K účelnosti nákladů právního zastoupení insolvenčního správce v bagatelních věcech; závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PJ TRADE, s. r. o., sídlem Jungmannova 732/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem, sídlem Vojtěšská 232/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2020 č. j. 101 VSPH 325/2020-47 a výroku II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2020 č. j. 51 ICm 523/2019-19, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Ing. Jany Vodrážkové, sídlem Novoměstská 960, Chrudim, insolvenční správkyně dlužníka Josefa Vlasáka, zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nutno dodat, že stěžovatelka navrhuje zrušení celého usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), z obsahu ústavní stížnosti však jednoznačně plyne (viz sub 5), že tato směřuje jen proti jeho výroku II (o nákladech řízení).
2. Napadeným usnesením krajský soud podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") zastavil řízení o žalobě vedlejší účastnice o určení pravosti a výše popřené pohledávky ve výši 4 574 Kč (výrok I) a stěžovatelce jako žalované uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 4 574 Kč (výrok II). Nákladový výrok odůvodnil s odkazem na § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. tím, že stěžovatelka zavinila, že řízení muselo být zastaveno, když svou přihlášku pohledávky po zahájení incidenčního sporu vzala (částečně) zpět. Současně se tento soud zabýval účelností vynaložených nákladů na právní zastoupení a s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2421 ze dne 16. 12. 2015, (dále jen "Nařízení") a k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018
sp. zn. IV. ÚS 3859/17
ve znění opravného usnesení ze dne 29. 1. 2019 [(N 193/91 SbNU 395), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] snížil jejich náhradu z částky 12 342 Kč tak, aby nepřesahovala žalovanou částku.
3. Stěžovatelkou podané odvolání proti výroku II usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") důvodným neshledal. Naopak k odvolání vedlejší účastnice usnesení krajského soudu změnil v napadeném výroku II tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 807 Kč. K tomu uvedl, že daný spor je incidenčním sporem podle insolvenčního zákona a svou povahou sporem o určovací žalobě, nikoliv o žalobě na plnění, a vzhledem ke stanovení odměny advokáta pevnou sazbou v incidenčním sporu nepovažuje postup krajského soudu za správný.
II. Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud nerespektoval nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 3859/17
, který řešil analogickou situaci, čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy, a dále že insolvenčnímu soudu obecně upřel moderační právo podle § 150 o. s. ř. Nadto tvrdí, že vedlejší účastnici neměly být náklady přiznány vůbec, k čemuž uvádí, že nezpochybňuje právo insolvenčního správce nechat se zastoupit advokátem, ale že v těchto případech by měly být podmínky pro přiznání nákladů zkoumány přísněji než jen ve vazbě na výši pohledávky. Dle stěžovatelky by mělo být posouzeno, zda insolvenční správce učinil pokus o smírné vyřízení věci, neboť o úmyslu popřít pohledávku nebyla vedlejší účastnicí informována. Mělo by být přihlédnuto k tomu, že insolvenční správce má mít dostatečné odborné znalosti k podání incidenční žaloby, zvláště činí-li samotný popěrný úkon bez právního zastoupení a v žalobě může uplatnit jen ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Současně by měl být zohledněn podíl popřené pohledávky na výši přihlášené pohledávky při analogickém použití § 142 odst. 2 o. s. ř.
5. Krajský soud a vrchní soud porušily její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť se nezabývaly tím, zda popěrný úkon insolvenčního správce byl určitý, a tudíž platný. Dle stěžovatelky měla být žaloba bez dalšího zamítnuta pro rozpor se zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, navíc nebyla "projednatelná", a tak měl krajský soud vedlejší účastnici vyzvat k jejímu doplnění a případně ji pak odmítnout. Odpovědnost za zastavení řízení proto nese vedlejší účastnice. V této souvislosti upozorňuje, že přihlášku vzala částečně zpět, aby zjednodušila právní stav vzniklý v důsledku neurčitého a neplatného popěrného úkonu, tento vstřícný krok však soudy vyhodnotily v její neprospěch. Závěrem stěžovatelka uvádí, že náhrada nákladů řízení náleží do majetkové podstaty, a tudíž by neměla být zavázána ji platit k rukám zástupce vedlejší účastnice, přičemž má za to, že je v nejistotě, zda již jednou uhrazená částka po ní nebude požadována znovu.
III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
7. Vrchní soud pouze odkázal na skutková zjištění a právní závěry uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že ani po prostudování obsahu ústavní stížnosti důvod pro změnu svého stanoviska neshledal.
8. Krajský soud vyslovil názor, že jeho postupem a rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelčiných práv. K tomu uvedl, že se ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkami, které stěžovatelka vznesla ve vyjádření k žalobě, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Vedlejší účastnice rovněž odmítla, že by v soudním řízení došlo k porušení stěžovatelčiných práv, natož pak ústavních. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je podle jejího názoru správně a přesvědčivě odůvodněno odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, přičemž přiléhavě je reflektován nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 3859/17
, se kterým nelze souhlasit, protože mylně pokládá řízení o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky za řízení, jehož předmětem je vymáhání peněžitého plnění, ačkoliv jde o řízení určovací, kde předmětem rozhodnutí je otázka, zda a v jakém pořadí má být sporná pohledávka (bez ohledu na její nominální výši) uspokojována. Současně odkazuje na obsah svého odvolání s tím, že dal-li jí vrchní soud za pravdu, nelze v tom spatřovat žádné porušení stěžovatelčiných práv, neboť stěžovatelkou prosazované rozhodnutí bylo "přebito" kvalitnější argumentací, což má být podle vedlejší účastnice jednoznačně přípustným projevem soudní nezávislosti. Rozporuje-li stěžovatelka postup obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů mezi účastníky nalézacího řízení, považuje vedlejší účastnice její námitky za "zcela nesmyslné", neboť stěžovatelce nic nebránilo nechat věc meritorně projednat (na základě jí uváděných námitek proti popření sporné pohledávky). A vzala-li zpět popřenou část přihlášené pohledávky, zavinila, že předmět sporu v důsledku daného procesního úkonu odpadl, takže sotva lze vytýkat obecným soudům, že jí v souladu s § 146 odst. 2 větou druhou o. s. ř. uložily povinnost k náhradě nákladů řízení. V souvislosti s údajnými nedostatky přezkumu přihlášky vedlejší účastnice upozornila, že se k této výtce dostatečně vyjádřil krajský soud, a tyto rozhodně nemohou být důvodem jiného rozhodnutí. Neobstojí ani námitka, že stěžovatelka byla znevýhodněna, neboť bylo na ní, jakým způsobem svou pohledávku uplatní, přičemž ji nikdo nenutil, aby ve vztahu k pohledávkám, u nichž mohla s vysokou měrou pravděpodobnosti předpokládat, že budou popřeny, uplatňovala vykonatelnost, naopak její postup lze vnímat jako pokus o zjevné zneužití práva spočívající ve snaze dosáhnout zjištění popřené pohledávky v důsledku nepodání incidenční žaloby. Nad rámec toho upozorňuje, že stěžovatelka měla od zveřejnění jejího stanoviska ke sporné pohledávce (její části) do podání žaloby více než dostatek času na popření pohledávky reagovat, a nevidí důvod, proč by její nesvědomitý přístup ke správě vlastní pohledávky měl vést k odepření práva na náhradu nákladů řízení, zvláště když se stěžovatelka obchodováním s pohledávkami programově zabývá. Tvrzení o neúčelnosti právního zastoupení označila za neopodstatněné s tím, že vedení incidenčních sporů představuje práci, za niž není insolvenční správce nijak honorován, a musel-li by je vést sám na vlastní náklady, šlo by o nucenou práci a o porušení práva na právní pomoc a svobodnou volbu advokáta.
10. Soudce zpravodaj zaslal shora uvedená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka využila. V replice stěžovatelka (zejména) uvádí, že přiznání nákladů řízení § 146 odst. 2 o. s. ř. připouští pouze tehdy, byl-li návrh podán důvodně, čemuž tak nebylo, neboť návrhu nepředcházel platný popěrný úkon. Vrchní soud tuto námitku však pominul, stejně tak se nezabýval účelností vynaložených nákladů.
11. Dále uvedla, že se o popření pohledávky dozvěděla až z incidenční žaloby, přičemž neměla možnost jejímu podání zabránit. Nebyla přítomna na přezkumném jednání a nelze po ní požadovat, aby procházela obsah insolvenčního rejstříku. Stěžovatelka v návaznosti na to upozorňuje na pochybení při doručení usnesení o schválení zprávy o přezkumu a o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, spočívající v tom, že jednotlivým věřitelům bylo doručováno pouze zveřejněním v insolvenčním rejstříku, kvůli kterému se o podání žaloby nedozvěděla.
12. Upozorňuje i na to, že vedlejší účastnice náhradu nákladů právního zastoupení chápe jako určitou formu navýšení odměny insolvenčního správce, resp. jako způsob honorování části činnosti insolvenčního správce, z čehož vyvozuje, že má ekonomický zájem na maximalizaci počtu incidenčních sporů. V této souvislosti argumentuje i § 5 písm. a), § 38 odst. 1 a § 40 odst. 1 a 2 a § 202 odst. 1 insolvenčního zákona a osvobozením insolvenčního správce od soudních poplatků s tím, že ten nenese žádné riziko a že by měl být natolik erudován, aby jednoduché incidenční spory vedl sám.
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
23. Další námitky, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti a jež směřují i proti výroku II usnesení krajského soudu, shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnými. Uvedené soudy se otázkou, která z účastnic "procesně zavinila" zastavení řízení, řádně zabývaly, přičemž stěžovatelce vysvětlily, že jí uváděné důvody z daného hlediska nelze považovat za relevantní. V tomto ohledu je ústavní stížnost pokračováním v polemice s názorem obecných soudů, jde-li o interpretaci a aplikaci podústavního práva, která opodstatněnost ústavní stížnosti není způsobilá založit. V souvislosti se stěžovatelčinou argumentací je možno jen připomenout, že důvodnost podání žaloby se posuzuje z procesního hlediska; s ohledem na stěžovatelčino chování, kdy vzala přihlášku své pohledávky (zčásti) zpět, je nutno uzavřít, že žaloba důvodně podána byla. Stěžovatelka se dále dovolává použití § 142 odst. 2 o. s. ř., ovšem předmětem daného soudního sporu byla pouze konkrétní část pohledávky a ve vztahu k ní o žádné úspěšnosti stěžovatelky hovořit nelze.
24. Z napadených rozhodnutí není dále patrno, že by uvedené soudy v incidenčních sporech obecně vyloučily použití § 150 o. s. ř., k čemuž je možno dodat, že z ústavní stížnosti ani neplyne, že zde nějaké mimořádné, zřetele hodné skutečnosti byly přítomny. Ústavní soud rovněž nesdílí stěžovatelčin názor, že by jí vedlejší účastnice měla speciálně sdělovat, že podá žalobu, na tuto skutečnost mohla stěžovatelka usuzovat z (částečného) popření její pohledávky, kteroužto skutečnost mohla zjistit z insolvenčního rejstříku, a neučinila-li tak, jde to k její tíži. Konečně případná nesprávnost, jde-li o stanovení platebního místa, se stěžovatelčiných práv nijak nedotýká, resp. poukazuje-li stěžovatelka na svou "nejistotu", zda náhradu nákladů řízení nebude muset hradit dvakrát, z ústavní stížnosti není patrno, z čeho tak usuzuje, přičemž není úkolem Ústavního soudu tuto námitku řešit.
25. V souvislosti s námitkou neúčelnosti právního zastoupení vedlejší účastnice advokátem Ústavní soud poukazuje na body 19, 20 a zejména 25 nálezu
sp. zn. IV. ÚS 3859/17
, v němž se uvádí, že žádný právní předpis nevylučuje a že je běžnou praxí v incidenčních sporech zastoupení insolvenčního správce advokátem i v těch případech, kdy je insolvenční správce sám advokátem, neboť insolvenční správce vykonává obvykle svou činnost současně v různých insolvenčních řízeních a je účasten mnoha incidenčních sporů vyvolaných těmito insolvenčními řízeními, a má proto právo, aby se nechal jako účastník řízení v těchto incidenčních řízeních zastoupit zástupcem, jehož si zvolí, a to i advokátem; následně uzavřel, že plně respektuje základní právo žalovaného na právní pomoc od počátku řízení, zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny. Výše uvedené závěry se uplatní tím spíše, není-li insolvenční správce sám advokátem, jako tomu je v nyní posuzované věci.
26. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení vrchního soudu podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle jeho § 82 odst. 3 písm. a) napadené usnesení vrchního soudu zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
27. S ohledem na důvody uvedené sub VII Ústavní soud ústavní stížnost ve zbývající části (tj. směřující proti výroku II usnesení krajského soudu) rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.