26 Cdo 3259/2022-97
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobců a) L. H., narozeného XY, a b) M. H., narozené XY, obou bytem XY,
zastoupených Mgr. Petrem Plockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská
1515/22, proti žalované Credito, a. s., se sídlem v Kladně, Polská 2333, IČO
04888031, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T.
G. Masaryka 108, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 238/2021, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 26 Co 46/2022-79,
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 26 Co 46/2022-79,
se mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 1. 2022, č. j. 8 C 238/2021-56,
se mění tak, že výpověď ze dne 16. 6. 2021, kterou dala žalovaná žalobcům z
nájmu pozemku p. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je
stavba č. p. XY (rodinný dům), a pozemku p. č. XY (zahrada), vše v k. ú. XY, je
neoprávněná.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů řízení 18.335 Kč k rukám Mgr. Petra Plocka, advokáta se sídlem
v Praze 1, Klimentská 1515/22, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů odvolacího řízení 6.534 Kč k rukám Mgr. Petra Plocka, advokáta
se sídlem v Praze 1, Klimentská 1515/22, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Kladně dne 30. 7. 2021 domáhali,
aby soud určil, že je neplatná výpověď ze dne 16. 6. 2021, kterou jim dala
žalovaná z nájmu pozemku p. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v k. ú. XY,
jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům) v obci XY, a pozemku p. č. XY
(zahrada) v k. ú. XY (dále též jen „Výpověď“ a „předmětné nemovitosti“).
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 2. 8. 2021, č. j. 29 C 32/2021-10,
vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude
věc postoupena Okresnímu soudu v Benešově jako soudu místě příslušnému.
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, č.
j. 8 C 238/2021-56, určil, že Výpověď je neplatná (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.)
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18.
5. 2022, č. j. 26 Co 46/2022-79, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části
výroku II. o náhradě nákladů řízení; potvrdil jej ve zbývající části výroku II.
o náhradě nákladů řízení a ve výroku I. (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobci a právním předchůdcem žalované
(M. H.) byla dne 1. 4. 2013 uzavřena nájemní smlouva o pronájmu předmětných
nemovitostí. Dopisem ze dne 16. 6. 2021 dala žalovaná žalobcům podle § 2222
odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen
„o. z.“), výpověď z nájmu předmětných nemovitostí s tříměsíční výpovědní dobou
s odůvodněním, že v době uzavření kupní smlouvy dne 22. 3. 2021 nevěděla o tom,
že kupuje pronajaté nemovitosti. Tato výpověď byla spolu s výzvou k úhradě
dlužné částky za nájemné žalobcům doručena nejpozději dne 28. 6. 2021. Zástupce
žalobců dopisem ze dne 28. 6. 2021 sdělil žalované, že Výpověď žalobci považují
za neplatnou „pro nesplnění formálních zákonných důvodů“.
Při právním posouzení věci (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že mezi
účastníky byla uzavřena platná nájemní smlouva, která se ve smyslu § 3074 odst.
1 o. z. řídí ustanoveními o nájmu bytu a nájmu domu tohoto zákona. Vzhledem k
obraně žalované považoval za stěžejní posouzení její námitky, že žaloba byla
podána po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 2290 o. z. Dovodil, že z
uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že předpokladem včasného podání
žaloby na určení neplatnosti (neoprávněnosti) výpovědi z nájmu bytu je doručení
této výpovědi soudu, přičemž občanský zákoník nespecifikuje, jakému soudu má
taková žaloba být doručena. Lhůta je tudíž „dodržena“, jestliže byla žaloba
doručena poslední den stanovené lhůty ke kterémukoliv soudu v České republice.
Následně uzavřel, že žalobci podali žalobu včas a Výpověď je neplatná, neboť v
ní chybělo poučení nájemce o možnosti vznést proti výpovědi námitky a navrhnout
přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem (§ 2286 odst. 2 o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém odvolacímu
soudu vytýká právní závěr, že předpokladem včasného podání žaloby na určení
neplatnosti (neoprávněnosti) výpovědi z nájmu bytu je doručení této výpovědi
soudu poslední den stanovené lhůty ke kterémukoliv soudu v České republice. Má
za to, že tento závěr odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu,
která je „v tomto případě reprezentována především“ rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008. Rovněž namítala, že rozsudek soudu
prvního stupně „byl překvapivým rozhodnutím“, neboť soud prvního stupně „nedal
v průběhu celého řízení, zejména pak žalované, najevo svůj odlišný právní
názor, na němž napadený rozsudek spočívá“. V této souvislosti dovozovala
povinnost soudu prvního stupně poučit ji dle § 118a odst. 2 o. s. ř., s jejímž
porušením se odvolací soud nevypořádal. Navrhla, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále opět jen „o. s. ř.“.
Otázka, zda žaloba o neoprávněnost výpovědi z nájmu bytu dle § 2290 o. z. musí
být v zákonem stanovené lhůtě doručena místně příslušnému soudu, dosud nebyla
Nejvyšším soudem vyřešena. Dovolání je tak přípustné podle § 237 o. s. ř..
Dovolání není důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Právě takové vady dovolatel namítá, poukazuje-li na nedostatečné poučení
odvolacího soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř.
Poučení účastníků řízení postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v
úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění
vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující),
významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; postačují-li v řízení
uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo
121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo
592/2010). Z rozhodnutí odvolacího soudu a obsahu spisu se podává, že soudy
založily svá rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež byly v průběhu řízení
zjištěny a účastníky tvrzeny. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat ani
za překvapivé, neboť dovolatelce muselo být zřejmé, že se soudy otázkou
včasnosti žaloby vzhledem k jejím námitkám zabývat musely (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2205/2010).
V dané věci je třeba předeslat, že mezi účastníky (žalobci a právním
předchůdcem žalované) byla uzavřena platná nájemní smlouva ve smyslu § 663 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že nemovitosti byly pronajaty
výhradně za účelem bydlení a tomuto účelu i nadále slouží, řídí se nájemní
vztah ve smyslu § 3074 odst. 1 o. z. od 1. 1. 2014 ustanoveními o nájmu bytu a
nájmu domu obsaženými v § 2235 a násl. o. z. Uvedený závěr stejně jako
skutečnost, že Výpověď je neplatná pro absenci poučení o právu navrhnout
přezkoumání její oprávněnosti soudem (§ 2286 odst. 2 o. z.), nebyly dovoláním
ostatně ani zpochybněny.
Podle § 2290 o. z. má nájemce právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je
výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.
Podle § 82 odst. 1 o. s. ř. je řízení zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na
jeho zahájení. Pokud je návrh na zahájení řízení učiněn prostřednictvím veřejné
datové sítě a elektronické aplikace určené k podání takového návrhu, platí, že
řízení je zahájeno v okamžiku, kdy je návrh dostupný informačnímu systému
určenému k příjmu takového podání.
V soudní praxi není pochyb, že dvouměsíční lhůta dle § 2290 o. z. k podání
návrhu soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, je lhůtou hmotněprávní
prekluzivní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26
Cdo 2199/2018), tedy lhůtou, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba
nejpozději posledního dne lhůty došla soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout.
Vzhledem k tomu, že v ustanovení § 2290 o. z. ani v ustanovení § 82 odst. 1 o.
s. ř. není stanoveno, u kterého soudu má být žaloba podána, dochází k zahájení
řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu dnem podání žaloby i u
místně, případně i věcně nepříslušného soudu (srovnej obdobně rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 2. 1995, sp. zn. 4 Cdo 42/94, uveřejněný pod číslem
6/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Domnívá-li se soud, u něhož
byla žaloba podána, že k jejímu projednání z hledisek uvedených v ustanovení §
84 a násl. o. s. ř. není místně příslušný, má postupovat v zákoně pro tento
případ stanoveným postupem (§ 105 o. s. ř.), což se v dané věci stalo.
V souzené věci byla Výpověď spolu s výzvou k úhradě dlužné částky nájemného
žalobcům doručena nejpozději dne 28. 6. 2021, žalobu na přezkoumání
oprávněnosti Výpovědi podali dne 30. 7. 2021 Okresnímu soudu v Kladně. Žaloba
tak byla podána ve lhůtě dvou měsíců dle § 2290 o. z., byť u místně
nepříslušného soudu, neboť v tomto řízení je dána výlučná místní příslušnost
dle § 88 písm. b) o. s. ř. (srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
23. 2. 2007, sp. zn. 42 Co 52/2007, uveřejněné pod 45/2008 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek). To však nic nemění na závěru, že lhůta byla zachována.
Dovozuje-li dovolatelka prekluzi zákonem stanovené lhůty k podání žaloby
poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo
778/2008, přehlíží, že uvedené rozhodnutí se týká předchozí právní úpravy podle
obč. zák. a Nejvyšší soud v něm řešil především otázku běhu lhůty pro podání
žaloby o neplatnost výpovědi bez souvislosti s místní nebo věcnou příslušností
soudu.
Již v rozsudku ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, který byl
uveřejněn pod č. 75/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 75/2018“), Nejvyšší soud dovodil, že žaloba podle § 2290 o. z. se obsahově
liší od žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou upravoval §
711 odst. 3 obč. zák. Nejde o žalobu na určení, nájemce se v řízení podle §
2290 o. z. domáhá přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, tedy „zkontrolování
oprávněnosti (správnosti) výpovědi“. Soud se tak zabývá naplněností uplatněného
výpovědního důvodu, zjistí-li, že výpovědní důvod nebyl dán, rozhodne, že
výpověď je neoprávněná. S ohledem na účel a smysl ustanovení § 2290 o. z. a
následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má, je třeba přezkum
oprávněnosti výpovědi podle tohoto ustanovení chápat v širším smyslu.
Neoprávněná výpověď proto bude i neplatná či zdánlivá výpověď (bez ohledu na
naplněnost výpovědního důvodu). Zjistí-li proto soud v řízení, že je výpověď z
nějakého důvodu neplatná (absolutně, relativně) či zdánlivá, rovněž žalobě
nájemce vyhoví a rozhodne, že výpověď je neoprávněná, byť žalobce v petitu své
žaloby navrhuje, aby soud rozhodl o její neplatnosti. V tomto směru není soud
petitem žaloby vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003).
Třebaže odvolací soud závěry R 75/2018 doslovně citoval, v dané věci je
nesprávně aplikoval, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který
do výroku svého rozsudku převzal nesprávné znění petitu a rozhodl o neplatnosti
Výpovědi, ačkoli je z obsahu žaloby zřejmé, že jde o přezkoumání oprávněnosti
výpovědi podle § 2290 o. z.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (jde
o formální pochybení v rozsudku odvolacího soudu, který řeší dovoláním
nastolenou otázku správně), dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil [§
243d písm. b) o. s. ř.] tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, a
rozhodl, že Výpověď je neoprávněná (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1811/2018).
V souladu s § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl
dovolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem
a zavázal procesně neúspěšnou žalovanou (§ 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.)
k jejich úhradě.
V řízení před soudem prvního stupně vznikly žalobcům náklady za zaplacený
soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 2.000 Kč a za právní
zastoupení. Výši nákladů právního zastoupení stanovil dovolací soud podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález
Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Zástupce žalobců učinil v řízení před soudem prvního
stupně pět úkonů právní služby – převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby,
vyjádření ve věci samé a účast u jednání dne 27. 10. 2021 a 14. 1. 2022 – § 11
odst. 1 písm. a), d), g) AT, přičemž výše odměny se určí podle § 6 odst. 1 a §
9 odst. 1 AT a činí 1 500 Kč za jeden úkon. V řízení o neoprávněnost výpovědi
totiž nejde o určení její neplatnosti jako právního jednání (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 26 Cdo 345/2021). Protože advokát
zastupoval dvě osoby, činí odměna za jeden úkon 2.400 Kč (§ 12 odst. 4 AT),
celkem pak za pět úkonů 12.000 Kč. Dále náleží k nákladům řízení paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon, jež stojí vedle
odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT), tedy 1500 Kč, a daň z přidané
hodnoty ve výši 2.835 Kč, neboť zástupce žalobců doložil, že je jejím plátcem
(§ 14a odst. 1 AT). Celkem představují náklady řízení před soudem prvního
stupně částku 18.335 Kč.
V odvolacím řízení sestávají náklady žalobců z odměny advokáta za dva úkony
právní služby [vyjádření k odvolání a účast na jednání dne 18. 5. 2022 dle § 11
odst. 1 písm. d), g) AT] ve výši celkem 4.800 Kč, z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši celkem 600 Kč a z daně z přidané hodnoty ve výši 1.134
Kč, tedy celkem činí 6.534 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
žalobcům nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měli
právo vůči neúspěšné žalované.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu