Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jany Šťastné, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2022 č. j. 29 Co 117/2022-124 v části týkající se nároku na finanční zadostiučinění, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 27 C 100/2020-85, ve znění opravného usnesení ze dne 17. února 2022 č. j. 27 C 100/2020-107, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, o návrhu na vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka, takto:
Soudce Vojtěch Šimíček je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 2616/22
.
1. Soudci Vojtěchu Šimíčkovi, jako soudci zpravodaji, byla přidělena ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 6. 2022 č. j. 29 Co 117/2022-124 v části týkající se nároku na finanční zadostiučinění, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud) ze dne 25. 11. 2021 č. j. 27 C 100/2020-85, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2022 č. j. 27 C 100/2020-107. Stěžovatelka se žalobou u obvodního soudu domáhala po vedlejší účastnici odškodnění nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, byly ve vymezeném období dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jejím majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejího působení jako uvolněné starostky obce Leskovec. Pochybení vedlejší účastnice spatřuje v použití neústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k vyjmenovaným údajům stěžovatelky, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud uvedeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. a II. výrok) a rozhodl o povinnosti nahradit náklady řízení (III. výrok). Stěžovatelka podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání, městský soud po přezkoumání rozsudku a jemu předcházejícího řízení dospěl k závěru, že není důvodné, a proto rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení (II. výrok). (Pozn.: Ústavní soud dosud nevyzval stěžovatelku k odstranění vad předložené plné moci.)
2. Přípisem ze dne 23. 9. 2022 stěžovatelka vznesla námitku podjatosti soudce Vojtěcha Šimíčka. Uvedla, že byla Sdružením místních samospráv ČR (dále jen "SMS") informována o jednáních, které toto sdružení vedlo k nápravě porušování ústavně zaručených práv představitelů obcí a měst s Ministerstvem spravedlnosti (dále jen "ministerstvo"), zejména po zrušení příslušné zákonné úpravy nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 38/17
(N 22/98 SbNU 257; 149/2020 Sb.). Na jednání dne 4. 3. 2021 mezi zástupci ministerstva a SMS uvedl zástupce ministerstva, že "pro MSP bylo rozhodnutí NSS překvapivé, registr nebyl uzavřen v souladu s odloženou vykonatelností nálezu ÚS, věc byla konzultována na Nejvyšším soudě a se zpravodajem nálezu ÚS". Nepromítnutí nálezu Ústavního soudu do administrativních procedur ministerstva bylo organizacemi sdružující samosprávy řešeno, bylo namítáno dlouhodobé porušování práv dotčených veřejných funkcionářů, kteří byli zklamáni, že po březnu 2020 ministerstvo nepřijalo žádné opatření k zamezení porušování jejich práv a fakticky postupovalo tak, jakoby ani žádný nález přijat nebyl. Ministerstvo argumentovalo výše uvedeným stanoviskem o překvapivosti judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") a konzultacemi na NS a se zpravodajem nálezu. Stěžovatelka dále konstatovala, že zpravodajem nálezu byl soudce Vojtěch Šimíček, který je rovněž zpravodajem v řízení o její ústavní stížnosti. K přípisu stěžovatelka přiložila zápis z jednání k agendě střetu zájmů ze dne 4. 3. 2021 (za účasti např. JUDr. Jeronýma Tejce, náměstka ministryně spravedlnosti, a JUDr. Stanislava Polčáka, předsedy SMS), podle něhož citovanou větu přednesl v průběhu jednání JUDr. Jiří Kapras, ředitel odboru střetu zájmů ministerstva.
3. Předestřené okolnosti zavdávají podle stěžovatelky důvodné pochybnosti o (objektivní) nestrannosti soudce. Byť nemá výhrady k jeho osobě z hlediska "předpojatosti" ke stranám sporu, tak zjištěná informace, že měl poskytnout určitou konzultaci ohledně dalšího postupu ministerstva po vydání nálezu, objektivní pochybnost zavdává, protože otázka (ne)provedení adekvátních opatření při provozu Centrálního registru oznámení ministerstvem je jednou z klíčových otázek této právní věci. Absence náležité reakce na nález Ústavního soudu vedla řadu komunálních politiků k podání předžalobních výzev a následných žalob u soudu. Stěžovatelka nemá žádné možnosti, jak reagovat na informace o jednáních ministerstva mimo struktury jeho úřadu, nejsou jí známy bližší okolnosti jednání ani povaha uvedené "konzultace", považuje však za zřejmé, že byly ministerstvem, byť neformálně, zjišťovány.
4. Soudce Vojtěch Šimíček ve vyjádření ze dne 26. 9. 2022 uvedl, že námitku považuje za zcela nepodloženou, JUDr. Jiřího Kaprase nezná, nikdy v životě se s ním nepotkal a nejednal s ním v žádné podobě, dokonce nikdy neslyšel v žádné souvislosti ani jeho jméno. O dané problematice nekomunikoval ani s nikým jiným z ministerstva. Proto se necítí být podjatým, jelikož nemá žádný poměr k věci, k účastníkům, vedlejším účastníkům ani jejich zástupcům. Dále dodal, že Zápis z jednání, datovaný ke dni 4. 3. 2021, ve kterém se shora citovaná věta objevuje, je sepsán na hlavičkovém papíře Sdružení místních samospráv ČR, zapsala jej Edita Nezvalová, přičemž z ničeho není patrno, o koho se jedná, zda byla předmětného jednání vůbec účastna a tento zápis není potvrzen či ověřen žádným účastníkem této schůzky. Upozornil, že z nevyžádaného vyjádření náměstka ministra spravedlnosti se podává, že ministerstvo vylučuje, že by předmětnou záležitost s ním kdokoliv z jeho zaměstnanců konzultoval nebo se chystal konzultovat, a obdobně vyznívá pozdější vyžádané vyjádření ministra spravedlnosti. Dále odkázal na obsah usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2022
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
(pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým plénum Ústavního soudu shledalo ke zcela identické námitce podjatosti, že není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
.
5. Poté stěžovatelka doplnila námitku podjatosti přípisem ze dne 14. 10. 2022. Uvedla, že závěr pléna Ústavního soudu (bod 26. usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
) je vůči její ústavní stížnosti zcela nepřijatelný, a že trvá na svém návrhu. Odkázala na řadu závěrů z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), Ústavního soudu i odborné literatury zdůrazňující význam "pouhého zdání" podjatosti.
6. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Z tohoto ustanovení je evidentní, že pro vyloučení soudce se nevyžaduje nedostatek nestrannosti, ale postačí pouhá (relevantní) pochybnost o jeho nepodjatosti. Již v minulosti přitom Ústavní soud vůči rozhodovací činnosti obecných soudů zdůraznil požadavek, podle něhož "vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti" (usnesení ze dne 18. 10. 2016
sp. zn. I. ÚS 2573/16
, bod 9. odůvodnění). Není důvod, aby tento požadavek nebyl uplatnitelný i vůči Ústavnímu soudu, resp. jeho soudci. Komentářová literatura k uvedenému ustanovení dodává: "Nestrannost soudce je kategorií ideální, k níž se lze pouze ve větší či menší míře přiblížit, a je současně kategorií obtížně přezkoumatelnou. Vzhledem k tomu postačuje k vyloučení soudce existující pochybnost o jeho nepodjatosti, nikoliv prokázaná podjatost. Přitom při posuzování nestrannosti nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby." [Pospíšil, I., in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T. a Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, Wolters Kluwer (ČR), s. 121 až 122].
7. Obdobné závěry plynou také z rozhodovací praxe ESLP, podle níž nelze pominout, že zatímco u subjektivního testu lze vycházet z vyvratitelné domněnky nestrannosti, není-li prokázán opak, tak v případě relevantní obavy o nestrannost u objektivního testu naopak platí "obtížně vyvratitelná domněnka, že soudce nestranným není" (srov. MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 174). Tak v rozsudku ze dne 1. 10. 1982 ve věci Piersack proti Belgii (stížnost č. 8692/79, § 30) ESLP konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení, a dále že "objektivní přistup zkoumá, zda soudce nabízí dostatečné záruky, aby byly vyloučeny všechny legitimní pochybnosti o nestrannosti soudce" (srov. též rozsudky ze dne 21. 12. 2000 ve věci Wettstein proti Švýcarsku, stížnost č. 33958/96, § 42 - 44, a ze dne 16. 12. 2003 Grieves proti Spojenému Království, stížnost č. 57067/00, § 69). Řečeno jinými slovy, ale se stejným významem: "při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda lze nezávisle na chování soudce na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i vnější zdání může mít jistý význam, jelikož v sázce je také důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat u veřejnosti" (rozsudek ESLP ze dne 6. 6. 2000 ve věci Morel proti Francii, stížnost č. 34130/96, § 42). Rovněž již v rozsudku ze dne 7. 8. 1996 ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii (stížnost č. 19874/92), ESLP zdůraznil význam "pouhého zdání" podjatosti soudce účastníky nebo veřejností. Obdobně z rozsudku ESLP ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii (stížnost č. 2689/65) lze dovodit, že pro vyslovení závěru o absenci nestrannosti postačí již samotná dostatečně nevyvrácená pochybnost o nestrannosti soudu, resp. soudce. Při zkoumání otázky (ne)strannosti soudce je pak podle ESLP nutné "jít ještě dále, než jak se věci jeví", neboť "spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, ale především musí být vidět, že je vykonávána" (§ 31 téhož rozsudku). Přitom nevypořádá-li se soud náležitým způsobem s námitkou podjatosti, může tím sám porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1996 ve věci Remli proti Francii, stížnost č. 16839/90). ESLP též konstatoval, že "jakýkoliv soudce, u kterého existuje legitimní důvod pro obavy o jeho nestrannosti - například pokud by zveřejnil prohlášení týkající se výsledku věci - by proto neměl ve věci rozhodovat" (rozsudek ze dne 9. 12. 2019 ve věci Rustavi 2 Broadcasting Company Ltd. a ostatní proti Gruzii, stížnost č. 16812/17, § 341 a § 342, a rozsudek ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě, stížnost č. 17056/06, § 98). Obdobně ESLP dovodil, že objektivně nestranný není kupř. ani soudce ústavního soudu, který v minulosti v téže věci poskytl ještě jako univerzitní profesor radu účastníkovi řízení (rozsudek ze dne 8. 2.
8. Čtvrtý senát Ústavního soudu, který je příslušný k rozhodnutí podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu č. Org 1/22, dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka z projednání a rozhodnutí věci. Informace poskytnutá na oficiálním jednání představitelů ministerstva se zástupci SMS o konzultaci věci se soudcem zpravodajem ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 38/17
a zveřejněná v zápise z tohoto jednání, je způsobilou vyvolat objektivně pochybnost o jeho podjatosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit soudcův pocit, že se necítí být podjatým, ani jeho výhrady vůči zápisu z jednání. K tomu lze dodat, že podle úpravy institutu vyloučení soudců v § 36 a násl. zákona o Ústavním soudu nejde o to, zda se soudce "cítí" více či méně nebo se naopak částečně či vůbec "necítí" podjatým, nýbrž je podstatné, zda se zřetelem na jeho poměr ke konkrétní právní věci napadlé u Ústavního soudu, k účastníkům, vedlejším účastníkům nebo k jejich zástupcům lze (tj. objektivně) pochybovat o jeho nepodjatosti. Toto objektivní kritérium (stránka) nestrannosti soudce je relativizováno v usnesení Pl. ÚS 19/22, které přehlíží, že podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se pro vyloučení soudce nevyžaduje nedostatek nestrannosti, ale postačí pouhá (relevantní) pochybnost o jeho nepodjatosti. Čtvrtý senát připomíná, že při posuzování prohlášení účastníka řízení, že některého ze soudců odmítá, samostatně hodnotí skutkový i právní stav věci ke dni jeho rozhodování a jiné - byť i plenární - usnesení jej nijak nezavazuje.
9. Na základě výše uvedených důvodů rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 ve spojení s § 38 odst. 1 větou druhou zákona o Ústavním soudu (podobně jako ve věci
sp. zn. III. ÚS 1759/22
) tak, že soudce Vojtěch Šimíček je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 2616/22
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k výroku a odůvodnění usnesení ze dne 1. listopadu 2022
sp. zn. III. ÚS 2126/22
,
III. ÚS 2408/22
,
III. ÚS 2616/22
V těchto usneseních IV. senát Ústavního soudu, který je podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu č. Org 1/22 příslušný k rozhodování o námitce podjatosti vznesené vůči soudcům III. senátu, dospěl většinou hlasů, tak jako v již v jiných případech, k závěru, že jsou dány podmínky pro vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka z projednání a rozhodnutí věci, nyní tedy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 2126/22
,
III. ÚS 2408/22
,
III. ÚS 2616/22
. Protože jsem nesouhlasil ani s předchozími rozhodnutími o vyloučení jmenovaného soudce, nezbývá mi nic jiného, než se alespoň v těchto věcech vůči postupu mých kolegů v senátu vymezit.
1. Tato kauza ukazuje, že bude potřeba upřesnit jak zákon o Ústavním soudu, tak jeho Rozvrh práce, neboť v případě tak závažných rozhodnutí s dopady pro budoucí rozhodování Ústavního soudu a právní jistotu není dostatečně zajištěno, aby se (jako již v minulosti) dva soudci nestali těmi, kdo bude formulovat právní názor celého Ústavního soudu, aniž by bylo možno ve věci mající širší dosah využít mechanismů k prosazení názoru jiného - skutečně většinového. Nyní však nejde o nahodilé případy, nýbrž o systémový problém, který narůstá. Proto by měl mít ze zákona předseda Ústavního soudu možnost nikoli určit jiné soudce, ale postoupit věc k rozhodnutí celému (plénu) Ústavního soudu, čímž se zajistí jednota hlasování, a nebude hrozit, že obecné soudy budou čekat na další senáty Ústavního soudu, zda již vydané rozhodnutí budou následovat či nikoli.
2. Tato věc přinesla i novinku, se kterou jsem se zatím za více než třicet let působení u Ústavního soudu nesetkal. Aby toho totiž nebylo málo, dochází k vyloučení soudce, který by s největší pravděpodobností neopustil svůj názor vyjádřený v plenárním nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 38/17
ve věci zveřejňování oznámení o majetku u veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů. Ten je jiný, jak jsem se již pokusil ukázat v odlišném stanovisku k nálezu ze dne 18. 10. 2022
sp. zn. Pl. ÚS 579/22
, navíc zdůrazňující stanovisko Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 k časovým účinkům derogačních nálezů. A aby toho nebylo ještě méně, hrozí-li možnost rozhodování někoho jiného, ukazuje se, že je zde cesta jeho účelové "eliminace" prostřednictvím zpětvzetí návrhu (srov. usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
a
Pl. ÚS 24/22
), o kterém by měl takový soudce rozhodovat.
3. Nynější usnesení řeší jen podjatost jmenovaného soudce. Problémem však je, že tuto věc již rozhodovalo v jiné věci, ale téhož merita a za zcela identických skutkových zjištění, i plénum Ústavního soudu. Dospělo k závěru, že o podjatost nejde, takže ve věci pro Ústavní soud měla nastat "doba poplénová". Nenastala, takže již je třeba reagovat nejen tichým nesouhlasem. Byť doufám, že se tak stane, obávám se současně okamžiku, kdy přece jen dojde ke mně marně požadovanému projednání těchto věcí plénem Ústavního soudu (tzn. právní otázky - zjednodušeně vyjádřeno - dopadů odkladu vykonatelnosti v situaci, kdy oznámení podává ten, kdo si na to stěžuje a nemůže být za nesplnění této povinnosti postižen). Toho se však bude moci zúčastnit nynějšími (a mnoha dalšími) usneseními IV. senátu vylučovaný soudce, který podle názoru pléna Ústavního soudu podjatý není. Obávám se výrazu, který bude použit pro to, jak se bude taková věc "objektivně" navenek jevit. Tady není něco v pořádku.
4. Do uvedeného plenárního usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
byl nakonec vložen i mnou stále zastávaný názor, že soudce Ústavního soudu poté, co rozhodl, vykládá-li a objasňuje-li důvody nálezu, ve kterém byl zpravodajem, nemůže být považován ve smyslu zákona o Ústavním soudu za podjatého, ač má pochopitelně vztah "k věci", když na ní měsíce předtím pracoval. Stejně jako většina ostatních soudců jsem tak rozhodnutí Ústavního soudu komentoval mnohokrát. A stejně tak jsem byl svědkem toho, jak předseda rakouského Ústavního soudního dvora prof. Holzinger, spolu se soudcem zpravodajem, téměř hodinu vysvětlovali, co se právě vyhlášeným nálezem rozumí, jaký postup se od zákonodárce a dalších orgánů veřejné moci, vázaných takovým nálezem, očekává, a co od něj mohou napříště očekávat občané. V Polsku zase Ústavní tribunál podával každoročně zprávy (tzv. Informacja o istotnych problemach wynikających z działalności i orzecznictwa Trybunału Konstytucyjnego) o svém rozhodování a o problémech, které jsou se zjištěnou neústavností spojeny.
5. Zde jen mohu odkázat na bod 26 odkazovaného usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
, kde bylo přihlédnuto k mé argumentaci, tedy že podle zákona o Ústavním soudu není zakázáno, aby jeho soudce rozhodnutí komentoval. Jistě můžeme vést diskuzi, jak toto komentování může vyznít, ale musíme nejdříve vědět (tedy spolehlivě zjistit), v čem takové komentování spočívá. To ovšem za situace, kdy k něčemu takovému prokazatelně vůbec došlo a máme v ruce skutečné důkazy či přinejmenším relevantní indicie. Nedovedu si představit, že by bylo tímto způsobem vedeno dokazování např. v trestních věcech. Při vší úctě k trestnímu řízení přitom považuji řízení před Ústavním soudem za stejně důležité, takže by v něm měly být takové zásady respektovány rovněž i při rozhodování o podjatosti.
6. Nepřesvědčil mě ani souhrn či přehled judikatury k tzv. objektivní podjatosti v nynějších usneseních, která se navíc zpravidla vztahuje k rozhodování soudců obecných soudů v konkrétních případech, nikoli jen na výklad zákona či součásti ústavního pořádku, čehož si je i většina senátu vědoma (viz bod 6 usnesení sp. zn. III. ÚS 2408). Tímto způsobem by totiž bylo možno vyřadit z rozhodování každého soudce v případě, že bychom přistoupili na názor, že stačí zmínka v zápise, jakou nacházíme v zápise z jednání Sdružení místních samospráv z 5. 3. 2021 (k ní viz blíže jednotlivá usnesení IV. senátu k vyloučení uvedeného soudce, popř. usnesení plenární, ve kterém však plénum Ústavního soudu dochází k opačnému závěru). V nynějších věcech se však na základě této jedné věty, která vlastně nic neříká a není ničím a nikým potvrzena (právě naopak), dochází k závěru, že informace "poskytnutá na oficiálním jednání představitelů ministerstva se zástupci SMS o konzultaci věci se soudcem zpravodajem ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 38/17
a zveřejněná v zápise z tohoto jednání, je způsobilou vyvolat objektivně pochybnost o jeho podjatosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit soudcův pocit, že se necítí být podjatým, ani jeho výhrady vůči zápisu z jednání". Neví se totiž, jaká konzultace měla proběhnout, čeho se týkala, kdy se měla uskutečnit, jakou formou, co z ní vzešlo, o jaký nález vlastně mělo jít atd. Soudce Šimíček v tomto zápisu ostatně není ani výslovně jmenován a jeho podjatost je dovozena pouze z okolnosti, že byl soudcem zpravodajem předmětného plenárního nálezu.
7. Taková objektivní pochybnost se musí jevit z vnějšku, jinak dostává nádech subjektivity. Vždyť stejně tak bych za pomoci judikatury k oné tzv. objektivní podjatosti mohl navrhnout, aby byli z rozhodování vyloučeni moji senátní kolegové, popř. kdokoli ze soudců, který při plenárním jednání o podjatosti vyjádřil svůj názor. Tak bychom mohli v této řetězové reakci pokračovat jako v rakouské Národní radě v roce 1933, což vešlo nejen do ústavní historie pod názvem "Selbstausschaltung des Parlaments".
8. A světe div se, do stejné roviny se v tomto nešťastném zápise dostává i Nejvyšší soud, na který se jaksi zapomíná a který v těchto věcech nyní rozhoduje - tam se také vznáší jako na běžícím pásu námitky podjatosti?! Nezaregistroval jsem. Proč nikoliv? Přece v předmětném zápise SMS ČR čteme, že "věc byla konzultována na Nejvyšším soudě a se zpravodajem nálezu ÚS". Tím chci jen upozornit na obavy, jak se "objektivně" bude při tak "nesnesitelné lehkosti dokazování podjatosti" jevit Ústavní soud, ale jak vidno, též Nejvyšší soud. Jejich nashromážděné vědění tak již nebude možno využívat, protože by vznikl navenek dojem podjatosti (samozřejmě, jen když by se to navrhovatelům hodilo).
9. Zastávám názor, že rozhodování o podjatosti musí být prostředkem k určení toho, kdo má nestranně rozhodnout (byť, jak stále tvrdím, přezkoumávaný zákon nemá žádná subjektivní práva), a nikoli prostředkem k tomu, jak má rozhodnutí dopadnout.
10. Při posuzování oné tzv. objektivní podjatosti v podmínkách Ústavního soudu bych očekával, že půjde o soudce, který se rád nechává slyšet, vystupuje v médiích k dosud nerozhodnutým věcem, vyvolává kontroverze svými názory na rozhodovanou věc apod. Přesto Ústavní soud takové soudce (správně) nevylučuje [srov. např. v minulosti usnesení ze dne 18. 6. 2002
sp. zn. Pl. ÚS 7/02
(U 17/26 SbNU 379)]. Jak se s tím ale srovnává drtivý dopad nicneříkající věty v jednom najednou objeveném zápisu z neveřejného jednání, kde dotyčný soudce nebyl, nehovořil, nevyvolal kontroverzi, prostě nic, není zřejmé. Tomu se obvykle říká "vařit z čisté vody". Nezmění-li se tato skutková okolnost, je snášení dalších judikátů o tzv. objektivní podjatosti pokusem na "nezpůsobilém objektu".
11. Konečně i námitka podjatosti uplatňovaná stěžovateli v těchto věcech, ale i dalšími stěžovateli v řadě obdobných věcí prostřednictvím stejné právní zástupkyně, je stěží pochopitelná, jde-li o ústavní stížnosti, kde přece jsou jiná referenční kritéria než u výkladu ústavní konformity zákona, který žádná subjektivní práva mít nemůže. Tato námitka je uplatněna totiž v ústavních stížnostech stěžovatelů, o kterých jmenovaný soudce "subjektivně" nic neví, nikdy je neviděl, stejně jako neviděl jejich právní zástupkyni, účastníky soudního řízení atd. Pak přirozeně jej jinak než "objektivně" vyloučit nelze. A s tím nemohu, stejně jako v předchozích případech, na základě uvedeného zápisu z jednání SMS ČR, souhlasit. Dodávám, že tak nerad činím veřejně, avšak jinak než touto formou se nemohu vůči takovému rozhodnutí "v době poplenární", tj. po přijetí usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
, vymezit.
V Brně dne 1. listopadu 2022
Jan Filip