Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STAVBA A TRANSPORT, spol. s r. o., sídlem Českobrodská 831, Praha 9, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 28 Cdo 1945/2023-386, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2023 č. j. 69 Co 201/2022- 352 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. srpna 2022 č. j. 67 C 490/2016-252, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. října 2022 č. j. 67 C 490/2016-262, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Městské části Praha-Dolní Počernice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byly žaloby (spojené ke společnému řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 11. 2021 č. j. 67 C 490/2016-137), jimiž se Městská část Praha-Dolní Počernice (dále jen "žalobkyně") domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání specifikovaných pozemků ve vlastnictví žalobkyně za období od 25. 11. 2014 do 7. 10. 2018 ve výši 3 461 114 Kč s příslušenstvím a od 10. 12. 2018 do 30. 9. 2020 ve výši 2 858 651,40 s příslušenstvím.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 461 114 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 858 651,40 Kč s příslušenstvím (výrok II) a povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 894 687,78 Kč (výrok III). Doplňujícím usnesením soud prvního stupně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 17 349 Kč (výrok IV). Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastníkem pozemků specifikovaných blíže v napadeném rozhodnutí (dále jen "předmětné pozemky"), na nichž se nachází stavba - budova č. p. 831, kolaudovaná jako čerpací stanice PH, autosalon, autoservis, měření emisí, která byla ve vlastnictví stěžovatelky v rozhodném období (jinak až do 15. 12. 2020). Pozemky podle závěrů soudu tvoří ucelený areál představující jeden funkční celek. Mezi účastníky řízení nebyla uzavřena nájemní smlouva ani jiná dohoda o užívání předmětných pozemků a na straně stěžovatelky za jejich užívání v rozhodném období vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení soud vycházel ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce, který stanovil nájemné z předmětných pozemků ve výši 4,5% z obvyklé ceny určené podle příslušné cenové mapy pozemků v hlavním městě Praze, jakož i s ohledem na závěry soudů v předchozích řízeních vedených v obdobných věcech, pouze za jiná období.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně výroky I. a II. ve věci samé v rozsahu povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni jistiny ve výši 3 461 114 Kč a 2 858 651,40 Kč; jinak rozsudek ve zbylé části výroků I. a II. a ve výroku o nákladech řízení III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud v odůvodnění rozsudku poukázal nejprve na to, že se jedná již o několikátý spor účastníků (respektive žalobkyně a právních předchůdců stěžovatelky) s obdobným předmětem řízení. Jako irelevantní označil námitku stěžovatelky, že již v roce 2006 převedla část předmětného areálu a čerpací stanici na Ing. Šefla, který je od té doby jejím vlastníkem. V tomto směru se soud pozastavil nad časovou prodlevou, s jakou stěžovatelka námitku uplatňuje (po mnohaletých sporech s žalobkyní a několika neúspěšných řízeních i právního předchůdce stěžovatelky, kdy vlastnictví Ing. Šefla nebylo namítáno nebo zjištěno), a již tato okolnost činí toto její nové tvrzení značně nevěrohodným (obdobně jako kopie ověřovací doložky na samostatném listě). Stran stanovení výše bezdůvodného obohacení odvolací soud odkázal na argumentaci obsaženou v rozsudku soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil. Pokud šlo o příslušenství žalovaných jistin, v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to pro nedostatek důvodů. Dodal, že v této části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá jakoukoli argumentaci, a proto jej nelze přezkoumat.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 8. 2023 č. j. 28 Cdo 1945/2023-386, odmítl dovolání stěžovatelky. Námitky, obsažené v dovolání - stručně popsáno - mířily proti posouzení pasivní legitimace stěžovatelky v řízení, hodnocení důkazů (znaleckého posudku) soudy nižších instancí a výši nájemného. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené závěry odvolacího soudu (též soudu prvního stupně) jsou v souladu s judikaturou dovolací instance a jejími závěry. Odůvodnění rozhodnutí obsahují vysvětlení, z jakých důvodů soudy vycházely z revizního znaleckého posudku, který podle jejich zjištění splňuje všechny potřebné náležitosti a dále ze závěrů plynoucích z jiných (pravomocně již skončených) řízení vedených za obdobných skutkových okolností. Soudy též podle zjištění Nejvyššího soudu přehledně zdůvodnily, proč nepoužily ostatní znalecké posudky předložené účastníky řízení (znalec Ing. Petr Ort, Ph.D., vycházel z obvyklého nájemného u obtížně srovnatelných pozemků a znalecká kancelář MBM-Hopet, s. r. o. neposuzovala předmětné pozemky jako funkční celek). Ve věci proto soud neshledal naplnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání, přičemž dovolání směřující proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, není přípustné dle § 238 odst. 1 písm. k) občanského soudního řádu.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Proto Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Namítá, že není jedinou osobou, která by všechny předmětné pozemky užívala, a proto se domnívá, že není ve věci pasivně věcně legitimována. Spoluvlastníkem "areálu" má být též podnikatel Ing. Štefl, který by měl být rovněž zavázán k zaplacení poměrné výše žalované částky. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, jak obecné soudy určily výši obvyklého nájemného a tedy výši bezdůvodného obohacení. S tím souvisí též další argumentace stěžovatelky, tentokráte nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy a neprovedením navrhovaného důkazu - znaleckého posudku předloženého stěžovatelkou. V rámci své polemiky představuje vlastní závěry, resp. svůj náhled na to, jak obecné soudy měly podle jejího názoru věc rozhodnout.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou díle uvedenou. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je částečně přípustná, a to co do části rozsudku odvolacího soudu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - konkrétně v rozsahu výroků ve věci samé I. a II. v rozsahu povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni jistiny ve výši 3 461 114 Kč a 2 858 651,40 Kč, jakož i v takto potvrzeném rozsahu rozsudku soudu prvního stupně, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní stížnost stěžovatelky je nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je totiž ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku.
Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. V nyní posuzované věci řízení před obecnými soudy, v důsledku dílčího kasačního zásahu, dále pokračuje a stěžovatelka má k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé rozhodnutí. V rozsahu, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, pak není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit to, co již bylo zrušeno.
10. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů, naopak je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně polemizuje s rozhodováním obecných soudů - s výjimkou usnesení Nejvyššího soudu, proti němuž ústavní stížnost nesměřuje - v rámci týchž námitek, s nimiž se však obecné soudy již vypořádaly. Ne jinak tomu bylo i v případě dovolání, které obsahovalo opět zcela totožné námitky stěžovatelky a Nejvyšší soud se s nimi postupně a podrobně vypořádal a stěžovatelce osvětlil, z jakého důvodu neshledal v rozhodování soudů nižších instancí pochybení (samozřejmě v intencích možného dovolacího přezkumu právních otázek).
12. K argumentaci stěžovatelky směřující proti hodnocení důkazů (nadto znaleckým posudkem podložených) obecnými soudy Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž stanovil, za jakých podmínek vůbec lze přistoupit k přezkumu toho, zda hodnocením důkazů obecnými soudy mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jde tedy o situaci potenciální libovůle v soudním rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04
ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05
ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. V nyní posuzovaném případě však obecné soudy svůj postup řádně zdůvodnily. Uvedly, proč nepřipustily provedení dalších znaleckých posudků předložených účastníky řízení, přičemž k daným závěrům dospěly při korektní interpretaci a aplikaci příslušných zákonných norem, aniž by se přitom odchýlily od ustálené rozhodovací praxe. Rozhodnutí tak nejsou překvapivá či přepjatě formalistická.
13. Otázkou pasivní legitimace stěžovatelky se zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, přičemž právě ten ve věci zdůraznil, že stěžovatelka s danou námitkou (pozn.: převod pozemků na Ing. Štefla a tedy absence pasivní legitimace ve sporu na straně stěžovatelky) přichází s velkou časovou prodlevou; stěžovatelka vede s žalobkyní již několik let řadu sporů, v nichž tuto námitku neuplatnila. Odvolací soud rovněž uvedl, co činí tuto námitku stěžovatelky nevěrohodnou a nepravděpodobnou (body 15 - 18 rozsudku).
Obdobně se obecné soudy vypořádaly s polemikou stěžovatelky stran určení výše nájemného a tedy i celkové výše bezdůvodného obohacení. Svá rozhodnutí opřely o judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, přičemž vycházely z řádně provedeného znaleckého posudku, který splňuje podle závěrů obecných soudů všechny potřebné náležitosti. Odvolací soud též vyzdvihl, že stěžovatelka pozemky v minulosti dokonce pronajímala za částku odpovídající výši bezdůvodného obohacení, rozpočítaného na jeden měsíc (blíže k tomu srov. body 19 a 20 a k odchylce v rozhodování srov. bod 21 rozsudku odvolacího soudu).
Lze tedy shrnout, že obecné soudy se s argumenty stěžovatelky řádně vypořádaly, adekvátně svá rozhodnutí odůvodnily a jejich závěry nejsou z ústavněprávního hlediska neudržitelné. V posuzovaném případě proto Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces či práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
14. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (konkrétně v části výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni jistiny ve výši 3 461 114 Kč a 2 858 651,40 Kč a v takto potvrzeném rozsahu rozsudku soudu prvního stupně); z části ji odmítl jako návrh nepřípustný podle § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (konkrétně v rozsahu směřujícím do části rozsudku odvolacího soudu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, tj. ve zbylé části výroků I. a II. rozsudku a ve výroku III. rozsudku o nákladech řízení) z části ji odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (konkrétně v rozsahu zrušené části rozsudku soudu prvního stupně).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu