Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Aleny Karhánkové, zastoupené Mgr. Janem Šarmanem, advokátem, se sídlem Pekárenská 330/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2023, č. j. 26 Cdo 799/2023-97, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2022, č. j. 19 Co 19/2022-53 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. října 2021, č. j. 63 C 244/2020-33, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Pronajímatelé vypověděli stěžovatelce dne 22. 9. 2017 nájem bytu. Stěžovatelka proti nim podala dne 9. 10. 2017 žalobu, kterou se domáhala určení neplatnosti výpovědi. Dne 28. 8. 2020 vzala žalobu zpět a soud řízení o ní zastavil (usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2020, č. j. 116 C 256/2017-61).
2. Necelé tři měsíce poté, kdy vzala žalobu zpět - tedy dne 25. 11. 2020 - podala stěžovatelka novou žalobu, kterou se znovu domáhala určení neplatnosti výpovědi z 22. 9. 2017. Obecné soudy však její argumentaci napadenými rozhodnutími nepřisvědčily. Městský soud žalobu zamítl, krajský soud jeho rozhodnutí ve věci samé potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl. Soudy totiž dospěly k závěru, že její právo na uplatnění neplatnosti výpovědi zaniklo, protože nepodala žalobu v zákonem stanovené prekluzivní dvouměsíční lhůtě (§ 2290 občanského zákoníku).
3. Stěžovatelka podává proti výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost. Soudy podle ní porušily zákaz diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a její právo na ochranu lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny), na pomoc v hmotné nouzi (čl. 30 odst. 2 Listiny), na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na respektování soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny). Tento závěr opírá o následující argumenty: a) Právo na přezkum výpovědi nezaniklo, protože kvůli podání první žaloby došlo ke stavení promlčecí lhůty.
Soudy však ve svých rozhodnutích vycházely z nesprávného závěru, podle něhož po zpětvzetí žaloby nastal stav, jako by ke stavení promlčecí lhůty ani nedošlo [viz část III.1 tohoto usnesení]. b) Právo na přezkum výpovědi nezaniklo i proto, že stěžovatelka byla ke zpětvzetí žaloby donucena postupem zástupkyně pronajímatelů, která se k ní dostavila s připraveným zpětvzetím žaloby a ujistila ji, že nehledě na skončení řízení po ní nebude vyžadovat vyklizení bytu. Přesto ji po zpětvzetí žaloby k vyklizení bytu vyzvala.
Touto skutečností se však soudy nezabývaly, čímž porušily zásadu volného hodnocení důkazů a chybně posoudily zpětvzetí žaloby. Při jeho hodnocení měly zohlednit hmotněprávní úpravu - zejména ustanovení, podle něhož musí každý jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního činu. Pronajímatelé se navíc dopustili zjevného zneužití práva a jednání jejich advokátky se příčí dobrým mravům a hraničí s porušením jejích stavovských povinností. Soudy rozhodly formalisticky a v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2061/08, podle něhož je při výkladu smluvních ustanovení třeba upřednostnit vůli smluvních stran před jejím projevem a podle něhož soudy nesmí rozhodovat na základě formalistického argumentu, který odporuje obsahu spisu [viz část III.2 tohoto usnesení].
c) Soudy se nevypořádaly s námitkou, že účinky výpovědi jsou promlčeny [viz část III.3 tohoto usnesení].
4. V řízení o ústavní stížnosti vystupuje Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí proto může zrušit jen tehdy, pokud je zatíženo natolik závažnou vadou, že jí bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a na základě toho dospěl k závěru, že k ničemu takovému v této věci nedošlo.
1. Nestavení prekluzivní lhůty z důvodu zpětvzetí žaloby
5. Argumentací, podle níž stěžovatelka podala žalobu včas, se zabýval městský i krajský soud (viz bod 13 až 14 rozhodnutí městského soudu a bod 6 rozhodnutí krajského soudu). Jak v napadených rozhodnutích uvedly, žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi lze podat v prekluzivní lhůtě dvou měsíců od jejího doručení (viz § 2290 občanského zákoníku a např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3259/2022).
6. Stěžovatelka však žalobu v této lhůtě podle soudů nepodala a její právo žádat o přezkoumání výpovědi zaniklo. Ať už jí byla výpověď doručena dne 27. 9. 2017 (jak tvrdí ona), nebo dne 22. 9. 2017 (jak uvádí pronajímatelé i soudy), druhou žalobu podala až o více než tři roky později - konkrétně dne 25. 11. 2020. Od okamžiku doručení výpovědi až do okamžiku doručení druhé žaloby přitom podle soudů nenastala žádná skutečnost, která by způsobila stavení či přerušení této lhůty a v jejímž důsledku by byla její druhá žaloba podaná včas.
7. Městský soud si byl vědom toho, že pokud je právo uplatněno v prekluzivní lhůtě u soudu a v zahájeném řízení se řádně pokračuje, prekluzivní lhůta neběží (viz bod 14 rozhodnutí a tam citovaný § 648 občanského zákoníku, který se podle § 654 odst. 2 občanského zákoníku použije obdobně spolu s dalšími ustanoveními o běhu promlčecí lhůty i pro prekluzivní lhůtu). Dospěl však k závěru, že pokud dojde k zastavení řízení kvůli zpětvzetí žaloby, má se za to, že ke stavení prekluzivní lhůty vůbec nedošlo.
8. Posouzení této otázky je záležitostí výkladu podústavního práva - konkrétně § 648 občanského zákoníku. Výklad podústavních předpisů a jejich použití na konkrétní případ je přitom úkolem, který náleží především obecným soudům.
9. Stěžejní roli při výkladu podústavních předpisů má v našem právním systému Nejvyšší soud. Ten ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zaujímá shodný názor jako soudy v napadených rozhodnutích. Již v usnesení ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1256/2006, uvedl, že "účinek stavení běhu promlčecí doby má uplatnění práva u soudu pouze v případě, že v řízení se "řádně pokračuje", tj. tehdy, jestliže žalobce svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení, takže toto řízení může skončit rozhodnutím ve věci. Řádně naopak nepokračuje ten účastník řízení, který vezme žalobu zpět [...]." Tento závěr Nejvyšší soud potvrzuje i ve svých novějších rozhodnutích (viz např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1032/2014 či usnesení sp. zn. 25 Cdo 3337/2020).
10. Ústavní soud si je vědom toho, že tato rozhodnutí se týkají výkladu § 112 dříve platného občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), a nikoli § 648 stávajícího občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.). V obou těchto ustanoveních je však stavení běhu promlčecí (tedy i prekluzivní) lhůty upraveno z hlediska podmínky "řádného pokračování v řízení" prakticky totožně. Ze závěrů vztahujících se k předchozí právní úpravě lze proto vycházet i při výkladu té současné [což potvrzuje i odborná literatura - viz např. Jana Bodečková. § 648. In: Jan Petrov, Michal Výtisk, Vladimír Beran a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 28].
11. Ústavní soud uznává, že výklad, podle něhož při zpětvzetí žaloby žalobce "řádně nepokračuje v řízení", je relativně přísný. Podle Ústavního soudu však zároveň není svévolný, přepjatě formalistický ani jinak ústavně nepřípustný. Za ústavně souladný jej ostatně označil již dříve (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 346/99 nebo
III. ÚS 354/99 ). Ústavní soud přitom neshledal důvody pro to, aby se od tohoto závěru v právě posuzovaném případě odchýlil.
2. K neúčinnosti zpětvzetí žaloby
12. Ústavní soud nepřisvědčil ani té námitce, podle níž je zpětvzetí žaloby neúčinné, neboť k němu byla stěžovatelka "donucena postojem advokátky" pronajímatelů.
13. Jak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, výklad hmotněprávních jednání a procesněprávních úkonů se řídí odlišnými zásadami. Zatímco při výkladu hmotněprávního jednání je rozhodující vůle jednajícího (uplatňuje se zde tzv. teorie vůle), při výkladu procesněprávních úkonů je rozhodující samotný projev (uplatňuje se zde tzv. teorie projevu).
14. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož není stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2061/08 přiléhavý, protože se týká výkladu hmotněprávního jednání (konkrétně smluvních ujednání), a nikoli procesněprávního úkonu.
15. Zpětvzetí žaloby je procesněprávním úkonem, a proto byl při jeho výkladu rozhodující stěžovatelčin projev. Ten byl v daném případě jasný: stěžovatelka v jí podepsaném podání nazvaném "zpětvzetí žalobního návrhu" uvádí, že bere svou žalobu "v celém rozsahu zpět", a žádá o to, aby soud "řízení [...] zastavil".
16. Výklad procesněprávních úkonů podle jejich projevu má své praktické i teoretické opodstatnění a opírá se o ustálenou rozhodovací praxi (na níž Nejvyšší soud řádně poukázal na straně 2 až 3 svého rozhodnutí) i většinové zastání v odborné literatuře (viz např. Bohumil Dvořák. Procesní úkony stran řízení. Právní rozhledy, 2018, č. 3, s. 84-90).
17. Stejně jako jakákoli zásada, teorie či pravidlo má i teorie projevu své ústavněprávní meze. Její bezvýjimečné uplatnění by mohlo mít v některých extrémních případech protiústavní důsledky. O takový případ však v projednávané věci nejde.
18. Ze stěžovatelčiny argumentace je zřejmé, že zpětvzetí její žaloby nebylo v okamžiku jejího učinění zatíženo žádnou vadou - a to nejen co do jejího projevu, tak i její vůle. Z jejích slov totiž plyne, že nesouhlas se zpětvzetím žaloby u ní nastal až ve chvíli, kdy pronajímatelé porušili svůj údajný slib, a i navzdory zpětvzetí žaloby ji vyzvali k vyklizení bytu. Pokud by pronajímatelé skutečně jednali po zpětvzetí žaloby jinak, než jak stěžovatelce před zpětvzetím žaloby údajně přislíbili, jistě by se jednalo o nejméně neetické jednání, což by však samo o sobě nemohlo vést k neúčinnosti tohoto úkonu. Učinila-li stěžovatelka procesní úkon zpětvzetí žaloby dobrovolně, avšak s očekáváním určitého jednání protistrany, které se nenaplnilo, bohužel nese riziko následků daného úkonu ona.
19. Ústavní soud proto na závěrech napadených rozhodnutí neshledal nic protiústavního a námitkám stěžovatelky nepřisvědčil.
3. Nevypořádání se s námitkou promlčení účinků výpovědi
20. Lze souhlasit s tím, že se soudy nevypořádaly se stěžovatelčinou námitkou, podle které byly účinky výpovědi pronajímatelů promlčeny. Tímto postupem však její ústavně zaručená základní práva či svobody nijak neporušily.
21. Z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá povinnost soudu podrobně odpovědět na každou námitku (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1866/20 , bod 14 a v něm uvedená judikatura). Podle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva přitom soud nejedná v rozporu s tímto právem, pokud nereaguje na námitky, které by ve světle skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či změnit výsledek řízení nebo které jsou zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné či jinak nepřípustné kvůli jednoznačné právní úpravě či praxi (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2449/20 , bod 34, nebo
II. ÚS 2522/19 , bod 31, a v nich uvedené rozsudky Evropského soudu pro lidská práva].
22. Právě takovou námitkou je stěžovatelčin argument, že "účinky výpovědi žalovaných ze dne 27. 9. 2017, jsou promlčeny". Tvrzení o promlčitelnosti účinků výpovědi totiž v českém právním řádu postrádá oporu. Právním účinkem výpovědi je zánik závazku, ke kterému dochází uplynutím výpovědní doby nebo účinností výpovědi (viz § 1998 odst. 2 občanského zákoníku). Není přitom zřejmé, jak by mohlo dojít k promlčení již nastalých účinků výpovědi. Stěžovatelka ostatně tento argument sama nijak nerozvádí ani nezdůvodňuje jeho ústavněprávní relevanci. Ze všech těchto důvodů proto Ústavní soud této námitce nepřisvědčil.
23. Ústavní soud nezpochybňuje situaci stěžovatelky, která - pokud je tomu skutečně tak, jak uvádí - vzala svou původní žalobu zpět kvůli příslibu pronajímatelů, čímž si znemožnila věcný přezkum své pozdější žaloby. Stejně tak s ní souhlasí v tom, že by rozhodnutí městského a krajského soudu mohla být lépe odůvodněna. Tyto nedostatky však z výše uvedených důvodů neopodstatňují zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
24. Obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu, Ústavní soud její ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu