Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti JUDr. Pavla Zdvořáčka, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, sídlem Perlová 68/7, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 139 ICm 2362/2015, 29 ICdo 66/2020-436 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019 č. j. 139 ICm 2362/2015, 103 VSPH 780/2018-379 (KSPL 20 INS 11503/2013), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti SILMET Příbram, a. s., sídlem Příbram III 168, Příbram, 2) Zdeňka Šilhánka a 3) Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel (žalobce), jakožto přihlášený věřitel č. 21, se v incidenčním sporu vedeném v insolvenční věci dlužníka Zdeňka Šilhánka (dále též jen "dlužník") domáhal vůči první vedlejší účastnici řízení (žalované), jakožto přihlášené věřitelce č. 1, popření pravosti, výše a pořadí dílčích pohledávek z první vedlejší účastnicí řízení přihlášené pohledávky P-1 v žalobě blíže specifikovaných [šlo o dílčí pohledávku č. 1 v celkové výši 30 614 223,39 Kč plynoucí ze smlouvy o úvěru a sestávající z jistiny (13 572 405,86 Kč) a příslušenství (17 041 817,53 Kč), dílčí pohledávku č. 2 ve výši 966 000 Kč představující poplatek za vedení úvěrového účtu a dílčí pohledávku č. 3 v celkové výši 23 187 713,61 Kč z vyplněné blankosměnky sestávající z jistiny (20 690 352 Kč) a příslušenství (2 497 388,61 Kč) - (dále jen "dílčí pohledávky č. 1, 2 a 3")].
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 139 ICm 2362/2015-325 (KSPL 20 INS 11503/2013) žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok II.) a mezi účastníky řízení navzájem (výrok III.).
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 11. 12. 2019 č. j. 139 ICm 2362/2015, 103 VSPH 780/2018-379 (KSPL 20 INS 11503/2013) potvrdil rozsudek krajského soudu ohledně zamítnutí části dílčí pohledávky č. 1 v jistině ve výši 13 572 405,86 Kč a ohledně dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč (první věta výroku I.). Dále rozsudek krajského soudu změnil tak, že první vedlejší účastnice řízení nemá za dlužníkem část dílčí pohledávky č. 1 ve výši 17 041 817,53 Kč a dílčí pohledávku č. 3 ve výši 23 187 713,61 Kč (druhá věta výroku I.). Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Dále potvrdil výrok II. rozsudku krajského soudu týkající se náhrady nákladů vůči státu (výrok III.) a uložil stěžovateli a dlužníkovi (druhému vedlejšímu účastníkovi řízení) zaplatit první vedlejší účastnici řízení společně a nerozdílně náhradu znalečného ve výši 4 800 Kč (výrok IV.). Za správné považoval závěry krajského soudu o postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy na první vedlejší účastnici řízení, která se stala věřitelkou mj. i dlužníka. Oproti krajskému soudu ovšem dovodil, že první vedlejší účastnice řízení neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno k prokázání existence příslušenství k dílčí pohledávce č. 1, a proto rozsudek krajského soudu v této části změnil. Ohledně dílčí pohledávky č. 3 pak dovodil, že předložená směnka nebyla uplatněna řádně, pročež i v této části bylo třeba rozsudek krajského soudu změnit.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podali dovolání stěžovatel a první vedlejší účastnice řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud výrokem I. rozsudku ze dne 31. 5. 2022 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 139 ICm 2362/2015, 29 ICdo 66/2020-436 odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud vyšel z obsahu insolvenčního spisu, z něhož vyplynulo, že v reakci na touto ústavní stížností napadený rozsudek vrchního soudu z 11. 12. 2019 č. j. 103 VSPH 780/2018-379 byla přihláška pohledávky P-1 první vedlejší účastnice řízení v rozsahu části dílčích pohledávek č. 1 a 3 a dílčí pohledávky č. 2 odmítnuta (viz usnesení krajského soudu ze dne 3. 2. 2020 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013-P1-7 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 23. 10. 2020 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 3 VSPH 437/2020-P1-17 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 3 VSPH 437/2020, 29 NSČR 27/2021-P1-37 a ve spojení s dalším usnesením krajského soudu ze dne 19. 11. 2020 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013-P-1-20) a účast první vedlejší účastnice řízení v insolvenčním řízení tak byla ve smyslu § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, ukončena. K tomu podotkl, že stěžovatel ve stávající věci dovoláním napadl výrok I. rozsudku vrchního soudu v jeho první větě, v níž byl potvrzen rozsudek krajského soudu ohledně zamítnutí části dílčí pohledávky č. 1 ve výši 13 572 405,86 Kč a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč. Pohledávky č. 1 a 2 přitom krajský soud považoval pro účely aplikace § 178 insolvenčního zákona za jednu pohledávku, jelikož obě vznikly z téže úvěrové smlouvy. Jestliže Nejvyšší soud neshledal v řízení o přihlášení pohledávky dovolání první vedlejší účastnice řízení přípustným (viz bod 15. výše zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022 č. j. 29 NSČR 27/2021-P1-37) v části týkající se části dílčí pohledávky č. 1, jež činí 53,96 % ze součtu celé dílčí pohledávky č. 1 a 2, řešení právních otázek předložených stěžovatelem v dovolání (týkajících se zbytku téže pohledávky, jež činí 46,04%) by mělo pouze akademický význam. I kdyby totiž stěžovatel byl se svým dovoláním úspěšný, k dílčí pohledávce č. 1 a 2 by se v insolvenčním řízení (stejně) nepřihlíželo (neboť pohledávka byla zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50%) a první vedlejší účastnice řízení by se s těmito pohledávkami insolvenčního řízení neúčastnila.
6. Dovolání první vedlejší účastnice řízení Nejvyšší soud výrokem II. rozsudku ze dne 31. 5. 2022 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 139 ICm 2362/2015, 29 ICdo 66/2020-436 zčásti vyhověl a rozsudek vrchního soudu v části druhé věty prvního výroku, jímž vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že první vedlejší účastnice řízení nemá za dlužníkem dílčí pohledávku č. 3 z pohledávky P-1 ve výši 23 187 713,61 Kč, jakož i v závislých výrocích II., III. a IV., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení; ve zbytku dovolání první vedlejší účastnice řízení odmítl.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl dovolání stěžovatele jako bezdůvodné pouze z toho důvodu (viz body 41 - 43 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu), že účast první vedlejší účastnice řízení u dílčích pohledávek č. 1 a 2 skončila (srov. § 185 insolvenčního zákona) a tedy další řízení a rozhodnutí ohledně části pohledávky č. 1 ve výši 13 572 405,86 Kč a ohledně dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč by bylo pouze akademické. Vyslovuje přesvědčení, že jemu i všem ostatním věřitelům dlužníka bylo tímto postupem odepřeno zákonné právo domáhat se prostřednictvím insolvenčního správce podle § 178 insolvenčního zákona proti první vedlejší účastnici řízení práva na náhradu ve výši obou dílčích pohledávek, čímž došlo k poškození stěžovatele na úkor první vedlejší účastnice řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodnutí o jeho dovolání nebylo pouze akademické a bezvýznamné, ale mělo či mohlo mít zcela zásadní dopad do práv a majetkové sféry stěžovatele a ostatních věřitelů a bylo povinností Nejvyššího soudu se vypořádat s důvody dovolání.
8. Dále se věnuje potvrzující části rozsudku vrchního soudu. V této souvislosti namítá, že se vrchní soud nevypořádal se všemi rozhodnými důkazy a skutkovými tvrzeními stran, čímž překročil zásadu volného hodnocení důkazů a zatížil napadenou část rozhodnutí nepřezkoumatelností. Stěžovatel rovněž vytýká vrchnímu soudu ústavně nekonformní výklad. Uvádí, že se obecné soudy řádně nevypořádaly především s námitkou týkající se neplatnosti a neúčinnosti smluv o postoupení pohledávky, na jejichž základě přešla přihlášená pohledávka na první vedlejší účastnici řízení. Zde namítá nesprávný postup při zjišťování existence a právní subjektivity zahraniční společnosti TROWMART Ltd. (postupníka), jakož i ověření osob oprávněných za takovou společnost jednat, kdy neověřený výpis z britského obchodního rejstříku pořízený prostřednictvím webové aplikace není podle stěžovatele způsobilý prokázat existenci a právní subjektivitu. Dále namítá nedodržení formy postupní smlouvy a zejména nedodržení formy plné moci ze dne 1. 8. 2011 u zástupce společnosti TROWMART Ltd. advokáta Mgr. Volfa, neboť plná moc nebyla opatřena ověřeným podpisem a byla vystavena až po uzavření obou postupních smluv. Další výtka se týká nesprávného posouzení pravosti a správnosti soukromé listiny, tj. kopie plné moci zástupci TROWMART Ltd. ze dne 1. 8. 2011, kdy stěžovatel popřel její pravost a první vedlejší účastnice řízení její pravost neprokázala předložením originálu plné moci. Konečně poukazuje na nesprávné právní posouzení (ne)platnosti apostily na kopii plné moci zástupce TROWMART Ltd., neboť obecné soudy povýšily důkazní hodnotu prosté kopie soukromé listiny na listinu veřejnou.
9. Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy opomenuly posoudit (ne)existenci dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč, která má představovat poplatky za vedení bankovního úvěrového účtu druhého vedlejšího účastníka řízení, jemuž je takto poskytována ochrana těch práv, které ji jinak požívat nemohou. Rovněž nesouhlasí s tím, jak byl posouzen zánik části pohledávky č. 1 z důvodu částečné úhrady formou započtení. Domnívá se, že u dílčí pohledávky č. 1 mohlo dojít k zápočtu toliko proti jistině, nikoliv proti úrokům.
10. Stěžovatel podává ústavní stížnost i proti části výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek vrchního soudu v části druhé věty výroku I., jímž vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že první vedlejší účastnice řízení nemá za dlužníkem dílčí pohledávku č. 3 z pohledávky P-1 ve výši 23 187 713,61 Kč, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Sice připouští, že v této části může jít o předčasnou ústavní stížnost, avšak domnívá se, že postup Nejvyššího soudu by bylo vhodné posoudit již v této fázi řízení.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost, směřuje-li proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto a proti první větě výroku I. rozsudku vrchního soudu, jímž byl potvrzen rozsudek krajského soudu ohledně zamítnutí části dílčí pohledávky č. 1 ve výši 13 572 405,86 Kč a ohledně dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek vrchního soudu v části druhé věty výroku I., jímž vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že první vedlejší účastnice řízení nemá za dlužníkem dílčí pohledávku č. 3 z pohledávky P-1 ve výši 23 187 713,61 Kč, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, však ústavní stížnost přípustná není, neboť řízení o tomto nároku dosud neskončilo a stěžovatel tak nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Jak se podává z výše uvedeného (viz sub III.), Ústavní soud se mohl věnovat toliko námitkám, které se týkají těch částí výroků napadených rozsudků, jež nebyly dotčeny kasačním výrokem Nejvyššího soudu. Ve zbytku jde totiž o ústavní stížnost nepřípustnou a tyto námitky, které se týkají zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu, nemají tedy v řízení o této ústavní stížnosti žádnou relevanci.
15. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, a to zejména s jeho argumentací, že s ohledem na ukončení účasti první vedlejší účastnice řízení [viz výše zmiňované řízení o přihlášení pohledávky ukončené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 3 VSPH 437/2020, 29 NSČR 27/2021-P1-37, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1262/22
pro zjevnou neopodstatněnost (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] by rozhodnutí Nejvyššího soudu mělo pouze akademický význam. Tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za přiléhavou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sice stručně, avšak dostatečně jasně a srozumitelně zdůvodňuje, z jakého důvodu by meritorní projednání věci a případné vyhovění dovolání stěžovatele postrádalo smysl. Vyšel-li Nejvyšší soud z toho, že již dříve (viz výše uváděné usnesení Nejvyššího soudu sen.
zn. 29 NSČR 27/2021) byly dílčí pohledávky č. 1 a 2, které tvoří jednu samostatnou pohledávku (která má základ v úvěrové smlouvě), zjištěny v rozsahu menším než 50 % z celkově přihlášené výše (31 580 223,39 Kč), což byl důvod pro ukončení účasti první vedlejší účastnice řízení podle § 185 insolvenčního zákona, nelze mít s ohledem na účel použití § 178 insolvenčního zákona žádné výhrady k závěru, že k pohledávce nemůže být přihlíženo ani v rozsahu v jakém byla zjištěna (menším než 50 %), tedy že rozhodování o zbývající části by postrádalo smysl, resp. by se stalo skutečně pouze akademickou otázkou.
Vzhledem k tomu, že závěry obecných soudů jsou přesvědčivě a dostatečně zdůvodněny, stěžovatelem namítané porušení ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal. Stěžovatel navíc z podstatné části pouze opakuje svoji argumentaci uplatněnou již dříve v odvolání proti rozsudku krajského soudu nebo v dovolání.
16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, sluší se ještě připomenout, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nepovažuje Ústavní soud obvykle za porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale za předvídatelný důsledek toho, že stěžovatelem vymezený předpoklad přípustnosti dovolání neshledal Nejvyšší soud důvodným (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14
), když dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu se neodchýlilo od judikatury Nejvyššího soudu. Tuto skutečnost přitom stěžovatel kvalifikovaným způsobem nezpochybňuje ani v ústavní stížnosti.
17. Stěžovatel dále vytýká vrchnímu soudu, že se nevypořádal se všemi rozhodnými důkazy a skutkovými tvrzeními stran a překročil zásadu volného hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud podotýká, že zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů. Postupují-li obecné soudy ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, jsou-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány.
Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Z výše uvedených důvodů jsou tedy bezpředmětné námitky týkající se nesprávného postupu při zjišťování skutkového stavu, resp. vztahující se k hodnocení důkazů provedených vrchním soudem [např. hodnocení způsobilosti výpisu z britského obchodního rejstříku prokázat existenci a právní subjektivitu zahraniční společnosti TROWMART Ltd.; nedodržení formy postupní smlouvy a zejména nedodržení formy plné moci; nesprávné posouzení pravosti a správnosti soukromé listiny; nesprávné právní posouzení (ne)platnosti apostily na kopii plné moci], neboť těmito výtkami stěžovatel nepřípustně brojí právě proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů.
Nelze přitom přehlédnout, že postoupením pohledávek a s tím souvisejících dalších dílčích otázek (např. právní subjektivitou zahraniční společnosti TROWMART Ltd.) se zabýval krajský soud (viz zejména body 21 a 22 rozsudku krajského soudu).
18. Co se týče námitky nevypořádání všech důkazů a skutkových tvrzení, pak je nutno připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na soudní ochranu, když soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, ale staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247) či usnesení ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09
, ze dne 1. 4. 2014
sp. zn. I. ÚS 162/13
a ze dne 13. 8. 2015
sp. zn. IV. ÚS 750/14
].
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu