21 Cdo 2746/2017-280
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně J. J., zastoupené Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, proti žalovanému AB Facility a. s. se sídlem v
Praze 5, U Trezorky č. 921/2, IČO 24172413, zastoupenému Mgr. Pavlem Voskou,
advokátem se sídlem v Praze 4, Psárská č. 1347/1, o 43 215 Kč s příslušenstvím,
za účasti Sodexo - integrovaný facility management a zařízení školního
stravování s. r. o. (Sodexo s. r. o.) [dříve Sodexo s. r. o.] se sídlem v Praze
4 – Nuslích, Hvězdova č. 1716/2b, IČO 44569165, zastoupeného Mgr. Jakubem
Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, jako vedlejšího
účastníka na straně žalobkyně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 16 C 124/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 30 Co 392/2016-247, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31.
května 2016 č. j. 16 C 124/2015–223 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 9. 6. 2015
domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 43 215 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
z částky 20 440 Kč od 1. 5. 2015 do zaplacení a z částky 22 775 Kč od 1. 6.
2015 do zaplacení. Návrh zdůvodnila zejména tím, že pracovala u vedlejšího
účastníka v pracovním poměru založeném pracovní smlouvou ze dne 18. 6. 2004 (ve
znění pozdějších dodatků) jako „Site Manager Junior“, že místem výkonu práce
byla pobočka Komerční banky, a. s., v P., G., že se podílela na poskytování
služeb klientovi vedlejšího účastníka – Komerční bance, a. s., že smluvní vztah
mezi vedlejším účastníkem a Komerční bankou, a. s., byl založen smlouvou o
poskytování úklidových služeb – region z. Č., smlouvou o poskytování úklidových
služeb – region s. Č., smlouvou o poskytování služeb Facility Managementu –
region s. Č. a smlouvou o poskytování služeb Facility Managementu – region z.
Č., že Komerční banka, a. s., tyto smlouvy vypověděla ke dni 28. 2. 2015 a že
od 1. 3. 2015 převzal poskytování služeb v celém rozsahu žalovaný, který služby
poskytuje v totožných prostorech a s využitím vybavení Komerční banky, a. s.,
které bylo dříve poskytováno vedlejšímu účastníkovi. Žalobkyně má za to, že
dnem převzetí poskytování služeb žalovaným, tj. dnem 1. 3. 2015, došlo ke
splnění podmínek ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce pro přechod práv a
povinností z pracovněprávních vztahů a že se stala zaměstnankyní žalovaného.
Dne 2. 3. 2015 se dostavila na místo výkonu práce s úmyslem konat práci pro
žalovaného, avšak na místo výkonu práce nebyla vpuštěna a bylo jí sděleno, že
není zaměstnancem žalovaného. Žalobkyně dopisem ze dne 30. 3. 2015 žalovaného
ještě jednou vyzvala k přidělování práce a současně mu sdělila, že po dobu, kdy
jí nepřiděluje práci, se jedná o překážku v práci na straně zaměstnavatele, při
které jí přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Žalovaný sdělil
žalobkyni dopisem ze dne 21. 4. 2015, že žádná práva z pracovněprávního vztahu
žalobkyně na něj nepřešla, a odkázal ji na vedlejšího účastníka. Žalobkyně se
proto domáhá náhrady mzdy za měsíce březen a duben 2015.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 č. j. 16 C 124/2015–223
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 36 708,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Oniska. Vycházel ze
zjištění, že žalobkyně byla u vedlejšího účastníka zaměstnána jako „Site
manager“, což představovalo výkon kontroly kvality úklidu a zajišťování údržby
a oprav, že vedlejší účastník na základě výpovědi ze dne 25. 8. 2014 ukončil k
28. 2. 2015 svoji činnost pro Komerční banku, a. s., kterou začal od 1. 3. 2015
vykonávat žalovaný, že vedlejší účastník vyzval žalovaného dopisem ze dne 17.
3. 2015 k převzetí osobních spisů zaměstnanců, neboť žalovaný převzal veškeré
služby dříve poskytované Komerční bance, a. s., že žalovaný dopisem ze dne 23.
3. 2015 oznámil vedlejšímu účastníkovi, že na něj zaměstnanci nepřešli, neboť k
převodu není žádný právní ani smluvní důvod, a že žalovaný uzavřel se „všemi“
zaměstnanci vedlejšího účastníka (kromě žalobkyně a E.) nové méně výhodné
pracovní smlouvy, aniž by měli platně ukončeny ty původní. Dovodil, že žalovaný
je pasivně legitimován, neboť jak smlouva mezi vedlejším účastníkem a Komerční
bankou, a. s., ze dne 1. 8. 2011, tak smlouva mezi žalovaným a Komerční bankou,
a. s., ze dne 1. 3. 2015 upravovala poskytování služeb „facility managementu“,
přičemž součástí obou smluv je specifikace služeb uvedená pod bodem 111 a 121 –
technická správa budov a kontrola úklidu vnitřních a venkovních ploch – která
byla hlavní náplní práce žalobkyně. Vzhledem k tomu, že Komerční bance, a. s.,
jsou poskytovány stále stejné služby pouze jiným smluvním partnerem v
prostorech Komerční banky, a. s., za použití jejího majetku, dospěl soud
prvního stupně k závěru, že i když nedošlo k převodu vlastnických práv,
žalovaný pokračuje v plnění úkolů a činností namísto vedlejšího účastníka pro
Komerční banku, a. s., a je tedy namístě použití ustanovení § 338 odst. 2
zákoníku práce. Uzavřel, že vzhledem k přechodu práv a povinností z
pracovněprávního vztahu vůči žalobkyni z vedlejšího účastníka na žalovaného má
žalobkyně právo na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně žalovaného
podle ustanovení § 208 zákoníku práce za dobu od 1. 3. 2015 do 30. 4. 2015.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 č. j.
30 Co 392/2016–247 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení „jen“ tak, že výše náhrady nákladů činí 39 636 Kč, jinak jej potvrdil a
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího
řízení 3 131,50 Kč a vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení „před
soudy obou stupňů“ 29 567,50 Kč, v obou případech k rukám advokáta Mgr. Jakuba
Oniska. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že ke dni 1. 3. 2015 došlo k
přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi vedlejším účastníkem
a žalobkyní z vedlejšího účastníka na žalovaného podle ustanovení § 338 odst. 1
a 2 zákoníku práce, neboť smlouva mezi vedlejším účastníkem a Komerční bankou,
a. s., naplňovala znaky tzv. outsourcingu, tj. vyčlenění určitých činností,
které jsou svěřeny jinému specializovanému subdodavateli, a tyto činnosti
bezprostředně po ukončení smlouvy s vedlejším účastníkem převzal žalovaný.
Dodal, že podmínkou přechodu práv a povinností v české právní úpravě není
převzetí vybavení, avšak databázový systém Komerční banky, a. s., AFM v rámci
služeb „facility managementu“ užíval jak vedlejší účastník, tak následně
žalovaný. Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaný porušil
svoji povinnost přidělovat žalobkyni práci, vznikla překážka v práci na straně
zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce, a žalobkyni proto
náleží náhrada mzdy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
odvolací soud nesprávně posoudil, zda došlo k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce, že
údajný převádějící zaměstnavatel (vedlejší účastník) na údajného přejímajícího
zaměstnavatele (žalovaného) žádnou svou činnost nepřevedl a nepřestal
poskytovat služby „facility managementu“ a že, aby bylo možné dospět k závěru,
že k přechodu zaměstnanců došlo, muselo by být v řízení prokázáno naplnění
některé z podmínek přechodu stanovených judikaturou ESD, a to převzetí hmotného
vybavení k poskytování služeb, převzetí podstatné části zaměstnanců bývalého
poskytovatele služeb nebo skutečnost, že k poskytování služeb dochází stejnými
prostředky, stejnými postupy a práce je stejně organizována. Má za to, že soudy
měly zkoumat všechny okolnosti případu, aby bylo možné posoudit, zda byla
splněna některá z uvedených podmínek, a dodává, že databázový systém AFM není
systémem Komerční banky, a. s., ale jedná se o software vyvinutý společností
Alstanet s. r. o., který je využíván „drtivou většinou poskytovatelů facility
managementu pro komunikaci a evidenci majetku zákazníků/objednatelů“. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako
nepřípustné, neboť právní otázka aplikace ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku
práce již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a soudy předmětnou
otázku posoudily zcela ve shodě s touto praxí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.
9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně
byla na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 6. 2004 zaměstnankyní vedlejšího
účastníka na pozici „Site manager“, kde vykonávala kontrolu kvality úklidu a
zajišťovala údržbu a opravy, že vedlejší účastník poskytoval Komerční bance, a.
s., na základě smlouvy o poskytování služeb „facility managementu – region z.
Č.“ ze dne 1. 8. 2011 služby spočívající mimo jiné v technické správě budov a
kontrole úklidu vnitřních a venkovních prostor, že dne 25. 8. 2014 obdržel
výpověď této smlouvy ke dni 28. 2. 2015, že Komerční banka, a. s., uzavřela dne
1. 3. 2015 smlouvu o poskytování služeb „facility managementu – region z. Č.“ s
žalovaným, který se zavázal poskytovat Komerční bance, a. s., stejné služby
jako vedlejší účastník, že smlouvy vykazují stejnou strukturu, označení dílčích
služeb i formátování, že vedlejší účastník oznámil žalovanému, že v důsledku
převzetí služeb dochází k přechodu práv a povinností zaměstnavatele z
pracovněprávního vztahu žalobkyně na žalovaného, že žalovaný dopisem ze dne 23.
3. 2015 oznámil vedlejšímu účastníkovi, že na něj zaměstnanci nepřešli, neboť k
převodu není žádný právní ani smluvní důvod, že žalovaný uzavřel s některými
zaměstnanci vedlejšího účastníka nové (méně výhodné) pracovní smlouvy a že
žalobkyně se dne 2. 3. 2015 dostavila na pobočku Komerční banky, a. s., kde
požádala žalovaného o přidělování práce, avšak byla žalovaným odmítnuta.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může dojít k
přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 338
zákoníku práce, jestliže činnosti prováděné zaměstnavatelem pro zákazníka na
základě uzavřené smlouvy po výpovědi této smlouvy zákazníkem převezme jiná
osoba. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Otázku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů je třeba – vzhledem
k době, kdy měl nastat - i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č.
261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č.
305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009
Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č.
73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011
Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č.
167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013
Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb. a č. 250/2014 Sb., tedy
podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 338 odst. 1 zák. práce k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákonem
nebo zvláštním právním předpisem.
Podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce dochází-li k převodu činnosti
zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů
zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího
zaměstnavatele; práva a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí na
přejímajícího zaměstnavatele na dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však
do konce následujícího kalendářního roku.
Podle ustanovení § 338 odst. 3 zák. práce se za úkoly nebo činnost
zaměstnavatele pro tyto účely považují zejména úkoly související se zajištěním
výroby nebo poskytováním služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních
předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro
tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem a
na vlastní odpovědnost. Za přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní
důvod převodu a na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje
právnická nebo fyzická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat
v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti
obdobného druhu.
Ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce vyjadřuje implementaci směrnice Rady č.
2001/23/ES ze dne 12. 3. 2001 o sbližování právních předpisů členských států
týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo
částí podniků nebo závodů do českého právního řádu, jejímž cílem je „stanovit
opatření na ochranu zaměstnanců pro případ změny zaměstnavatele, zejména
zajistit zachování jejich práv“, a která nahradila dříve účinnou směrnici Rady
č. 77/187/EHS ze dne 14. 2 1977 o sbližování právních předpisů členských států
týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniků, závodů nebo
částí závodů. Převodem podle směrnice Rady č. 2001/23/ES se rozumí – jak
vyplývá z ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b) této směrnice - převod hospodářské
jednotky, která si zachovává svou identitu, považované za organizované
seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako
činnost hlavní nebo doplňkovou.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení
§ 338 odst. 2 a 3 zák. práce vždy, bylo-li učiněno právní jednání (smlouva)
nebo nastala-li jiná právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod
činnosti nebo části činnosti nebo úkolů anebo části úkolů k jinému
zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba
je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností
dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo
významné, jaký je právní důvod převodu, zda jím dochází také k převodu
vlastnických práv a zda dosavadní zaměstnavatel ztratil schopnost být
zaměstnavatelem. V ustanovení § 338 odst. 3 zák. práce se pak příkladmo uvádí,
co se v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů
považuje za „úkoly“ nebo „činnosti“ zaměstnavatele. Jsou-li splněny všechny
předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy,
souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního (stávajícího) zaměstnavatele se
nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na
přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. 21 Cdo
4030/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo
753/2013). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy dochází
ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru
zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s
přejímajícím zaměstnavatelem (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3945/2008, který byl uveřejněn pod č.
100 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Právním jednáním, s nímž je ve smyslu ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce
spojen převod činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo
úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, nemusí být jen
smlouva uzavřená mezi dosavadním zaměstnavatelem a přejímajícím
zaměstnavatelem. K uvedenému převodu dochází na základě jakéhokoli právního
jednání, v jehož důsledku zaměstnavatel přestane zcela nebo zčásti provozovat
dosavadní činnost (plnit dosavadní úkoly) a místo něj v této činnosti (plnění
úkolů) nebo v činnosti obdobného druhu pokračuje jiná k tomu způsobilá
právnická nebo fyzická osoba. Judikatura soudů proto již dříve dovodila, že k
převodu činnosti nebo úkolů (jejich části) k jinému zaměstnavateli může dojít –
aniž by dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel byli ve smluvním
vztahu – prostřednictvím právních jednání třetí osoby (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3712/2015).
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy může nastat – jak
vyplývá z výše uvedeného - i při převzetí zakázky v případě, kdy objednatel
vypoví smlouvu o poskytování služeb s dosavadním dodavatelem a uzavře smlouvu o
poskytování stejných či obdobných služeb s novým dodavatelem [srov. též
rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 3. 1997 ve věci C-13/95, A. S.
v. Zehnacker Gebäudereinigung GmbH Krankenhausservice, z jehož závěrů vyplývá,
že čl. 1 odst. 1 směrnice č. 77/187 (nyní srov. čl. 1 směrnice Rady č.
2001/23/ES) je nutno vykládat tak, že se směrnice vztahuje i na případ, kdy
určitá osoba skončí závazkový vztah s podnikem, který pro ni zajišťuje úklidové
práce, přičemž následně za účelem pokrytí výkonu podobné činnosti uzavře
smlouvu s jiným podnikem, pokud současně došlo k převodu relevantních hmotných
či nehmotných složek podniku nebo k převzetí podstatné části zaměstnanců, ve
smyslu počtu a odbornosti zaměstnanců, kteří byli předchůdcem přiděleni k
plnění závazku vyplývajícího z předmětné smlouvy; dále srov. rozsudek Soudního
dvora Evropské unie ze dne 20. 11. 2003 ve věci C-340/01, C. A. a další v.
Sodexho MM Catering Gesellschaft mbH, podle něhož se čl. 1 směrnice č. 77/187
(nyní srov. čl. 1 směrnice Rady č. 2001/23) vztahuje na případ, kdy objednatel
přidělil zakázku zajišťovat stravovací služby u objednatele jednomu subjektu,
následně uzavřenou smlouvu vypověděl a uzavřel smlouvu na dodávku stejné služby
s jiným (druhým) subjektem, přičemž tento druhý subjekt využíval podstatné
části hmotného majetku zpřístupněné za tím účelem objednavatelem a dříve
využívané prvním subjektem, a to i v případě, že tento druhý subjekt odmítl
převzít a zaměstnat zaměstnance prvního subjektu].
Ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce nepodmiňuje přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů, který je následkem převodu činnosti nebo úkolů (části
činnosti nebo úkolů) zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli, současným
převzetím hmotných složek sloužících k zajištění plnění převáděné činnosti.
Přechod hmotných složek není ani nezbytnou podmínkou převodu „hospodářské
jednotky“ ve smyslu ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice Rady č.
2001/23/ES. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie týkající se této
směrnice, kterou je třeba brát v úvahu při výkladu ustanovení § 338 odst. 2 a 3
zák. práce, jež je její implementací, je při rozhodování, zda došlo k přechodu,
nezbytné zohlednit všechny okolnosti případu, včetně druhu podniku nebo
podnikání, existence přechodu hmotných hodnot (např. budov a movitých věcí) k
okamžiku přechodu, převzetí kmenových zaměstnanců, převzetí zákazníků, stupeň
podobnosti mezi činností vykonávanou před a po přechodu, jakož i dobu
případného přerušení vykonávání činnosti. Tyto skutečnosti přitom nesmějí být
posuzovány izolovaně, ale ve vzájemné souvislosti. Přihlížet je třeba také ke
zvláštnostem v jednotlivých odvětvích, neboť existují činnosti, pro jejichž
provádění jsou nezbytné provozní prostředky, a totožnost hospodářské jednotky
je zachována, přejdou-li tyto prostředky na nabyvatele (nového zaměstnavatele),
existují však také odvětví, kde výkon činnosti spočívá v podstatné míře na
pracovní síle (např. úklid, hlídání); v takovém případě tvoří hospodářskou
jednotku soubor zaměstnanců vykonávajících společnou činnost. U takovéto
jednotky by pak byla při přechodu zachována totožnost tehdy, pokud by nabyvatel
převzal nejenom dotyčnou činnost, kterou by také dále provozoval, ale také by
musel převzít podstatnou část zaměstnanců (podle počtu a odbornosti), které
předchozí zaměstnavatel při této činnosti použil; přijme-li nový provozovatel
činnosti k jejímu výkonu nové zaměstnance, k přechodu hospodářské jednotky
nedojde (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 3. 1986 ve věci
24/85, J. M. A. S. v. G. B. A. CV and A. B. e. Z. BV, a rozsudek Soudního dvora
Evropské unie ze dne 20. 1. 2011 ve věci C-463/09, CLECE, S. A. v. M. S. M. V.,
A. d. C.). Skutečnost, že přechod není spojen s přechodem movitých složek, ani
počet zaměstnanců dotčených přechodem, nejsou dostatečné důvody pro
neaplikování směrnice Rady č. 2001/23/ES; na to, zda se jedná o přechod ve
smyslu této směrnice, je možno usuzovat podle činnosti nového zaměstnavatele,
který skutečně pokračuje ve výkonu stejné nebo podobné činnosti nebo opět počne
provádět takovou činnost (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne
14. 4. 1994 ve věci C-392/92, Ch. S. v. Spar- und Leihkasse der früheren Ämter
Bordesholm, Kiel und Cronshagen).
Z uvedeného vyplývá, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů
podle ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce může dojít při převzetí zakázky
zaměstnavatele jiným dodavatelem na základě výpovědi smlouvy o poskytování
služeb uzavřené se zaměstnavatelem ze strany objednatele a uzavření smlouvy o
poskytování stejných či obdobných služeb s novým dodavatelem i bez převzetí
hmotných a nehmotných složek sloužících k zajištění plnění sjednané činnosti,
spočívá-li výkon této činnosti v podstatné míře na pracovní síle a převezme-li
nový dodavatel podstatnou část zaměstnanců (z hlediska jejich počtu a
odbornosti), které zaměstnavatel při této činnosti používal.
V projednávané věci poskytoval vedlejší účastník Komerční bance, a. s., na
základě smlouvy o poskytování služeb „facility managementu – region západní
Čechy“ ze dne 1. 8. 2011 služby spočívající mimo jiné v technické správě budov
a kontrole úklidu vnitřních a venkovních prostor. Poté, co Komerční banka, a.
s., tuto smlouvu vypověděla ke dni 28. 2. 2015, uzavřela dne 1. 3. 2015
obsahově totožnou smlouvu s žalovaným, který začal služby „facility
managementu“ Komerční bance, a. s., poskytovat namísto vedlejšího účastníka.
Nepřevzal-li žalovaný – jak vyplývá z dosavadních skutkových zjištění soudů - v
souvislosti s poskytováním těchto služeb po vedlejším účastníku žádné hmotné
ani nehmotné složky sloužící k zajištění plnění sjednané činnosti [systém AFM
zmiňovaný odvolacím soudem nepředstavoval „databázový systém“ Komerční banky,
a. s., nýbrž – jak je zřejmé z obsahu obou smluv o poskytování služeb „facility
managementu“ – aplikaci určenou zejména pro přenos objednávek mezi Komerční
bankou, a. s., a poskytovateli služeb (vedlejším účastníkem a žalovaným), kteří
k ní oba měli licenční oprávnění], je pro závěr, zda došlo k přechodu práv a
povinností z pracovního poměru uzavřeného mezi vedlejším účastníkem a žalobkyní
z vedlejšího účastníka na žalovaného, významné, zda poskytování služeb
„facility managementu“, na jejichž výkonu se žalobkyně jako zaměstnankyně
vedlejšího účastníka podílela, spočívalo v podstatné míře na pracovní síle a
zda žalovaný jako nový dodavatel těchto služeb převzal podstatnou část
zaměstnanců (z hlediska jejich počtu a odbornosti), které vedlejší účastník při
této činnosti používal. Protože těmito okolnostmi se odvolací soud – veden
nesprávným právním názorem, že k přechodu práv a povinností z pracovního poměru
žalobkyně z vedlejšího účastníka na žalovaného postačovalo, že žalovaný
pokračoval v činnostech spočívajících v poskytování služeb „facility
managementu“ bezprostředně po ukončení smlouvy mezi Komerční bankou, a. s., a
vedlejším účastníkem – nezabýval, je jeho závěr, že ke dni 1. 3. 2015 došlo k
přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi vedlejším účastníkem
a žalobkyní z vedlejšího účastníka na žalovaného podle ustanovení § 338 odst. 1
a 2 zák. práce, předčasný, a tedy nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu