Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Chlaňové, zastoupené Mgr. Michalem Majchrákem, Ph. D., advokátem, sídlem U Sirkárny 467/2a, České Budějovice, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. června 2023 č. j. 5 Co 571/2023-72, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Milana Čermáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II o nákladech řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou na ochranu rušené držby domáhala, aby se vedlejší účastník řízení (žalovaný) zdržel odstraňování plotu, který se nachází na hranici mezi pozemky ve vlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 9. 3. 2023 č. j. 2 C 50/2023-46 žalobu zamítl, neboť stěžovatelka neprokázala, že nastal stav, který by jakkoliv rušil její držbu, a neprokázala ani zásah vedlejšího účastníka řízení ve formě odstranění petlice na plotě. Okresní soud přiznal vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení ve výši 4 356 Kč podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na základě úspěchu v řízení.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání a následně vzala žalobu zpět. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením uvedeným v záhlaví zrušil usnesení okresního soudu a řízení zastavil (výrok I). Stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 8 712 Kč (výrok II). Při rozhodování o nákladech řízení krajský soud použil § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když zavinění za zastavení řízení spatřoval na straně stěžovatelky. K tomu uvedl, že stěžovatelka v řízení před okresním soudem neuspěla a zpětvzetí žaloby v odvolacím řízení odůvodnila týmiž tvrzeními, která uplatňovala již v řízení před okresním soudem (rušení držby vedlejším účastníkem řízení ke dni podání žaloby a nepokračování v rušivém jednání po podání žaloby) a která byla zahrnuta do jeho posouzení, jež vyústilo v zamítnutí žaloby. Stěžovatelkou nebyly tvrzeny žádné nové skutečnosti, které by byly významné ve vztahu k jejímu zavinění za zastavení řízení. Krajský soud vycházel čistě z hlediska procesního zavinění, přičemž ve věci neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro případnou aplikaci § 150 o. s. ř.
4. Stěžovatelka namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve shrnuje podstatu řízení před obecnými soudy. Zdůrazňuje, že žalobu vzala zpět pro chování vedlejšího účastníka řízení, který výslovně (ale až po podání žaloby) deklaroval, že z jeho strany nebude docházet k žádným krokům, které by směřovaly k odstranění plotu. Krajskému soudu vytýká, že o náhradě nákladů řízení rozhodl překvapivě, když se odchýlil od pravidel zastávaných odbornou literaturou i judikaturou. Podle stěžovatelky se důvodnost podané žaloby posuzuje podle toho, zda se žalobce domohl žalobou uplatněného nároku nebo nikoliv. Podstatné je tedy chování vedlejšího účastníka řízení před podáním žaloby a k okamžiku jejího zpětvzetí. Krajský soud však vyšel z toho, že došlo-li ke splnění žalobou požadovaného nároku až po vydání zamítavého nepravomocného soudního rozhodnutí okresního soudu, je tímto rozhodnutím vázán a musí přiznat náhradu nákladů vedlejšímu účastníkovi řízení. Jeho postup je podle stěžovatelky svévolný. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu i další procesní pochybení, resp. nesprávnosti méně závažného charakteru (např. konstatování o nedůvodnosti odvolání, ačkoliv krajský soud její odvolání vůbec věcně neprojednával).
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní stížnost v nyní posuzované věci směřuje výhradně proti nákladovému výroku. Jde tedy o problematiku, k níž Ústavní soud přistupuje ve své praxi zdrženlivě [viz např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98
, ze dne 1. 11. 1999
sp. zn. IV. ÚS 10/98
, ze dne 5. 8. 2002
sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02
, ze dne 13. 10. 2005
sp. zn. III. ÚS 255/05
či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18
(N 89/94 SbNU 153); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14
).
8. Nadto jde o částku v tzv. bagatelní výši (byť stěžovatelka poukazuje na to, že ve skutečnosti její ztráta činí téměř 25 000 Kč), což již samo o sobě zásadně opravňuje Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost (až na výjimky) bez dalšího jako zjevně neopodstatněnou (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20
, ze dne 14. 1. 2021
sp. zn. I. ÚS 2932/20
nebo ze dne 6. 4. 2021
sp. zn. IV. ÚS 3502/20
). Ústavněprávní přezkum podobných rozhodnutí je z povahy věci omezený (viz např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3973/18
).
9. Stěžovatelka vychází z mylného předpokladu, že k zastavení řízení po zpětvzetí žaloby došlo pro chování vedlejšího účastníka řízení, pročež by měl být právě on povinným k náhradě nákladů řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že pro posouzení důvodnosti žaloby na ochranu rušené držby je rozhodující faktický stav. Z usnesení okresního soudu, ze kterého krajský soud vyšel, neboť stěžovatelka ani v odvolání netvrdila nic nového, se však podává, že stěžovatelčina žaloba byla zamítnuta proto, že se stěžovatelce v řízení před okresním soudem vůbec nepodařilo prokázat, že by kdy vedlejší účastník řízení jakkoliv narušoval pokojnou držbu stěžovatelky a ani že by do její držby zasahoval (odstraněním petlice). Tak nemohl ani nastat stav (po podání žaloby a ani po podání odvolání), že by vedlejší účastník upustil od (neprokázaného) rušivého jednání (odstraňování plotu) a tím procesně zavinil zastavení řízení. Za daného stavu aplikace § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nepřicházela v úvahu.
10. Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Takzvané právo na soudní ochranu nezaručuje účastníkovi právo na úspěch ve věci, ale právo na její projednání podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu