Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. Hany Heršálkové a b) Nikoly Heršálka, zastoupených Mgr. Martinem Klímou, advokátem, sídlem tř. Václava Klementa 203/9, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2021 č. j. 24 Cdo 146/2021-367, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2020 č. j. 22 Co 112/2020-323 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. prosince 2019 č. j. 19 C 204/2019-229, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a 1. Jiřího Vondráška a 2. Zbyška Vondráška, 3. Jiřího Vondráška a 4. Šárky Rösslerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vedlejší účastníci podali k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") proti stěžovatelům žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že pozemek, specifikovaný v I. výroku tohoto rozsudku (dále jen "nemovitost"), náležel ke dni úmrtí manželky 3. vedlejšího účastníka (dne 11. 1. 2013) do jejich společného jmění. Okresní soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že 3. vedlejší účastník a jeho manželka (dále jen "manželé") nabyli vlastnické právo k nemovitosti vydržením. Právní předchůdce manželky se už roku 1975 chopil oprávněné držby nemovitosti, na níž navázala po převodu nemovitosti za nezměněných okolností stejná držba nemovitosti manželkou. Manželé obhospodařovali dlouhodobě nemovitost, sousedící s prokazatelně jimi vlastněným pozemkem, a to v dobré víře po mnoho let. Dalším dokazováním okresní soud vyloučil dobrou víru stěžovatelů v oprávněnou držbu nemovitosti na základě koupě nemovitosti od paní Evy Procházkové v roce 2018. Podle okresního soudu stěžovatelé nedodrželi obvyklou míru opatrnosti, přičemž jim z konkrétních okolností a průběhu převodu mělo a mohlo být zřejmé, že je zde rozpor mezi skutečným a zapsaným stavem vlastnictví nemovitosti, na který však nebrali ohled.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud se po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení ztotožnil se skutkovým zjištěním okresního soudu i jeho právním posouzením.
4. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud v návětí označeným usnesením pro nepřípustnost, neboť byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zbývající část obsahu napadených rozhodnutí netřeba v zájmu hospodárnosti podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení známa a v rysech podstatných pro posouzení věci plyne z dosud a dále uvedeného.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají, že obecné soudy daly nedůvodně přednost "fiktivnímu" vlastnickému právu vedlejších účastníků před dobrou vírou stěžovatelů. Obecné soudy po stěžovatelích též nepřiměřeně požadovaly, aby zpochybňovali správnost zápisu údajů v katastru nemovitostí, k čemuž údajně nebyl důvod. Podle stěžovatelů vedlejší účastníci neprokázali, že by vyvíjeli na nemovitostech takovou aktivitu, která by mohla ústit ve vydržení vlastnického práva. Naproti tomu obecné soudy nedocenily význam zásady, podle níž práva svědčí bdělým, přestože se vedlejší účastníci dříve nesnažili dosáhnout údajně správného zápisu v katastru nemovitostí. Jestliže stěžovatelé vlastnictví řádně nabyli na základě kupní smlouvy a odváděli z nemovitosti daň, měl stát jejich právo ochránit. V tomto případě bylo podle stěžovatelů vlastnické právo zneužito v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny. Nebyla-li koupě stěžovatelů absolutně neplatným právním jednáním, měla by jejich právu zapsanému v katastru nemovitostí být poskytnuta právní ochrana, což opírají také o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1980/2020.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepředstavuje další, "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, proto je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Úkolem Ústavního soudu je proto přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Nutno tudíž vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Proto se Ústavní soud musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Obsah ústavní stížnosti sestává zejména z opakování námitek, které byly obecnými soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně, logicky a přesvědčivě vyvráceny. Pro založení pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí by bylo nutno shledat excesy v procesu zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud však z hlediska jemu svěřených pravomocí zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 , ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15
(N 164/86 SbNU 677) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10
(N 21/60 SbNU 215)].
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a neshledal žádný z výše naznačených, natož pak extrémních, rozporů při hodnocení důkazů nebo posuzování skutkových zjištění. Okresní soud provedl řadu důkazů, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Okresní soud i krajský soud podrobně odůvodnily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, proč považovaly dané skutkové okolnosti za prokázané a jak je posoudily po právní stránce.
Lze jen podtrhnout stěžejní závěry obecných soudů, že z provedených důkazů bylo zřejmé, že zatímco manželé dlouhodobě vykonávali aktivitu na nemovitosti, kterou jejich rodina obhospodařovala desítky let a která funkčně sousedila a souvisela s jimi vlastněným pozemkem, tak stěžovatelé pominuli řadu indicií nasvědčujících přinejmenším objektivní pochybnosti o tom, zda byla prodávající skutečným vlastníkem nemovitosti. Jestliže na základě mnoha provedených důkazů s příslušným řádným odůvodněním obecné soudy konstatovaly, že stěžovatelé nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, dospěly též k ústavně souladnému závěru, že jim vlastnické právo svědčit nemůže a logicky též k tomu, že je namístě upřednostnit vlastnické právo manželů vzniklé vydržením.
Jinými slovy byl v posuzované věci naplněn účel vydržení, o jehož správnosti neměly soudy na základě pečlivého a komplexního posouzení věci pochybnosti.
11. Hodno dodat, že odkaz stěžovatelů na usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 5) není přiléhavý, neboť v dané věci šlo o případ skutkově i právně odlišný; závěr Nejvyššího soudu, že absolutně neplatný převod vlastnictví (v důsledku porušení generálního inhibitoria) vylučuje dobrou víru nabyvatele, totiž jistě neznamená, že nabyvatel, který neuzavřel absolutně neplatnou smlouvu, bude automaticky vždy v dobré víře. Ústavní soud shrnuje, že obecným soudům není z hlediska dodržení kautel plynoucích pro ně z ústavního pořádku čeho vytknout a pro stručnost ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelům zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18 ).
13. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu