Opatření k zajištění práv zvlášť zranitelných obětí v trestním řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla H. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Petrou Naskosovou, advokátkou, sídlem Eliášova 467/28, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. srpna 2023 sp. zn. 4 Tm 11/2022, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, Antonína D. a Jindřicha F. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s principem legality zakotveném v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") je proti vedlejším účastníkům Antonínu D. a Jindřichu F. vedeno trestní řízení (dále jen "obžalovaní"). Obžalovaní se jako mladiství měli podle obžaloby dopustit provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku tím, že slovně a následně fyzicky napadli skupinku osob včetně stěžovatele. Obvodní soud dne 13. 1. 2023 uznal obžalované trestním příkazem č. j. 4 Tm 11/2022-270 vinnými ze spáchání provinění popsaného v obžalobě. Proti vydanému trestnímu příkazu podali oba obžalovaní odpor.
3. Během řízení zmocněnkyně stěžovatele požádala soud, aby při jeho výslechu v hlavním líčení učinil opatření k zabránění kontaktu s obžalovanými ve smyslu § 17 odst. 1 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen "zákon o obětech trestných činů"), neboť by setkání s nimi mohlo vyvolat stavy psychického diskomfortu, čímž by došlo k jeho sekundární viktimizaci. Dále uvedla, že stěžovatel je zvlášť zranitelnou obětí. Obvodní soud se k návrhu státního zástupce a navzdory k stěžovatelem opakovaně podaným námitkám rozhodl přistoupit k jeho výslechu za přítomnosti obžalovaných.
4. Na hlavní líčení konané dne 2. 8. 2023, na kterém měl výslech stěžovatele proběhnout, se stěžovatel nedostavil. Přítomna byla pouze jeho zmocněnkyně. V průběhu hlavního líčení vyhlásil obvodní soud napadené usnesení ve znění: "Soud nepokládá poškozené H., B. a C. (jedná se o pseudonymy) za zvlášť zranitelné oběti ve smyslu zákona o obětech trestných činů."
5. V ústním odůvodnění, zaznamenaném v protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 8. 2023, obvodní soud zdůraznil, že stěžovatel do médií uvedl, že není traumatizován a událost ho nijak dále netraumatizuje. Z dosud provedeného dokazování nevyplynulo, že by konflikt mezi stěžovatelem a obžalovanými měl mít pozadí jakékoli nenávisti k homosexuální komunitě. Obžalovaní uvedli, že to, že poškození mají být gayové, se dozvěděli až z médií. II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel s odkazem na § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů uvedl, že se vzhledem k popisu skutku a provedeného dokazování považuje za osobu zvlášť zranitelnou. Orgány činné v trestním řízení jsou proto povinny mu umožnit realizaci s tímto statusem spojených práv. Stěžovatel se 2. 8. 2023, tedy v den, kdy na hlavním líčení měl být proveden jeho výslech, dostavil z důvodu obav z osoby pachatele pouze k budově soudu, kde měl v úmyslu vyčkat, než mu bude umožněno realizovat výslech ze speciální výslechové místnosti.
7. Stěžovatel upozornil, že obvodní soud postupoval ultra vires, když o přiznání postavení oběti zvlášť zranitelné rozhodl napadeným usnesením. Tento status vyplývá ze zákona a projevuje se ve faktickém přístupu orgánů činných v trestním řízení k obětem. Rozhodl-li soud o takovém statusu na základě rozhovorů stěžovatele v médiích, je tento postup nepřezkoumatelný. Rozhovory naopak mohou být indikátory, že stěžovatel je obětí zvlášť zranitelnou. K realizaci práva stěžovatele na výslech bez přítomnosti pachatele lze navíc přistoupit i za současného zachování práva na obhajobu, např. pomocí kladení otázek obhájcem distančním způsobem.
Neobstojí ani požadavek obvodního soudu na provedení rekognice či konfrontace. Opětovné vystavení kontaktu s pachatelem je pro stěžovatele traumatizující. Svým postupem navíc obvodní soud znevýhodňuje stěžovatele také v možnosti efektivně uplatňovat svá práva, neboť pod psychickým nátlakem nebude schopný objektivně své nároky tvrdit a prokazovat. To ve svém důsledku vede k porušení zásady rovnosti zbraní. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že z důvodu přístupu samosoudkyně byla uplatněna námitka podjatosti, o které se v současné době rozhoduje.
8. Zvláštní zranitelnost obětí je třeba vykládat v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV (dále jen "směrnice pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu"). Eurokonformní výklad tak podle stěžovatele neumožňuje obětem útoků motivovaných sexuální orientací s ohledem na zvýšené riziko sekundární viktimizace odepřít status zvlášť zranitelné oběti. Homofobní pohnutka útoku je přitom zřejmá z popisu skutku v obžalobě. Nepřiznání statusu zvlášť zranitelné oběti může vést k tomu, že orgány činné v trestním řízení i obhajoba budou stěžovateli klást otázky směřující do jeho intimní sféry. Výslechem v přítomnosti obžalovaných může dojít k psychickému zhroucení stěžovatele. Tímto postupem hrozí porušení práva na ochranu lidské důstojnosti.
9. Stěžovatel namítá i omezení přístupu k bezplatné odborné pomoci ve smyslu § 5 zákona o obětech trestných činů. Dosud mu rovněž svědčilo legitimní očekávání, že nebude nucen po skončení řízení po pachatelích vymáhat náhradu nákladů ve smyslu § 154 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád"). Postupem soudu proto bylo porušeno i jeho vlastnické právo.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Stěžovatel formuloval petit tak, že k porušení jeho základních práv mělo dojít postupem (tj. jiným zásahem) obvodního soudu, alternativně napadeným usnesením obvodního soudu. Uvedené úzce souvisí s namítaným porušením principu legality. K této otázce se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu ze dne 9. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 2615/23 , část V. 1., zejm. body 47. a 48., ve kterém bylo rozhodováno o ústavní stížnosti dalších poškozených proti (témuž) napadenému usnesení. V nálezu Ústavní soud uzavřel, že o nepřiznání, omezení či neexistenci práv nebo povinností plynoucích ze zákona o obětech trestných činů, jejichž uplatnění požaduje (domnělá) oběť či zvlášť zranitelná oběť, je nutné rozhodovat usnesením na základě analogické aplikace § 51a odst. 2 ve spojení s odst. 1 trestního řádu, potažmo § 51a odst. 4 a 5 trestního řádu.
12. Ústavní soud v citovaném nálezu dále dovodil, že proti takto vydanému usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Procesní postup ani výklad relevantních zákonných ustanovení dosud nebyl Ústavním soudem aprobován. Ačkoliv stěžovatelé tento procesní prostředek nápravy nevyčerpali, dospěl k závěru, že jejich ústavní stížnost nelze z tohoto důvodu odmítnout jako nepřípustnou. V opačném případě by došlo k zásahu do práva na přístup k Ústavnímu soudu dle předvídatelných pravidel. Přestože i v právě posuzované věci stěžovatel zmíněný prostředek nápravy nevyčerpal, dospěl z obdobných důvodů Ústavní soud ke stejnému závěru. Ústavní stížnost je proto přípustná.
13. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že v budoucnu bude ústavní stížnosti směřující proti usnesením o nevyhovění žádosti podle § 20 odst. 4, potažmo § 17 zákona o obětech trestných činů, před jejichž podáním stěžovatelé nevyčerpají stížnost podle trestního řádu, považovat za nepřípustné pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. O možnosti podat stížnost musí být soudy poučeni [viz přiměřeně např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)].
14. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření. Na tuto žádost reagoval pouze obvodní soud.
15. Obvodní soud uvedl, že věc dosud není skončena, poškození ještě nebyli vyslechnuti a bude nadále prováděno dokazování. Ve věci námitky podjatosti se samosoudkyně vyjádřila v usnesení ze dne 2. 8. 2023, proti němuž byla podána stížnost zmocněnkyně poškozeného a tuto Městský soud v Praze dne 21. září 2023 usnesením zamítl. Více se vyjadřovat nepovažoval obvodní soud, vzhledem k dosud probíhajícímu řízení, za potřebné.
16. Ústavní soud vzhledem k obsahu vyjádření jej již dále stěžovateli k replice nezasílal.
A) Obecná východiska
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
18. Ústavní soud se k požadavkům na ochranu základních práv při výkladu a aplikaci podústavního práva při přijímání opatření na ochranu před druhotnou újmou a souvisejících ustanovení zákona o obětech trestných činů podrobně vyjádřil v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2615/23 , zejména v části V. 2., na který na tomto místě pro stručnost v podrobnostech odkazuje. Ústavní soud se v něm též vyjádřil k posouzení žádosti obětí k přijetí opatření podle § 17 a § 20 zákona o obětech trestných činů.
19. Orgány činné v trestním řízení nejprve zkoumají, zda jde o zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů. Pokud ano, musí žádosti o zabránění kontaktu s domnělým pachatelem bez dalšího vyhovět, ledaže přijetí potřebných opatření brání závažné důvody, resp. vylučuje-li to povaha prováděného úkonu.
20. Shledají-li, že osobě status zvlášť zranitelné oběti nenáleží, zjišťují dále, zda je obětí ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. Pokud orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru, že se o oběť jedná, posoudí žádost o přijetí opatření k zabránění kontaktu s domnělým pachatelem podle § 17 odst. 1 zákona o obětech trestných činů. K zamítnutí žádosti nemusí vést pouze "závažné důvody" jako je tomu u zvlášť zranitelných obětí. Rozhodnutí o nevyhovění žádosti musí být řádně a přezkoumatelně odůvodněno. Nevyhovět lze i z důvodu, že požadovaná opatření nejsou k její ochraně před druhotnou újmou potřebná. V takovém případě musí orgán činný v trestním řízení zároveň posoudit, jaká jiná opatření jsou dostatečná a proč. Nepotřebnost požadovaných opatření by nicméně měla být vykládána restriktivně, a to i s přihlédnutím k tomu, že mohou přispívat k naplnění účelu trestního řízení (nález sp. zn. III. ÚS 2615/23 , bod 64.).
21. Obětí rozumí zákon o obětech trestných činů fyzické osoby, kterým bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena škoda nebo nemajetková újma nebo na jejichž úkor se pachatel trestným činem obohatil nebo měl obohatit (§ 2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů). Za oběti (tzv. sekundární) se dále považují i někteří příbuzní či osoby blízké oběti, které byla v důsledku trestného činu způsobena smrt (§ 2 odst. 3 zákona o obětech trestných činů).
22. Zvláštní kategorií obětí jsou oběti zvlášť zranitelné ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů. Nejširší skupinu, která zároveň v praxi vede k největším výkladovým obtížím, obsahuje § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, u níž mj. v konkrétním případě je zvýšené riziko sekundární viktimizace v užším smyslu, tj. ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů. V pochybnostech je přitom třeba oběť za zvlášť zranitelnou považovat. Tato presumpce ovšem neznamená, že by měly orgány činné v trestním řízení předem rezignovat na prověřování splnění zákonných předpokladů daného statusu.
Nemá-li orgán činný v trestním řízení pochybnost o tom, že daná osoba nesplňuje zákonné předpoklady stanovené v § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů, pak nemá povinnost s osobou jako se zvlášť zranitelnou obětí zacházet (srov. přiměřeně usnesení ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1480/20 ; usnesení ze dne 11. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1118/21 , usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 529/23 , nález sp. zn. III. ÚS 2615/23 , bod 74.). Status oběti, resp. zvlášť zranitelné oběti, se může měnit (nález sp. zn. III.
ÚS 2615/23 , body 74. až 77.).
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
23. Obvodní soud v reakci na žádosti stěžovatele na přijetí opatření k zabránění kontaktu s obžalovanými vydal napadené usnesení, kterým konstatoval, že stěžovatele nepokládá za osobu zvlášť zranitelnou. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že stěžovatel do médií uvedl, že není traumatizován a událost ho nijak dále netraumatizuje. Z dosud provedeného dokazování podle obvodního soudu nevyplynulo, že by konflikt mezi stěžovatelem a obžalovanými měl mít pozadí jakékoli nenávisti k homosexuální komunitě. Ústavní soud přihlédl i k doplňujícím úvahám obvodního soudu obsažených v písemném vyhotovení usnesení o nevyloučení soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení (aniž by tím takový postup aproboval). V něm obvodní soud zopakoval, že stěžovatel nesplňuje podmínky zvlášť zranitelné oběti, neboť mu nehrozí zvýšené nebezpečí druhotné újmy.
24. Z výše popsaných obecných východisek je zřejmé, že § 2 odst. 4 písm. d) vychází z užšího pojetí sekundární viktimizace (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2615/23 , body 69. až 77.). V tomto smyslu vyvolává odůvodnění napadeného usnesení pochybnosti, zda obvodní soud správně hodnotil nesplnění podmínek statusu zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů. Výklad a aplikace zákonných ustanovení, včetně neuplatnění presumpce ve smyslu § 3 odst. 1 téhož zákona, však v posuzované věci nejsou natolik extrémní či svévolné, aby založily protiústavnost napadeného usnesení, a to zejména s ohledem na to, že i bez přiznání statusu zvlášť zranitelné oběti mají soudy možnost přijmout účinná opatření k zabránění vzniku druhotné újmy, tj. i k ochraně základních práv obětí.
25. Obvodní soud však poté, co dospěl k závěru, že stěžovatel takový status nepožívá, byl povinen zkoumat, zda je stěžovatel obětí ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů a případně posoudit žádost o přijetí opatření k zabránění kontaktu s domnělým pachatelem podle § 17 odst. 1 zákona o obětech trestných činů (srov. bod 19.). Obvodní soud nesprávně vycházel z předpokladu, že vyhovění žádosti stěžovatele zcela znemožní jeho výslech, resp. že by takový postup znamenal konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaných.
Tento závěr je od počátku nesprávný. Přestože obvodní soud přijal určitá opatření (aby se obžalovaní a stěžovatel nestřetli před zahájením hlavního líčení, zároveň bylo avizováno, že stěžovatel může ihned po výslechu opustit jednací síň), nevysvětlil, z jakých důvodů jsou pro ochranu práv stěžovatele dostatečná. Žádným způsobem ani nevážil možnost přijetí dalších opatření k zabránění přímého střetnutí obžalovaných a stěžovatele, např. prostřednictvím audiovizuálního technického zařízení (srov. nález sp. zn. III.
ÚS 2615/23 , bod 60.). Lze tak uzavřít, že obvodní soud řádným způsobem neprovedl vyvažování práv stěžovatele na ochranu jeho důstojnosti, soukromí, duševní i fyzické integrity, s právy obžalovaných na obhajobu a výslech svědků, potažmo veřejného zájmu na dosažení účelu trestního řízení.
26. Další námitky stěžovatele Ústavní soud důvodnými neshledal. Vydáním napadeného usnesení postupoval podle stěžovatele obvodní soud ultra vires a porušil princip legality. Jak vyplývá z výše uvedeného (srov. bod 11.) a zejména z nálezu sp. zn. III. ÚS 2615/23 , část V. 1., vydání napadeného usnesení bylo v souladu s právním řádem a na postup obvodního soudu lze analogicky aplikovat § 51a odst. 2 ve spojení s §51a odst. 1 trestního řádu, potažmo § 51a odst. 4 a 5 trestního řádu.
27. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí zasáhlo do legitimního očekávání stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny nebo čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Napadené usnesení se týkalo výhradně nepřijetí opatření podle § 20 odst. 4, resp. § 17 odst. 1 zákona o obětech trestných činů. V souladu s výše uvedeným je navíc třeba připomenout, že status oběti zvlášť zranitelné se může v průběhu řízení měnit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2615/23 , bod 77.). Nelze tak ani hovořit o tom, že stěžovatel nabyl legitimního očekávání, že po celé řízení bude považován za oběť zvlášť zranitelnou se všemi právy s tím spojenými.
"Budoucí právo tak může být považováno za "majetek", pouze pokud již bylo nabyto nebo pokud je předmětem pohledávky, která je určitá. Ani naději na uznání vlastnického práva, které dotyčná osoba nemá možnost reálně vykonávat, nelze pokládat za ‚majetek' a stejně je tomu tak v případě podmíněné pohledávky, která zaniká nesplněním podmínky" (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008 Glaser proti České republice, č. 55179/00, § 51). Domnělý nárok stěžovatele přitom intenzity, která by mohla založit jeho legitimní očekávání, nedosáhl.
28. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Napadeným usnesením obvodního soudu byla porušena práva stěžovatele na zachování lidské důstojnosti a osobní cti podle čl. 10 odst. 1, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 odst. 2 a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení obvodního soudu ve vztahu ke stěžovateli podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
29. Obvodní soud bude povinen v souladu s výše uvedeným posoudit, zda stěžovatel je obětí zvlášť zranitelnou ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů. Pokud ano, musí žádosti o zabránění kontaktu s obžalovanými bez dalšího vyhovět, ledaže přijetí potřebných opatření brání závažné důvody, resp. vylučuje-li to povaha prováděného úkonu. Shledá-li, že stěžovateli status zvlášť zranitelné oběti nenáleží, posoudí žádost o přijetí opatření k zabránění kontaktu s domnělým pachatelem podle § 17 odst. 1 zákona o obětech trestných činů. Provede řádné vyvážení práv stěžovatele a obžalovaných a zejména posoudí, jaká opatření jsou k ochraně před druhotnou újmou dostatečná. Své rozhodnutí řádně a přezkoumatelně odůvodní.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu