Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl předsedou senátu Jaromírem Jirsou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Město Nový Jičín, se sídlem v Novém Jičíně, Masarykovo nám. 1/1, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2017 č. j. 16 VSOL 325/2017-42, 1 ICm 1370/2017 (KSOL 25 INS 19293/2016) a proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 7. 2017 č. j. 1 ICM 1370/2017-28 (KSOL 25 INS 19293/2016), za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení a za účasti Mgr. Tomáše Zahumenského, insolvenčního správce, se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 35, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Písemné vyhotovení nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j.
IV. ÚS 3859/17-33
se opravuje tak, že
I/ v záhlaví na str. 1 a v odůvodnění v bodech 2, 4 a 12, se příjmení "Záhumenský" nahrazuje slovem "Zahumenský", a
II/ body 25 až 28 odůvodnění na str. 7-8 za bodem 25 se označují čísly 26 až 29.
Při vyhotovování shora označeného rozhodnutí došlo v důsledku písařské chyby v odůvodnění nálezu v bodech 2, 4 a 12 k nesprávnému uvedení příjmení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti, a v bodu 4 k nesprávnému uvedení příjmení jeho právního zástupce. Dále došlo k nesprávnému označení posledních bodů odůvodnění nálezu tak, že jako bod 25 byly označeny dva rozdílné body.
Ústavní soud proto v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s přiměřeným užitím ustanovení § 164 občanského soudního řádu, vydal opravné usnesení, kterým byly zjevné nesprávnosti opraveny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu
8. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a právo vlastnit a užívat majetek dle čl. 11 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že insolvenční správci se zcela účelově v incidenčních žalobách nechávají procesně zastoupit spolupracujícími advokáty či dokonce rodinnými příslušníky jen a pouze za účelem umělého generování náhrad nákladů řízení, což je otázkou dosud v judikatuře Ústavního soudu neřešenou. Stěžovatel podrobně popsal skutkové okolnosti věci a uvedl, že po doručení incidenční žaloby, jež byla podána bez jakékoli předžalobní výzvy, podáním ze dne 13. 7. 2017 vzal přihlášku pohledávky č. 21 v celém rozsahu zpět. Následně insolvenční správce, zastoupený jiným advokátem, vzal incidenční žalobu zpět a žádal přiznání nákladů právního zastoupení. Stěžovatel je toho názoru, že účelem zastoupení insolvenčního správce, který je sám advokát, jiným advokátem (v daném případě rodinným příslušníkem) bylo výhradně umělé generování náhrad nákladů řízení, v čemž spatřuje podstatu ústavní stížnosti. Stěžovatel poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu a vyjádřil názor, že zastoupení insolvenčního správce advokátem v jeho případě bylo neúčelné, neboť insolvenční správce již ze své povahy disponuje dostatečným materiálním a personálním zabezpečením k tomu, aby případné zastoupení advokátem v občanském soudním řízení ve standardních věcech bylo z pohledu náhrady nákladů řízení posouzeno jako neúčelné. Stěžovatel podrobněji poukázal na materiální a personální zabezpečení insolvenčního správce, předmět jeho činnosti, nepoměr mezi předmětem řízení a přiznanými náklady řízení, formulářovost, právní a skutkovou jednoduchost věci, dobré mravy, spravedlnost a celospolečenský dopad napadené praxe zastupování insolvenčních správců advokáty.
9. Insolvenční soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
10. Odvolací soud ve vyjádření ze dne 8. 1. 2018 k ústavní stížnosti uvedl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se vypořádal se všemi odvolacími argumenty stěžovatele, které jsou shodné s argumentací v ústavní stížnosti. Stěžovatel zjevně nesouhlasí s tím, jaké závěry odvolací soud k jeho odvolacím důvodům zaujal. Odvolací soud na svých závěrech uvedených v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení zcela setrvává a na ně odkazuje.
11. Stěžovatel v replice ze dne 25. 5. 2018 na vyjádření odvolacího soudu k ústavní stížnosti uvedl, že na podané ústavní stížnosti v celém rozsahu trvá, neboť i nadále má za to, že je důvodná. Dále argumentoval, že obecné soudy ve svém rozhodování nedostatečně odlišily otázku práva insolvenčního správce na zastoupení advokátem v incidenčních sporech a otázku účelnosti takového zastoupení. Stěžovatel nikterak nerozporuje právo insolvenčního správce na procesní zastoupení advokátem, zásadně však nesouhlasí s tím, aby takto vynaložené náklady řízení byly obecnými soudy mechanicky klasifikovány jako účelné a insolvenčním správcům přiznávány k náhradě. Podle názoru stěžovatele incidenční žaloby jednoduchého typu, kdy jde pouze o zopakování popěrného úkonu insolvenčního správce z přezkumu, patří do běžné činnosti insolvenčního správce. Je v rozporu s účelem zákona, aby insolvenčnímu správci, který uměle generuje náklady incidenčního řízení tím, že se účelově nechá zastoupit spřízněným advokátem, jenž pouze zopakuje popěrný úkon správce z přezkumu, byly tyto náklady ze strany soudů proti žalovaným obvykle přiznávány. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byla poskytnuta ochrana zneužití zákona ze strany insolvenčního správce, neboť obecné soudy se s argumentací stěžovatele obsaženou v odvolání nevypořádaly a náhradu nákladů řízení insolvenčnímu správci, účelově zastoupenému spřízněným advokátem, přiznaly.
12. Insolvenční správce Mgr. Tomáš Zahumenský jako vedlejší účastník řízení ve vyjádření ze dne 3. 10. 2018 k ústavní stížnosti poukázal na svá tři podání v dané věci (žalobu, zpětvzetí žaloby s replikou a vyjádření k odvolání) a v plném rozsahu odkázal na svoji argumentaci obsaženou ve zpětvzetí žaloby s replikou ze dne 19. 7. 2017 a ve vyjádření k odvolání ze dne 25. 8. 2017, kde se k argumentaci nyní stěžovatelem opakované v ústavní stížnosti již obsáhle vyjadřoval. Vedlejší účastník se dále vyjádřil k údajnému postavení insolvenčního správce jako orgánu veřejné moci, k otázce činnosti advokáta ve vztahu k činnosti insolvenčního správce, ke "spekulativním, nepravdivým a útočným formulacím stěžovatele" a k tvrzení o nezaslání předžalobní výzvy. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu k právu na právní zastoupení a závěrem opakoval svůj návrh, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je nutno zcela vyhovět z následujících důvodů.
Obecná východiska
16. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení žalobce za situace, kdy předmětem řízení byly, jak výše již bylo konstatováno, tři bagatelní pohledávky ve výši 540 Kč, 504 Kč a 486 Kč, v celkové výši 1 530 Kč, čímž mělo dojít k tvrzenému porušení základních práv a svobod.
17. K problematice nákladů civilního řízení již existuje bohatá judikatura. Základním koncepčním východiskem Ústavního soudu je zdrženlivý přístup odůvodněný tím, že samotný spor o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na ně proto dopadají požadavky spravedlivého procesu. Z hlediska těchto požadavků otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013
sp. zn. II. ÚS 736/12
(N 171/71 SbNU 35) a další v něm citovaná rozhodnutí, dostupná na http://nalus.usoud.cz].
18. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016
sp. zn. III. ÚS 2551/15
). V nálezu ze dne 25. 9. 2018
sp. zn. III. ÚS 1971/18
(N 158/90 SbNU 583), bodech 15 a 16, Ústavní soud uvedl, že jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu
sp. zn. III. ÚS 1817/07
ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
19. V nálezu ze dne 10. 1. 2012
sp. zn. III. ÚS 3000/11
(N 6/64 SbNU 61), bodu 20, Ústavní soud vyjádřil názor, že nelze na posuzování účelnosti nákladů právního zastoupení rezignovat a rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou účelné vždy, a to již jen proto, že účastníka zastupuje advokát. Ne každé zastoupení účastníka řízení advokátem v občanském soudním řízení lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2777/11
ze dne 27. prosince 2011). Ústavní soud zdůrazňuje nutnost zkoumání účelnosti nákladů vynaložených účastníkem na zastoupení advokátem a je otázkou, zda soud zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady jako náklady účelné, resp. důvodně vynaložené.
20. V nálezu ze dne 25. 7. 2012
sp. zn. I. ÚS 988/12
(N 132/66 SbNU 61), bodu 16, Ústavní soud připomněl, že již v usnesení ze dne 27. 12. 2011
sp. zn. IV. ÚS 2777/11
potvrdil právní názor obecného soudu, dle něhož lze přiznat jenom náhradu těch nákladů řízení, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva: "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený."
21. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech skutkových okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti, obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
22. Jelikož v projednávaném případě byly předmětem sporu 3 bagatelní částky, lze též poukázat na praxi prosazovanou v rámci Evropské unie ve vztahu k tzv. drobným nárokům, jejíž základ je obsažen v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 16. 12. 2015/2421 (dále jen "Nařízení").
23. Nařízení se vztahuje na občanské a obchodní věci v přeshraničních případech, jestliže hodnota nároku bez navýšení o úroky, náklady a výlohy nepřesahuje v době doručení žalobního formuláře k příslušnému soudu částku 5 000 eur (článek 2 odst. 1) s výjimkami uvedenými v článku 2 odst. 2 Nařízení. Ve vztahu k nákladům řízení je pak rozhodující článek 16 Nařízení, dle něhož "náklady řízení nese strana, která neměla úspěch ve věci. Soud však straně, která měla úspěch ve věci, nepřizná náhradu nákladů v rozsahu, v němž nebyly nutně vynaložené nebo nebyly přiměřené ve vztahu k nároku".
Aplikace obecných zásad na projednávaný případ
24. V projednávaném případě předmětem popěrného řízení byly tři bagatelní částky v souhrnné výši 1 530 Kč. Soudem přiznané náklady na právní zastoupení žalobce advokátem ve výši 12 342 Kč jsou zjevně nepřiměřené celkové hodnotě částek projednávaných v insolvenčním sporu, což současně vyvolává i pochybnosti o účelnosti takto vynaložených nákladů.
25. Ústavní soud akceptuje jako ústavně relevantní názor obecných soudů [viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2011 č. j. 13 VSOL 12/2011-26, 22 ICm 10/2010 (KSOS 22 INS 188/2010)], že žádný právní předpis nevylučuje a je běžnou praxí v incidenčních sporech zastoupení insolvenčního správce advokátem, je-li insolvenční správce sám advokátem. Insolvenční správce totiž vykonává obvykle svou činnost současně v různých insolvenčních řízeních a je účasten mnoha incidenčních sporů vyvolaných těmito insolvenčními řízeními. Insolvenční správce má proto právo, aby se nechal jako účastník řízení v těchto incidenčních řízeních zastoupit zástupcem, kterého si zvolí, a to i advokátem. Ústavní soud plně respektuje základní právo žalovaného na právní pomoc od počátku řízení, zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny.
26. Jinou relevantní otázkou je ovšem posouzení účelnosti výše nákladů zastoupení insolvenčního správce advokátem v incidenčních sporech. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy ve vztahu k nákladům na právní zastoupení žalobce advokátem musí posoudit všechny skutkové okolnosti konkrétního případu, zejména s ohledem na shora citované Nařízení, dle něhož u drobných nároků (jinak řečeno v bagatelních věcech) by náklady na právní zastoupení mohly přesahovat žalovanou částku jen ve zcela výjimečných a odůvodněných případech.
27. Ústavní soud připomíná, že kritéria obsažená v tomto Nařízení se v rámci Evropské unie prosazují jako standard, jehož dodržování patří k požadavkům spravedlivého procesu.
28. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecnými soudy přiznaná výše nákladů na právní zastoupení insolvenčního správce advokátem je v hrubém nepoměru k výši částek projednávaných v insolvenčním sporu a k ostatním skutkovým a právním okolnostem sporu. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
29. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v požadovaném rozsahu zrušil. VII. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je nutno zcela vyhovět z následujících důvodů. Obecná východiska
16. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení žalobce za situace, kdy předmětem řízení byly, jak výše již bylo konstatováno, tři bagatelní pohledávky ve výši 540 Kč, 504 Kč a 486 Kč, v celkové výši 1 530 Kč, čímž mělo dojít k tvrzenému porušení základních práv a svobod. 17. K problematice nákladů civilního řízení již existuje bohatá judikatura. Základním koncepčním východiskem Ústavního soudu je zdrženlivý přístup odůvodněný tím, že samotný spor o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na ně proto dopadají požadavky spravedlivého procesu. Z hlediska těchto požadavků otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013
sp. zn. II. ÚS 736/12
(N 171/71 SbNU 35), a další v něm citovaná rozhodnutí, dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 18. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016
sp. zn. III. ÚS 2551/15
). V nálezu ze dne 25. 9. 2018
sp. zn. III. ÚS 1971/18
, body 15 a 16, Ústavní soud uvedl, že jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu
sp. zn. III. ÚS 1817/07
ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. 19. V nálezu ze dne 10. 1. 2012
sp. zn. III. ÚS 3000/11
(N 6/64 SbNU 61), bod 20, Ústavní soud vyjádřil názor, že nelze na posuzování účelnosti nákladů právního zastoupení rezignovat a rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou účelné vždy, a to již jen proto, že účastníka zastupuje advokát. Ne každé zastoupení účastníka řízení advokátem v občanském soudním řízení lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny (srov. usnesení
sp. zn. IV.
ÚS 2777/11
ze dne 27. prosince 2011). Ústavní soud zdůrazňuje nutnost zkoumání účelnosti nákladů vynaložených účastníkem na zastoupení advokátem a je otázkou, zda soud zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady jako náklady účelné, resp. důvodně vynaložené. 20. V nálezu ze dne 25. 7. 2012
sp. zn. I. ÚS 988/12
(N 132/66 SbNU 61), bod 16, Ústavní soud připomněl, že již v usnesení ze dne 27. 12. 2011
sp. zn. IV. ÚS 2777/11
potvrdil právní názor obecného soudu, dle něhož lze přiznat jenom náhradu těch nákladů řízení, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva: "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený."
21. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech skutkových okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti, obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 22. Jelikož v projednávaném případě byly předmětem sporu 3 bagatelní částky, lze též poukázat na praxi prosazovanou v rámci Evropské unie ve vztahu k tzv. drobným nárokům, jejíž základ je obsažen v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 16. 12. 2015/2421 (dále jen "Nařízení"). 23. Nařízení se vztahuje na občanské a obchodní věci v přeshraničních případech, jestliže hodnota nároku bez navýšení o úroky, náklady a výlohy nepřesahuje v době doručení žalobního formuláře k příslušnému soudu částku 5 000 EUR (článek 2 odst. 1) s výjimkami uvedenými v článku 2 odst. 2 Nařízení. Ve vztahu k nákladům řízení je pak rozhodující článek 16 Nařízení, dle něhož "Náklady řízení nese strana, která neměla úspěch ve věci. Soud však straně, která měla úspěch ve věci, nepřizná náhradu nákladů v rozsahu, v němž nebyly nutně vynaložené nebo nebyly přiměřené ve vztahu k nároku."
Aplikace obecných zásad na projednávaný případ
24. V projednávaném případě předmětem popěrného řízení byly tři bagatelní částky v souhrnné výši 1 530 Kč. Soudem přiznané náklady na právní zastoupení žalobce advokátem ve výši 12 342 Kč jsou zjevně nepřiměřené celkové hodnotě částek projednávaných v insolvenčním sporu, což současně vyvolává i pochybnosti o účelnosti takto vynaložených nákladů. 25. Ústavní soud akceptuje jako ústavně relevantní názor obecných soudů [viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2011 č. j. 13 VSOL 12/2011-26, 22 ICm 10/2010 (KSOS 22 INS 188/2010)], že žádný právní předpis nevylučuje, a je běžnou praxí v incidenčních sporech zastoupení insolvenčního správce advokátem, je-li insolvenční správce sám advokátem.
Insolvenční správce totiž vykonává obvykle svou činnost současně v různých insolvenčních řízeních a je účasten mnoha incidenčních sporů vyvolaných těmito insolvenčními řízeními. Insolvenční správce má proto právo, aby se nechal jako účastník řízení v těchto incidenčních řízeních zastoupit zástupcem, jejž si zvolí, a to i advokátem. Ústavní soud plně respektuje základní právo žalovaného na právní pomoc od počátku řízení, zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny. 26. Jinou relevantní otázkou je ovšem posouzení účelnosti výše nákladů zastoupení insolvenčního správce advokátem v incidenčních sporech. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy ve vztahu k nákladům na právní zastoupení žalobce advokátem musí posoudit všechny skutkové okolnosti konkrétního případu, zejména s ohledem na shora citované Nařízení, dle něhož u drobných nároků (jinak řečeno v bagatelních věcech) by náklady na právní zastoupení mohly přesahovat žalovanou částku jen ve zcela výjimečných a odůvodněných případech. 27. Ústavní soud připomíná, že kritéria, obsažená v tomto Nařízení, se v rámci Evropské unie prosazují jako standard, jehož dodržování patří k požadavkům spravedlivého procesu. 28. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecnými soudy přiznaná výše nákladů na právní zastoupení insolvenčního správce advokátem je v hrubém nepoměru k výši částek, projednávaných v insolvenčním sporu, a k ostatním skutkovým a právním okolnostem sporu. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. 29. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v požadovaném rozsahu zrušil.
14. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, pročež od něj upustil dle ustanovení § 44 věty první zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu