Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Aloise Škopa, zastoupeného Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou, sídlem Váňova 3180, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 23 Cdo 1496/2024-473, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2024, č. j. 47 Co 179/2023-454, a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 8. 2023, č. j. 107 C 7/2021-422, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Milana Dytricha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Po stěžovateli jako objednateli se v řízení před obecnými soudy domáhal vedlejší účastník zaplacení ceny díla, a sice za truhlářské práce provedené v hotelu Passage ve Starých Splavech. Práce byly vykonány na základě ústně uzavřené smlouvy. Okresní soud v Trutnově ("okresní soud") výrokem I připustil změnu žaloby, dále žalobě v převážné části vyhověl (výrok II) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu části nákladů řízení (výrok IV).
2. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") tak, že výrok II rozsudku okresního soudu potvrdil, výrok o náhradě nákladů řízení změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatel sice tvrdil, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak to může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Stěžovatel však v dovolání nepředložil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, polemizoval toliko s právním posouzením odvolacího soudu a neoznačil ani žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit.
4. V části dovolání, ve které dovolatel namítal nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Jde o vady řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání, samotná tvrzená vada řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
5. Jde-li o zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu, Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel pouze předestřel vlastní skutkové závěry, od kterých pak odvíjí vlastní právní posouzení. Podle judikatury Nejvyššího soudu však není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Podle Nejvyššího soudu nelze samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
6. Stěžovatel uvádí, že námitky směřující do vad řízení před nižšími obecnými soudy, uplatnil již v dovolání. V prvé řadě uvádí, že řízení o žalobě bylo koncentrováno až po několika jednáních, což zvýhodnilo vedlejšího účastníka oproti stěžovateli, který řádně a včas tvrdil a prokazoval pro něj podstatné skutečnosti. Obecné soudy přitom neřešily změnu základních skutkových tvrzení vedlejšího účastníka, tj. že se v průběhu řízení změnil předmět sporu, aniž by byla připuštěna změna žaloby. Samotnému stěžovateli byla přitom na počátku řízení doručena kvalifikovaná výzva dle § 114b o. s. ř., která na něj z hlediska tvrzení a označení důkazů kladla vyšší nároky, než na vedlejšího účastníka, kterému bylo umožněno bez ohledu na vymezení v žalobě označovat další důkazy a korigovat tvrzení.
7. Stěžovatel namítá nesprávná skutková zjištění, uvádí, že skutkový stav stran jeho pasivní legitimace, obsahu smlouvy o dílo a především rozsahu díla nebyl vůbec zjištěn. Podle něho soudy rezignovaly na prokazování jednotlivých náležitostí tvrzeného smluvního vztahu a paušálně (až na jednu výjimku) vyhověly žalobě i přes uplatnění námitky promlčení. Považuje za nedostatečná odůvodnění obou rozsudků, které nezohledňují konkrétní tvrzení stěžovatele a nevypořádávají se s nimi.
8. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
9. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
10. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud zabýval tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. Stěžovatel přitom reaguje na důvody odmítnutí jeho dovolání pouze sporadicky, nijak nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, pouze opakuje námitky, které již uplatnil před okresním, krajským i Nejvyšším soudem a namítá vady odůvodnění. Měl-li stěžovatel skutečně za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu, bylo na něm, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnil, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat.
11. Ústavní soud připomíná, že bylo povinností stěžovatele, aby v dovolání uvedl dovolací důvod (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Zaprvé měl tedy uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Zadruhé, co do vymezení předpokladů přípustnosti, stěžovatel, tvrdil-li přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (v případě stěžovatele mělo jít patrně o judikaturu vztahující se k otázce koncentrace řízení), měl označit rozhodnutí, s nimiž mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.
Této povinnosti však nedostál, což ostatně ani v ústavní stížnosti nerozporuje, a proto není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr Nejvyššího soudu přitom zcela odpovídá plenárnímu stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval.
12. Vázán právními závěry citovaného stanoviska, Ústavní soud přezkoumal obsah usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
13. Jde-li o napadené rozsudky okresního a krajského soudu, Ústavní soud připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. V citovaném plenárním stanovisku zdejší soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rovněž dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. S ohledem na zásadu subsidiarity v takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou.
14. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, a proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů tedy Ústavní soud nemohl nijak zohlednit a pouze konstatuje, že ve smyslu citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyhodnotil, že v nyní posuzované věci také nejde o situaci, kdy by bylo zjištění skutkového stavu obecnými soudy prima facie natolik vadné, že by opravňovalo Ústavní soud (zcela výjimečně) ke kasačnímu zásahu namísto konstatování nepřípustnosti ústavní stížnosti.
Jak soudy I. a II. stupně uvedly, o existenci smluvního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem svědčí mimo jiné skutečnost, že stěžovatel zaplatil vedlejšímu účastníkovi zálohové faktury za provedené práce i že stěžovatel následně veškeré truhlářské práce účtoval investorovi (MV BOX, s.r.o.), který je u stěžovatele původně objednal. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutkový stav a právní názor, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
15. Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností dospěl Ústavní soud, vázán právními závěry obsaženými v plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, k závěru, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu