Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Baxou o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 30 Cdo 3372/2023-545, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatelka se žalobou u civilních soudů proti státu domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené jí nezákonným trestním stíháním. Dříve působila jako ředitelka odboru licencí X a byla trestně stíhána pro spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby v souvislosti s vydáváním licencí pro fotovoltaické elektrárny. V kauze byla mimo jiné spoluobviněná A. V.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 11. 11. 2022 č. j. 15 C 114/202-447 rozhodl následovně: řízení o částce 429 815 Kč s příslušenstvím se zastavuje (výrok I.); vedlejší účastnice je povinna stěžovatelce zaplatit 3 833 713 Kč s příslušenstvím (výrok II.); žaloba, aby vedlejší účastnice zaplatila stěžovatelce 100 847 426, 10 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok III.); vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 290 902 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Zjednodušeně řečeno, obvodní soud stěžovatelce na "prvním stupni" přiznal zhruba 3, 8 milionů korun.
4. Stěžovatelka proti rozsudku obvodního soudu brojila odvoláním, a to v rozsahu zamítavého výroku III., vyjma části týkající se nákladů civilního života, tzn. v rozsahu 100 800 810 Kč. Vedlejší účastnice brojila odvoláním proti vyhovujícímu výroku II. prvostupňového rozhodnutí v rozsahu 478 549 Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací ("městský soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2023 č. j. 69 Co 96/2023-507 rozhodl následovně: rozsudek obvodního soudu se ve výroku II. co do částky 173 163 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. co do částky 48 945 292,10 Kč s příslušenstvím potvrzuje (výrok I.); rozsudek obvodního soudu se ve výroku III. mění tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 1 448 628 Kč s příslušenstvím (výrok II.); rozsudek obvodního soudu se ve výroku II. co do částky 305 386 Kč s příslušenstvím, ve výroku III. co do částky 50 406 890 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III.). Zjednodušeně řečeno, městský soud na "druhém stupni" stěžovatelce "navíc" přiznal zhruba 1, 4 milionů korun, celkem tedy stěžovatelce mělo náležet zhruba 5, 2 milionů korun.
5. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozhodl následovně: rozsudek městského soudu se zrušuje v rozsahu vyhovující části výroku I. (tj. nárok na neproplacenou náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 173 163 Kč s příslušenstvím) a výroku II. v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v částce 1 050 000 Kč s příslušenstvím a o nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení v částce 64 128 Kč s příslušenstvím a věc se vrací v tomto rozsahu městskému soudu k dalšímu řízení a ve zbývajícím rozsahu se dovolání vedlejší účastnice odmítá (výrok I.); dovolání stěžovatelky se odmítá (výrok II.). Zjednodušeně řečeno, podle Nejvyššího soudu městský soud přiznal stěžovatelce nad rámec" původních 3, 8 milionů korun příliš, a proto má o uvedených částkách rozhodnout znovu.
6. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud porušil její základní práva zaručená především v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
7. Předně namítá, že Nejvyšší soud porušil zásadu rovnosti účastníků, neboť její dovolání odmítl, a to na rozdíl od dovolání vedlejší účastnice, kterým se věcně zabýval a kterému bylo vyhověno. Nejvyšší soud podle stěžovatelky neústavně formalisticky hodnotil jí vymezené předpoklady přípustnosti, aniž by se zabýval obsahem dovolání. Stěžovatelka důvody a předpoklady dovolání řádně vymezila v obecné rovině; v konkrétní podobě je pak kladla v textu dovolání. Naopak Nejvyšší soud akceptoval formální vymezení předpokladů přípustnosti u dovolání vedlejší účastnice, aniž by bylo konkrétnější či úplnější (vedlejší účastnice vymezila předpoklady přípustnosti téměř totožně na str. 2 svého dovolání). Vedlejší účastnice formulovala důvody dovolání stejným alternativním způsobem, který Nejvyšší soud u stěžovatelky považoval za překážku přípustnosti; stěžovatelka přitom stejně jako vedlejší účastnice oddělila obě kauzy vylučovacím způsobem, ovšem na rozdíl od ní využila stylizující úpravu oddělením odstavce a rovněž spojkou "i".
8. Zadruhé, stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud neústavně zhodnotil otázku stanovení výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, jelikož dovodil, že městský soud se dopustil nepřípustné duplicity v odškodnění. Podle stěžovatelky od kritéria významu trestního řízení nelze odhlédnout při hodnocení žádného z nároků k odškodnění, jinak by to vedlo k nerovnostem mezi poškozenými. Jde o formálně i materiálně odlišné nároky, a proto může být kritérium významu trestního řízení zachováno současně. Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který nejméně zasahuje do základního práva.
9. Zatřetí, Nejvyšší soud podle stěžovatelky neústavně posoudil rovněž otázku navýšení odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Dovodil totiž, že městský soud nepřípustně ztrojnásobil výši zadostiučinění oproti referenčnímu případu A. V., neboť duplicitně zohlednil, že stěžovatelka byla nuceně nezákonně vykonat 223 dnů trestu odnětí svobody, přestože nemajetková újma způsobená vykonáním trestu byla odškodněna samostatně uplatněným nárokem. Městský soud ovšem postupoval v souladu se zákonem (§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), základními právy stěžovatelky a řádně zohlednil odlišnosti referenčního případu A. V., která byla trestním řízením zasažena méně významně.
10. Stěžovatelka shrnuje, že Nejvyšší soud posoudil jednotlivá kritéria odškodnění v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, ze které vyplývá požadavek komplexního a individuálního hodnocení nároku z nezákonného trestního stíhání, jakož i požadavek odškodnění nemajetkové újmy způsobené státem v maximální možné výši (nález ze dne 21. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 417/21 a nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ).
11. Začtvrté, Nejvyšší soud neústavně zhodnotil nárok stěžovatelky na neproplacenou dovolenou s tím, že nemohl směřovat proti vedlejší účastnici, nýbrž proti X. V uvedené části není napadené rozhodnutí přezkoumatelné (stěžovatelka v tomto ohledu rozporuje odkaz na judikaturu správních soudů).
12. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní stížnost je nicméně nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to z následujících důvodů:
14. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje - reflektuje zásadu subsidiarity jakožto pojmový znak řízení o ústavní stížnosti [viz stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.)].
15. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. kupříkladu nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Zásadně nepřípustná je tak i ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí. Protože se tímto rozhodnutím řízení nekončí, nejde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Místo toho se jím otevírá prostor k ochraně práv účastníků řízení v pokračujícím řízení [nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373)].
16. Stěžovatelka v nyní posuzované věci brojí mimo jiné přímo proti kasačnímu výroku I. napadeného rozsudku, kterým Nejvyšší soud na základě dovolání vedlejší účastnice věc vrátil k dalšímu řízení městskému soudu, a to v rozsahu vyhovující části výroku I. (tj. nárok na neproplacenou náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 173 163 Kč s příslušenstvím) a výroku II. v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v částce 1 050 000 Kč s příslušenstvím a o nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení v částce 64 128 Kč s příslušenstvím. V uvedeném rozsahu bude řízení před městským soudem pokračovat, a proto je nyní ústavní stížnost v této části "předčasná".
17. Za předčasnou je pak třeba považovat rovněž část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka brojí proti odmítavému výroku II. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Tím Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, jež směřovalo proti rozsudku městského soudu v rozsahu výroku I., a to v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok III. rozsudku obvodního soudu, a to v rozsahu částky 48 945 292,10 Kč s příslušenstvím.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že probíhá-li dále řízení o částech nároků na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (1 050 000 Kč s příslušenstvím) a náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení (64 128 Kč s příslušenstvím), nelze výrok II. od výroku I. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu pro účely posuzování důvodnosti ústavní stížnosti stěžovatelky oddělit, byť odpovídající část zamítavého výroku I. rozsudku městského soudu zůstala v právní moci.
19. Rozhodl-li by Ústavní soud za současné procesní situace o důvodnosti ústavní stížnosti pouze ohledně dovolání stěžovatelky týkajícího se "zamítnutí žaloby" v rozsahu 48 945 292,10 Kč s příslušenstvím, nepřípustně by tím "předjímal" posouzení merita sporu ze strany obecných soudů. Musel by totiž izolovaně posoudit ústavnost odmítnutí stěžovatelčina dovolání, v rámci kterého Nejvyšší soud mimo jiné posuzoval, zda byla přiznané odškodnění v souladu s judikaturou Ústavního soudu, respektive Nejvyššího soudu.
20. Přímo řečeno: Posoudil-li by nyní Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost kvazi-meritorně, musel by z ústavního hlediska hodnotit pouze "zamítnutou" částku 48 945 292, 10 Kč, aniž by dosud bylo postaveno najisto, jaké zadostiučinění stěžovatelce bude v konečném důsledky obecnými soudy přiznáno. Tím by stěžovatelce v uvedeném rozsahu nepřípustně "uzavřel dveře" k ústavnímu přezkumu přiznaného zadostiučinění jako celku, neboť v dalších fázích řízení by šlo již "maximálně" o částky 1 050 000 Kč s příslušenstvím a 64 128 Kč s příslušenstvím.
21. Izolované a pouze hypotetické posouzení ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze o stěžovatelčině dovolání týkající se částky 48 945 292,10 Kč by za této procesní situace proto nebylo žádoucí. Ústavnost rozhodnutí obecných soudů o nárocích na náhradu nemajetkové újmy je třeba posoudit naráz, a to až v okamžiku, kdy bude zřejmé, jakou náhradu civilní soudy stěžovatelce skutečně stanoví.
22. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že případná budoucí ústavní stížnost směřující proti výroku II. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a odpovídajících částí rozhodnutí obecných soudů nemůže být v budoucnu odmítnuta pro "opožděnost"; Ústavní soud bude případně povinen (za splnění dalších procesních podmínek) přezkoumat kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu a navazující rozhodnutí jako celek (obdobně viz usnesení ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 597/23 , bod 17).
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Josef Baxa v. r. soudce zpravodaj