U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalovaným 1) České
spořitelně, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00,
identifikační číslo osoby 45 24 47 82 a 2) Pojišťovně České spořitelny, a.s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 115, PSČ 530
02, identifikační číslo osoby 47 45 28 20, o zaplacení částky 462.511,24 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 221/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května
2012, č. j. 54 Co 136/2012-282, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobou doručenou soudu 18. července 2007 se žalobce domáhal po žalovaných
náhrady škody, která mu vznikla tím, že žalovaná 1) mu odepřela čerpání úvěru
ve výši 2,500.000,- Kč na koupi bytu v dohodnuté lhůtě podle smlouvy o
hypotečním úvěru uzavřené 1. října 2004. Tvrdil, že žalovaná 1) jej poškodila i
požadavkem na zřízení sporožirového a úvěrového účtu podmiňujícím uzavření
smlouvy o úvěru a s tím spojeným účtováním poplatků za vedení a správu účtů. Čerpání úvěru bylo podmíněno rovněž uzavřením smlouvy o životním pojištění se
žalovanou 2); tato smlouva z důvodu na straně žalované 2) nebyla do doby
dohodnuté k čerpání úvěru uzavřena. Škoda způsobená žalobci spočívá v
poplatcích za vedení sporožirového a úvěrového účtu za dobu od října 2005 do
ledna 2006 ve výši 2.853,54 Kč, v poplatku za přidělení hypotečního úvěru ve
výši 22.500,- Kč, v poplatku za výpis z lékařské dokumentace ve výši 150,- Kč,
v provizi za nevyčerpání úvěru za listopad a prosinec 2006 ve výši 2.118,05 Kč
a za makléřské poplatky ve výši 5.332,06 Kč. Dále mu vznikla škoda spočívající
v ušlém zisku spojeném s nutností použít vlastní „zainvestované“ prostředky na
koupi bytu. Zisk by za normálních okolností činil 429.557,59 Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. září 2011, č. j. 28 C
221/2007-258 (v pořadí čtvrtým ve věci, když předchozí zamítavé rozsudky
odvolací soud zrušil k odvolání žalobce), zamítl žalobu o zaplacení částky
462.511,024 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
II.). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky
435.039,65 Kč, co do částky 27.471,59 Kč a ve výroku o nákladech řízení jej
zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce uzavřel s žalovanou 1) dne 1. října 2004
smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 2,500.000,- Kč určeném na koupi bytu (dále
jen „smlouva o úvěru“) s termínem čerpání v době od 1. května do 31. října
2005. Dodatkem č. 2 uzavřeným 30. listopadu 2005 ke smlouvě o úvěru byl změněn
termín čerpání úvěru do 31. ledna 2006. Součástí smlouvy o úvěru byly obchodní
podmínky České spořitelny, a.s. pro hypoteční, doplňkové a stavební úvěry. Žalobce se zavázal čerpat úvěr za podmínek uvedených v čl. III. bodu 2. smlouvy
o úvěru. Mezi ně patřilo předložení originálu smlouvy o zřízení zástavního
práva ke kupované nemovitosti, kupní smlouvy k nemovitosti, návrhu na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí, ověřené kopie pojistné smlouvy
libovolného životního pojištění žalobce uzavřené pro případ smrti s žalovanou
2) jako pojistitelem a dokladů prokazujících aktuální příjem žalobce. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož smlouva o
úvěru není neplatná pro nepřiměřené znevýhodňující podmínky (žádné neshledal),
tedy ani pro požadavek zajistit úvěr sjednáním životního pojištění žalobce u
žalované 2).
Kdyby žalobkyně smlouvu o úvěru bez této podmínky neuzavřela, šlo
by o podmínku neoddělitelnou, a kdyby nutila žalobce uzavřít konkrétní smlouvu
s určeným (hospodářsky spolupracujícím) subjektem jako podmínkou pro uzavření
smlouvy o úvěru, pokud bylo možné dosáhnout stejného účelu jinak, šlo by o
podmínku nepřiměřenou způsobující k újmě spotřebitele nerovnováhu v právech a
povinnostech. Žalobce v řízení netvrdil, že by v době jednání o uzavření
smlouvy o úvěru bance sdělil, že má sjednáno jiné životní pojištění, které by
bylo dostačující, a netvrdil, že by pojistná smlouva se žalovanou 2) mu byla
vnucena. Z vyjádření žalobce vyplývá, že toto pojištění mu bylo při jednání s
pracovnicí banky doporučeno. Uzavření pojistné smlouvy se žalovanou 2) tedy
nebylo žalobci vnuceno, nýbrž doporučeno, a žalobce doporučení akceptoval. V
řízení nebylo zjištěno, že by žalobce banku informoval o tom, že již má
sjednáno jiné pojištění. Za této situace nejde o nepřiměřenou podmínku
znevýhodňující spotřebitele. Žalobce uzavřel pojistnou smlouvu se žalovanou 2) dne 28. listopadu 2005. Okolnost, že pojistná smlouva nebyla uzavřena dříve, tak nebránila čerpání
úvěru v dodatečné lhůtě do 31. ledna 2006. Odvolací soud dospěl k závěru, že důvod pro neposkytnutí úvěru v dodatečné
lhůtě (po 28. listopadu 2005, kdy byla uzavřena pojistná smlouva) spočíval v
tom, že žalobce nesplnil jinou podmínku, totiž nepředložil doklad o aktuálním
příjmu. Přitom aktuálním příjmem je třeba rozumět příjem, jehož žalobce
dosahoval v době, kdy mělo být zahájeno čerpání úvěru. Z provedených důkazů
soud prvního stupně zjistil, že potvrzení bývalého zaměstnavatele žalobce z
roku 2004 takovým dokladem být nemohlo, neboť žalobce v srpnu 2005 předložil
příslib zaměstnání u jiné společnosti. Příslib zaměstnání byl aktuálním, a
proto dostačujícím dokladem pro čerpání úvěru v původní době. V říjnu 2005 již
žalobce věděl, že u společnosti není v pracovním poměru, ale vykonává práce
podle dohody o pracovní činnosti, a v listopadu 2005 již věděl, že jeho příjem
z této dohody (ve výši 12.930,- Kč čistého měsíčně) nedosahuje ani přibližně
částky uvedené v příslibu zaměstnání (37.000,- Kč hrubého měsíčně), na konci
listopadu 2005 věděl, že jeho pracovní činnost pro společnost skončila. K
závěru o nesplnění podmínky předložení dokladu o aktuálním příjmu dospěl rovněž
soud prvního stupně. Přitom žalovaná 1) v lednu 2006 žalobce upozornila na
nesplnění této podmínky čerpání úvěru, žalobce však žádný jiný doklad
neposkytl. Požadavek banky na předložení dokladu o aktuálním příjmu považoval
odvolací soud za zcela legitimní. Zdůraznil, že banka není povinna poskytnout
úvěr komukoli a bezpodmínečně, požadování potvrzení o příjmu není samo o sobě
diskriminační, je odvislé od konkrétního požadavku žadatele o úvěr. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se
žalovaná 1) zavázala poskytnout úvěr při splnění podmínek dohodnutých ve
smlouvě a žalobce tyto podmínky nesplnil. Neposkytla-li žalovaná 1) žalobci
úvěr, neporušila žádnou právní povinnost, která by měla za následek vznik škody
žalobci.
Ke vzniku škody odvolací soud uvedl, že tvrzená škoda žalobci ani nevznikla,
neboť předpokládal-li žalobce, že cenné papíry v budoucnu prodá či investiční
prostředky využije, zaplatil by burzovní a makléřské poplatky v budoucnu. Jeho
majetek by se tak o uvedenou částku zmenšil i bez ohledu na nutnost financovat
koupi bytu z vlastních prostředků. Nejde tedy o výdaj v příčinné souvislosti s
jednáním žalovaných. Tvrzení žalobce o ušlém zisku považoval za spekulativní
vzhledem k tomu, že cenné papíry průběžně mění svou cenu v závislosti na
situaci na trhu, zisk tedy může být dosažen jen v případě nákupu a prodeje
cenných papírů ve správný okamžik. Pouhé držení akcií, jejichž cena se
proměňuje, žádný zisk nevytváří. Žalobce netvrdil, zda a kdy hodlal cenné
papíry prodat, netvrdil, že nebýt tvrzené škodní události, byl by akcie prodal
ke dni 18. července 2007. Totéž platí o dalších „zainvestovaných prostředcích“,
žalobce případné rozšíření majetku z nich nekonkretizoval, netvrdil, že by je
mínil prodat či realizovat tak, aby dosáhl tvrzeného zisku k uvedenému datu. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o
zaplacení částky 435.039,65 Kč jako věcně správný potvrdil. Ve zbývajícím
rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil jako nepřezkoumatelný pro
nedostatek důvodů. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňuje
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel v obsáhlém dovolání (čítajícím 51 stran) uvedl, že rozhodnutí
odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť řeší právní otázky, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. které jsou soudy
rozhodovány rozdílně, a to rovněž v rozporu s hmotným právem. Namítl, že řízení
před soudy obou stupňů je postiženo vadami uvedenými v ustanovení § 229 odst. 3
o. s. ř., popř. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatel formuloval 24 otázek zásadního právního významu,
které podle jeho názoru řešil odvolací soud, a každou z nich obšírně rozvedl. Vzhledem k rozsahu dovolání a k tomu, že dovolatelem formulované otázky i
předestřená argumentace k nim jsou účastníkům řízení známy, nepovažuje dovolací
soud za potřebné je v podrobnostech rekapitulovat. Dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení
uplatní - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v
projednávané věci nejde, neboť soud prvního stupně ve svých předchozích
rozsudcích, zrušených odvolacím soudem, vždy žalobu zamítl. V úvahu tak
přichází přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní
význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní
otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je,
stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Otázky č. 1, 4 a 5 se týkají uzavření pojistné smlouvy mezi žalobcem a
žalovanou 2) a okolností jejího uzavření, přičemž dovolatel vychází z názoru,
že uzavření pojistné smlouvy se žalovanou 2) mu bylo žalovanou 1) vnuceno, a
jde tak o znevýhodňující podmínku mající za následek neplatnost smlouvy o
úvěru. Při formulaci těchto otázek a v argumentaci k nim dovolatel vychází z
odlišného skutkového stavu, než jak byl zjištěn odvolacím soudem o uzavření
pojistné smlouvy, které nebylo žalobci vnuceno, ale pouze doporučeno, a žalobce
je akceptoval, aniž by při jednání o uzavření smlouvy o úvěru sdělil, že již má
pojistnou smlouvu životního pojištění uzavřenou. Dovolatel tak předkládá svou
verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění a skutkových
závěrů odvolacího soudu (uvádí, co má, na rozdíl od odvolacího soudu, za
prokázané), a právní závěry na ní založené pak poměřuje s kritizovaným právním
posouzením odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem uvedeným v
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který
je možno jeho výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich
obsahu podřadit, však podle ustanovení § 237 odst. 3 části věty za středníkem
o. s. ř. závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. založit nemohou. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
otázek formulových pod č. 2, 3, 9, 10, 11, 12, 13, 14 a 15, neboť na řešení
těchto otázek týkajících se okolností provázejících uzavření pojistné smlouvy,
oprávnění vyžádat si výpis ze zdravotnické dokumentace dovolatele, doby
uzavření pojistné smlouvy, odpovědnosti za pozdní uzavření pojistné smlouvy a
provedení testu přiměřenosti podle občanského zákoníku a směrnice Rady EU č. 93/13/EHS, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a nejde tak o otázky
hmotného práva, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (srov. výše zmíněné
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003). Odvolací soud přeci dospěl k závěru, že pozdější uzavření pojistné smlouvy
nebylo tím důvodem, pro který žalovaná 1) odmítla čerpání úvěru. Otázky č. 6, 7, 23 a 24 se týkají vad řízení, jichž se měl odvolací soud
dopustit.
Vzhledem k tomu, že je jimi vytýkána neúplnost odůvodnění rozsudku,
zpochybněn postup při zjišťování skutkového stavu co do okolností uzavření
pojistné smlouvy a neprovedení důkazů k výši škody, nejde rovněž o otázky,
jejichž prostřednictvím by mohla být založena přípustnost dovolání, neboť i
kdyby se tvrzených vad odvolací soud dopustil, nejde o vady, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když pozdější uzavření pojistné smlouvy
nebylo podle závěru odvolacího soudu důvodem pro odmítnutí čerpání úvěru, jak
již bylo uvedeno v předchozím odstavci, a závěr o neprokázání výše škody nebyl
pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že odůvodnění rozsudku neobsahuje odkaz
na právní předpis, z něhož právní posouzení dovodil (otázka č. 17), jde
nepochybně o vadu, nikoliv však o vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí
v projednávané věci, neboť porušení povinnosti (zákonné či smluvní) je jedním z
předpokladů odpovědnosti za škodu jak podle ustanovení § 373 obchodního
zákoníku, tak podle ustanovení § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Otázka č. 8 se týká té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl částečně
zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu není rozsudek
odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani otázka
formulovaná pod č. 16, zda podmínka uvedená ve smlouvě o úvěru ukládající
žalobci povinnost předložit po uzavření smlouvy doklad o aktuálním příjmu před
čerpáním úvěru, je nepřiměřená ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák.
Podle názoru dovolatele tomu tak je. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně
zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným
otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové
těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 8. října 2013, sp. zn.
32 Cdo 1180/2013 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5295/2008).
Požadavek banky poskytující vysoký hypoteční úvěr, který se dlužník zavázal
splácet vysokými - nikoliv obvyklými - splátkami po dobu několika desítek let,
na předložení dokladu o aktuálním příjmu před čerpáním úvěru, je zcela
legitimní, v souladu s požadovanou mírou obezřetnosti při poskytování tohoto
typu úvěru a s odpovědným jednáním banky nikoliv jen vůči sobě samé, ale i vůči
ostatním klientům banky, jejichž vložené prostředky spravuje. Nejde tedy o
ujednání, které by v rozporu s požadavkem dobré víry znamenalo k újmě
dovolatele jako spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech
stran. Předložení dokladu o aktuálním příjmu není způsobilé přivodit
spotřebiteli žádnou újmu. Naopak kdyby banka předložení dokladu o aktuálním
příjmu nepožadovala, úvěr poskytla a dlužník nebyl schopen splácet vysoké
měsíční splátky proto, že nemá odpovídající příjem, mohl by být důsledek tohoto
neodpovědného přístupu banky pro dlužníka z hlediska jeho majetku likvidační. Z
tohoto pohledu lze považovat předmětné ujednání smlouvy o úvěru za ujednání ve
prospěch spotřebitele.
Otázkami formulovanými pod č. 17, 18, 19, 20, 21 a 22 dovolatel zpochybňuje
závěr odvolacího soudu o vzniku tvrzené škody v podobě vynaložených burzovních
a makléřských poplatků a ušlého zisku, jakožto dalšího z předpokladů
odpovědnosti za škodu.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z
nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto
otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto
otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí
ve věci samé. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v
projednávané věci. K tomu, aby byla dána odpovědnost za škodu z obchodního
závazkového vztahu, musí být splněny všechny předpoklady této odpovědnosti, tj.
porušení právní povinnosti (zákonné či smluvní), vznik škody a příčinná
souvislost mezi nimi. V daném případě není splněna podmínka zásadního právního
významu napadeného rozhodnutí co do zpochybněného závěru o porušení smluvní
povinnosti, jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. Za této situace není
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné ani k
přezkoumání správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že žalobci škoda
nevznikla.
K výhradám dovolatele vůči tomu, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy,
Nejvyšší soud uvádí, že hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného
hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne
6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho
argumenty, pak podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své
rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit
detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle
povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle
konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz). Jak vyplývá z odůvodnění
rozsudku, odvolací soud se námitkami žalobce zabýval a vypořádal se s nimi v
dostatečném rozsahu.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají ani tvrzené zmatečnostní
vady řízení. K nápravě zmatečnostních vad je určena žaloba pro zmatečnost
(srov. ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.), a proto zmatečnostní vady nemohou
založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu není
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud
je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž
se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu