Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kusky, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 sp. zn. 30 Cdo 2753/2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. 11 Co 401/2015 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2015 sp. zn. 59 C 102/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Martina Matýsky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 4. 2015 sp. zn. 59 C 102/2013 bylo rozhodnuto, že žalovaný stěžovatel je povinen vyklidit ve výroku blíže označenou bytovou jednotku a odevzdat ji vedlejšímu účastníkovi (žalobci) do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud přitom vyšel z toho, že žalující vedlejší účastník nabyl vlastnické právo k předmětné bytové jednotce uzavřením kupní smlouvy a vkladem do katastru nemovitostí, a to ke dni 4. 6. 2012. Naopak pokud stěžovatel zakládal své vlastnické právo na kupní smlouvě ze dne 25. 5. 2009, u té nikdy nebyl učiněn vklad do katastru nemovitostí (naopak byl rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 20. 6. 2012 návrh na vklad zamítnut, když stěžovatel se na katastrální úřad s návrhem na vklad práva dle smlouvy z roku 2009 obrátil až poté, co byl tomuto úřadu podán návrh ve prospěch vedlejšího účastníka dle zmíněné smlouvy z roku 2012). Vedlejší účastník pak má jakožto vlastník právo se domáhat ochrany svého vlastnického práva proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje, a stěžovatel tak je zavázán vyklidit předmětný byt.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 11 Co 401/2015 byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud přitom uvedl, že "je notoricky známou skutečností, že kupní smlouvy, jejichž předmětem jsou nemovité věci, se vkládají do katastru nemovitostí". Nepředložil-li stěžovatel po dlouhé roky kupní smlouvu o převodu předmětné jednotky ke vkladu do katastru nemovitostí a spoléhal-li na její předložení druhou stranou, počínal si značně neobezřetně a na tuto neopatrnost následně doplatil.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 30 Cdo 2753/2017 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, a to pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.
5. Stěžovatel se domnívá, že kupní smlouva z roku 2012 nemůže být kupní smlouvou platnou, neboť projev vůle prodávající nebyl učiněn svobodně a vážně, když již byla vázána projevem vůle prodat nemovitost stěžovateli. Má za to, že není možné prodat tentýž předmět prodeje jinému kupujícímu bez toho, aby došlo ke zrušení původně uzavřené smlouvy. Smlouva z roku 2012 se příčí zákonu i dobrým mravům a jejím předmětem je nemožné plnění. Upozorňuje, že dle § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Dle § 8 téhož zákona pak zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Stěžovatel má za to, že otázka vlastnictví měla být posouzena za základě smlouvy z roku 2009, která je smlouvou platnou bez ohledu na to, zda byla vložena do katastru nemovitostí, zejména když řádně uhradil kupní cenu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále bod 10).
7. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jakožto trpící vadami, které spočívají v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti.
8. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžoval v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Za takovéto situace Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
10. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§ 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu