Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Jaromíra Hajského, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2024, č. j. 29 Cdo 1342/2024-1256, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou domáhal vyloučení věcí z konkursní podstaty, eventuálně vydání výtěžku jejich prodeje jako náhrady škody. Obecné soudy mu však nevyhověly. Krajský soud jeho žalobu zamítl. Vrchní soud toto rozhodnutí zrušil a řízení o žalobě zastavil, protože v mezidobí byl konkurs na majetek úpadkyně v důsledku jejího úmrtí zrušen, čímž vznikl neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Nejvyšší soud následně stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné. Stěžovatel nyní podal proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost.
2. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Tento závěr opírá o následující argumenty:
* Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal se stěžovatelovou dovolací argumentací.
* Nejvyšším soudem zmíněná judikatura nereflektuje otázku náhrady škody a netýká se vyloučení z konkursní podstaty, ale odporovatelnosti.
* Konkurs fakticky ještě neskončil, neboť ve věci bylo podáno několik dovolání proti zprávě o dosavadních výsledcích konkursu.
* Soudy měly rozhodnout ve věci samé - a nikoli řízení zastavit a odepřít tím stěžovateli spravedlnost. Jen díky rozhodnutí ve věci se stěžovatel a současní držitelé dozvědí, co se stalo s věcmi, jejichž vyloučení z konkursní podstaty se stěžovatel domáhal, a jak dále postupovat. Krajský soud věc projednával a více než 5 let po úmrtí úpadkyně vydal rozsudek, a stěžovatel proto legitimně očekával, že rozhodne ve věci samé. I s ohledem na délku trvání řízení, včasnost žaloby a skutečnost, že řízení bylo vedeno ještě skoro 13 let od úmrtí úpadkyně, existuje důvodný zájem, aby Ústavní soud rozhodl, že součástí práva na spravedlivý proces je alespoň deklaratorní rozhodnutí ohledně věcí v konkursní podstatě.
* Nic nebrání projednání náhrady škody, neboť je zřejmé, že zejména první konkursní správkyně stěžovateli způsobila škodu a nemůže se jí zbavit jen proto, že úpadkyně zemřela.
* Obecné soudy měly a mohly rozhodnout o vstupu Ministerstva spravedlnosti a Všeobecné zdravotní pojišťovny na stranu žalované.
3. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda zastavení řízení o stěžovatelově žalobě z důvodu zrušení konkursu bylo ústavně souladné.
4. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí jeho ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušilo. Ústavní soud se vyjádří ke stěžovatelově argumentaci jen stručně, neboť na ni v napadeném rozhodnutí náležitě reagoval již Nejvyšší soud.
6. Rozhodnutí vrchního i Nejvyššího soudu vychází z toho, že v případě stěžovatelem uplatněných nároků jde o tzv. incidenční spory, a to včetně uplatněného nároku na náhradu škody, který stěžovatel sám určil odkazem na § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Jakmile přitom skončí řízení, které incidenční spor vyvolalo - v tomto případě konkursní řízení - je obecně řízení o incidenčním sporu zatíženo neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, a v souladu se zákonem je ho proto třeba zastavit.
7. Ústavní soud nepovažuje tento závěr ani jeho použití v této věci za protiústavní. Nejvyšší soud jej navíc srozumitelně odůvodnil, podepřel konkrétními odkazy na právní úpravu i přiléhavá soudní rozhodnutí a se stěžovatelovými tvrzeními se vypořádal. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí důvody, proč se závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí, ale blíže na odůvodnění jeho rozhodnutí nereaguje. Argumenty, které proti tomuto závěru ve své ústavní stížnosti uvádí, přitom podle Ústavního soudu protiústavnost napadeného rozhodnutí neprokazují.
8. Ústavní soud shrnuje, že Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu