22 Cdo 1980/2020-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce R. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Dalilou
Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1364/20, proti žalovanému
Dopravnímu podniku Ostrava a. s., se sídlem v Ostravě, Poděbradova 494/2, IČO
61974757, zastoupenému Mgr. Martinem Brudným, advokátem se sídlem v Ostravě,
Poděbradova 1243/7, o vyloučení nemovitosti z výkonu rozhodnutí, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 462/2017, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2019, č. j. 15 Co
264/2019-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina
Brudného, advokáta se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3.
2019, č. j. 54 C 462/2017-76, zamítl žalobu, aby z exekuce, vedené na základě
usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2008, č. j. 90 Nc
10737/2008-6, a na základě exekučního příkazu soudní exekutorky Mgr. Zuzany
Sobíškové ze dne 29. 5. 2017, č. j. 180 EX 7275/08-49, vedené proti povinné A.
G., byla vyloučena bytová jednotka č. XY v budově č. p. XY, XY, na LV č. XY,
ležící na parcele č. XY, LV č. XY, nacházející se v k. ú. XY, obci XY, na LV č.
XY, k níž náleží podíl na společných částech domu ve výši 4059/297072 (dále
také „bytová jednotka“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 25. 11. 2019, č. j. 15 Co 264/2019-105, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytkl
jeho výklad § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a
položil podle jeho názoru neřešenou otázku, zda dobrá víra žalobce, který
koupil od povinné A. G. – omezené v nakládání se svým majetkem generálním
inhibitoriem podle § 44 odst. 7 exekučního řádu účinného do 31. 10. 2009 –
bytovou jednotku, požívá ochrany podle § 984 o. z. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo
4109/2016, v němž byla řešena obdobná věc. Kupní smlouva, na základě které
žalobce od povinné nabyl bytovou jednotku, je absolutně neplatná. Je tedy
nerozhodné, zda žalobce nabyl bytovou jednotku v dobré víře či nikoliv. Podané
dovolání nemá podle žalovaného opodstatnění a obdobná věc již byla Nejvyšším
soudem řešena. Navrhl podané dovolání zamítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobce vymezil otázku, zda jeho dobrá víra požívá ochrany podle § 984 o. z. v
případě, kdy koupil od povinné A. G. – omezené v nakládání se svým majetkem
generálním inhibitoriem podle § 44 odst. 7 exekučního řádu účinného do 31. 10. 2009 – bytovou jednotku. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud uvedl, že „spočívá-li rozpor mezi skutečným právním stavem a
stavem zapsaným ve veřejném seznamu ve veřejnoprávním omezení, kterým je
generální inhibitorium (§ 44 odst. 7 exekuční řád účinný do 31. 10. 2009),
které činí osobu k převodu věci nezpůsobilou, nepožívá dobrověrný nabyvatel
ochrany vyplývající z principu materiální publicity (takový rozpor nemá z
hlediska ochrany vyplývající z materiální publicity právní význam). S takto
vymezeným rozsahem povahy údajů, jichž se rozpor mezi skutečným právním stavem
a stavem zapsaným ve veřejném seznamu musí týkat, se snoubí také to, že ochrana
vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání, které je
absolutně neplatné pro porušení zákazu nakládat s věcí vyplývající ze zákona. Pokud povinná A. G. jako skutečná a zároveň v katastru evidovaná vlastnice byla
omezena v nakládání s bytovou jednotkou v důsledku generálního inhibitoria,
není žalující nabyvatel bytové jednotky chráněn principem materiální publicity,
přestože ze zápisu v katastru nemovitostí omezení povinné vlastnice
nevyplývalo, a ona se tak jevila jako osoba plně oprávněná s nemovitostí
nakládat. Ochrana vyplývající z principu materiální publicity se netýká
převodcovy nezpůsobilosti k převodu věci, přičemž v těchto závěrech se odvolací
soud může opřít i o právní argumentaci doktrinální [k tomu srovnej Spáčil, J. a
kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. První vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 37, nebo Sabotinov, V., Syruček, V. a kol. Realitní
právo. Nemovitosti v realitní praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 490].“ Zohlednil rovněž v rámci obecné představy spravedlnosti možnost ovlivnit
vznik nežádoucí situace, kdy se protichůdně působící principy dostávají do
vzájemného rozporu. Zatímco žalobce mohl omezení povinné v nakládání s bytovou
jednotkou zjistit z centrální evidence exekucí, oprávněný žalovaný reálnou
možnost ovlivnit vznik kolidujících práv neměl. Dále odvolací soud učinil závěr, že v dané věci nedochází věcně ke střetu
principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a ochrany vlastnického práva
původního vlastníka, nýbrž ke střetu práva oprávněných na uspokojení z majetku
povinné, resp. zachování tohoto majetku pro exekuční řízení, a ochrany dobré
víry nového nabyvatele. Spočívá-li pak „rozpor“ mezi skutečným právním stavem a
stavem zapsaným ve veřejném seznamu ve veřejnoprávním omezení, kterým je tzv. generální inhibitorium, jež činí osobou k převodu práva nezpůsobilou, nepožívá
nabyvatel ochrany vyplývající z principu materiální publicity.
Ochrana
vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání, které je
absolutně neplatné pro porušení zákazu nakládat s věcí vyplývajícího ze zákona. Odvolací soud pak uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a povinnou
A. G. ohledně předmětného bytu ze dne 5. 1. 2017 je absolutně neplatným právním
jednáním. Účinky usnesení o nařízení exekuce doručeného povinnému před účinností novely
exekučního řádu č. 286/2009 Sb. spočívající v zákazu nakládání s jeho majetkem,
jehož porušení má za následek absolutní neplatnost právního úkonu, zůstávají
zachovány i po účinnosti této novely [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4109/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Tento závěr
není dovoláním jakkoliv zpochybněn, a dovolacímu přezkumu již proto nepodléhá. Závěr o absolutní neplatnosti uvedené převodní smlouvy, od níž žalobce dovozuje
nabytí svého vlastnického práva, dovolatel v dovolání žádnou věcnou argumentací
nezpochybňuje a již tato zásadní okolnost předurčuje věcnou neúspěšnost
podaného dovolání. Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se
skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla
věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného
stavu. Dobrá víra se posuzuje v době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li
však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na
zápis. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že ochrana poskytovaná § 984 odst. 1 o. z. je mimo jiné podmíněna tím, že – v daném případě převodní jednání v podobě
kupní smlouvy – smlouva, kterou se nabývá právo (zde vlastnické právo) je
uzavřena platně (k tomu shodně a k dalším vyžadovaným podmínkám pro ochranu
nabyvatele v režimu § 984 odst. 1 srovnej: Tégl, P. Úplatnost nabytí věcného
práva jako podmínka fungování materiální publicity veřejných seznamů v novém
občanském zákoníku, Právní rozhledy, 2013, č. 1, s. 28 a násl., Tégl, P. –
Zajíc, J. Způsob, jakým věc opustila sféru vlivu vlastníka, jako kritérium
důležité pro ochranu nabyvatele při nabývání od neoprávněného, Právní rozhledy,
2016, č. 4, s. 120 a násl.). Jinak řečeno, neplatnost uzavřené smlouvy vylučuje
nabytí práva v režimu § 984 odst. 1 o. z., což je i tento případ. Obstojí-li
pak závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy, je tím bez dalšího
vyloučeno použití § 984 o. z. Ustanovení § 984 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných
seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k
nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném
seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu osobou oprávněnou
není, protože jí uvedené právo nesvědčí. Právní úprava tu sleduje ochranu těch,
kdo nabudou věcné právo (v daném případě vlastnické právo) za úplatu v dobré
víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové
právo zřídit nebo převést. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost
nabývacího právního jednání [srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2019 sp. zn.
21 Cdo 4540/2018 (dostupného na www.nsoud.cz)] a dobrá
víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem
(v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou
osobou k převodu práva i podle skutečného právního stavu jakožto vlastník věci)
– [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo
3017/2019 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že ochrana nabyvatele práva v režimu §
984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy, kdy – v případě převodu
vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy
osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho
skutečným subjektem. Zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pak pokrývá
toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na jiné vady
právního jednání, způsobující jeho neplatnost (k tomu srovnej shodně Tégl, P. –
Zajíc, J. Způsob, jakým věc opustila sféru vlivu vlastníka, jako kritérium
důležité pro ochranu nabyvatele při nabývání od neoprávněného, Právní rozhledy,
2016, č. 4, s. 120 a násl. a tam citovaná další rozsáhlá odborná literatura). Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu žádný odklon od těchto východisek
nezaznamenala a zjevně z nich vychází [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019, dostupné na (www.nsoud.cz)]. Tato východiska sdílí i komentářová literatura [k tomu srovnej L. Vrzalová in
Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 36–38], podle které „materiální publicita
nepůsobí v případech, kdy se nesoulad mezi evidovaným a skutečným stavem netýká
údajů o právech, nýbrž údajů vypovídajících o technickém stavu, ekonomické
hodnotě či veřejnoprávních omezeních, která se k věci vážou… Ochrana
vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání zdánlivá
nebo neplatná. Právní jednání tedy musí existovat a nesmí být dán důvod jeho
absolutní neplatnosti, zejména nedostatek vůle, nedostatek svéprávnosti nebo
zákaz nakládat s věcí vyplývající ze zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné
moci. Ve starší literatuře se k tomu uvádí, že ´princip veřejné víry nechrání
tam, kde nejde o nabytí, změnu nebo zánik knihovních práv skutkovými příběhy,
nýbrž o důsledky nezpůsobilosti auktorovy k právním činům (např. nezletilost
jeho), třeba tato z knihy nebyla patrna´ (Randa, 1922, s. 209–210). Pokud tedy
bude nakládající osoba omezena v nakládání s nemovitostí např. proto, že jí
bylo doručeno oznámení o zahájení vyvlastňovacího řízení, avšak v katastru
nemovitostí nebyla o této skutečnosti vyznačena odpovídající poznámka, není
nabyvatel nemovitosti chráněn principem materiální publicity, přestože ze
zápisů v katastru nemovitostí omezení vlastníka nevyplývalo, a on se tak jevil
jako osoba plně oprávněná s nemovitostí nakládat.“
S tím je ve shodě i ta část komentářové literatury vycházející z toho, že § 984
o. z.
chrání důvěru nabyvatele v zapsaný stav, jen pokud jde o zapisovaná práva
k věci, což je dáno již tím, že se zapsaný stav porovnává se skutečným právním
stavem. Ustanovení nechrání důvěru v jiné údaje o věci, byť by se zapisovaly do
veřejného seznamu. Právy k věci je třeba rozumět jen práva, a nikoliv jiné
údaje o zapsané věci (k tomu srovnej: Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V. a
kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1021,
1029). Dovolací soud se shoduje se soudem odvolacím v tom, že v přezkoumávaném případě
nebylo místo pro aplikaci § 984 o. z. již proto, že mezi evidovaným a skutečným
stavem neexistoval rozpor. Převodkyně bytové jednotky – povinná A. G. byla
podle nezpochybněných závěrů soudů obou stupňů vlastnicí bytové jednotky, jako
vlastnice této bytové jednotky byla v katastru nemovitostí také evidována, a
zároveň byla v době převodu omezena v nakládání s majetkem generálním
inhibitoriem pod sankcí absolutní neplatnosti případného převodu. Obě tyto
okolnosti vylučují uplatnění § 984 o. z. Povinná A. G. byla v době převodu
vlastnicí bytové jednotky, což vylučuje podmínku rozporu mezi skutečným právním
stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu. V katastru nemovitostí pouze
nebylo zapsáno generální inhibitorium; jako na veřejnoprávní omezení se však
materiální publicita nevztahuje. Okolnost, že byla povinná A. G. omezena v
nakládání s majetkem generálním inhibitoriem pak zase vylučuje podmínku
aplikace § 984 o. z. spočívající v tom, že k nabytí došlo na základě právního
jednání, neboť takové jednání bylo absolutně neplatné. Odvolací soud dále uvedl, že další okolností vylučující ochranu žalobce
vyplývající z materiální publicity je i možnost ovlivnit vznik nežádoucí
situace, kdy se protichůdně působící principy dostávají do vzájemného rozporu. Zatímco žalobce mohl omezení povinné v nakládání s bytovou jednotkou zjistit z
centrální evidence exekucí, oprávněná žalovaná reálnou možnost ovlivnit vznik
kolidujících práv neměla. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že tento důvod potvrzujícího zamítavého
rozhodnutí odvolacího soudu není v dovolání napaden jakoukoliv argumentací, a
proto se jeho věcným posouzením (a prověřením případné správnosti či
nesprávnosti) dovolací soud vůbec nemohl zabývat. Protože však odvolací soud o
tento důvod opřel také svůj závěr o nedůvodnosti podané žaloby, jde o důvod,
pro který je namístě odmítnutí dovolání, neboť dovolatel nenapadl právní závěr
(jeden ze dvou), který vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby, resp. potvrzení
zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může
se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 12. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu