Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Luďka Maděry, zastoupeného Mgr. Evou Štauderovou, advokátkou, sídlem Stráže 3662, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 2 As 357/2023-26 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2023 č. j. 29 A 84/2022-48, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základní práv a svobod.
2. Stěžovatel požadoval po Magistrátu města Zlín na základě různých žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "informační zákon") informace o platu, příplatcích a odměnách poskytovaných konkrétním tajemníkům magistrátu a ředitelům městské policie v období roku 2000 až 2012. Informace byly nakonec v různé podobě poskytnuty. Stěžovatel však měl pochybnost o pravdivosti ve vztahu k platu bývalého ředitele městské policie, argumentoval neobvyklým nárůstem platu mezi lednem a únorem 2007. Proto v roce 2022 požádal o poskytnutí informací týkajících se částek za odpracovaný den, den dovolené a den nevybrané dovolené zaúčtované v lednu a v únoru 2007. V daném případě byly informace poskytnuty a jde pouze o ověřování jejich pravdivosti.
3. Magistrát města Zlín a následně i vedlejší účastník odmítli poskytnout požadované informace. Správní žalobu směřující proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl. Ve svém rozhodnutí odkázal na rozhodnutí správních soudů v předchozích věcech stěžovatele (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2022 č. j. 10 As 542/2021-99 a rozsudek krajského soudu ze dne 23. 6. 2022 č. j. 30 A 88/2019-221). Stěžovatel si byl vědom potřeby uvést konkrétní legitimní účel, k němuž mají informace sloužit, když jde informace o platech před 15 lety, časem klesá veřejný zájem na vedení diskuse a převažuje zájem na ochraně soukromí konkrétního úředníka. Takovým legitimním účelem s ohledem na uběhlou dobu není ověření správnosti již poskytnutých informací. Jiný legitimní účel uveden nebyl, proto soud neprovedl navržené důkazy k ověření pravdivosti.
4. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele. Ztotožnil se s argumentací krajského soudu. Vyšel z čtyřbodového testu proporcionality formulovaného v nálezu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (N 188/87 SbNU 77) (dále jen "platový nález"). Legitimní zájem na diskusi o platových poměrech osob ve veřejných funkcích bude náročné dovodit, protože uplynula značná doba. V tomto případě jde o informace staré 15 let týkající se ředitele městské policie, který ve funkci skončil v únoru 2007. Stěžovatel se domáhá za účelem ověření pravdivosti již poskytnutých informací pouze sdělení týchž informací v jinak strukturované, detailnější formě. To k naplněním legitimních důvodů po tak dlouhé době od skončení výkonu funkce nepostačuje.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá "nevymožitelnost" informace. Soudy se odmítly zabývat pravdivostí již poskytnutých informací. Ty jsou objektivně nepravdivé a stěžovatel se pravdivé informace nedomohl. Je tím zkracována možnost kontroly nakládání s veřejnými prostředky, každá povinná osoba může prohlásit, že požadovaná informace nemá potenciál vyvolat veřejnou diskusi. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že potenciál vyvolat veřejnou diskusi nemají informace o platech starší tří let. To znamená, že pokud se veřejnost o dané věci nedoví, nebo se informace o ní nedomůže do tří let, trvale právo na tuto informaci ztrácí. Napadený rozsudek krajského soudu tak může být vnímán jako návod, jak se vyhnout povinnosti poskytovat informace.
6. Ústavní soud by měl přehodnotit požadavek, aby žadatel o informace plnil úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli "společenského hlídacího psa", formulovaný v platovém nálezu. Tímto způsobem je upíráno právo na informace občanů.
7. Napadené rozhodnutí krajského soudu je vypracováno výlučně na základě nepravdivých a neprověřených tvrzeních. Stěžovatel se nedomohl za 12 let pravdivých informací o platech, příplatcích a odměnách vrcholných vedoucích Magistrátu města Zlín. Není tak naplňován smysl a účel informačního zákona.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
10. Ústavní soud v souvislosti s výkladem § 8b informačního zákona formuloval v platovém nálezu test proporcionality. Pozornost se v této kauze soustředí na poměřování veřejného zájmu stěžovatele na poskytnutí informací o platech obecního úředníka s jeho zájmem na ochranu soukromí v průběhu času, konkrétně zda účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu. Nejvyšší správní soud dovodil, že postupem doby, zejména pokud dotčené osoby již ve vrcholné pozici nejsou, klesá legitimní zájem na informace o jejich platech (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2022 sp. zn. 10 As 542/2021, bod 45).
11. Obecné soudy se otázce, zda jsou způsobilé požadované informace přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu, v této věci opakovaně věnovaly (bod 14 a 15 napadeného rozhodnutí krajského soudu, body 10 a 12 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Zohlednily přitom relevantní kritéria, ať už jde o čas (tehdy 15 let), význam informace z hlediska smyslu a účelu zákona (pouhé ověření již dříve poskytnuté informace, ukončený výkon veřejné funkce před 15 lety). Z hlediska ústavněprávního nelze závěrům obecných soudů nic vytknout.
12. Stěžovatel své výhrady směřuje i do odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, v němž se objevuje hranice tří let, po jejímž uplynutí má klesat potenciál informace o platu vyvolat veřejnou diskusi (bod 13 napadeného rozsudku krajského soudu). V daném případě jde však pouze o citaci jiného rozhodnutí ve věci stěžovatele (rozsudek krajského soudu ze dne 23. 6. 2022 č. j. 30 A 88/2019, bod 32), zdůraznění potřeby zkoumat důvody pro poskytnutí v relaci k uplynulému času a neprokázání těchto důvodů v konkrétním případě. S ohledem na dlouhou dobu v posuzované věci (15 let) je však tato potřeba očividná a zmíněná hranice tří let neměla v rozhodnutí žádný význam. Rozhodně z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by nešlo žádat o informace o platech po třech letech.
13. Smyslem soudní ochrany stěžovatele při poskytování informací podle informačního zákona není nekonečné ověřování pravdivosti již poskytnutých informací v soudním řízení, nýbrž posouzení toho, zda správní orgány při odmítnutí žádosti o informace postupovaly v souladu se zákonem (srov. usnesení ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 3485/24 , bod 8), Z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že závěry o pravdivosti je schopen učinit stěžovatel i bez poskytnutí dalších informací. Další legitimní důvody odůvodňující zásah do soukromí tvrzeny nebyly. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že ověření pravdivosti již dříve poskytnutých informací nemůže být bez dalšího důvodem pro zásah do soukromí daného úředníka, nejde o zásah do základních práv stěžovatele.
14. Ústavní soud se nebude věnovat stížnostem na neposkytnutí informací, které nebyly předmětem tohoto řízení. Stěžovatel realizoval svá práva v jiných řízeních (např. usnesení ze dne 22. 1. 2024 sp. zn. I. ÚS 3485/24 ).
15. Ústavní soud se nebude podrobněji zabývat ani požadavkem na přehodnocení své judikatury týkající se požadavků na žadatele v platovém nálezu. Na nedostatku tohoto kritéria nebyla napadená rozhodnutí postavena. V této souvislosti lze odkázat na usnesení ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 61/24 , body 17 a 18.
16. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu