USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: DAZUI s.
r. o., IČO 40613992, se sídlem Petržílkova 2260/26, Praha 5, zastoupená Mgr.
Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, proti
žalovanému: JUDr. Jiří Jaroš, zastoupený Mgr. Alešem Choděrou, advokátem se
sídlem Nad Primaskou 1242/38, Praha 10, o 1.494.401,80 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 34/2018, o dovolání
žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4.
2024, č. j. 55 Co 365/2023-503, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalovaného se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 39 C
34/2018-449, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1.494.401,80 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok II) a státu
(výrok III). Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky z
titulu náhrady škody, kterou jí měl způsobit jako její advokát při zastupování
v řízení, jež proti ní vedla společnost BEB, s. r. o., IČO 45313814, se sídlem
Malá Tyršovka 379/1, Praha 4, nyní v konkursu, dále jen „společnost BEB“, u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 87/2011. Žalobkyně podniká v oblasti
provádění staveb, jejich změn a odstraňování. Společnost BEB se po žalobkyni
domáhala zaplacení několika faktur a smluvních pokut v souvislosti s dílem, jež
pro žalobkyni prováděla podle smlouvy o dílo ze dne 5. 10. 2009, a to především
faktury č. 3090203 ze dne 20. 11. 2009 znějící na 1.776.025,02 Kč, na niž jí
žalobkyně měla uhradit pouze 400.000 Kč. Společnost BEB rovněž tvrdila, že k
fakturaci dílčích plnění bylo podle smlouvy třeba písemného odsouhlasení
soupisů provedených prací ze strany objednatele, které však žalobkyně účelově
odmítala podepisovat, aniž by reklamovala vystavené faktury či zpochybňovala
provedené práce a jejich kvalitu, částečným plněním na fakturu č. 3090203 pak
mělo dojít k uznání závazku. Ve věci byl 23. 10. 2012 vydán rozsudek, č. j. 59
Cm 87/2011-55, kterým byla žalobkyni (v procesním postavení žalované) uložena
povinnost zaplatit společnosti BEB 1.513.627,52 Kč s příslušenstvím. Žaloba
byla zamítnuta co do 1.469.350,88 Kč s ohledem na absenci odsouhlasených
soupisů provedených prací u části faktur, respektive provedení víceprací bez
dodržení požadavků smlouvy o dílo v případě další faktury. Proti citovanému
rozsudku podala žalobkyně odvolání, avšak Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
19. 6. 2013, č. j. 4 Cmo 49/2013-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Jednání odvolacího soudu se účastnil za žalovanou (v tomto řízení žalobkyni)
pouze žalovaný jako její zástupce. Žalobkyně za odvolání uhradila soudní
poplatek ve dvou splátkách po 75.690 Kč a 73.460 Kč. Poplatek ve výši 73.460 Kč
za odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně byl žalobkyni
vrácen 7. 4. 2015. Návrh na zahájení exekučního řízení byl podán společností
BEB jako oprávněnou 2. 10. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 5. Podáním ze dne
5. 12. 2013 povinná (žalobkyně) podala návrh na částečné zastavení exekuce s
odůvodněním, že došlo k započtení vzájemných pohledávek povinné a oprávněné ve
výši 1.155.120 Kč. Exekuce byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 6. 2015, č. j. 14 EXE 2037/2013-367, mimo jiné zastavena co do 435.120 Kč. Návrh na zastavení exekuce byl co do 700.000 Kč zamítnut. Exekuce byla
zastavena usnesením č. j. 206 EX 1697/13-119 (po výměně exekutora) co do
vymožené jistiny 239.032,82 Kč a úroku z prodlení 441.937,07 Kč. Náklady
exekuce, které měla zaplatit povinná (žalobkyně), činily 123.515,79 Kč. Povinná
podala proti výroku o nákladech exekuce námitky, jež byly následně zamítnuty,
odvolání povinné bylo odmítnuto.
2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo žalované na náhradu
škody není promlčeno podle § 397 a § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku. Věc posoudil podle § 16 a § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii. K jednotlivým tvrzeným pochybením žalovaného při poskytování
právních služeb dovodil soud prvního stupně následující. Ve věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 87/2011 nebylo nutné, aby žalovaný
nahlížel do spisu, neboť žalobkyně na podanou žalobu reagovala zcela adekvátně. Samotné neinformování žalobkyně o průběhu řízení nelze z předložených důkazů
nijak verifikovat, samo o sobě nemohlo navíc způsobit neúspěch ve věci. Za
pochybení nelze považovat skutečnost, že žalovaný po společnosti BEB
nepožadoval předložení originálů soupisů provedených prací. Naopak předložení
podepsaného soupisu prací určeného pro interní potřebu žalobkyně mohlo způsobit
žalobkyni škodu. Soud prvního stupně v předmětném řízení argumentoval
skutečností, že žalobkyně (v daném řízení žalovaná) fakturu č. 3090203 částečně
uhradila, čímž došlo k uznání zbývající části vyfakturovaného závazku. Předložení soupisu prací tak samo o sobě nebylo jediným důvodem, pro nějž bylo
žalobě společnosti BEB vyhověno. Vrchní soud však již o problematice uznání
závazku nehovořil, a tak zřejmě zastával stanovisko, že nárok společnosti BEB
byl dán již na základě předloženého soupisu provedených prací. Žalovaný si jako
právní profesionál musel být vědom toho, že není v zájmu žalobkyně, aby
společnost BEB, na níž leželo důkazní břemeno, měla soupis prací k dispozici,
přičemž on ani neměl souhlas k použití soupisu jako důkazu. V rozporu s řádným
výkonem advokacie bylo neuplatnění nároků žalobkyně ze smlouvy o dílo ve formě
kompenzační námitky nebo vzájemného návrhu, neuplatnění nároku na smluvní
pokutu za pozdní předání díla a slevy z důvodu vad a neuplatnění námitky
zaplacení 200.000 Kč na fakturu č. 3090203. Oprávněnost nároku žalobkyně
minimálně do výše 435.120 Kč byla prokázána v rámci exekučního řízení, neboť co
do této částky bylo exekuční řízení zastaveno z důvodu započtení vzájemných
pohledávek účastníků. Ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Jokla navíc
vyplynulo, že společnost BEB neposkytla žalobkyni dílo ve sjednaném rozsahu,
takže zde byl prostor pro obranu žalobkyně vůči jejímu nároku. Samotným podáním
odvolání do výroků, které byly vůči žalobkyni vyhovující, žalobkyni škoda
nevznikla. Nesprávně postupoval Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze,
když žalobkyni vrátily soudní poplatek teprve po téměř dvou a půl letech. Žalovaný postupoval nesprávně, když žalobkyni neseznámil s výsledkem odvolacího
řízení a nekomunikoval s ní po jednání u odvolacího soudu. Žalobkyně začala na
základě exekučního příkazu téměř bez prodlení plnit, takže nelze uzavřít, že by
k exekuci došlo i za situace, že by o své povinnosti k úhradě věděla. Ta se
tedy v důsledku neinformování žalovaným o doručení rozsudku odvolacího soudu
dostala do prodlení s platbou uloženou jí rozsudkem Městského soudu v Praze.
Nemožnost podat dovolání nemohla vést ke vzniku škody, jelikož dovolání by
nemohlo být úspěšné, protože námitky žalobkyně jsou skutkové povahy. Nárok
žalobkyně na úhradu částky 1.059.687,01 Kč zaplacené exekutorům je tedy
důvodný, protože žalovaný řádně a ve prospěch žalobkyně neuplatnil její obranu,
ačkoliv tak učinit měl a mohl. V důsledku nekonání žalovaného bylo vůči
žalobkyni zahájeno exekuční řízení, v němž jí vznikly další náklady. Podle
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 6. 2015, č. j. 14 EXE
2037/2013-367, zástupkyně žalobkyně učinila v exekučním řízení nejméně 15 úkonů
a vyfakturovala za ně žalobkyni 426.635,20 Kč. Žalobkyni rovněž náleží částka
8.079,59 Kč představující úroky z kontokorentního účtu, neboť jeho
prostřednictvím hradila soudní poplatek ve výši 73.460 Kč za odvolání podané
nesprávně proti výroku, který představoval její procesní úspěch, takže odvolání
proti němu bylo z její strany subjektivně nepřípustné. Ačkoliv dané prodlení
způsobil Městský soud v Praze, nelze dávat k tíži žalobkyně, že žalovaný podal
chybné odvolání.
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 55 Co 365/2023-503, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 434.714,79 Kč s
příslušenstvím, ve zbývající části žalobu zamítl (výrok I), uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II) a uložil oběma účastníkům povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení
státu (výrok III). Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že právo
žalobkyně na náhradu škody není promlčeno. Konstatoval však, že závěr soudu
prvního stupně, že pokud by žalovaný jako zástupce žalobkyně postupoval v
řízení řádně, žalobkyni by nebyla uložena povinnost zaplatit společnosti BEB
1.513.627,52 Kč s příslušenstvím, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací
soud uvedl, že řada výtek žalobkyně k činnosti žalovaného jako jejího zástupce
v daném řízení se týká jednání, které nemělo žádný přímý vliv na výsledné
rozhodnutí soudu. Zpochybnil rovněž závěr soudu prvního stupně, že kdyby
žalovaný nepředložil v řízení jako důkaz blíže specifikovaný a údajně interní
soupis provedených prací, společnost BEB by neunesla důkazní břemeno a nedošlo
by ke vzniku škody žalobkyni v podobě povinnosti zaplatit společnosti BEB
uvedenou částku. Odvolací soud v tomto směru konstatoval, že nelze předjímat,
zda by žalobkyně skutečně byla v tomto rozsahu v řízení úspěšná (není známo,
jaké důkazní návrhy mohla společnost BEB učinit, lze nicméně předpokládat, že
měla svou dokumentaci a mohla nakonec prokazovat rozsah prací i jiným
způsobem). Podstatné však je, že žalobkyně na příslušnou fakturu částečně a bez
výhrad plnila, čímž došlo k fikci uznání celého dluhu. Tvrzené pochybení
žalovaného tak nemohlo mít na rozsudek vliv a žalobkyni bylo v daném řízení
uloženo plnit to, co po právu plnit měla. K závěru soudu prvního stupně, že
žalobkyně měla mít vůči společnosti BEB pohledávky způsobilé k započtení,
odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nezjistil, že by žalobkyně měla
nějaké konkrétní pohledávky vůči společnosti BEB, zda existovaly, jaká byla
jejich výše a zda byly způsobilé k započtení (s výjimkou pohledávky uplatněné k
započtení v exekučním řízení, ohledně níž však došlo k zastavení exekuce, a
škoda tak žalobkyni v daném rozsahu nevznikla). Pokud by žalobkyně takové
pohledávky měla, mohla je uplatnit v exekučním řízení, což se však nestalo. Fakt, že tak žalobkyně neučinila, svědčí pro závěr, že takové pohledávky
neexistovaly, a pokud ano, způsobila si v daném rozsahu škodu sama žalobkyně
tím, že je nezapočetla. Ohledně tvrzené škody v rozsahu zaplacených úroků z
kontokorentního úvěru ve výši 8.079,59 Kč odvolací soud zdůraznil, že žalovaný
tento nárok uznal. Za správný považoval odvolací soud závěr, že žalovaný
odpovídá žalobkyni v rozsahu částky, kterou zaplatila za své právní zastoupení
v exekučním řízení, tedy 426.635,20 Kč. Nebylo totiž prokázáno, že by žalovaný
informoval žalobkyni o výsledku řízení, v důsledku čehož byla vůči ní vedena
exekuce a vznikly jí příslušné náklady. II.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný výslovně v „plném rozsahu“
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda „musí advokát, který porušil svou
povinnost, spočívající v časném (řádném) předání rozsudku soudu odvolacího
stupně klientovi, hradit klientovi škodu spočívající v nákladech celého
následného exekučního řízení, když je ze spisu více než patrné, že klient neměl
po uplynutí pariční lhůty na zaplacení povinnosti finanční prostředky, exekuce
byla hrazena ve splátkách, navíc ke své obraně použil i další kroky, mimo jiné
námitku započtení“. Odvolací soud se touto otázkou nezabýval, soud prvního
stupně sice dospěl k závěru, že v exekučním řízení zástupkyně žalobkyně
provedla minimálně 15 úkonů právní služby, ale neposuzoval to, zda úkony byly
zapříčiněny pochybením žalovaného a zda byly fakturovány v souladu s advokátním
tarifem. Odvolací soud podle názoru žalovaného postupoval nesprávně, když na
jedné straně dovodil, že žalovaný žalobkyni žádnou škodu nezpůsobil, a žalobu
částečně zamítl, na druhé straně mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni veškeré
náklady právního zastoupení s tímto zamítnutým nárokem související. Maximálně
měla být žalovanému uložena povinnost v rozsahu dvou úkonů právní služby
(převzetí a příprava zastoupení a návrh na zastavení exekuce z důvodu splnění
povinnosti. Úkony provedené nad rámec právě uvedeného nebyly způsobeny
pochybením žalovaného, ale právní obranou žalobkyně coby povinné. Z příslušných
faktur není ani zřejmé, zda dané úkony skutečně souvisely s exekučním řízením
vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 5, či jde o právní pomoc v jiných řízeních.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného vyložila, že se
dopustil více pochybení, než sám uvádí, a způsobil tím žalobkyni rovněž
rozsáhlejší škodu. Žalovaný podle jejího názoru zaměňuje škodu, jež jí vznikla
v důsledku vynaložení nákladů na právní zastoupení v exekučním řízení, za
náhradu nákladů podle advokátního tarifu. Žalobkyně vyjádřila svůj nesouhlas s
délkou pariční lhůty, jak ji stanovil odvolací soud ve svém rozsudku v případě
její povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovanému, a navrhla, aby dovolací
soud zamítl dovolání proti vyhovujícímu výroku odvolacího soudu, a ve zbytku
rozsudek odvolacího soudu změnil v její prospěch.
Dovolání žalobkyně
6. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, jíž byla
žaloba zamítnuta, podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné, neboť
napadený rozsudek závisí na vyřešení následujících otázek hmotného a procesního
práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
[1] Může odvolací soud zcela pominout skutkové zjištění a právní
posouzení důkazů provedených soudem prvního stupně, v daném případě a)
posouzení předčasně vystavených a nesprávně stornovaných faktur vystavených
zhotovitelem (společností BEB) žalobkyni, které zakládají bezdůvodné obohacení
zhotovitele, o kterých žalovaný jako právní zástupce žalobkyně věděl a
uplatňoval je před soudem v řízení proti zhotoviteli nesprávně bez uplatnění
vzájemného nároku či kompenzační námitky proti zhotoviteli, a b) závěry
znaleckého posudku o hodnotě díla provedeného zhotovitelem pro žalobkyni?
[2] Může odvolací soud přenášet případné nedostatky řízení na žalobkyni?
[3] Může odvolací soud přenášet vady právní služby poskytnuté žalovaným
žalobkyni v řízení proti zhotoviteli (společnosti BEB) na postup žalobkyně jako
povinné v exekučním řízení na základě ničím nepodložených hypotéz?
7. Důvodnost svého dovolání spatřuje žalobkyně v nesprávném právním
posouzení věci. Žalobkyně zrekapitulovala dosavadní řízení včetně právního
posouzení provedeného soudy obou stupňů a řízení vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 59 Cm 87/2011. Zdůraznila pochybení žalovaného v uvedeném
řízení, když neuplatnil proti společnosti BEB kompenzační námitku či vzájemný
návrh s ohledem na faktury č. 3090181, 3090182 a 3090195, kterými žalobkyně
uhradila část prací předem, neboť tím způsobem mohl zabránit možnosti uznání
nároku společnosti BEB z důvodu částečné platby na příslušnou fakturu. Měl
rovněž namítat provedení platby 200.000 Kč. Žalobkyně se domnívá, že odvolací
soud pominul existenci výše uvedených faktur, znalecký posudek Ing. Jokla,
závěr rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 59 Cm 87/2011-55, že žádná z
uvedených faktur nebyla předmětem daného řízení, a závěr rozsudku Vrchního
soudu v Praze č. j. 4 Cmo 49/2013-86, že tyto faktury nebyly předmětem nároku
žalobce a v obecné rovině může žalovaný uplatnit svá práva proti žalobě formou
kompenzační námitky nebo vzájemného návrhu. Žalovaný měl v řízení vedeném u
Městského soud v Praze pod sp. zn. 59 Cm 87/2011 navrhnout vypracování
znaleckého posudku ke zjištění skutečného rozsahu prací, které společnost BEB
provedla, čímž mělo být prokázáno, že platby na základě citovaných faktur, jež
byly opatřeny doložkou „neplatné“, představovaly bezdůvodné obohacení
společnosti BEB. Pokud podle odvolacího soudu soud prvního stupně nezjistil, že
by žalobkyně měla nějaké konkrétní pohledávky vůči společnosti BEB, jaká byla
jejich výše a zda byly způsobilé k započtení, měl posoudit, zda se tak stalo z
důvodů na straně žalobkyně či soudu prvního stupně. Ve druhém uvedeném případě
bylo namístě rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Právě uvedené nedostatky
činí rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Žalobkyně rovněž
upozornila, že pohledávky již nemohla započíst v exekučním řízení, neboť tehdy
mohly být již promlčené. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
v napadené části změnil tak, že rozhodne v její prospěch, případně aby jej v
daném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání byla podána včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.) zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru,
jsa vázán rozsahem i důvody podaných dovolání (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s.
ř.), že dovolání nejsou přípustná.
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
K dovolání žalovaného
10. V rozsahu, ve kterém žalovaný napadl výrok I rozsudku odvolacího
soudu v části, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu
částečně zamítl, není dovolání subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání
je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší nebo změní. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník,
jehož žalobě nebylo zcela vyhověno (do zamítavého výroku), nebo jemuž byla
naopak soudem uložena povinnost (do žalobě vyhovujícího výroku) – srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000.
11. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech
řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
12. Ohledně škody, jež měla žalobkyni vzniknout zaplacením úroků z
kontokorentního úvěru ve výši 8.079,59 Kč, žalovaný nepřináší žádnou dovolací
argumentaci, a to v situaci, kdy nárok žalobkyně v tomto rozsahu uznal.
13. Dovolací soud zdůrazňuje, že podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v
dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. K otázce nákladů
exekučního řízení žalovaný ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
pouze povšechně uvedl, že žalobkyně „mohla plnit ihned poté, co byla
exekutorskou kanceláří k plnění vyzvána, a náklady exekuce by byly minimální,
místo toho vedla neúspěšný nákladný spor“ (viz č. l. 467 spisu), podrobnější
rozvedení uvedeného tvrzení se nepodává ani ze soudního spisu. Bližší
argumentace k předestřené otázce se tak objevuje teprve v dovolání, a Nejvyšší
soud k ní proto nemohl přihlédnout. Navíc podle skutkových zjištění soudu
prvního stupně žalobkyně začala na základě exekučního příkazu téměř bez
prodlení plnit (viz bod 36 písm. i/ rozsudku soudu prvního stupně), takže
žalovaným formulovaná otázka v sobě obsahuje jiné hodnocení skutkového stavu,
než jaké provedly soudy nižších stupňů, což rovněž brání závěru o přípustnosti
jeho dovolání.
14. Naznačuje-li žalovaný, že úkony právní zástupkyně žalobkyně v
exekučním řízení nebyly účelné či že byly provedeny ve zcela jiném řízení, lze
odkázat na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 6. 2015, č. j. 14 EXE
2037/2013-367, v němž se uvádí, že povinné (tedy žalobkyni v tomto řízení)
vznikly účelně vynaložené náklady spojené se zastoupením advokátem v
souvislosti s 15 úkony právní služby, které jsou dále specifikovány (viz s.
15-16 citovaného rozhodnutí). V situaci, kdy již exekuční soud považoval dané
náklady za účelně vynaložené, nelze obdobný závěr učiněný v tomto řízení
považovat za zjevně nepřiměřený. Uvádí-li žalovaný, že fakturované právní
služby ve skutečnosti mohly být poskytnuty v jiném řízení, jde o spekulativní
závěr, který nemá oporu v provedeném dokazování.
15. Žalovaný rovněž pomíjí, že žalobkyně dovozuje své právo na náhradu
škody z několika tvrzených pochybení, kterých se měl při výkonu advokacie
dopustit, přičemž nesdělení výsledku odvolacího řízení a nepředání rozsudku
odvolacího soudu je pouze jedním z nich. Právě v důsledku tohoto pochybení
došlo ke vzniku škody spočívající v nákladech právního zastoupení v exekučním
řízení, jež musela žalobkyně vynaložit. To, že odvolací soud neshledal další
pochybení žalovaného, nečiní právě uvedený závěr nikterak nekonzistentním.
16. Námitka žalovaného, že měly být náklady vypočteny podle advokátního
tarifu, je lichá. Doložila-li žalobkyně zaplacení smluvní odměny své právní
zástupkyni v exekučním řízení, je třeba na příslušnou částku pohlížet jako na
skutečnou škodu, a to při absenci zákonného ustanovení, které by stanovilo, že
náklady právního zastoupení mají být nahrazeny podle zvláštního právního
předpisu (tedy advokátního tarifu), jako je tomu například v případě § 31 odst.
3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (obdobně viz též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1033/2000).
K dovolání žalobkyně
17. Druhá a třetí otázka předkládaná žalobkyní jsou formulovány zcela
obecně. Ustálená judikatura dovolacího soudu však požaduje, aby dovolatel
formuloval dovolání tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní otázky hmotného nebo
procesního práva řešené odvolacím soudem dovolatel napadá a o kterou z variant
uvedených v § 237 o. s. ř. se jedná. V opačném případě by se celá úprava
přípustnosti dovolání jakož i povinné právní zastoupení dovolatele staly
zbytečnými. Oprávněnost požadavků kladených na dovolání vyplývá i z metodologie
posuzování přípustnosti dovolání dovolacím soudem, jak ji formuloval ve své
recentní judikatuře Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 29. 8. 2023, sp. zn.
I. ÚS 1564/23, body 16 a 18). Ústavní soud však zároveň nabádá Nejvyšší soud,
aby se vystříhal přepjatého formalismu a posuzoval splnění náležitostí dovolání
s přihlédnutím k celému jeho obsahu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, bod 42; a nálezy sp. zn. I. ÚS 1585/23, body 17 a 23; IV. ÚS 410/20,
body 21 až 29; IV. ÚS 410/20, body 28 a 29; I. ÚS 354/15, bod 19). Proto
považuje dovolací soud v této věci za vhodné dodat následující.
18. Způsobilými založit přípustnost dovolání nejsou otázky, zda odvolací
soud může „pominout skutkové zjištění a právní posouzení důkazů provedených
soudem prvního stupně“ a „přenášet případné nedostatky řízení na žalobkyni“,
jak je žalobkyně vymezila v první a druhé otázce, neboť kromě toho, že jsou
formulovány zcela obecně, jsou jejich podstatou vady řízení, k nimž (je-li jimi
řízení skutečně postiženo) dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při
posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s
dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva řešenou odvolacím soudem (viz
nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2.
2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo
1750/2022), kterou však v dané věci žalobkyně nevymezuje. Nejde zde tedy o
otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1
o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o
otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
19. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud ke skutečnostem, jež měl
podle názoru žalobkyně odvolací soud pominout, konstatuje, že odvolací soud si
byl zjevně vědom existence faktur č. 3090181, 3090182 a 3090195, na jejichž
základě měl žalovaný podle názoru žalobkyně vznést kompenzační námitku nebo
uplatnit vzájemný návrh v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
59 Cm 87/2011, avšak dospěl k závěru, že z nich nevyplývá existence konkrétních
pohledávek vůči společnosti BEB. O pominutí důkazů z jeho strany se tak
nejedná. Žalobkyně ve skutečnosti přináší vlastní hodnocení skutkových zjištění
odvolacího soudu, což však s ohledem na § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolacím
řízení činit nelze. Žalovaný pak nemohl žádným způsobem v řízení zabránit
uznání závazku vyplývajícímu z faktury č. 3090203, jak o něm hovoří žalobkyně,
neboť jeho uznání provedla ona sama částečným plněním na uvedený závazek. Na
tom by postup žalovaného v řízení nemohl čehokoliv změnit. Namítá-li žalobkyně,
že žalovaný měl v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm
87/2011 namítat, že na fakturu č. 3090203 již žalobkyně zaplatila 200.000 Kč, v
daném rozsahu jí škoda nevznikla, neboť co do této částky bylo exekuční řízení
zastaveno (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 6. 2015, č. j. 14
EXE 2037/2013-367).
20. Ke třetí žalobkyní formulované otázce dovolací soud uvádí, že pokud
odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nezjistil, že by žalobkyně
měla nějaké konkrétní pohledávky vůči společnosti BEB, zda existovaly, jaká
byla jejich výše a zda byly způsobilé k započtení, měl tím zjevně na mysli, že
takovému zjištění neodpovídají relevantní skutková tvrzení žalobkyně a navržené
důkazy. Nadto dovolací soud podotýká, že i kdyby žalobkyně nemohla své
pohledávky (pakliže by skutečně existovaly) započíst v exekučním řízení, nic jí
nebránilo uplatnit je samostatnou žalobou. Jelikož nebyly předmětem nalézacího
řízení, v němž společnost BEB žalovala žalobkyni, není dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté a žalobkyně procesně relevantním způsobem nedokládá, že
by šlo o pohledávky promlčené, případně kdy k jejich promlčení došlo. Žalovaný
tak žalobkyni o možnost domoci se vydání případného bezdůvodného obohacení
nepřipravil, a nelze tedy říci, že by se v důsledku jeho pochybení stala
případná pohledávka žalobkyně vůči společnosti BEB coby dlužníkovi
nevymožitelnou, jak to judikatura dovolacího soudu předpokládá pro závěr, že
došlo ke vzniku škody způsobené pochybením advokáta spočívající v definitivní
ztrátě pohledávky žalobce proti jeho dlužníkovi (viz například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1376/2009, či ze dne 27.
6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2667/2005).
IV. Závěr
21. Jelikož obě dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §
243c odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání obou účastníků
nepřichází v úvahu, aby dovolací soud změnil lhůtu k plnění náhrady nákladů
řízení stanovenou odvolacím soudem.
22. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno
(§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Stačí tedy poznamenat, že náklady spojené
s podáním nepřípustného dovolání, popřípadě vyjádřením k němu nelze považovat
za účelně vynaložené.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu