Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. června 2025, č. j. 13 To 207/2025-78, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 12 Nt 1321/2025, vyplývá, že okresní soud rozhodl usnesením ze dne 7. 5. 2025, č. j. 12 Nt 1321/2025-67, že podle § 101 odst. 1 písm. a) a c) a odst. 3 trestního zákoníku se zabírá "297 kusů střeliva ráže 7,62 x 39". Proti stěžovateli byla vedena trestní věc pro podezření z nedovoleného ozbrojování, která byla dne 26. 2. 2025 odložena. Při domovní prohlídce ve stěžovatelově bydlišti bylo nalezeno 300 kusů střeliva, z čehož 3 kusy byly spotřebovány při balistickém zkoumání. Jelikož v daném trestním řízení nebylo možné uložit trest propadnutí věci a stěžovatel není držitelem zbrojního průkazu, rozhodl soud, že dané střelivo se zabírá jako věc způsobilá ohrozit život a zdraví lidí.
3. Po vyhlášení usnesení si stěžovatel ponechal lhůtu na podání stížnosti. Písemné vyhotovení usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 20. 5. 2025. Dne 23. 5. 2025 byla okresnímu soudu doručena odůvodněná stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl. Dospěl přitom k závěru, že stížnost byla podána opožděně. V rozhodnutí okresního soudu nešlo o omezení osobní svobody nebo opravný prostředek (jako je obnova řízení), u nichž Ústavní soud dovodil, že lhůtu pro podání stížnosti je nutné počítat až od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. V dané věci je proto podle krajského soudu namístě počítat lhůtu od data vyhlášení usnesení na veřejném zasedání. Tato lhůta stěžovateli uplynula dne 12. 5. 2025. Jelikož si stěžovatel teprve dne 20. 5. 2025 zvolil zmocněnce a dne 23. 5. 2025 podal stížnost, je nutné ji považovat za opožděnou.
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud určil rozhodný okamžik běhu lhůty pro podání stížnosti v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 1946/22
,
,
III. ÚS 1542/09
,
I. ÚS 3842/17
,
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovateli není možné přisvědčit v tom, že krajský soud postupoval v rozporu se závaznými závěry judikatury Ústavního soudu (její shrnutí provedl Ústavní soud v nedávné době v nálezu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. II. ÚS 1274/24
). Z ní vyplývají specifická pravidla pro počítání lhůt pro podání stížnosti v řízeních, v nichž se rozhoduje o opravných prostředcích (např. obnova řízení) nebo o osobní svobodě obviněného (resp. odsouzeného). O tato řízení však v projednávané věci nešlo. Ústavní soud se doposud v nálezové judikatuře nevyjádřil k tomu, zda počátek běhu uvedené lhůty při rozhodování o zabrání věci, v nichž potenciálně dochází k závažnému zásahu do majetkových práv chráněných čl. 11 Listiny, je třeba počítat již od ústního vyhlášení, nebo až od seznámení se s písemným vyhotovením takového rozhodnutí.
10. V dané věci však Ústavní soud neshledal důvod tuto otázku řešit a případně zrušit napadené usnesení krajského soudu. Podstatné totiž je, že stěžovatel se v trestním řízení domáhal pouze přeformulování odůvodnění rozhodnutí, nikoliv svých majetkových práv. Při veřejném zasedání podle protokolu uvedl "náboje nejsou moje, nevím, jak se tam vzaly" (č. l. 65). V samotné stížnosti proti usnesení okresního soudu mimo jiné uvádí "stěžovatel nebrojí proti samotnému zabrání střeliva (...) ale brojí proti tvrzení a závěru, že je pachatelem přečinu nedovoleného ozbrojování (...) a že střelivo náleží stěžovateli" (č. l.
70). Zásah Ústavního soudu by tak nebyl odůvodněn snahou o ochranu majetkových práv podle čl. 11 Listiny. Pro úplnost lze doplnit, že usnesení okresního soudu stěžovatele za pachatele trestného činu ani výslovně neoznačuje. Jediná zdánlivě problematická formulace je uvedena v posledním odstavci usnesení okresního soudu, podle níž zabíraná věc "patřila" stěžovateli, což je zjevný odkaz na nález nábojů v bydlišti stěžovatele, nikoliv určení jejich majetkového vztahu. Vzhledem k tomu, že v rozhodnutí nejde o žádné autoritativní určení vlastnického práva před jejich zajištěním (resp. zabráním), jedná se nanejvýš o jazykový nedostatek odůvodnění bez dopadu na ústavně zaručená práva stěžovatele, který nevyžaduje kasační zásah Ústavního soudu.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu