. 2022 dovolání spojené s žádostí o přerušení výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. řádu. Stěžovatelka nebyla o způsobu vyřízení žádosti o přerušení výkonu trestu žádným formálním způsobem vyrozuměna a ani toto vyrozumění nelze od Nejvyššího soudu očekávat. Z trestního spisu stěžovatelka zjistila, že Nejvyšší soud postoupil žádost i dovolání soudu prvního stupně s tím, že o žádosti nemůže rozhodnout, dokud mu nebude předložen celý trestní spis (ten je toho času i nadále u odvolacího soudu), anebo dokud nebude podán návrh předsedy senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. řádu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podáním dovolání spojeným se žádostí o přerušení výkonu trestu vyčerpala poslední možný prostředek včasné ochrany svých ústavně zaručených práv. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud žádostí stěžovatelky o přerušení výkonu trestu ani nezabýval, přestože se jí na podkladě samotného dovolání a žádosti o přerušení výkonu trestu zabývat mohl, a tedy i měl, jinak by nemohl dostát soudní moci uložené povinnosti poskytovat ochranu ústavně zaručeným právům, není možné než konstatovat, že v řízení o podaném prostředku ochrany stěžovatelčiných práv dochází k průtahům, které budou bez zásahu Ústavního soudu značné a které stěžovatelce způsobí vážnou a neodvratitelnou újmu (§ 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
5. Podle stěžovatelky v řízení o podaném opravném prostředku se Nejvyšší soud dopouští zcela neodůvodněných průtahů, neboť mu nic nebrání v tom, aby se žádostí stěžovatelky o přerušení výkonu trestu zabýval. Tyto průtahy je třeba již nyní považovat za značné, a to nikoliv primárně pro samotnou aktuální délku takových průtahů, ale zejména vzhledem k jejich nedůvodnosti a významným dopadům do činnosti a podnikání stěžovatelky. S ohledem na to, že lhůta pro písemné vyhotovení a vypravení napadeného rozhodnutí byla předsedovi senátu již dne 18.
7. 2022 obratem prodloužena až do 31. 10. 2022, tedy o více než tři měsíce, a nelze vyloučit, že bude dále prodlužována, lze konstatovat, že tyto průtahy budou dále narůstat, a tedy bude narůstat i újma, kterou budou tyto průtahy stěžovatelce působit. Stěžovatelce tak nezbývá než se obrátit na Ústavní soud s touto ústavní stížností a současně v ní navrhnout, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, dokud nebude o její ústavní stížnosti rozhodnuto.
6. Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci se Ústavní soud zaměřil zejména na posouzení otázky, zda ústavní stížnost splňuje podmínky přípustnosti podle zákona o Ústavním soudu.
7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. V souladu s takto vyjádřenou zásadou subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i v případě některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V posuzované věci stěžovatelka podala proti v záhlaví uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání. O tomto opravném prostředku nebylo dosud rozhodnuto. Navíc, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, nebylo dosud stěžovatelce ani doručeno písemné vyhotovení tohoto rozsudku z důvodu prodloužení lhůty pro jeho vypracování.
10. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Zásadu subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani argumentace stěžovatelky ohledně jejího návrhu na přerušení výkonu trestu v podaném dovolání ani odůvodnění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v ústavní stížnosti. Řízení v této věci probíhá v současné době podle příslušných ustanovení trestního řádu a Ústavní soud proto nemůže v této fázi řízení jeho výsledek nijak ovlivnit ani předjímat.
11. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany, které jí zákon k ochraně jejich práv přiznává, a Ústavní soud v její věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Právní osud ústavní stížnosti sdílí i všechny návrhy, které s ní stěžovatelka spojila.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2022
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj