Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Koláře, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, č. j. 23 Cdo 2111/2023-505, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. 2. 2023, č. j. 60 Co 244/2022-463, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 9. 2022, č. j. 38 C 24/2022-415, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a a) Ivany Koňaříkové a b) Josefa Koňaříka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel převedl kupní smlouvou do společného jmění vedlejších účastníků blíže specifikované nemovitosti a spoluvlastnické podíly na komunikaci, vodovodu, kanalizaci a veřejném osvětlení vybudovaným na uvedených pozemcích, a to včetně práva provést stavbu podle vypracované projektové dokumentace. V článku IV. bod 6 kupní smlouvy si strany sjednaly závazné parametry, které byli vedlejší účastníci povinni při realizaci stavby dodržet. Vedlejší účastníci podle stěžovatele podmínky kupní smlouvy nedodrželi, proto od ní odstoupil dopisy ze dne 20. 9. 2021, ze dne 13. 12. 2021 a ze dne 16. 8. 2022.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem dotčených pozemků a spoluvlastníkem výše uvedených podílů.
3. Okresní soud ve Zlíně ("okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem učiněná odstoupení od kupní smlouvy nevyvolala žádné právní následky. Všechna tato jednostranná právní jednání totiž okresní soud považoval za projev nepoctivého jednání stěžovatele (§ 6 o. z.), která ve svém důsledku tak představují zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.). Konstatoval, že právní poměry kupní smlouvou založené tak nadále trvají a žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
4. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ("krajský soud") nyní rovněž napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud shledal, že vedlejší účastníci neporušili kupní smlouvu podstatným způsobem, neboť nešlo o takové porušení povinností, o němž by strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala, poněvadž hlavní účel závazku byl naplněn. Krajský soud vysvětlil, že smyslem článku IV. bodu 6 kupní smlouvy o povinnosti dodržet závazné parametry je zejména zachování jednotného architektonického zpracování dané lokality, soukromí sousedů a výhledu vlastníků jednotlivých domů. Ke změně původní projektové dokumentace sice vedlejší účastníci přistoupili, avšak tyto změny jsou se sledovanými zájmy zcela v souladu, byť se od těchto parametrů v jednotlivých případech (nikoliv však podstatně) odchylovaly. Stěžovatel na druhou stranu již od počátku na zachování konceptu lokality jako jednotného architektonického celku rezignoval, přesto uzavíral s kupujícími včetně vedlejších účastníků kupní smlouvy, v nichž je pod smluvními pokutami zavazoval k dodržení sjednaných závazných parametrů.
5. Krajský soud současně upozornil, že okresní soud se měl zabývat tím, zda stěžovatel podmínky pro odstoupení od této kupní smlouvy ze zákonných důvodů splnil či nikoliv, neboť toto právo vyplývalo přímo ze zákona a nebylo možné mu je co do základu upřít postupem, který zvolil soud prvního stupně.
6. V řízení o dovolání se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Šlo o posouzení, zda je porušení povinnosti (nedodržení závazných parametrů při stavbě domu) prodlením vedlejších účastníků s plněním kupní smlouvy, které umožňuje stěžovateli odstoupit od smlouvy pro její nepodstatné porušení dle § 1978 o. z. Následně se zabýval i otázkou, zda se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, když se nezabýval "klíčovou" námitkou porušení závazných parametrů ve smyslu prodlení s plněním povinností vedlejších účastníků, a zda proto není jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
7. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, nikoliv však důvodným, a proto je napadeným rozsudkem zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Konstatoval, že v projednávané věci byla stranami sjednána povinnost, při jejímž porušení prodlení s jejím splněním nenastává. Odstoupení od kupní smlouvy pro porušení smluvené povinnosti je tedy možné pouze podle § 2002 o. z., nikoliv § 1978 o. z. V tomto smyslu právní posouzení této otázky odvolacím soudem považoval dovolací soud za správné.
8. Nejvyšší soud nesouhlasil, že je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je totiž zřejmé, jakými úvahami se řídil, že se v něm vypořádal se všemi pro posouzení věci podstatnými námitkami stěžovatele včetně toho, že za rozhodnou právní úpravu odstoupení od kupní smlouvy považoval § 2002 o. z., nikoliv tedy stěžovatelem prosazovaný § 1978 o. z. Přezkoumatelnost rozsudku krajského soudu vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž byl stěžovatel schopen na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat.
9. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, své námitky směřuje do tří okruhů. Nejprve namítá, že každá instance založila své rozhodnutí na zcela jiných důvodech, čímž byl zbaven práva na revizi důvodů (a polemiku s nimi). V rozhodnutí obecných soudů dále stěžovatel spatřuje rovněž porušení principu autonomie vůle a principu pacta sunt servanda, které jako obecné právní principy požívají ochrany v rámci ochrany ústavního pořádku. V neposlední řadě také napadá rozhodnutí o nákladech řízení.
10. K prvnímu okruhu stěžovatel namítá, že krajský soud své závěry opřel o zcela nový argument, a proto se nemohl vůči předchozímu řešení nové otázky vymezit, nebo se naopak o ně opřít. Až vyhlášením rozsudku krajského soudu se dozvěděl důvody rozhodnutí, do právní moci tak již neměl procesní prostor s nimi polemizovat. Odvolací soud měl podle něho napadené rozhodnutí zrušit, aby otázky, které měl posoudit nalézací soud, tento soud skutečně posoudil a kvalifikoval a následně mohl být tento postup přezkoumán.
11. V dovolání pak stěžovatel uvedl, že protistrana je v prodlení svých povinností a jde o podstatné porušení smlouvy, které naplňuje i objektivní znaky podstatného porušení. Nejvyšší soud nevyřešil spor mezi právním názorem stěžovatele a odvolacího soudu, ale dalším novým právním posouzením posunul věc mimo argumentační prostor soudu prvního stupně i argumentaci odvolacího soudu. Stěžovatel byl tímto způsobem opakovaně zbaven možnosti reálné procesní polemiky, protože každá vyšší procesní instance posunula věc do jiného kontextu právního posouzení.
12. Ze sporu se vytratila jeho podstata, kterou je porušení právní povinnosti ze strany vedlejších účastníků řízení. O tomto porušení věcně mezi soudy nikdo nepochybuje, ale všechny soudy (každý zcela jinak) hledaly cesty, jak se vyhnout věcnému rozhodnutí o jeho nápravě.
13. K druhému okruhu námitek stěžovatel uvádí, že v nyní souzené věci žádný ze tří soudů neměl sebemenší pochybnost, že vedlejší účastníci porušili své povinnosti, ke kterým se svobodně zavázali, které byly pro stěžovatele naprosto klíčové a u nichž je zjevné, že kdyby stěžovatel předjímal jejich porušení, takovou smlouvu by vůbec neuzavřel.
14. Pokud vedlejší účastníci přistoupili na podmínky kupní smlouvy, měli jimi být vázáni a v případě porušení měli nést legitimně riziko odstoupení do smlouvy. Stěžovatel upozorňuje, že samotný závazek nikdo nezpochybnil, a důvody, pro které byl uplatněný nárok odepřen, se vždy míjely s podstatou zájmu, práva a nároku, která stěžovatel uplatnil. Obecné soudy stěžovateli odepřely skrze vlastní úkony zavazovat prostřednictvím převáděného vlastnictví jiné osoby a stěžují mu výkon jeho vlastnického práva, protože mu odepřely jediný nástroj regulace podoby okolí.
15. K rozhodování o nákladech řízení stěžovatel namítá, že soudy vzaly za základ majetkové hodnoty sporu pro určení tarifní hodnoty úkonu hodnotu nemovitostí, jakou měly ke konci vedení sporu, tedy po postavení stavby. Z podstaty věci je zřejmé, že postavený dům s parcelou má vyšší hodnotu než samotná parcela. Předvídatelnost rozhodnutí o nákladech lze odvodit z hodnoty, která je objektivně dána na začátku sporu. Pokud soudy do určení hodnoty zahrnou i vývoj, který nemohl účastník, jenž nakonec nese nákladovou povinnost, předjímat či ovlivnit, vytváří ve výsledku svého rozhodnutí dopad, který je nepředvídatelný, neovlivnitelný, a tedy i značné svévolný. Kombinace nepředvídatelnosti a svévole na straně jedné a přičtení důsledků protiprávního jednání protistrany k tíži stěžovatele na straně druhé vytváří kombinace porušení práva, které dosahuje ústavněprávní dimenze.
16. Ústavní stížností se proto stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
17. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní soud není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že každý z obecných soudů postavil své rozhodnutí na odlišném právním posouzení, čímž jej zbavily práva na revizi důvodů a možnost argumentace, zbavily jej práva na instanci a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces. V tom mu však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Okresní soud, ačkoliv nakonec žalobu zamítl z jiných důvodů, se ve svém rozhodnutí zabýval odstoupením od kupní smlouvy a povahou porušení povinností vedlejších účastníků. Uvedl přitom, že ze strany vedlejších účastníků došlo pouze k nepodstatným změnám parametrů výstavby (srov. § 2002 o.
z.), které jsou plně v souladu se zájmy, které měly být chráněny (viz body 56, 58, 59 napadeného rozsudku). Již v odvolání měl tedy stěžovatel možnost na závěr o povaze porušení kupní smlouvy (srov. § 2002 o. z.), adekvátně reagovat. Krajský soud následně na základě zjištěného skutkového stavu soudem I. stupně navázal na jeho závěry o nepodstatných změnách parametrů výstavby (srov. § 2002 o. z.), (viz odst. 29, 31 a 33 odůvodnění rozsudku krajského soudu) a rozhodl, že důvodem pro nevyhovění stěžovateli je právě nepodstatné porušení povinností vedlejšími účastníky (srov. § 2002 o.
z.), (viz body 38-46 rozsudku krajského soudu). Zohlednil přitom i skutečnost, že stěžovatel již od počátku rezignoval na dosažení záměru, s nímž svůj developerský projekt vedlejším účastníkům nabízel, tj. zachování konceptu dané lokality coby jednotného architektonického celku, neboť věděl, že v dané lokalitě bude postavena úplně jiná stavba, a přestože si byl této okolnosti vědom, uzavíral (mimo jiné v zájmu zachování jednotného architektonického celku lokality) kupní smlouvy, v nichž kupující pod smluvními pokutami zavazoval k dodržení shora popsaných závazných parametrů.
Stěžovatel měl možnost v řízení před soudem prvního stupně uplatnit všechny argumenty (a označit důkazy) na podporu všech svých tvrzení a měl možnost reagovat na argumentaci vedlejších účastníků. To činil a svá práva hájil v rozsahu, v jakém to považoval za nezbytné, resp. potřebné, a v tomto rozsahu svou argumentaci a právní hodnocení věci oběma soudům předestřel. Z napadených rozsudků vyplývá, že v řízení před odvolacím soudem se argumentace opakovala, odvolací soud neprováděl dokazování a pro své posouzení vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Soud právním hodnocením věci předkládaným účastníky řízení není vázán. Odvolací soud za dané situace mohl dospět ke stejnému výroku jako soud prvního stupně, byť z odlišných důvodů, nedošlo tak k porušení práv stěžovatele a stěžovatel nebyl připraven o instanční přezkum.
20. Jde-li o námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud nevyřešil spor mezi právním názorem stěžovatele a právním názorem odvolacího soudu, ale novým právním posouzením posunul věc mimo argumentační prostor soudu prvního stupně i argumentaci odvolacího soudu, a že stěžovatel se tak až na konci dovolacího řízení dozvěděl, že "vše je úplně jinak", aniž by měl možnost s tímto konečným závěrem polemizovat, pak je třeba stěžovateli připomenout, že předmět dovolacího řízení vymezil on sám otázkou, kterou Nejvyššímu soudu k řešení předložil. Nejvyšší soud se proto zabýval interpretací stěžovatelem preferovaného § 1978 o. z. a jeho případnou aplikací na danou věc a dospěl k závěru, že dané ustanovení použít nelze. Plně tak podpořil (nikoliv nepřezkoumatelné) závěry krajského soudu, který za rozhodnou právní úpravu považoval § 2002 o. z. Nejednalo se tedy o nové právní posouzení dovolacím soudem, ale o setrvání na závěrech rozhodnutí krajského a do jisté míry i okresního soudu.
21. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08
, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09
). Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, když krajský soud uvedl vlastní argumentaci, která svým obsahem vyvrací argumentaci stěžovatele. Vysvětlil též, v čem se s posouzením soudu prvního stupně ztotožňuje a v čem spočívá částečná odlišnost jeho právního posouzení věci. Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09
, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu například usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
22. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy porušily princip autonomie vůle a princip pacta sunt servanda, v důsledku čehož byl omezen ve výkonu svého vlastnického práva. Jak ale sám stěžovatel v ústavní stížnosti podotkl, občanský zákoník umožňuje stranám odstoupit od smlouvy, dosáhne-li porušení povinností určité intenzity. V jediném, v čem se tedy stěžovatel s obecnými soudy neshoduje, je ona míra porušení povinností. Té stěžovatel oproti soudům přikládá zásadní význam. Obecné soudy však podrobně a velmi pečlivě vysvětlily, proč dospěly k závěru, že vedlejšími účastníky provedené změny parametrů výstavby byly pouze nepodstatné a nebyly v rozporu se zájmy, které měly být chráněny (viz výše). Pokud za daného stavu porušení dotčeného ustanovení kupní smlouvy nepovažovaly obecné soudy za natolik intenzivní, aby založilo stěžovatelovo právo od kupní smlouvy odstoupit, Ústavní soud nemá takovým závěrům z ústavněprávního hlediska co vytknout.
23. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že krajský soud výslovně uvedl, že se ze strany vedlejších účastníků nejednalo o takové porušení povinností, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala, neboť hlavní účel závazku byl naplněn (bod 46 rozsudku). Proto nelze dát stěžovateli za pravdu, uvádí-li v ústavní stížnosti, že žádný ze tří soudů neměl sebemenší pochybnost, že vedlejší účastníci porušili své povinnosti, které byly pro stěžovatele naprosto klíčové a u nichž je zjevné, že kdyby stěžovatel předjímal jejich porušení, že by takovou smlouvu vůbec neuzavřel.
24. Ani co do namítané nesprávnosti určení nákladů řízení, nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Již okresní soud konstatoval, že tarifní hodnota sporu byla stanovena dle znaleckého posudku k ocenění obvyklé ceny nemovitostí. Posudek byl vypracován měsíc po převzetí zastoupení vedlejších účastníků (nikoliv tedy na konci sporu, jak tvrdí stěžovatel), a okresní soud vzal proto do úvahy, že v průběhu tohoto jednoho měsíce stavba pokročila a její hodnota se tím zvýšila. Není pravdivé ani tvrzení stěžovatele, že za základ majetkové hodnoty sporu vzaly obecné soudy hodnotu nemovitostí, jakou měly ke konci vedení sporu (tedy po postavení stavby), ale naopak, rozestavěnost stavby byla zohledněna korekcí hodnoty o 42% (viz body 62-64 rozsudku okresního soudu a bod 49 rozsudku krajského soudu).
Okresní soud také připomenul, že do tarifní hodnoty nebyly naopak započítány všechny majetkové hodnoty - například hodnota spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/2 na společných pozemcích a infrastruktuře. Lze tedy souhlasit s okresním soudem, že takto určenou minimální tarifní hodnotu lze považovat za spravedlivou.
25. Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tedy Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani závěrům nižších soudů, zejména tedy soudu krajského, ústavněprávních výhrad. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč podané dovolání zamítl, jeho závěr je přitom z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. Ústavní soud neshledal žádného pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
26. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu