Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 615/6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. května 2014 č. j. 57 To 10/2014-24 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 24. března 2014 č. j. 0 Nt 12707/2014-3, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 24. března 2014 č. j. 0 Nt 12707/2014-3 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. května 2014 č. j. 57 To 10/2014-24 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její trestněprávní věci.
Výše označeným usnesením Okresní soud v Liberci dle ustanovení § 116 odst. 2 tr. řádu nařídil, aby stěžovatelka (v procesním postavení obviněné) byla pozorována za účelem vyšetření duševního stavu v Psychiatrické léčebně v Kosmonosech, a stěžovatelčinu stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v projednávané věci nebyly zákonné podmínky aplikace ustanovení § 116 odst. 2 tr. řádu splněny, pročež v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení byla porušena její základní práva a svobody garantované výše uvedenými ustanoveními Listiny a Úmluvy.
Zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. ustanovení § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podmínky užití citovaného ustanovení jsou v projednávané věci dle názoru Ústavního soudu splněny, neboť pravomocné a vykonatelné rozhodnutí obecných soudů v daném případě a souvislostech (v kontextu rozhodnutí o umístění stěžovatelky do psychiatrické léčebny) je způsobilé závažným způsobem zasáhnout do základních práv stěžovatelky, jestliže rozhodnutí Ústavního soudu o její stížnosti si vyžádá delší čas, a oponentura stěžovatelky není zjevně nevýznamná.
Ústavní soud proto k odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí přistoupil, aniž by však jakkoli předjímal výsledek řízení o podané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
6. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci i Okresní soud v Liberci ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti toliko odkázaly na odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení.
7. Vedlejší účastníci (Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresní státní zastupitelství v Liberci) se postavení vedlejšího účastníka (první výslovně a druhé konkludentně) vzdali.
8. S ohledem na ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu (ve znění novelizace provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013) se Ústavní soud nedotazoval účastníků řízení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, a ve věci rozhodl bez ústního jednání, neboť neshledal jeho konání potřebným, jelikož by nepřineslo objasnění věci nad rámec, jejž mu poskytl obsah ústavní stížnosti, jejích příloh, vyžádaného soudního spisu a vyjádření účastníků řízení. Pro úplnost Ústavní soud současně dodává, že v řízení neprováděl dokazování.
9. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
10. Může-li proto tvrzené pochybení obecného soudu ve svém důsledku relevantně zasáhnout ústavně garantované základní právo stěžovatele, obrací se pozornost ústavněprávního přezkumu napadeného rozhodnutí k hlediskům ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a v této souvislosti je třeba zvažovat i dosah ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci [srov. nález
sp. zn. II. ÚS 3170/09
(N 208/59 SbNU 57)]. "Spravedlivý proces" dle zmíněného čl. 36 odst. 1 Listiny se spojuje též (resp. v první řadě) s takovou výkladovou či aplikační praxí obecného soudu, jež právě základní práva a svobody chrání.
11. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka, zda obecnými soudy podaný výklad a aplikace ustanovení upravujících omezení stěžovatelčiny osobní svobody nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu, jmenovitě ustanovení § 116 odst. 2 tr. řádu, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou.
12. Ochrana osobní svobody zaujímá v katalogu základních lidských práv místo bezesporu z nejvýznamnějších; pakliže Listina v ustanovení čl. 8 odst. 2 (resp. obdobně Úmluva v ustanovení čl. 5) zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, je mimořádně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek pro omezení tohoto práva bylo zvláště uvážlivě zkoumáno, a možnosti jejich uplatnění byly vykládány restriktivně. Tento přístup je ostatně v souladu s principy trestního řízení, jmenovitě se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), spočívající v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, jímž je zasahováno do základních práv a svobod, jen pokud je to nezbytně nutné [viz ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu; srov. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 289/2000
ze dne 27. 11. 2000 (N 177/20 SbNU 249),
I. ÚS 493/05
ze dne 23. 5. 2006 (N 105/41 SbNU 327)].
13. Stěžovatelce je proto třeba přisvědčit potud, že - restriktivní - aplikaci ustanovení § 116 odst. 2 tr. řádu (coby provedení ustanovení čl. 8 odst. 6 Listiny) musí (zásadně) předcházet výslech obviněného, na jehož základě by měly být zjištěny důvody, pro které odmítá komunikaci s ustanoveným znalcem. Podobně je k použití tohoto procesního opatření nezbytné opatřit (odůvodněné) stanovisko znalce, ze kterého bude zřejmé, že bez pozorování obviněného ve zdravotnickém zařízení spolehlivé diagnostické závěry učinit nelze. Z týchž důvodů je pak třeba trvat i na tom, aby byl obviněný - výslovně - poučen o možnosti, že bude umístěn do zdravotnického ústavu, pakliže neposkytne součinnost s vypracování znaleckého posudku cestou vyšetření ambulantního. A konečně, rozhodující soud je povinen toto procesní opatření uvažovat rovněž z pohledu nezbytnosti ve vztahu k povaze a závažnosti vyšetřované trestné činnosti [srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 289/2000
, dále srov. Šámal, P. a?kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1650; srov. též mutatis mutandis kupř. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Baranowski proti Polsku, č. 28358/95, odst. 52, Kudła proti Polsku, č. 30210/96, odst. 110, či stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Nešťák proti Slovensku, č. 65559/01, odst. 74, Ladent proti Polsku, č.11036/03, odst. 55, a Korneykova proti Ukrajině, č. 39884/05, odst. 33].
14. Z odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů se však nepodává, že by obecné soudy naplnění těchto materiálních předpokladů aplikace ustanovení § 116 odst. 2 tr. řádu zkoumaly, resp. že by výše prezentované požadavky (ústavněprávní relevance) braly adekvátně v potaz.
a článkem 5 odst. 1 Úmluvy
15. I za předpokladu, že skutečnosti tvrzené návrhem Okresního státního zastupitelství v Liberci reálně obstojí (např. vyjádření znalce, že "bez pozorování obviněné ve zdravotnickém ústavu" nelze učinit "spolehlivé diagnostické závěry o jejím duševním stavu"), není možné přehlížet, že ani v něm není - byť jen - tvrzeno, že by obviněná byla na možnost (nedobrovolného) umístění do zdravotnického zařízení upozorněna a v tomto ohledu jakkoli poučena. Zcela pak absentuje jakákoliv úvaha, zda je vyšetřovaná trestná činnost obviněné natolik závažná, že je v rámci jejího prošetřování namístě přikročit k natolik zásadnímu opatření, jímž je měsíční detence obviněné v psychiatrické léčebně; na tom nemůže bez dalšího nic změnit ani skutečnost, že nařízení pozorování má mít za cíl zjistit, zda je obviněná vůbec schopna "chápat smysl trestního řízení".
a článkem 37 odst. 3 Listiny
16. Z vyžádaného spisu plyne (resp. se z něj nepodává opak), že návrh státního zastupitelství nebyl stěžovatelce doručován, aby se k němu mohla případně vyjádřit, a aniž soud učinil pokus stěžovatelku vyslechnout. Rozhodl-li pak jen na základě tohoto návrhu a blíže nespecifikovaného obsahu spisového materiálu, je v této části možné označit rozhodnutí okresního soudu za nepřezkoumatelné.
17. Tato pochybení ve vztahu k právu stěžovatelky na spravedlivý proces pak nikterak nezhojil ani soud stížnostní. Přestože lze připustit, že obsah stěžovatelčiny stížnosti je poněkud nepřehledný, nemělo být pominuto, že se v ní stěžovatelka odvolává na dopis policejnímu orgánu, ve kterém měla prezentovat důvody svého nesouhlasu s vyšetřením znalcem (v sídle tohoto orgánu po svém zadržení). Z odůvodnění usnesení stížnostního soudu je nicméně zřejmé, že ani on se nikterak nezabýval otázkou, zda byly naplněny veškeré (doktrinárně a judikatorně petrifikované) podmínky aplikace ustanovení § 116 odst. 2 tr. řádu, a na povinnost poskytnout ochranu základním právům stěžovatelky tím rezignoval rovněž.
18. Ústavní soud ze zaznamenaných důvodů dospěl k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresní soud v Liberci přehlédnutím imperativu restriktivního výkladu ustanovení § 116 odst. 2 tr. řádu neochránily práva stěžovatelky garantovaná ustanoveními čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy a procesně postupovaly způsobem porušujícím práva stěžovatelky garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
19. Ústavní soud - aniž by jakkoli předjímal konečný výsledek řízení o návrhu státního zastupitelství - proto shledal ústavní stížnost opodstatněnou, podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená usnesení obecných soudů zrušil.