Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele X, zastoupeného JUDr. Petrem Polednem, Ph.D., advokátem, se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 21 Cdo 1706/2023-131, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Julia Šimka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se žalobou podanou proti stěžovateli (žalovanému) původně domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí danou stěžovateli obchodní společností Y, dne 29. 3. 2021.
3. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 4. 2022 č. j. 25 C 123/2021-71 žalobě vyhověl a určil, že rozvázání pracovního poměru je neplatné (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud dovodil, že zaměstnavatelem stěžovatele nebyla v době podání výpovědi obchodní společnost Y, nýbrž stěžovatel (žalovaný), na něhož v souvislosti se smlouvou o převodu části závodu ze dne 23. 12. 2020 přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů (§ 338 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce), tedy i k vedlejšímu účastníkovi řízení, a to ke dni 1. 1. 2021. Obchodní společnost Y, tak nebyla oprávněna dát dne 29. 3. 2021 stěžovateli výpověď. Námitku stěžovatele, že vedlejší účastník řízení nebyl uveden v seznamu zaměstnanců, u kterých došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, považoval za neopodstatněnou.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2022 č. j. 16 Co 184/2022-110 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I (poté, co k návrhu vedlejšího účastníka řízení připustil změnu žaloby) tak, že určil, že pracovní poměr vedlejšího účastníka řízení u stěžovatele trvá (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Krajský soud připustil změnu žaloby, neboť vedlejší účastník řízení nově požadující určení trvání pracovního poměru u stěžovatele namísto původně požadovaného určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí u obchodní společnosti Y, vycházel ze stejných skutkových tvrzení. Podle krajského soudu nešlo o uplatnění nového nároku podle § 216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud následně konstatoval, že ačkoliv nebyl vedlejší účastník řízení na seznamu zaměstnanců, který tvořil přílohu ke smlouvě o koupi části závodu, bylo zřejmé, že byl její součástí (srov. § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pro posouzení věci nebylo rovněž rozhodné, že vedlejší účastník řízení byl ke dni účinnosti smlouvy o koupi části závodu uznán práce neschopným a že jeho pracovní místo bylo zrušeno na základě rozhodnutí obchodní společnosti Y, ještě před uzavřením této smlouvy.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť rozsudek krajského soudu byl v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nebyl důvod se od ní odchylovat. V souladu s judikaturou krajský soud vyřešil otázku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů a vyložil pojem obchodní závod, jehož součástí byl i vedlejší účastník řízení. Nejvyšší soud uvedl, že při určení osobní složky je určující faktické zařazení zaměstnance k výkonu práce k převáděnému závodu (části závodu), nikoliv způsob jeho evidence v "účetním systému" podnikatele (kupujícího), a především pak skutečnost, že k přechodu práv a povinností dochází ze zákona.
K námitce, že připuštění změny žaloby krajským soudem bylo v rozporu se systémem neúplné apelace, čímž krajský soud zahájil de facto vlastní jednoinstanční řízení, Nejvyšší soud uvedl, že jde o případnou vadu řízení, kterou by se mohl zabývat, jedině bylo-li by dovolání přípustné. Nadto zdůraznil, že krajský soud nepřistoupil k připuštění změny žaloby v rozporu s § 216 odst. 2 o. s. ř., neboť skutková souvislost původního a změněného nároku (s ohledem na to, jak tyto byly vedlejším účastníkem řízení uplatněny a soudy posuzovány) zde byla dána.
Co se týče stěžovatelem tvrzené jednoinstančnosti řízení, Nejvyšší soud připomenul, že zásada dvojinstančnosti není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení.
6. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nepřípadně soustředil na řešení otázek, které nebyly sporné (výklad přechodu práv a povinností podle § 338 zákoníku práce a výklad pojmu obchodní závod), avšak řešení procesní otázky týkající se nesprávného rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby ponechal minimální prostor. Podle stěžovatele byl chybně aplikován § 216 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok. Krajský soud připustil změnu žaloby i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména pak s jeho rozhodnutím ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdo 753/1997. Nárok na určení podle § 80 o. s. ř., že rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, nemá žádnou skutkovou souvislost s nově uplatněným nárokem vedlejšího účastníka řízení na určení, že pracovní poměr trvá. Skutková tvrzení jsou pro oba nároky zcela jiná. Podle stěžovatele šlo o novoty, které byly prokazovány v rozporu s koncentrací civilního sporného řízení i se zásadou dvojinstančnosti řízení. Krajský soud připuštěním změny žaloby zahájil vlastní jednoinstanční řízení, při kterém provedl i vlastní dosud neprováděné dokazování. Nejvyššímu soudu konečně vytýká, že neobsahuje relevantní a srozumitelné odůvodnění ve vztahu k připuštění změny žaloby. Podle stěžovatele byla tato procesní otázka způsobilá být předmětem přezkumu Nejvyšším soudem.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal od okresního soudu příslušný soudní spis (sp. zn. 25 C 123/2021) a seznámil se s rozhodnutími okresního a krajského soudu, jakož i s dalšími podáními stěžovatele a vedlejšího účastníka řízení.
10. Stěžovatel především namítá, že krajský soud nesprávně aplikoval § 216 odst. 2 o. s. ř., když připustil změnu žaloby, ačkoliv z pohledu stěžovatele šlo o nový návrh, a Nejvyšší soud tím, že se stěžejní dovolací námitkou týkající se nesprávné aplikace § 216 odst. 2 o. s. ř. nezabýval, porušil právo na soudní ochranu a umožnil krajskému soudu postupovat v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení.
11. Ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. používá pojem "nový nárok". Pod pojmem (procesní) nárok je nutno rozumět nejen obsah návrhového žádání - petitu (tzv. předmět nároku), ale také jeho skutkové odůvodnění (tzv. základ nároku). Klíčovou otázkou je, jaké změny ve stadiu odvolacího řízení co do předmětu či základu nároku způsobují, že nárok nebude možno označit za původní a změna návrhu tak nebude přípustná (srov. i § 95 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Nejde přitom o nový návrh, vychází-li změna návrhu ze stejného skutkového základu jako návrh původní.
12. Z vyžádaného spisu se podává, že vedlejší účastník řízení navrhl změnu žaloby v reakci na odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu. V odvolání totiž stěžovatel zpochybňoval mj. svoji pasivní věcnou legitimaci, neboť žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru sice směřovala proti stěžovateli, ale výpověď byla podaná obchodní společností Y. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k odvolání stěžovatele navrhl změnu žaloby (viz č. l. 86 a násl.), avšak zdůraznil, že výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem pro řízení o změněné žalobě a rozhodně nejde o nový nárok ve smyslu § 216 odst. 2 o.
s. ř. Provedení nových důkazů vedlejší účastník řízení nenavrhoval. Stěžovatel se následně v replice (viz č. l. 98 a násl.) k vyjádření vedlejšího účastníka řízení k odvolání vyslovil i k návrhu na změnu žaloby s tím, že jde o nový nárok. Krajský soud poté při ústním jednání dne 29. 11. 2022 rozhodl nejprve o připuštění změny žaloby (viz č. l. 107), posléze provedl důkazy navržené stěžovatelem (důkaz smlouvou o koupi části závodu ze dne 23. 12. 2020) a změnil rozsudek okresního soudu ve smyslu změněného žalobního petitu.
13. Jádrem sporu i po připuštění změny žaloby zůstalo posouzení otázky, zda u vedlejšího účastníka řízení došlo na základě smlouvy o koupi části závodu k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu z obchodní společnosti Y, na stěžovatele. Tuto otázku nepovažoval krajský soud za skutkovou, nýbrž za právní, pro jejíž posouzení provedl právě výše uvedený důkaz smlouvou o koupi části závodu. Důležité je, že podstata uplatněného nároku zůstala po skutkové stránce stejná, resp. vedlejší účastník řízení i po změně žaloby setrval na svých původních tvrzeních, skutková zjištění zůstala nezměněna a důkaz smlouvou byl krajským soudem proveden pouze pro účely posouzení právní otázky přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu, a to v podstatě na základě návrhu stěžovatele.
14. Jakkoliv se lze zamýšlet nad tím, jak dalece šlo u změny žaloby o uplatnění nového návrhu, nevede to Ústavní soud k ingerenci do nezávislého soudního rozhodování. O zásahu Ústavního soudu by bylo možno uvažovat až za situace, že by šlo o (s principy řádného procesu neslučitelný) projev tzv. svévole či libovůle v soudním rozhodování, jenž zpravidla tkví v tom, že příslušné závěry nejsou řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodněny. To se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť krajský soud vysvětlil, co jej vedlo k připuštění změny žaloby v odvolacím řízení.
Nejvyšší soud pak následně v dovolacím řízení, přestože se stěžovatelem vznesenou námitkou týkající se připuštění žaloby nemohl zabývat, neboť šlo o vadu řízení, nad rámec uvedeného podotknul, že souvislost původního a změněného nároku (s ohledem na to, jak tyto byly vedlejším účastníkem řízení uplatněny a soudy posuzovány) byla dána. Výklad podústavního § 216 odst. 2 o. s. ř. provedený krajským soudem a následně aprobovaný Nejvyšším soudem nepovažuje Ústavní soud s ohledem na výše uvedené za ústavně nesouladný či za projev interpretační libovůle.
Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Co se týče námitky porušení dvojinstančnosti řízení, Ústavní soud podotýká (jak ostatně správně připomenul Nejvyšší soud), že pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatel byl účastníkem soudního řízení po celý jeho průběh. Mohl tak od samého počátku řízení až do jeho konce (tzn. od nalézacího, přes odvolací až po dovolací řízení) vznášet námitky, vyjadřovat se a reagovat na všechna podání vedlejšího účastníka řízení, a to včetně případné námitky nedostatku pasivní věcné legitimace nebo argumentace vztahující se k návrhu vedlejšího účastníka řízení na změnu žaloby.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu