25 Cdo 1694/2021-612
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců: a) nezletilá AAAAA
(pseudonym), narozená XY, zastoupená žalobci c) a d), b) N. B., narozená XY, c)
A. B., narozená XY, všechny bytem XY, všechny zastoupené JUDr. Mgr. Bohdanem
Žáčkem, advokátem se sídlem Rytířská 403/16, Praha 1, d) R. B., narozený XY,
bytem XY, proti žalovaným: 1. P. G. F., narozený XY, hlášený k trvalému pobytu
na adrese XY, zastoupený Mgr. Stanislavem Breiem, advokátem se sídlem
Mrkvičkova 1350/44, Praha 17, 2. Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna
Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha, o ochranu
osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 50/2015, o
dovolání žalobkyň a), b), c) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.
5. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-500, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10.
2020, č. j. 21 Co 157/2019-564, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 21 Co
157/2019-500, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2020, č. j. 21 Co
157/2019-564, se s výjimkou výroku II, jímž byl potvrzen zamítavý výrok III
rozsudku soudu prvního stupně, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.
5. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-500, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10.
2020, č. j. 21 Co 157/2019-564, ve vztahu mezi žalobkyněmi a), b), c) a oběma
žalovanými se zamítá.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 3 C
50/2015-385, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 12. 2019, č. j. 3 C
50/2015-474, uložil oběma žalovaným zaplatit žalobkyni a) 400.000 Kč, žalobkyni
b) 400.000 Kč, žalobkyni c) 1.000.000 Kč s tím, že v rozsahu plnění jednoho z
žalovaných zaniká povinnost plnění druhého (výrok I), zamítl žalobu v části, ve
které žalobkyně a), b), c) požadovaly zaplacení ve výroku I specifikovaných
částek po žalovaných 1. a 2. „společně a nerozdílně“ (výrok II), zamítl žalobu
ohledně povinnosti obou žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a)
1.600.000 Kč, žalobkyni b) 1.600.000 Kč, žalobkyni c) 2.000.000 Kč a žalobci d)
1.500.000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu (výroky IV-VII). Vyšel ze zjištění, že při dopravní
nehodě dne 12. 2. 2012 byli usmrceni manželé B. H. a A. H. (dále též jen
„poškození“), rodiče žalobkyně c), prarodiče žalobkyň a) a b), tchán a tchyně
žalobce d). Dopravní nehodu zavinil 1. žalovaný, který při řízení osobního
motorového vozidla zn. XY nedodržel dostatečnou bezpečnou vzdálenost za
pomaleji jedoucím osobním vozidlem řidičky A. H. a zezadu do něj narazil, čímž
poškozeným způsobil smrtelná zranění (v trestním řízení mu byl uložen trest
odnětí svobody na 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let a
zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 let). Druhá žalovaná vyplatila
každému z žalobců pojistné plnění ve výši 480.000 Kč (240.000 Kč za každého
poškozeného) podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Soud zjistil, že žalobci
žili s poškozenými společně v jednom domě, poškození se starali o dům, vozidla,
domácnost, zahradu a pomáhali s péčí o žalobkyně a), a b), poskytovali
žalobkyni c) každodenní podporu a pomoc v jejím životě. Žalobce d) byl pracovně
vytížený, v důsledku častých pracovních cest se až 20 týdnů v roce nacházel v
zahraničí. V době před smrtí poškozených žalobkyně c) provozovala svůj podnik,
který vyžadoval její osobní přítomnost a nasazení do nočních hodin, proto po
dobu její nepřítomnosti nahrazovali poškození žalobkyním a) a b) rodičovskou
péči, věnovali se jim v běžných rutinních činnostech (odchody do a ze školy,
příprava, ukládání ke spánku) i nad rámec těchto činností (hlídání o
prázdninách, trávení volného času apod.), učili je novým dovednostem, byli
úzkou součástí jejich životů. Soud posoudil nárok žalobců po právní stránce
podle § 11 a § 13 obč. zák., aniž shledal důvod pro použití § 3079 odst. 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť škoda
nebyla způsobena úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo jiné zvlášť zavrženíhodné
pohnutky. Ve vztahu k žalobkyním a), b), c) nepovažoval poskytnuté jednorázové
odškodnění za dostačující, neboť jeho výše nezohledňuje kvalitativně
rozvinutější vztahy mezi žalobkyněmi a poškozenými. V důsledku uvedené události
se život žalobkyň významně změnil, jejich vztahy se zemřelými byly díky
společnému soužití, každodenní interakci, sociální provázanosti, sdílení a
participaci na rutinních událostech běžného života rodiny intenzivnější a
hlubší než běžné vztahy mezi rodiči a dospělými dětmi resp. prarodiči a
vnoučaty. Zásah byl závažný a intenzivní, žalobkyně přišly o dvě velmi blízké
osoby současně. Oproti tomu žalobce d) neměl k poškozeným tak blízký vztah, aby
odůvodňoval peněžitou náhradu nad rámec odškodnění vyplaceného podle § 444
odst. 3 obč. zák. Soud prvního stupně posoudil projednávanou věc z hlediska
kritérií vymezených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14.
Nejintenzivnější vztah zjistil mezi poškozenými a žalobkyní c), která s nimi od
narození téměř celý život žila v jednom domě, a to i poté, co se vdala a
založila si vlastní rodinu. Měla s poškozenými velmi silné citové vazby, oba
rodiče jí vytvářeli zázemí, poskytovali jí maximální podporu ve všech jejích
aktivitách, díky které se mohla seberealizovat i při velkém pracovním vytížení
žalobce d), dosud se s jejich smrtí nevyrovnala, trpí úzkostí. Nadále pro ni
nebylo reálné bez dosavadní podpory a pomoci ze strany poškozených a při
přetrvávajícím pracovním vytížení žalobce d) pokračovat v dosavadním pracovním
nasazení v časově náročném povolání, které pravidelně vyžadovalo její osobní
přítomnost v odpoledních a večerních hodinách. Navíc musela ihned převzít
starost o provoz domu a domácnosti a zároveň osobní péči a výchovu žalobkyň a),
b) a aspoň občasně jako nejbližší zletilá příbuzná vypomáhat svému nemocnému
bratrovi. V případě žalobkyň a) a b), jimž bylo v době nehody 6 a 13 let, soud
zohlednil skutečnost, že pro ně byl zásah intenzivní a jejich život se v
důsledku smrti prarodičů změnil. Obě žalobkyně byly od narození zvyklé na
blízkost, každodenní přítomnost a péči prarodičů, se kterými žily a kteří se
jim věnovali nejen v rámci volného času, ale mnohdy suplovali péči rodičů v
každodenním životě. Byť byli poškození vyššího věku (68 a 71 let), podle
lékařské zprávy jejich praktického lékaře netrpěli žádnou nemocí, jež by je
omezovala v osobním životě, a lze předpokládat, že by se vztahy mezi nimi a
žalobkyněmi mohly i nadále delší dobu rozvíjet. Při stanovení výše plnění vyšel
soud prvního stupně z porovnání praxe soudů při rozhodování o přiznání finanční
kompenzace za nemajetkovou újmu za smrt blízké osoby (čerpané z databáze
www.datanu.cz), zvažoval kritéria stanovená nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14 na straně pozůstalých nebo škůdce, zohlednil princip
proporcionality, vedoucí k rozhodovací praxi soudů v obdobných věcech
nejčastěji na horní hranici 500.000 Kč u nejbližších osob v neutrálních
případech, a se zřetelem na satisfakci, které se žalobkyním dostalo (pravomocné
odsouzení 1. žalovaného) a jinak na straně 1. žalovaného neutrálních prvků
(zavinění, postoj žalovaného), dospěl k závěru, že u žalobkyně c) je přiměřená
částka 740.000 Kč (zahrnující v sobě i mimosoudně poskytnutou částku
jednorázového odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák.) za každého zemřelého
rodiče. Zohlednil mimořádné okolnosti daného případu, neboť žalobkyně c) v
důsledku uvedené události přišla současně o oba své rodiče, se kterými měla tak
úzké vazby, že s nimi i v dospělosti bydlela, jejich životy byly významně
propojené a tvořily spolu natolik funkční celek, který činil žalobkyni c)
sociálně závislou na jejich pomoci a podpoře ve všem, co dělala. V důsledku
jejich ztráty se musela vyrovnat nejen s úmrtím dvou blízkých osob, se kterými
celý život žila, ale i se ztrátou ostatních pro ni z hlediska její osobnosti
(sociální, kulturní, pracovní) podstatných životních jistot, seberealizace,
pracovního uplatnění.
Při posouzení nároku žalobkyň a) a b) jako vnuček
pozůstalých poukázal soud prvního stupně na skutečnost, že zemřelí svou
intenzivní péčí a každodenní přítomností v důsledku společného bydlení, aktivit
a běžných činností (pomoc při úkolech, participace na volném čase, pěstování a
rozvíjení koníčků, učení dalším běžným dovednostem, i participace při běžných
činnostech – ukládání ke spánku, příprava jídla apod.) přebírali dlouhodobě
funkci, kterou v běžné rodině zastávají výhradně rodiče. Vztah žalobkyň a) a b)
s poškozenými se významnou měrou přiblížil vztahu mezi rodiči a dětmi. Z tohoto
důvodu považoval za důvodnou výši peněžité náhrady u každé z žalobkyň a) a b) v
částce 440.000 Kč (z toho jim již bylo mimosoudně poskytnuto po 240.000 Kč) za
každého zemřelého prarodiče, tedy zbývá doplatit oběma dvakrát po 200.000 Kč. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-500, ve
znění opravného usnesení z 20. 10. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-564, k odvolání
všech účastníků rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu i v
části požadující, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a)
400.000 Kč, žalobkyni b) 400.000 Kč a žalobkyni c) 1.000.000 Kč (výrok I), v
zamítavém výroku ohledně všech žalobců jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči
státu (výroky III-VII). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právními závěry ohledně odpovědnosti 1. žalovaného za
vzniklou škodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal mimořádné
okolnosti ve smyslu § 11, 13 obč. zák., které odůvodňují přiznání náhrady nad
rámec jednorázového odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. Podle odvolacího
soudu nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 sice nevylučuje, aby se (pokud
jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na
osobnostních právech) dotčené osoby domáhaly další satisfakce cestou § 13 odst. 2 a 3 obč. zák., pro takový postup je však místo jen při zcela mimořádných
okolnostech, tj. při mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při
mimořádných situacích, za nichž k porušení práva došlo. Jde o právní institut
zcela výjimečného charakteru, avšak ze skutkových zjištění nelze dospět k
jinému závěru, než že intenzita nemajetkové újmy všech žalobců nepřekračuje
obvyklou úroveň v obdobných případech. Všechny okolnosti, které žalobci uváděli
jako okolnosti mimořádné [údržba domu a hrazení nákladů na bydlení, opravy a
údržba automobilů, péče o zahradu, vedení domácnosti žalobců, péče o vnučky,
možnost seberealizace žalobkyně c), finanční podpora rodiny žalobců a jejich
možnost trávit dva až tři měsíce v roce ve vlastním domě ve Španělsku, cestovat
do zahraničí, atd.] jsou okolnosti ekonomické, které by mohly odůvodnit určité
nároky reparační, nikoliv nároky satisfakční. Tyto okolnosti nevypovídají nic o
mimořádných citových vazbách v rodině, stejně jako skutkové tvrzení žalobců, že
poškození mohli být vzhledem ke svému zdravotnímu stavu stále „ku pomoci“.
Skutečnost, že žalobci žili se zemřelými ve společné domácnosti a byli si s
nimi blízcí, bylo důvodem odškodnění žalobců a), b) a d). Pokud by tomu tak
nebylo, nevznikl by jim nárok na odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. Žalobcům se navíc dostalo určité morální satisfakce v podobě odsuzujícího
trestního rozsudku, v němž byla vyslovena vina 1. žalovaného za předmětnou
nehodu a byl mu uložen poměrně přísný trest, který měl, zejména s ohledem na
uložený trest zákazu řízení motorových vozidel, pro jeho podnikání likvidační
důsledek. Odvolací soud proto uzavřel, že dostatečnou satisfakcí žalobců bylo
jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. Argumentaci soudu prvního
stupně, který v posuzovaném případě shledal okolnosti podobné okolnostem v
případu označovaném jako tzv. „Kopretina“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4
Tdo 1402/2015), označil odvolací soud za nepřípadnou, neboť nelze srovnávat
situaci osiřelé sedmileté dívky, která byla dopravní nehodě, při níž zemřela
její matka, jež byla jejím jediným pečujícím rodičem, účastna a která musela
jejímu umírání přihlížet, s posuzovaným případem. S odkazem na § 216 odst. 2 o. s. ř. se nezabýval rozšířením žaloby o úroky z prodlení, které žalobci učinili
v průběhu odvolacího řízení, s tím, že jde o nový nárok. Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a), b), c)
dovolání, jehož přípustnost spatřují v odklonu od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a dále v otázkách, které dosud nebyly vyřešeny. Kladou dotazy,
zda je v řízení o přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby
blízké možné, „aby odvolací soud 1) změnil právní závěry soudu prvního stupně,
který shledal vysokou kvalitu a intenzitu vztahů žalobců se zemřelými a další
kritéria k přiznání náhrady tak, že přiznal žalobcům další náhradu nad paušální
náhradu nemajetkové újmy za usmrcení stanovenou § 444 odst. 3 zák. č. 40/1964
Sb., a to bez znovuprovedení kteréhokoli z důkazů provedených soudem prvního
stupně, přičemž právní závěry soudu prvního stupně byly v jeho rozsudku ve
vztahu k provedeným důkazům jasně vyargumentovány, 2) nerespektoval vyvíjející
se judikaturu a postupoval v rozporu s nejnovější judikaturou dovolacího soudu
ve vztahu k těmto řízením, kdy právní věty byly dokonce schváleny Občanským a
obchodněprávním kolegiem dovolacího soudu, a 3) odmítl projednat nárok na
přiznání příslušenství v podobě úroků z prodlení vyplývajících z příslušného
nařízení vlády vznesený v průběhu odvolacího řízení před rozhodnutím odvolacího
soudu, navíc v reakci na vývoj judikatury dovolacího soudu v této věci, a
odmítl se tímto nárokem zabývat“. Dovolatelky namítají, že ačkoli soudem
prvního stupně byla z provedených důkazů dovozena nejvyšší možná intenzita
vztahů mezi nimi a poškozenými a ačkoli závěry o utrpěných duševních útrapách a
o intenzitě vztahů a dopadu celé události do intimní sféry jednotlivých
žalobkyň i mnoho let poté plynou i z provedeného znaleckého posudku, odvolací
soud bez provedení jakýchkoli důkazů učinil závěr, že ve věci je zcela
dostačující žalobkyněmi již obdržená paušální náhrada podle § 444 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud se tak při zamítnutí žaloby neřídil současnou judikaturou ve
skutkově obdobných věcech, zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
894/2019. Odvolací soud neprojednal nárok na přiznání příslušenství ve formě
zákonného úroku z prodlení ve výši stanovené příslušným nařízením vlády. Podle
názoru dovolatelek se jedná nikoli o nový nárok ve smyslu § 216 odst. 2 o. s. ř., jak se domníval odvolací soud, ale o příslušenství. Spoluzavinění A. H. bylo v trestním řízení zcela vyloučeno. Navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu změnil a přiznal jim v dovolání variantně vymezené částky
náhrady nemajetkové újmy odvozené od dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční
nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v hlavním městě Praze v roce
2011 či 2020. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal dovolání
žalobkyň přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky vzniku nároku
na náhradu za zásah do soukromého a rodinného života při úmrtí více osob
blízkých, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu. O návrhu dovolatelek na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243
o. s. ř.
nebylo samostatně rozhodováno, neboť dovolací soud rozhodl o dovolání
samotném bez zbytečných odkladů po předložení věci (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3167/2017). Z hlediska hmotného práva se podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona
č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení zákona
(škodní události) došlo před 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018). Podle § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména
života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého
jména a projevů osobní povahy. Podle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené
zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pokud by se nejevilo
postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné
míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má
fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle § 13
odst. 3 obč. zák. určí výši náhrady podle odstavce 2 soud s přihlédnutím k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Žalobkyně v dovolání brojí proti závěru odvolacího soudu, že v daném případě
jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. je dostatečnou satisfakcí
za újmu na osobnostních právech žalobkyň, jež jim vznikla úmrtím rodičů,
prarodičů. Namítají, že intenzita jejich vztahů s poškozenými odůvodňuje
přiznání další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Je ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, nebo ze dne 20. 10. 2016,
sp. zn. 25 Cdo 173/2016, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 11-12/2017 s. 365), že zvýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v § 444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. má místo v případech
mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či
při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Paušální částky
uvedené v § 444 odst. 3 obč. zák. jsou ve smyslu judikatury Ústavního i
Nejvyššího soudu považovány za standardní náhradu pro případy běžné (obvyklé),
kterou je v případě mimořádně intenzivních vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými
a tomu odpovídající mimořádné nemajetkové újmy na straně blízkých osob možno
zvýšit cestou náhrady za zásah do soukromého a rodinného života v rámci nároků
na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo
1678/2004, uveřejněný pod C 3297v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, nebo důvody rozsudku téhož soudu ze dne 11. 9. 2018,
sp. zn. 25 Cdo 2276/2018, Soubor C 18021).
Náhrada nemajetkové újmy má primárně funkci satisfakční, tj. stanovit její výši
přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, a tím účinně
vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková
újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá
"odškodnit", rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a
lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění (satisfakci). Obecně platí, že soud
musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu
vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i
z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k
intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu
zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy na
postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky
této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i
dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do
práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně
spravedlivého vyčíslení výše náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných
srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných
kritérií. Relevantní kritéria pro rozhodování o výši peněžité náhrady shrnul Nejvyšší
soud na základě poznatků z judikatury k občanskému zákoníku z roku 1964 v
rozsudku ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, který Ústavní soud sice
zrušil, avšak hlediska určení výše náhrady převzal do nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, (odst. 53 a 54), kde vyslovil, že okolnosti, jež
je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny
zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a
pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d)
případné poskytnutí jiné satisfakce. Jiná forma satisfakce než peněžitá (např. omluva odpovědné osoby) sice nemůže být zpravidla sama o sobě dostačující, její
poskytnutí a následné posouzení jejího významu se však může projevit ve snížení
peněžitého zadostiučinění. Okolnosti na straně osoby odpovědné (původce
zásahu), jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b)
dopad události do duševní sféry původce - fyzické osoby, c) jeho majetkové
poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. V tomtéž
nálezu Ústavní soud rovněž vyslovil, že po důkladném zhodnocení shora uvedených
kritérií musí obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně vyložit, jakým způsobem
jednotlivá kritéria posoudily a jak se to které kritérium podílelo na určení
konečné výše náhrady. Absence náležitého zohlednění kritérií pro stanovení výše
peněžité náhrady může představovat porušení práva na spravedlivý proces a práva
na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. V projednávané věci odvolací soud neshledal mimořádné okolnosti, pro něž by
vznikl nárok na náhradu za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň
podle § 13 obč. zák. S tímto závěrem se nelze ztotožnit. Odvolací soud
především nezohlednil okolnost, že žalobkyně ztratily současně dvě blízké
osoby, přičemž u žalobkyň a) a b) šlo o prarodiče, u žalobkyně c) o rodiče. Nejvyšší soud v rozsudku z 13. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1835/2020, zdůvodnil, že
zahyne-li v důsledku škodní události více než jedna osoba, mělo by se to
projevit ve zvýšení náhrady blízkému pozůstalému nad rámec pouhého součtu
přiměřených náhrad za ztrátu každé z usmrcených osob. Tím spíše se toto
východisko uplatní v případě úmrtí obou rodičů při stanovení náhrady za duševní
útrapy pozůstalého (byť zletilého a zaopatřeného) potomka. Ztráta obou rodičů
současně je nepochybně objektivně způsobilá přivodit člověku bolestnější
prožitek, než ztráta jednoho z rodičů při zachování možnosti hledat oporu a
lásku u druhého z rodičů, proto již z tohoto důvodu by peněžitá náhrada za
duševní útrapy měla být vyšší než součet náhrad, jež by pozůstalému náležely
při úmrtí každého z rodičů. Byť v tomto případě Nejvyšší soud posuzoval
skutkový stav podle úpravy účinné od 1. 1. 2014 (§ 2959 o. z.), zmíněné závěry
jsou vzhledem k obdobnému skutkovému stavu a kontinuitě nároků za usmrcení osob
blízkých plně aplikovatelné i v daném případě. Odvolací soud dále nevzal v potaz ani mimořádně kvalitní a úzké rodinné a
přátelské vztahy žalobkyň se zesnulými, nezohlednil skutečnost, že žalobkyně s
poškozenými žily po celý život „pod jednou střechou“ a že - jak vyplývá ze
skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán - šlo o soužití harmonické a
bezkonfliktní. Součástí soukromého života je také život rodinný, který v sobě
zahrnuje právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, tak
aby bylo možné rozvíjet a naplňovat i vlastní osobnost; zaviněná smrt blízké
osoby je zpravidla významným zásahem do těchto hodnot. Závěr odvolacího soudu,
že žalobkyněmi uváděné okolnosti, z nichž dovozují mimořádně citové vazby s
poškozenými, jsou okolnosti ekonomické, které by mohly odůvodnit určité nároky
reparační, nikoli satisfakční, a že nevypovídají ničeho o mimořádných citových
vazbách v rodině, je v rozporu s judikaturou vymezenými kritérii pro
rozhodování o výši relutární náhrady, neboť právě intenzita vztahu žalobce se
zemřelým s případným přihlédnutím k existenční závislosti pozůstalého na
usmrcené osobě se považuje za klíčové východisko.
Právě to, že poškození
žalobkyni c) výrazně pomáhali při výchově a péči o žalobkyně a), b), s nimiž
měli citové vztahy na vyšší úrovni, než bývají standardní vazby mezi prarodiči
a vnoučaty, že tato přirozená podpora a péče ze strany poškozených umožňovala
žalobkyni c) pracovní a zájmovou seberealizaci vzhledem k častému pobytu
žalobce d) – otce žalobkyň a), b) - v zahraničí, že břemeno péče o nemocného
bratra přešlo náhle z poškozených na žalobkyni c), že poškození spolu s
žalobkyněmi tvořili jeden funkční citově a sociálně propojený celek a že přišly
najednou o dvě blízké osoby současně, zintenzivňují a prohlubují zásah do
soukromého a rodinného života, a jsou tak nepochybně důvodem pro přiznání
peněžité náhrady postupem podle § 13 odst. 2 obč. zák. nad rámec 2. žalovanou
poskytnutého jednorázového odškodnění. S odvolacím soudem lze bezesporu souhlasit, že okolnosti nyní projednávané věci
nejsou z hlediska závažnosti, intenzity, bolesti prožívání srovnatelné s
případem označeným jako tzv. Kopretina. Neznamená to však, že v nyní
projednávané věci nárok na odškodnění podle § 13 odst. 2 obč. zák. vůbec
nevznikl. Ve zmíněném rozsudku sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 Nejvyšší soud posuzoval
případ dopravní nehody, při které obviněný jako řidič osobního motorového
vozidla porušil zákaz předjíždění, vjel do levé poloviny vozovky a při
předjíždění vozidla jedoucího bezprostředně před ním se ve vysoké rychlosti
střetl s dalším vozidlem, které jelo před ním ve stejném směru, avšak
odbočovalo vlevo, a v kterém byla na místě usmrcena poškozená žena – matka
dítěte ve věku 7 a půl roku. V odůvodnění tohoto trestního rozsudku Nejvyšší
soud podrobně vyložil hlediska rozhodná pro posouzení uplatněného nároku na
náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením blízké osoby, zdůraznil, která
hlediska je třeba brát v úvahu na straně poškozeného a která na straně škůdce,
a zároveň vytýčil princip proporcionality, jehož účelem je mimo jiné eliminovat
bezbřehé uplatňování neopodstatněných nároků v nadsazené výši. Takto rozvedené
úvahy spolu s porovnáním toho, jak se podobné případy posuzují v některých
jiných evropských státech, vedly Nejvyšší soud ke stanovení základního
orientačního rámce v rozpětí od 240.000 Kč do 500.000 Kč. Zároveň ale Nejvyšší
soud připustil, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu může být
horní hranice uvedeného rozpětí překročena, a v této věci tak sám učinil. I v
dalších případech dopravních nehod (s nedbalostním zaviněním) se odškodnění
nemajetkové újmy nejbližších příbuzných nad rámec zákonem stanovených
paušálních částek (řešené podle § 13 obč. zák.) pohybovalo okolo 200.000 Kč a
více; srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 24 C 39/2009, kde manželovi zemřelé, který však byl svědkem nehody, bylo
přiznáno 500.000 Kč a dceři i synovi, každému 200.000 Kč, nebo rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 3 Co 157/2010, kde manželce
bylo přiznáno 400.000 Kč, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013,
sp. zn.
3 Co 32/2012, kde došlo k dopravní nehodě v důsledku útěku dobytka z
chovného zařízení na dálnici, bylo pozůstalé manželce přiznáno 400.000 Kč,
matce 300.000 Kč a nezletilému synovi 645.000 Kč. Lze uzavřít, že odvolací soud se při úvaze o existenci nároku na náhradu za
zásah do soukromého a rodinného života při úmrtí více osob blízkých spojených
nadstandardními vzájemnými vztahy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení je tak
naplněn. Dovolatelky dále brojí proti závěru odvolacího soudu, který se s odkazem na §
216 odst. 2 o. s. ř. nezabýval rozšířením žaloby o úroky z prodlení, uplatněným
až v průběhu odvolacího řízení, s odůvodněním, že jde o nový nárok. V odvolacím
řízení je změna žaloby přípustná a z ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. vyplývá
pouze, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Novým nárokem se přitom
rozumí nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve – před soudem
prvního stupně – uplatněným nárokem. Takovým novým nárokem však není
akcesorický nárok na příslušenství pohledávky. Jestliže odvolací soud za této
situace nerozhodl o změně žaloby podle § 95 o. s. ř. a nadále jednal a rozhodl
o původní žalobě, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, Soubor C 3747). K povaze nároků plynoucích z práva na ochranu osobnosti se vyjádřil též Ústavní
soud v nálezu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, v němž uvedl, že
nároky plynoucí z práva na ochranu osobnosti, resp. z jeho porušení mohou mít
nemajetkovou (morální) i majetkovou povahu. Typickým majetkovým nárokem je
nárok na přiměřené zadostiučinění za způsobenou újmu poskytnutý v penězích (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008,
publikovaný pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí
o peněžité náhradě podle § 13 odst. 2 obč. zák. má charakter deklaratorní,
neboť nárok na zaplacení úroků z prodlení oprávněnému vzniká již ode dne
následujícího poté, co povinného vyzval k plnění, resp. neučiní-li tak, pak mu
úroky z prodlení plynou ode dne, kdy byla povinnému doručena žaloba. Nárok na
náhradu nemajetkové újmy v penězích je tak nutno považovat za nárok majetkové
povahy, tj. za peněžitý dluh, byť plynoucí z osobnostních práv, a dostane-li se
povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z
prodlení (srov. body 46, 48, 59 odůvodnění nálezu). Je tedy zřejmé, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud se odmítl zabývat
rozšířením žaloby o úroky z prodlení učiněným v průběhu odvolacího řízení s
odůvodněním, že úroky z prodlení představují tzv. nový nárok. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a v
závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Bude na odvolacím soudu,
aby posoudil rozhodná kritéria při určování výše náhrady za nemajetkovou újmu a
aby provedl srovnání s obdobnými případy při současném dodržení zásady
proporcionality. Bude přitom vázán právním názorem dovolacího soudu na
existenci nároku na odškodnění nemajetkové újmy za zásah do rodinného a
soukromého života žalobkyň podle § 11 a 13 obč. zák. Znovu se též vypořádá s
rozšířením žaloby o úroky z prodlení uplatněným v odvolacím řízení. Jinak ovšem výrok II rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi dovolatelkami a žalovanými, s
ohledem na shora uvedenou komparaci s obdobnými případy z hlediska výše náhrady
této nemajetkové újmy obstojí, neboť žalobkyněmi celkově požadované náhrady
svou několikamilionovou výší již vybočují z rámce odškodňovací praxe soudů
podle zákona č. 40/1964 Sb. V tomto rozsahu proto dovolací soud neshledal
dovolání žalobkyň důvodným a podle § § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. je zamítl. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o
věci samé (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.