Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DAZUI s. r. o., sídlem Petržílkova 2260/26, Praha 5, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 25 Cdo 2396/2024-561, v rozsahu části výroku I, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, a navazujícímu výroku o náhradě nákladů řízení, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024 č. j. 55 Co 365/2023-503, v rozsahu výroku části výroku I, kterým byla zamítnuta zbylá část žaloby stěžovatelky, a navazujícím výrokům o nákladech řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Jiřího Jaroše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka žalobou domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení 1 494 401,80 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měl stěžovatelce způsobit vedlejší účastník jako její advokát při zastupování v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 59 Cm 87/2011, v němž vystupovala stěžovatelka jako žalovaná a společnost BEB, s. r. o., sídlem Malá Tyršovka 379/1, Praha 4 (dál jen "společnost BEB, s. r. o."), jako žalobkyně. Obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2023 č. j. 39 C 34/2018-449 uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce 1 494 401,80 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
3. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce 434 714,79 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části se žaloba zamítá (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Městský soud vyložil, že tvrzené pochybení vedlejšího účastníka v podobě nezapočtení pohledávek stěžovatelky nebo neuplatnění vzájemného návrhu by nemělo vliv na rozsudkem uloženou povinnost vůči společnosti BEB, s. r. o., a to vzhledem k faktickému uznání dluhu částečným plněním. Pokud by nějaké pohledávky stěžovatelka skutečně měla (což nebylo podle městského soudu zjištěno), mohla je započíst až v exekučním řízení. Rozsudek obvodního soudu shledal městský soud věcně správným ohledně nákladů vynaložených stěžovatelkou na právní zastoupení v exekučním řízení a ohledně úroku z úvěru, který si stěžovatelka vzala na zaplacení soudního poplatku.
4. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelka i vedlejší účastník dovolání, která odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením (výrok I) jako nepřípustná, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že městský soud za nezměněného skutkového stavu a bez zopakování či doplnění dokazování zcela překvapivě změnil rozsudek obvodního soudu a v rozhodující části žalobu zamítl, aniž by stěžovatelce poskytl procesní prostor k reakci na zásadně odlišné právní posouzení věci. Městský soud se nevypořádal řádně, konkrétně a srozumitelně s podstatnou argumentací a se skutkovými zjištěními obvodního soudu o existenci konkrétních pohledávek stěžovatelky vůči společnosti BEB, s. r. o., které byly způsobilé k započtení formou kompenzační námitky nebo vzájemného návrhu. Namísto zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení městský soud pouze obecně konstatoval, že obvodní soud nezjistil existenci konkrétních a započitatelných pohledávek, aniž by vysvětlil, v čem konkrétně tato "zjevná" absence spočívá, čímž podle stěžovatelky nepřípustně přenesl tvrzené nedostatky dokazování na ni.
6. Dále stěžovatelka považuje za protiústavní úvahu městského soudu, že její částečné plnění založilo fikci uznání celého dluhu, a proto tvrzené pochybení vedlejšího účastníka jako jejího právního zástupce nemohlo mít na výsledek původního nalézacího řízení žádný vliv. Tato úvaha je podle stěžovatelky nejen sporná, ale především nepřezkoumatelná, neboť nevysvětluje, proč by kompenzační námitka či vzájemný návrh na vydání bezdůvodného obohacení z plateb na "neplatné" faktury nemohly odvrátit či snížit nárok společnosti BEB, s. r. o., a proč byly pominuty závěry znaleckého posudku i skutkové závěry obvodního soudu.
7. Za protiústavní považuje stěžovatelka rovněž postup Nejvyššího soudu, který její dovolání formálně odmítl, ale "nad rámec" se věcně zabýval argumentací stěžovatelky a převzal úvahy městského soudu, aniž by sám poskytl konkrétní, jasné a srozumitelné odůvodnění změny rozsudku obvodního soudu. Usnesení Nejvyššího soudu je tak vnitřně rozporné, protože zároveň uvádí, že se dovoláním nemůže věcně zabývat, ale současně k předloženým otázkám vyslovil právní názor na věc, čímž zároveň popřel, že obsah nebyl dostatečně srozumitelný, a tedy i projednatelný [s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 451/23
a ze dne 1. 12. 2015
sp. zn. II. ÚS 2766/14
(N 202/79 SbNU 281)].
8. Stěžovatelka také navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
11. Stěžovatelka především namítá, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna. Ústavní soud ovšem shledal, že požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí plynoucí z práva na soudní ochranu [podrobněji viz např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09
(N 207/54 SbNU 565)] byly v projednávané věci splněny. Podle Ústavního soudu městský soud i Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnily, že částečným plněním nastala fikce uznání dluhu, nárok společnosti BEB, s. r. o., byl proto prokázán i bez předložení interního seznamu provedených prací, přičemž pohledávky způsobilé k započtení zjištěny nebyly (bod 11 a 12 rozsudku městského soudu, bod 19 a 20 usnesení Nejvyššího soudu). Současně vyložily, že případné započtení, vzájemný návrh či samostatné uplatnění pohledávek vůči společnosti BEB, s. r. o. bylo stěžovatelce umožněno i mimo rámec původního nalézacího řízení, a to i později, včetně exekučního řízení.
12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že v dané věci nebyla shledána příčinná souvislost mezi vznikem povinnosti vůči společnosti BEB, s. r. o. (ohledně níž nastala fikce uznání dluhu), a neuplatněním případných vzájemných pohledávek, jež nebyly definitivně ztraceny. Nejvyšší soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu zdůraznil, že vedlejší účastník stěžovatelku o možnost domoci se jejích pohledávek nepřipravil, což je nezbytný předpoklad pro závěr o vzniku odpovědnosti advokáta za škodu spočívající v jejich definitivní ztrátě. V těchto úvahách Ústavní soud neshledal nic, co by vyžadovalo jeho kasační zásah.
13. Odlišné posouzení městského soudu nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé, protože vycházelo mimo jiné z argumentace obsažené v odvolání vedlejšího účastníka, zejména pokud jde o otázku fikce uznání dluhu a z ní plynoucí povinnost stěžovatelky k plnění vůči společnosti BEB, s. r. o. K této argumentaci měla stěžovatelka v odvolacím řízení procesní prostor se vyjádřit, a proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za překvapivé či nepředvídatelné.
14. Nic protiústavního neshledává Ústavní soud ani v postupu Nejvyššího soudu. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné, a tedy nebylo na újmu stěžovatelce z hlediska "kvazimeritorního" přezkumu Ústavního soudu i proti rozhodnutí soudu nižšího stupně (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 263/25
). Stěžovatelkou odkazovaná judikatura Ústavního soudu není případná, protože se týká situací, kdy dovolání bylo odmítnuto pro vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Rozhodnutí není ani vnitřně rozporné z toho důvodu, že Nejvyšší soud označil dovolací otázky za obecné či směřující proti skutkovým zjištěním a vadám řízení, a současně se - s ohledem na obsah dovolání - stručně vyjádřil i k podstatě věci. Podstatné je, že se Nejvyšší soud stěžovatelčiným dovoláním zabýval podle jeho obsahu alespoň z pohledu přípustnosti, a nelze mu proto vytýkat - Ústavním soudem kritizovaný - přepjatý formalismus.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu § 62 odst. 4 téhož zákona stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 15. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu