Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti J. F., t. č. ve Věznici Karviná, zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2025, č. j. 7 To 27/2025-34, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2025, č. j. Nt 207/2024-26, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu městského soudu sp. zn. Nt 207/2024 vyplývá, že stěžovatelka byla rozsudkem městského soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 49 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 8 To 159/2004, pravomocně uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) a odst. 2 tehdejšího trestního zákona a trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. c) a h) tehdejšího trestního zákona, za což jí byl uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí.
3. V záhlaví uvedeným usnesením městského soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení. Městský soud shledal, že návrh stěžovatelky je podložen skutečnostmi, které již byly soudu známy a nesplňují tedy podmínky obnovy podle § 278 trestního řádu. Proti napadenému usnesení městského soudu stěžovatelka podala stížnost, kterou vrchní soud zamítl a zcela se ztotožnil se závěry městského soudu.
4. Oba soudy uvedly, že jedině návrh stěžovatelky na výslech svědka J. Š. lze považovat za novou skutečnost. Městský soud jmenovaného svědka předvolal k veřejnému zasedání a pátral po něm ve spolupráci s policií. Bylo zjištěno, že adresa J. Š. je adresou Městského úřadu O. Je tedy zjevně osobou bez domova a místo, kde se zdržuje, se městskému soudu nepodařilo zjistit. Soudy nadto uvedly, že je zcela nepravděpodobné, že by si stěžovatelka na svědka vzpomněla po více než dvaceti letech a jeho výslech nenavrhla dříve.
5. Stěžovatelka namítá, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny základní principy českého trestního práva. V první řadě namítá zásadu rovnosti zbraní, podle níž není možné, aby státní zastupitelství mělo v řízení jiné postavení než obhajoba. Dále stěžovatelka uvádí, že soudy porušily svou povinnost postupovat v případě pochybností v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tyto principy platí v celém trestním řízení. Soudy nemohou odmítnout důkazní návrhy toliko s odkazem na "nepravděpodobnost" toho, že by si na ně stěžovatelka vzpomněla až po letech. Stejně tak nelze pro časový odstup odmítnout stěžovatelčiny výhrady vůči znaleckým posudkům.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud předně připomíná, že účelem řízení o povolení obnovy není opětovné přezkoumání zákonnosti původního rozhodnutí. Obecné soudy neposuzují otázku viny a trestu, nýbrž zjišťují, zda ve věci vyšly najevo nové (dříve neznámé) skutečnosti nebo důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 278 odst. 1 trestního řádu). Nejde tedy o žádný "druhý pokus", ať už obžaloby nebo obhajoby, lépe vyargumentovat svá původní obecná tvrzení. Ústavní soud je oprávněn zasahovat do hodnocení splnění předpokladů pro povolení obnovy trestního řízení obecných soudů jen výjimečně, při skutečně závažných vadách ústavněprávního charakteru (srov. např. nález ze dne 26. 9. 2018,
sp. zn. IV. ÚS 38/18
).
9. Ústavní soud se tedy zabýval tím, zda byl návrh na povolení obnovy řízení řádně projednán, rozhodnutí byla adekvátně odůvodněna a zda závěry soudů nebyly excesem či libovůlí. Po seznámení se se všemi výše uvedenými skutečnostmi dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčina ústavní práva.
10. Především je třeba říct, že ač stěžovatelka staví svou argumentaci na aplikaci ústavně relevantních zásad vedení trestního řízení, jejich obsah značně dezinterpretuje. Kupříkladu pravidlo in dubio pro reo se neuplatní u každého druhu pochybností, nýbrž toliko u pochybností důvodných, které jsou navíc relevantní pro předmět trestního řízení. Ačkoliv se toto pravidlo obecně uplatní i v řízení o povolení obnovy řízení (srov. např. bod 17 nálezu ze dne 9. 4. 2025
sp. zn. II. ÚS 262/25
), neaplikuje se způsobem, jaký předestírá stěžovatelka v ústavní stížnosti.
11. Pro předmět řízení o povolení obnovy řízení je totiž klíčové, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly vést k odlišnému meritornímu rozhodnutí v dané věci. V souladu s obsahem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že žádné takové nové skutečnosti ve stěžovatelčině věci najevo nevyšly. Soudy dostatečně podrobně popsaly, že s výjimkou jediného návrhu na výslech svědka nebylo možné žádnou ze stěžovatelkou uvedených skutečností považovat za dříve neznámou (šlo o opakování její obhajoby z původního řízení či předchozího návrhu na povolení obnovy řízení). V této části se stěžovatelka pokouší o "revizi" dřívějších soudních rozhodnutí mimo rámec podmínek řízení o povolení obnovy řízení.
12. Jde-li o návrh na výslech svědka J. Š., ani zde neshledal Ústavní soud žádné pochybení. Jde sice o zcela nové tvrzení, avšak podle Ústavního soudu z něj nevyplývá žádná nová skutečnost, která by mohla ovlivnit meritorní rozhodnutí v dané trestní věci. Stěžovatelčina námitka, že daný svědek podpoří její obhajobu, je ničím nepodloženou spekulací. V duchu stěžovatelčiny argumentace by soudy musely obnovu řízení povolit i v alternativním případě již zemřelého svědka, neboť dle tvrzení stěžovatelky jím poskytnuté "alibi" by vyvolávalo stejnou míru "důvodných pochybností" o správnosti odsuzujících rozhodnutí. Takový postup by se však zjevně vymykal parametrům řízení o povolení obnovy řízení.
13. Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatelka je ve výkonu trestu odnětí svobody a její možnosti obstarání důkazů jsou značně omezeny. Proto je nutné vyžadovat od státních orgánů přiměřenou míru součinnosti při obstarání navrhovaných důkazů, a to i v řízení o povolení obnovy řízení. V dané věci městský soud tuto svou povinnost splnil v přiměřené míře (viz str. 5 napadeného usnesení). Podle Ústavního soudu není povinností orgánů činných v trestním řízení vynakládat po neomezenou dobu a v neúměrném množství prostředky k obstarání svědků toliko na základě tvrzení odsouzeného (nota bene po více než 20 letech od spáchání skutku). Povinností soudu je rovněž rozhodnout o předmětu řízení bez nedůvodných průtahů. Vzhledem k tomu, že stěžovatelčino tvrzení zůstalo zcela osamocené, nelze považovat za libovůli, že soud již dále po nekontaktním svědkovi nepátral. Tento stav se může samozřejmě změnit. Jiná situace by kupříkladu nastala, pokud by již soud měl k dispozici nějaké "předběžné" vyjádření tohoto svědka (srov. např. nález ze dne 13. 10. 2015,
sp. zn. III. ÚS 2731/14
).
14. Konečně odhlédnout nelze ani od toho, že i kdyby svědek potvrdil, že s ním stěžovatelka měla být přes uvedenou noc, nikterak by to nevylučovalo stěžovatelčinu trestní odpovědnost za spáchání předmětné vraždy, k níž mělo podle odsuzujícího rozsudku dojít někdy v rozmezí tří dnů.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal, že soudy se s navrhovanými důkazy přesvědčivě vypořádaly a z napadených usnesení je zřejmé, na jakých skutečnostech soudy založily svá rozhodnutí a jak dospěly k uvedeným závěrům.
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu