Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti V. S., zastoupené Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2024, č. j. 26 Cdo 971/2024-437, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 35 Co 541/2000-21, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. června 2000, č. j. 10 C 413/2000-10, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a statutárního města Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka žila v bytě, který si pronajímala od vedlejšího účastníka. V roce 2000 okresní soud napadeným rozsudkem přivolil k výpovědi z nájmu, kterou dal vedlejší účastník stěžovatelce, a uložil jí, aby byt vyklidila. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Posléze byla stěžovatelka omezena ve svéprávnosti. Prostřednictvím jmenovaného opatrovníka podala v roce 2017 proti rozsudkům okresního a krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud jej odmítl jako opožděné. Ústavní stížnost proti všem třem rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 1170/18 . V odůvodnění uvedl, že namítá-li stěžovatelka nemožnost jednat před soudy z důvodu duševní poruchy, musí nejprve skončit řízení o její žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř.
2. Žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou v roce 2017 proti rozsudku krajského soudu z roku 2000 podle § 229 odst. 3 o. s. ř. krajský soud zamítl. Jeho rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Praze, dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl a ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1869/21 .
3. Stěžovatelka následně podala druhé dovolání, které Nejvyšší soud znovu odmítl pro opožděnost.
4. Stěžovatelka napadá ústavní stížností shora označená rozhodnutí s tím, že v řízení byla porušena její základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 8, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje svůj život se zaměřením na své duševní postižení a rekapituluje dosavadní průběh řízení. Namítá, že v řízení před soudy v roce 2000 nebyla schopna pochopit význam soudního řízení, v tomto řízení nebyla schopna samostatně jednat a nebyla řádně zastoupena. Obecné soudy porušily její legitimní očekávání na převedení bytu do jejího vlastnictví. Nesouhlasí s odmítnutím jejího dovolání jako opožděného. Včasnost dovolání se musí odvíjet od toho, zda se v původním řízení o výpovědi z nájmu zjistila duševní porucha stěžovatelky a byl jí ustanoven opatrovník. Dále je nutné zohlednit, že stěžovatelka musela před podáním dovolání vyčerpat žalobu pro zmatečnost. Doposud neměla stěžovatelka k dispozici účinný prostředek k ochraně svých práv. Stěžovatelka rovněž uvádí argumentaci k samotnému věcnému posouzení věci obecnými soudy, tedy výpovědi z nájmu. Svou argumentaci stěžovatelka podkládá judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů podle zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však přípustná jen zčásti.
8. Nejvyšší soud totiž odmítl stěžovatelčino dovolání pro opožděnost, neodmítl jej tedy z důvodů závisejících na jeho uvážení podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale proto, že dovolání nebylo podáno včas (a Nejvyšší soud tedy neměl prostor, aby přípustnost dovolání vůbec posoudil). Ve vztahu k rozsudkům okresního a krajského soudu tak stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je v této části nepřípustná [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 60; usnesení sp. zn. II. ÚS 941/15 ].
9. Ve zbylé části (proti usnesení Nejvyššího soudu) je ústavní stížnost přípustná.
10. Pokud jde o posouzení včasnosti dovolání stěžovatelky, Ústavní soud dříve ve věci stěžovatelky uvedl, že účinným prostředkem ochrany jejích práv byla žaloba pro zmatečnost podle 229 odst. 3 o. s. ř. z důvodu nemožnosti účastnit se jednání pro duševní poruchu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1170/18 , bod 30 a násl.). S touto žalobou stěžovatelka neuspěla (ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 1869/21 ). Krajský soud ve svém usnesení č. j.
30 Co 68/2019-38, kterým zamítl stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost, mimo jiné uvedl, že i pokud by v řízení vyvstala potřeba zastoupení stěžovatelky opatrovníkem, dostalo by se jí nejvyšší možné ochrany ustanovením opatrovníka z řad advokátů. To ovšem nebylo možné, neboť stěžovatelku zastupovala advokátka na základě jí udělené plné moci. Tato advokátka hájila stěžovatelčiny zájmy v postavení profesionála a řízení před krajským soudem se aktivně účastnila. I s ohledem na tyto závěry, ale především na pravomocně skončené pro stěžovatelku neúspěšné řízení o žalobě pro zmatečnost, je nutné vycházet z toho, že stěžovatelka v roce 2001 možnost jednat před soudem měla a mohla též prostřednictvím své advokátky podat dovolání.
Nejvyšší soud proto postupoval správně, pokud počítal lhůtu k podání dovolání od data nabytí právní moci rozsudku krajského soudu, tedy ode dne 16. 1. 2001. Ústavní soud chápe stěžovatelčinu nelehkou situaci, avšak ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal, že by soud svým postupem stěžovatelku zkrátil na jejím právu přístupu k soudu.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu