23 Cdo 37/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce
Ing. J. L., zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, se sídlem v
Ledči nad Sázavou, Husovo nám. 65, proti žalovaným 1) R. V., zastoupenému JUDr.
Martinem Buršíkem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 9, 2) R. B.,
zastoupenému JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě,
Horní 6, a 3) J. N., zastoupenému JUDr. Robertem Jonákem, advokátem, se sídlem
v Havlíčkově Brodě, Žižkova 280, o zaplacení částky 205.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm
151/2004, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
19. března 2009, č. j. 11 Cmo 333/2008-369, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 11 Cmo
333/2008-369, v části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému, a ve výroku o nákladech
odvolacího řízení, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.
června 2008, č. j. 38 Cm 151/2004-320, v části týkající se druhého žalovaného,
se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. června 2008, č. j. 38 Cm
151/2004-320, uložil žalovaným 1), 2) a 3) zaplatit žalobci společně a
nerozdílně částku 156.138,17 Kč s 2,5% úrokem z prodlení z částky 3.041,- Kč od
6. července 2003 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 135.000,- Kč od
16. srpna 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobcův právní předchůdce, původní žalobkyně
Vagon, s. r. o. (dále též jen „společnost Vagon“), uzavřel jako pronajímatel se
společností ALIGÁTOR Havlíčkův Brod, v. o. s., jako nájemcem (dále též jen
„společnost ALIGÁTOR“) dne 21. října 2002 smlouvu o podnájmu, označenou jako
„Smlouva o pronájmu podniku“, jíž byly společnosti ALIGÁTOR přenechány do
užívání nebytové prostory tanečního a hudebního klubu VAGON na adrese Havlíčkův
Brod, 5. května 814, spolu s inventářem, na dobu od 1. prosince 2002 do 31. října 2005 za čtvrtletní nájemné sjednané ve výši 135.000,- Kč a se čtvrtletní
zálohou na služby ve výši 30.000,- Kč. Právo hospodaření k nebytovým prostorům
svědčilo Českým dráhám – GŘ v Praze, divizi majetkového podnikání a
privatizace, a společnost Vagon byla jejich nájemcem na základě dodatku č. 7 k
nájemní smlouvě č. 889/94, jíž došlo od 1. dubna 2001 ke změně v osobě nájemce
z J. L. na tuto společnost. J. L. dne 19. září 2002 navrhl ukončení nájemního
vztahu vyplývajícího z nájemní smlouvy č. 889/94 dohodou ke dni 30. září 2002 a
České dráhy s. o. tento návrh téhož dne odsouhlasily. Na základě dodatku č. 12
k této nájemní smlouvě uzavřené dne 19. září 2002 byly České dráhy oprávněny
přenechat tyto nebytové prostory k dočasnému užívání právnímu předchůdci
žalobce a dodatek umožňoval i uzavření smlouvy o podnájmu. Společnost ALIGÁTOR
neuhradila společnosti Vagon nájemné za měsíce duben a červen až září 2003 v
částce 175.000,- Kč a zálohy na služby v částce 30.000,- Kč. Smlouvou ze dne
31. prosince 2004 společnost Vagon postoupila předmětnou pohledávku žalobci. Soud prvního stupně posoudil smlouvu ze dne 21. října 2002 jako smlouvu o
podnájmu nebytových prostor podle ustanovení § 6 odst. 1, 2 zákona č. 116/1990
Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a s odkazem na ustanovení § 86,
větu druhou, obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), upravující
ručení společníků veřejné obchodní společnost za její závazky, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného 2) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2009,
č. j. 11 Cmo 333/2008-369, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému
2) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v podstatě se ztotožnil i s
jeho právními závěry. Dovodil, že smlouva ze dne 21. října 2002 znaky smlouvy o
nájmu podniku ve smyslu ustanovení § 488b obch. zák. ve spojení s § 5 odst. 1
obch. zák. nemá a podle obsahu šlo o nájem nebytových prostor, popřípadě též
věcí movitých (inventáře). Vysvětlení žalobcova právního předchůdce, že
účastníci měli při uzavírání smlouvy na mysli „pronájem zábavního podniku“,
nikoli podniku ve smyslu obchodního zákoníku, shledal logickým.
Usoudil, že na
předmět nájmu lze hledět jako na věc hromadnou, takže nájemní vztah se řídí
ustanovením § 663 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“),
povinnost platit nájemné vyplývá z ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. a obdobně
se vztahuje též na úhradu za podnájem sjednaný za podmínek ustanovení § 666
odst. 1 obč. zák. Poukázal na to, že žalovaní se v průběhu řízení nebránili
tvrzením, že společnost ALIGÁTOR pohledávku zaplatila, a důkazní břemeno v
tomto směru spočívalo na nich jako na společnících, kteří podle ustanovení § 86
obch. zák. odpovídají za závazky společnosti. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný 2) dovoláním, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jež odůvodnil tím, že odvolací
soud i soud prvního stupně „nedostatečným způsobem provedly a následně
zhodnotily předložené důkazy a dospěly tak k nesprávným právním závěrům“. Ač
zastoupen advokátem, dovolatel neoznačil výslovně žádný z dovolacích důvodů
taxativně vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., k nimž se
pojí jeho dovolací argumentace. Dovolatel především argumentoval, že právní předchůdce žalobce se platby
původně domáhal z titulu smlouvy o pronájmu podniku, nelze tedy souhlasit s
jeho dodatečným tvrzením, že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu o nájmu
nebytových prostor. Tvrdí-li žalobce, že smlouva neobsahuje vymezení podniku,
jde podle mínění dovolatele pouze o žalobcův výklad podávaný účelově v důkazní
nouzi; z článku I či článku II písm. c) smlouvy naopak vyplývá, že jejím
předmětem byl podnik, a smlouva o nájmu podniku nenabyla ve smyslu ustanovení §
488b odst. 4 obch. zák. účinnosti. Podle názoru dovolatele žalobce ostatně neprokázal vlastnické, užívací či jiné
právo svého právního předchůdce k nebytovým prostorům; předložené listiny
svědčí o tom, že pronajímatelem byly České dráhy a nájemcem J. L. Dovolatel zdůraznil, že exekutorský zápis ze dne 18. června 2003, č. j. EZ
3/03/1, podepsal společník M. P., který jej o tomto úkonu neinformoval. Namítl
též, že není možné uznat co do důvodu a výše pohledávku, která by měla teprve v
budoucnu vzniknout, a vytkl soudu prvního stupně, že se touto výhradou
nezabýval. Poukázal na to, že právní předchůdce žalobce navrhl vstup žalobce do
řízení podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. až dne 24. května 2007, po
vydání kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoliv přechod práva prokazoval
smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. prosince 2004; podle mínění
dovolatele nelze za těchto okolností procesní nástupnictví uplatnit
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil „příslušnému soudu nižšího stupně“ k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání „jako nedůvodné odmítl“ Ztotožnil se
se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a zdůraznil, že úmyslem stran
nebylo uzavřít smlouvu ve smyslu ustanovení § 488b odst. 4 obch. zák.;
pronájmem podniku bylo myšleno označení podniku jako zábavního zařízení. Poukázal na to, že uznání dluhu se týkalo částky 70.000,- Kč splatné dne 15.
března 2003 a další částka 135.000,- Kč předmětem uznání dluhu nebyla, jeho
nárok však byl prokázán dalšími důkazy. Zdůraznil, že otázku procesního
nástupnictví vyřešenou usnesením odvolacího soudu ze dne 31. prosince 2007, č. j. 11 Cmo 270/2007-269, nelze v tomto dovolacím řízení přezkoumávat, a
argumentoval, že nájemní smlouvou ze dne 19. září 2002 bylo prokázáno, že jeho
právní předchůdce byl nájemcem předmětných nebytových prostor. K dovolání se obsáhle vyjádřil též žalovaný 3), ačkoliv není účastníkem
dovolacího řízení, neboť dovolání nepodal a žalovaní nebyli v tomto řízení v
postavení nerozlučných společníků, nýbrž v postavení společníků samostatných, z
nichž každý jedná v řízení sám za sebe [srov. § 242 odst. 2 písm. c) a § 91 o. s. ř.]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 9. března 2006, č. j. 38 Cm 151/2004-172,
a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu v otázce postupu při
posouzení povahy smlouvy ze dne 21. října 2002, vyjádřeným v kasačním usnesení
ze dne 31. ledna 2007, č. j. 11 Cmo 212/2006-216. Podle ustanovení § 242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé týkající se dovolatele, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími
důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 269 obch. zák. ustanovení upravující v hlavě II této části
zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý
stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro
každou z těchto smluv. Podle ustanovení § 488b odst. 1 obch. zák. smlouvou o nájmu podniku se
pronajímatel zavazuje přenechat svůj podnik nájemci, aby jej samostatně
provozoval a řídil na vlastní náklad a nebezpečí a aby z něj pobíral užitky.
Nájemce se zavazuje zaplatit pronajímateli nájemné. Podle ustanovení § 488e obch. zák. nájemce je povinen provozovat podnik s
odbornou péčí a bez souhlasu pronajímatele není oprávněn měnit předmět
podnikání provozovaný v pronajatém podniku (odstavec 1). Práva a závazky, které
náležejí k pronajatému podniku, přecházejí účinností smlouvy o nájmu podniku na
nájemce. To platí i pro práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. Ustanovení § 477 odst. 2 až 4 platí obdobně. Pronajímatel ručí za závazky,
které náležejí k pronajatému podniku a vznikly před účinností smlouvy. Nájemce
provozuje pronajatý podnik pod svou firmou (odstavec 2). Podle ustanovení § 488g obch. zák. na základě smlouvy o nájmu podniku vzniká
nájemci oprávnění užívat označení, know-how a předměty průmyslového vlastnictví
náležející pronajímateli a související s pronajatým podnikem v rozsahu, v jakém
je toho třeba pro řádné provozování podniku, a to po dobu trvání nájmu
(odstavec 1, věta první). Účinností smlouvy o nájmu podniku nebo jeho části
přechází vlastnické právo ke zboží na skladě, k materiálu určenému ke
zpracování, k náhradním dílům a jiným věcem určeným podle druhu, které se
spotřebovávají nebo zpracovávají v souvislosti s provozem podniku nebo které
slouží k odbytu, na nájemce. K přechodu vlastnictví však dojde jenom tehdy,
dohodnou-li strany přiměřenou úplatu za tyto věci v rámci nájemného nebo mimo
ně. Strany jsou povinny sepsat zápis o převzetí těchto věcí, ve kterém bude
uveden jejich soupis (odstavec 2). Podle ustanovení § 5 obch. zák. podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí
soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku
náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k
provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají k tomuto účelu sloužit
(odstavec 1). Podnik je věcí hromadnou (odstavec 2, věta první). Právnímu závěru odvolacího soudu, že pro posouzení povahy smlouvy z hlediska
její příslušnosti k určitému smluvnímu typu je rozhodné nikoliv její označení,
nýbrž její obsah, nelze ničeho vytknout, neboť odpovídá ustanovení § 269 obch. zák. Označení smlouvy je jen jedním z hledisek, jež je třeba vzít na zřetel při
zjišťování obsahu právního úkonu výkladem za použitích stanovených
interpretačních metod; pro závěr, zda posuzovaná smlouva je smlouvou o nájmu
podniku ve smyslu ustanovení § 488b obch. zák. či pouze smlouvou o podnájmu
nebytových prostor a o nájmu věcí movitých, bude určující, co bylo podle vůle
smluvních stran projevené ve smlouvě předmětem nájmu (co bylo žalobcově
právnímu předchůdci touto smlouvou přenecháno). Důvody, na nichž odvolací soud
založil závěr, že smlouva ze dne 21. října 2002 je podle obsahu smlouvou o
nájmu nebytových prostor a věcí movitých, však neobstojí. Především neodpovídá textu posuzované smlouvy blíže nezdůvodněný závěr, že
smlouva nemá (žádné) znaky smlouvy o nájmu podniku.
Označení smlouvy,
prohlášení pronajímatele v jejím článku 1, že provozuje taneční a hudební klub
s občerstvením v tam označeném objektu, že tento klub z důvodů změny žánru
produkcí přenechává dočasně nájemci k provozování hostinské činnosti na jeho
vlastní účet a nebezpečí a že pronajímatel, který doposud provozoval klub sám,
seznámil nájemce se všemi záležitostmi týkajícími se jeho provozu, zejména s
časovým rozvržením služeb a s jejich obsahem a tržbami za jednotlivé služby,
skutečnost, že předmětem nájmu byl podle článku 2 písm. c) smlouvy též
„obchodní název Vagon“, a text v posledním odstavci článku 2, podle něhož
nájemce taneční a hudební klub s občerstvením do svého nájmu přijímá a zavazuje
se ho svým jménem a na svůj účet a odpovědnost provozovat, rozhodně znakům
smlouvy o nájmu podniku odpovídají (srov. shora citovaná ustanovení § 488b a
násl. obch. zák.). Vysvětlení žalobcova právního předchůdce, že účastníci měli
při uzavírání smlouvy na mysli „pronájem zábavního podniku“, je pro objasnění
věci bez významu, neboť tu není rozumného důvodu, proč by zábavní podnik nemohl
být podnikem ve smyslu obchodního zákoníku, ba naopak, je logické, že jím
zpravidla bude. Podnik ve smyslu obchodního zákoníku je třeba chápat jako ucelený a
organizovaný soubor podnikání, jako svébytný ekonomický organismus, jenž
sestává ze složky hmotné (věcí nemovitých a movitých), složky nehmotné
(pohledávek a jiných majetkových hodnot, např. práv z průmyslového nebo jiného
duševního vlastnictví) a složky osobní (lidských zdrojů, jež jsou k dispozici,
zejména jejich kvality) - srov. shodně např. Eliáš, K. K vymezení podniku v
českém obchodním zákoníku. Právní rozhledy č. 3, ročník 1993, s. 75, či
Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 20. Ze zákonné definice podniku
nelze ovšem dovodit, že pojmovou náležitostí podniku je přítomnost všech těchto
složek podnikání, není proto vyloučeno, že určitý podnik – vzhledem ke
specifikům příslušného podnikání – nebude všechny tyto komponenty obsahovat
(srov. shodně např. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 1. díl, § 1
– 55, 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Linde Praha a. s. –
Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana
Tuláčka, 1997, s. 45). Co všechno tvoří podnik, bude tedy záviset především na
povaze příslušného podnikání, a v rámci toho, co je takto objektivně podmíněno,
též na vůli podnikatele. V každém případě však musí být podnik funkčním
ekonomickým organismem, způsobilým k realizaci příslušného podnikatelského
záměru. Zákonnou definici podniku lze tedy (shodně s I. Pelikánovou v již
citovaném díle) chápat tak, že podnik je hromadnou věcí zahrnující vše, co v
konkrétním případě a v souladu s vůlí podnikatele náleží k organismu jím
vytvořenému za účelem jeho podnikání.
Nelze tedy dovozovat závěr o tom, že podle obsahu nešlo o smlouvu o nájmu
podniku, ze samotné skutečnosti, že posuzovaná smlouva zjevně nepočítá s tím,
že by tu byly práva a závazky náležející k pronajatému podniku, včetně práv a
povinností z pracovněprávních vztahů, které by přešly účinností smlouvy na
nájemce. Odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že smlouva obsahuje též
ujednání, v nichž se jako o předmětu nájmu pojednává o nebytových prostorách,
či ujednání, jež by podle své povahy náležela spíše do smlouvy o nájmu
nebytových prostor; smlouva tedy je z hlediska svého podřazení pod příslušný
smluvní typ problematická. S tímto problémem však bylo třeba se vypořádat
postupem, který pro takový případ stanoví zákon. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §
35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v § 266 obch. zák. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze
pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat,
měnit či doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998,
sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník
1999, pod číslem 30). Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4). Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných
základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu
smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad
textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-
li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem
hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků
smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli
je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací
smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným
jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek č. 37/2005). Postup, který při výkladu smlouvy zvolil odvolací soud, zákonným výkladovým
pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům neodpovídá. Odvolací soud se zřejmě
(pokud to lze z velmi úsporného odůvodnění jeho rozhodnutí dovodit) omezil
toliko na gramatický výklad samotného textu a ostatní výkladová východiska
zcela pominul, ačkoliv text smlouvy zdaleka není takové kvality, že by bylo
možné spolehlivě se dobrat vůle stran v ní projevené bez využití ostatních
interpretačních prostředků. Ani takto neúplný výklad, jak shora vyloženo,
neprovedl důsledně, neboť zjevně přehlížel všechna ta ujednání smlouvy, jejichž
obsah svědčil pro jiný závěr než pro ten, na němž založil své právní posouzení.
Na zjištění okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a na zjištění následného
chování stran odvolací soud zcela rezignoval, ačkoliv právě z poznatků o těchto
skutečnostech lze seznat skutečnou vůli stran ve smlouvě projevenou.
V tomto ohledu tedy není dovolatelem zpochybněné právní posouzení odvolacího
soudu správné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je
dán.
Důvodnost však nelze přiznat dovolací námitce založené na argumentaci, že
žalobce neprokázal právní vztah svého právního předchůdce k předmětným
nebytovým prostorům, jíž byl podle obsahu uplatněn dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování). Závěr soudů nižších stupňů, že nájemní vztah založený smlouvou č.
889/94 ze dne 27. října 1994 mezi Českými dráhami - GŘ v Praze jako
pronajímatelem (jejichž právo hospodaření k příslušné budově není dovoláním
zpochybněno) a J. L. jako nájemcem byl ukončen ke dni 30. září 2002, je
založen na obsahu dohody uzavřené mezi J. L. a Českými dráhami s. o., Divize
dopravní cesty, o. z., Správa dopravní cesty Jihlava, dne 19. září 2002 (srov.
listinu na č. l. 294 spisu), a závěr, že České dráhy, státní organizace, poté s
účinností od 1. října 2002 přenechaly nebytové prostory do nájmu společnosti
Vagon, má oporu ve smlouvě o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 19. září
2002 a označené též jako Dodatek č. 12 k nájemní smlouvě č. 889/94 (srov.
listinu na č. l. 291 spisu).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně vysvětlil, že je bez právního významu,
zda jej další společník společnosti ALIGÁTOR informoval o podpisu exekutorského
zápisu či nikoliv. Námitkou, že není možné uznat pohledávku, která dosud
nevznikla, dovolatel polemizuje s právním názorem, který odvolací soud nezaujal
a napadené rozhodnutí na něm tudíž nespočívá. Vytýká-li pak dovolatel soudu
prvního stupně, že se touto výhradou nezabýval, pak pomíjí, že předmětem
dovolacího přezkumu je rozhodnutí odvolacího soudu. V situaci, kdy
nezpochybňuje správnost skutkových zjištění o tom, že žalobcem požadované
nájemné nebylo zaplaceno, se ostatně tyto jeho námitky jeví jen jako účelové.
Otázka procesního nástupnictví nebyla řešena napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, nýbrž jeho usnesením ze dne 31. prosince 2007, č. j. 11 Cmo
270/2007-269, které dovoláním napadeno nebylo. Otázka procesního nástupnictví
nynějšího žalobce je tak i pro Nejvyšší soud závazně vyřešena a předmětem
přezkumu v tomto dovolacím řízení být nemůže.
Protože právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu v
napadené část, je neúplné a tudíž nesprávné, Nejvyšší soud toto rozhodnutí v
napadené části podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s.
ř. zrušil, včetně závislého výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b)
o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v příslušné části týkající se
dovolatele i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b
odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení soudy, stane-li se to vzhledem k jeho výsledkům aktuální,
neopomenou judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž je-li žalobou
uplatněn nárok na peněžité plnění ze smlouvy a soud dospěje k závěru, že
smlouva je neplatná či vůbec nevznikla (čemuž lze postavit naroveň též stav,
kdy se smlouva nestala účinnou), je povinností soudu posoudit uplatněný
požadavek na zaplacení peněžité částky podle předpisů upravujících nárok na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek uveřejněný pod č.
78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále též např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněný
pod č. C 3142 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek
CD-2, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo
385/2005, in www.nsoud.cz)
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu