USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce J. Š., proti žalovanému DIAMO, státní podnik se sídlem ve Stráži
pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, zastoupenému JUDr. Petrem Polednem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 38/15, o určení trvání
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C
123/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
29. listopadu 2022, č. j. 16 Co 184/2022-110, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karly
Štuklové Holouškové, advokátky se sídlem v Brně, Vídeňská č. 118/119d.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2022, č. j. 16 Co 184/2022-110, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka
byla posouzena jinak. K otázce přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Co 2815/2018, podle
kterého je mimo pochybnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“) nebo zvláštním
právním předpisem (srov. § 338 odst. 1 zák. práce). K přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení § 338 odst. 2 a 3
zák. práce vždy, bylo-li učiněno právní jednání (smlouva) nebo nastala-li jiná
právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod činnosti nebo části
činnosti nebo úkolů anebo části úkolů k jinému zaměstnavateli, vše za
předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá jako
zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního
zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je
právní důvod převodu, zda jím dochází také k převodu vlastnických práv a zda
dosavadní zaměstnavatel ztratil schopnost být zaměstnavatelem (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3712/2015,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2746/2017, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1148/2019). Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními
právními předpisy, souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního (stávajícího)
zaměstnavatele se nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů
přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci
nesouhlasili (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4030/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 753/2013). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů
tedy dochází ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání
pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové
pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem (srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn.
21 Cdo 3945/2008,
uveřejněného pod č. 100/2011 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3712/2015). Je tedy rovněž vyloučeno, aby přechod práv a povinností z pracovněprávních
vztahů (z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele) nastal jen na základě
smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem (jinou právnickou nebo
fyzickou osobou), aniž by šlo o smlouvu (dohodu), s níž zákoník práce nebo
zvláštní právní předpisy spojují přechod práv a povinností z pracovněprávních
vztahů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2659/2003, uveřejněné pod č. 88/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 786/2011, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1443/2019,
uveřejněný pod č. 17/2021 v časopise Soudní judikatura). K výkladu pojmu „obchodní závod“ srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 29 ICdo 92/2020, a v něm formulovaný závěr, že obchodní závod je
zvláštní případ věci hromadné [srov. též § 1314 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“]
a jakožto organizovaný soubor jmění zahrnuje zásadně veškerý majetek a dluhy,
které mají souvislost s provozováním podnikání. Představuje přitom funkční
celek a považuje se za jeden předmět nesoucí společné označení. Je-li závod
rozhodnutím podnikatele z jeho vůle vytvořen, je dána vyvratitelná domněnka, že
jej tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu (§ 502 věta druhá o. z.). Závod mohou tvořit hmotné i nehmotné věci (vč. pohledávek), osobní složky
podnikání i jiné majetkové hodnoty (např. know-how). Osobní složku závodu potom
představují lidské zdroje, jež jsou k dispozici, zejména jejich kvality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010), tedy i
zaměstnanci podnikatele zařazení k výkonu práce v závodu. Má se tedy za to, že
obchodní závod (který vytváří pouze podnikatel) tvoří vše, co zpravidla slouží
k jeho provozu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23
Cdo 2023/2016, ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4268/2016, ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3309/2016, ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3366/2016,
a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4219/2016). Je-li závod organizovaným souborem jmění (§ 502 o. z.), s nímž se disponuje
„una actu“ (viz zejm. § 2175 a násl. o. z.), pak částí tohoto organizovaného
souboru jmění nelze rozumět jednu z jeho „složek“; i část závodu má povahu
organizovaného souboru jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, uveřejněný pod č. 8/2020 Sb. rozh. obč.).
V souladu s uvedenými závěry soudní praxe potom odvolací soud správně dovodil,
že pro vymezení části závodu je „podstatné, že představuje určitý soubor věcí,
práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění úkolů (části)
obchodního závodu“, že „pro část závodu je tak charakteristické spojení
hmotných a osobních složek činnosti“, že „dochází-li k převedení části závodu,
pak takovéto opatření se nemůže dotýkat jen jejich hmotných složek, ale také
osobního prvku (tj. zaměstnanců v ní působících)“, a že „v zájmu zachování této
jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém
souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti závodu (části závodu) právní předpis
stanoví, že práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k
zaměstnancům závodu (jeho části) přecházejí z prodávajícího na kupujícího“. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobce na základě
pracovní smlouvy od roku 1986 pracoval u OKD, a. s., IČO 05979277 (jeho
právního předchůdce OKR – Důl Antonín Zápotocký, koncernový podnik), k výkonu
práce byl zařazen na Dole Lazy (dříve Důl Antonín Zápotocký), a to i ke dni 1. 1. 2021, kdy nabyla účinnosti smlouva o koupi části podniku uzavřená mezi OKD,
a. s., IČO 05979277, jako prodávajícím a DIAMO, státní podnik, IČO 00002739,
jako kupujícím, jejímž předmětem „je část obchodního závodu prodávajícího …,
kterážto část je tvořena organizovaným souborem jmění, které prodávající
vytvořil a která z vůle prodávajícího slouží k jeho činnosti při provozování a
obsluze dolů Dukla, Paskov, Frenštát a Lazy a k dalším činnostem realizovaným v
oblasti dobývacích prostorů Dolní Suchá, Petřvald I, Staříč, Trojanovice a
Lazy, nebo vzhledem ke své povaze má k tomuto účelu sloužit, a která je tvořena
zejména majetkem (včetně věcí a pohledávek), dluhy, závazky, smluvními právy a
povinnostmi a zaměstnanci, jak jsou tyto jednotlivé složky samostatně účtovány
v účetním systému prodávajícího SAP R/3 – Enterprise v rámci účetního okruhu 16
– Divize útlum včetně změn nastalých po 30. 11. 2020 v souladu s režimem
uvedeným v č. 6 této smlouvy (takto vymezená část celkového závodu
prodávajícího …)“. Na základě těchto skutkových zjištění potom odvolací soud správně uzavřel, že
„pokud žalobce pracoval v převáděné části závodu, byl součástí její osobní
složky, a proto na žalovaného jako kupujícího přešla práva a povinnosti z
pracovněprávního vztahu žalobce, i když není výslovně uveden v seznamu
převáděných zaměstnanců (příloha 7 smlouvy o koupi části závodu)“; na tom, že
žalobce byl součástí osobní složky převáděné části závodu, „nemohou nic změnit
ani skutečnosti, že žalobce byl ke dni účinnosti smlouvy o koupi části závodu
uznán dočasně práce neschopným a že pracovní místo žalobce bylo zrušeno na
základě rozhodnutí společnosti OKD, a. s. o organizační změně ještě před
uzavřením smlouvy o koupi části závodu“. Dovolatel zde rovněž namítá, že odvolací soud „nezkoumal společný úmysl
jednajících stran, tj. OKD, a. s. a DIAMO, státní podnik,“ který „byl přitom
nabíledni a vyplýval z toho, jak OKD, a. s.
a DIAMO, státní podnik daly
následně najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání (smlouvě o koupi části
závodu ze dne 23. prosince 2020) ve vztahu k žalobci přikládají“, a že odvolací
soud se odmítl zabývat tím, že „žalobce nikdy nebyl evidován v rámci účetního
okruhu 16“ a „byl evidován v rámci účetního okruhu 4“. Přehlíží přitom, že
organizovaný soubor jmění v podobě závodu (části závodu) ještě před uzavřením
smlouvy o koupi závodu (části závodu) vytvořil podnikatel, který tento závod
(část závodu) provozuje, tj. prodávající (nikoliv kupující), a že v případě
prvků osobní složky – zaměstnanců je určující jejich faktické zařazení k výkonu
práce k převáděnému závodu (části závodu), nikoliv způsob jejich evidence v
„účetním systému“ podnikatele (kupujícího), a především pak skutečnost, že k
přechodu práv a povinností dochází ze zákona a okruh zaměstnanců, kteří
přecházejí, může dosavadní (popřípadě i přejímající) zaměstnavatel ovlivnit jen
opatřením, na jehož základě dochází k převodu činností (jejich části) k
přejímajícímu zaměstnavateli, jeho účinky však již ovlivnit nemůže. Z hlediska
přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů je tedy rozhodující, že
byla uzavřena a nabyla účinnosti smlouva o koupi závodu (části závodu), s níž
je spojen (mimo jiné) přechod osobní složky, tj. i všech zaměstnanců, jejichž
práce přispívala k jeho (jejímu) provozu, a to bez ohledu na to, zda na tyto
zaměstnance obsah smlouvy pamatuje; představy (třeba i shodné) prodávajícího a
kupujícího o okruhu přecházejících zaměstnanců zde nejsou podstatné. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. vzhledem k uvedenému
nezakládá ani nastolená otázka výkladu smlouvy, resp. společného úmyslu
prodávajícího a kupujícího při uzavírání smlouvy o koupi části závodu ohledně
okruhu převáděných zaměstnanců („jaký obsah a význam právnímu jednání … ve
vztahu k žalobci přikládají“). Rovněž další námitky dovolatele (že „připuštění změny žaloby odvolacím soudem
bylo v rozporu se systémem neúplné apelace“ a že „tím, že odvolací soud změnu
žaloby připustil, zahájil de facto vlastní jednoinstanční řízení“) přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť uvedené námitky nejsou
dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení,
k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit
toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již
domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). V projednávané věci navíc odvolací soud nepřistoupil k připuštění změny žaloby
v rozporu s ustanovením § 216 odst. 2 o. s. ř., neboť skutková souvislost
původního a změněného nároku (s ohledem na to, jak tyto byly žalobcem uplatněny
a soudy posuzovány) je zde dána (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56/1998 Sb. rozh.
obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. tzn. 26 Cdo 683/2004,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021, a
z nich vyplývající závěr, že z ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. vyplývá pouze,
že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok, přičemž novým nárokem se
rozumí nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve – před soudem
prvního stupně – uplatněným nárokem). Důvodná není rovněž námitka dovolatele, že „tím, že odvolací soud změnu žaloby
připustil, zahájil de facto vlastní jednoinstanční řízení“. Zásada
dvojinstančnosti není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne
ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009); právo na
spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská
práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem,
který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014). Ostatně, občanské soudní
řízení není povinně dvoustupňové (srov. právní názor uvedený například v
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.