Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Krůškem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2005 č. j. 10 Co 221/2005-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. října 2007, doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 3. prosince 2007, napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydaný v řízení o jeho žalobě o náhradu škody ve výši 155.000,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jeho vydáním došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá (bez další ústavněprávní argumentace), že napadený rozsudek, aniž by odstranil dle jeho názoru vadné rozhodnutí soudu prvního stupně, toto vadné rozhodnutí potvrdil a nesprávně stěžovateli, bez přihlédnutí k možnosti dané mu ust. § 150 o. s. ř., uložil povinnost k náhradě nákladů řízení protistrany. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadený rozsudek svým nálezem zrušil. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh (kopie napadeného rozhodnutí a kopie rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007 č. j. 21 Cdo 2423/2006-60) bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal, aby mu žalovaná Lesní společnost Stříbro, a. s., uhradila částku 155.000 Kč s příslušenstvím, jako náhradu škody (§ 187 zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění), která stěžovateli vznikla tím, že mu žalovaná odmítla vydat potvrzení o skončení pracovního poměru a z toho důvodu nebyl stěžovatel přijat do pracovního poměru jiného. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12.1.2005 č.j. 16 C 248/2004-25 žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 28.050,- Kč k rukám zástupce JUDr. M. Z. a že stěžovatele osvobozuje od placení soudního poplatku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody za období od 1.5.1993 do 31.7.1994 je dán, neboť bylo prokázáno, že potvrzení o zaměstnání bylo vystaveno až 22.7.1994 a že absence tohoto potvrzení bránila stěžovateli jak v nástupu do zaměstnání, tak v uplatnění nároku na starobní důchod. Výší nároku se však soud nezabýval z toho důvodu, že je tento nárok podle § 263 odst. 3 zák. práce promlčen. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.259,- Kč k rukám zástupce žalované. Odvolací soud přisvědčil (byť z důvodů částečně odlišných v otázce počátku běhu subjektivní lhůty k uplatnění nároku) soudu prvního stupně, že nárok žalobce je promlčen. Nejvyšší soud o obou podaných dovoláních rozhodl rozsudkem ze dne 26. července 2007 č. j. 21 Cdo 2423/2006-60 tak, že dovolání stěžovatele zamítl. Dovolání podané stěžovatelem přitom posoudil dle § 237 odst. 1 písm.
c) a shledal, že je přípustné, neboť otázka klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu (promlčení nároku na náhradu škody, která nespočívala ve škodě na zdraví), kterou stěžovatel otevřel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, není v soudní praxi běžně posuzována a Nejvyšší soud se k ní dosud explicite nevyjádřil; přitom její posouzení může být způsobilé ovlivnit posouzení věcí obdobných. Touto otázkou se na základě skutkových zjištění učiněných v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím meritorně zabýval a dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno (ani stěžovatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání stěžovatele podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 58/95
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř.
,
,
I. ÚS 161/03
,
I. ÚS 230/03
,
I. ÚS 649/04
,
,
II. ÚS 78/05
,
III. ÚS 323/05
,
III. ÚS 344/06
,
III. ÚS 362/06
a další).
Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel pro něj ve vztahu k části sporu konečné rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
V předchozím uvedený závěr platí zejména (a nepochybně) v situaci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje (byť implicite) vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu, potvrzujícímu i jinak v zásadě shodný právní názor vyslovený v obou napadených rozhodnutích soudců prvního a druhého stupně; pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.
Nutno mít na zřeteli, že ač stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost odvozovala od ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Přípustnost dovolání zde totiž Nejvyšší soud shledal, věcí se meritorně zabýval a vyslovil zde i svůj právní názor a závěr promítající se v jeho rozhodnutí (ve vztahu k dovolání podanému stěžovatelem) nespočívá v odmítnutí pro nepřípustnost, nýbrž v zamítnutí projednaného dovolání pro nedůvodnost (§ 243b odst. 2 o. s. ř.)
Ačkoli rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel zmínil, učinil tak jen v prvním svém podání, zahrnující jej do výčtu soudních sporů a jejich výsledků, jež se žalovanou vedl. Opětovným předložením (skutkových, resp. procesních) námitek, jež dříve adresoval dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení. Takový postup se však z pravomoci přezkumu Ústavního soudu ze shora naznačených důvodů vymyká.
Z uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj