Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2025, sp. zn. 61 To 511/2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že jím byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 19. 6. 2025, č. j. KRPA-311520-924/TČ-2021-000093-MA, byla podle § 66 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč, jelikož stěžovatel v rozporu se zákonem odmítl dne 12. 6. 2025 vypovídat coby svědek v trestní věci vedené pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu a legalizace výnosů z trestné činnosti. Stěžovatelova výpověď měla mít v dané věci značný význam při odhalení možné snahy pachatelů legalizovat výnosy z trestné činnosti nabytím bytu v Ch. Tento byt prodal jedné z obviněných osob právě stěžovatel. Po úvodním poučení stěžovatel uvedl, že není v blízkém vztahu k žádné z obviněných osob a vypovídat bude. Po výzvě, aby nejprve sám uvedl vše, co k věci ví, přečetl stěžovatel stručné prohlášení, načež uvedl, že dále vypovídat nebude. Ani po opětovné výzvě a poučení o možných následcích neuvedl konkrétní zákonný důvod pro odmítnutí výpovědi. Jelikož je stěžovatel osobou s vyššími příjmy (což bylo zjištěno z dostupných bankovních informací), stanovil policejní orgán pokutu na výši 25 000 Kč.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud zamítl napadeným usnesením. Stěžovatel podle protokolu neuvedl žádné důvody, které by ho opravňovaly odepřít výpověď podle § 100 trestního řádu. Proto je namístě uložení pořádkové pokuty. Její výše je přiměřená stěžovatelovým podnikatelským aktivitám. Namítal-li stěžovatel vady v doručení, neboť nebylo doručováno jeho právnímu zástupci, pak podle soudu nejde o vadu. Právní zástupce svědka není podle § 62 odst. 2 trestního řádu osobou, které je nutné rozhodnutí o pořádkové pokutě doručovat. Konečně žádná z uplatněných námitek nezakládá pochybnosti o podjatosti vyslýchajícího policisty.
4. Stěžovatel namítá, že neměl povinnost specifikovat osobu či situaci, kvůli níž využil svého práva nevypovídat. Podle stěžovatele odporuje zásadám právního státu, aby policejní orgán hodnotil, zda existují důvody pro odepření výpovědi. Nikdo není povinen vysvětlovat detailně důvody využití svého práva. Zcela postačuje, že svědek odkáže na § 100 trestního řádu. Opačný přístup by znamenal faktické popření ústavního práva odepřít výpověď. Ani zákon, ani ústavní pořádek nepočítá s hodnocením "dostatečnosti" důvodů svědkem uvedených. Podstatou těchto ustanovení je právo mlčet a nikoliv povinnost mlčení odůvodňovat. V pochybnostech má být postupováno ve prospěch svědka. Městský soud se podle stěžovatele vůbec nezabýval jeho námitkami ohledně uložené sankce a podjatosti policejního orgánu. Podle stěžovatele bylo oprávněné neodpovídat na další otázky policejního orgánu z obavy z tzv. velrybaření. Soud rovněž ignoroval námitku proti zkreslující protokolaci, pod níž jsou navíc podepsány osoby, které se úkonu vůbec neúčastnily, což nikdo ani nepopřel. Dále bylo bagatelizováno pochybení, že policejní orgán nedoručoval písemnosti stěžovatelovu právnímu zástupci. V dané věci tak došlo ke zneužití institutu pořádkové pokuty, jejímž účelem není donutit svědka k výpovědi, ale bránit narušování řádného průběhu řízení. Tomu stěžovatel nijak nebránil. Výše pokuty byla stanovena arbitrárně bez důkazní opory.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovatelova argumentace je pravděpodobně založena na nesprávném východisku, že o oprávněnosti odepření výpovědi svědkem (na rozdíl od obviněného) rozhoduje toliko samotná vyslýchaná osoba. Tak tomu však podle českého právního řádu není. Odepření svědecké výpovědi je výjimkou z obecné povinnosti každého svědčit o tom, co je mu známo o trestném činu, o jeho pachateli a o okolnostech důležitých pro trestní řízení (§ 97 trestního řádu). Z této obecné povinnosti existují zákonem i ústavním pořádkem garantované výjimky (viz zejména čl.
37 odst. 1 Listiny), které jsou však vázány na konkrétní důvody (např. povinnost mlčenlivosti nebo hrozba trestního stíhání). Zda jsou tyto důvody naplněny, musí posoudit nezávislý orgán, nikoliv sama vypovídající osoba, neboť tím by došlo k faktickému popření základní obecné povinnosti vypovídat a k právem nepředvídanému obrácení vztahu obecného pravidla a výjimky. Takovým orgánem je policejní orgán a zejména soud, na který se může dotčená osoba obrátit. Chce-li vyslýchaná osoba odepřít výpověď, musí k tomu uvést skutečnosti, z nichž dostatečně konkrétně vyplyne naplnění některého ze zákonných důvodů pro odepření výpovědi.
Paušální odkaz na právní skutečnost (např. ustanovení trestního řádu) nebo skutkovou okolnost (např. neurčité tvrzení o blízkém vztahu) nepostačuje (obdobně viz např. usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3450/17
, nebo nález ze dne 26. 4. 2022,
sp. zn. IV. ÚS 1993/21
). Podle uvedené judikatury považuje Ústavní soud pořádkovou pokutu za legitimní možnost vynucení povinnosti svědka vypovídat, ovšem za splnění všech zákonných a ústavních podmínek (srov. nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05
).
8. Tyto podmínky byly v dané věci podle Ústavního soudu splněny. Stěžovatel nejprve uvedl, že ve věci vypovídat bude, načež pomocí poznámek učinil krátké prohlášení s tím, že nebude odpovídat na žádné doplňující otázky. Takové právo však svědkovi podle zákona (a tím méně podle ústavního pořádku) nepřísluší. Jakkoliv nelze svědkovi upřít možnost (ne)odpovědět (s uvedením konkrétního důvodu, jak bylo uvedeno výše) toliko na některé otázky (viz např. bod 13 usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3450/17
), není svědek oprávněn odmítnout vypovídat en bloc o všech položených otázkách, nota bene nebyly-li ani položeny. Navíc je třeba souhlasit s napadeným rozhodnutím, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní důvody odepření výpovědi. Postup policejního orgánu (a následné rozhodnutí soudu) tak nepřekročil ústavní meze jejich činnosti.
9. Odmítnout je nutné i stěžovatelovy další námitky. Jde-li o tvrzenou podjatost vyslýchajícího policisty, neuvádí stěžovatel žádné skutečnosti, které by se dotýkaly obsahu § 30 odst. 1 trestního řádu ("lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat"). Ústavnímu soudu není zřejmé (a ze stěžovatelových námitek nikterak nevyplývá), jaký poměr k věci nebo vyjmenovaným osobám by měl vyslýchající policista mít.
Pro úplnost lze zopakovat ustálený názor, že právní názor orgánu veřejné moci (a to i nesprávný) není důvodem pro jeho vyloučení. Stěžovatelovo tvrzení o tzv. velrybaření je zcela obecné a nepodložené, ale zejména by ani při jeho pravdivosti nikterak nezpochybnilo výše uvedenou stěžovatelovu povinnost svědčit. Irelevantní jsou rovněž učiněné námitky stran nesprávné protokolace a doručování rozhodnutí stěžovatelovu právnímu zástupci, s níž se navíc podrobně vypořádal městský soud. Ani jedna z těchto námitek neovlivňuje ústavní konformitu uložení pořádkové pokuty.
10. Jde-li o výši uložené pokuty, ani v této části Ústavní soud neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Policejní orgán i soud se touto otázkou zabývaly a své závěry logicky a srozumitelně odůvodnily. Ostatně stěžovatelovy námitky jsou v tomto směru formulovány spíše jako "povzdech" nad tím, že orgány činné v trestním řízení mají informace o jeho majetkových poměrech, a nikoliv jako námitky, jejichž obsah by prokazoval nesprávnost (natož neústavnost) závěrů v rozhodnutí učiněných.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu