ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 114/2021, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 69 Co 96/2023-507, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 69 Co 96/2023-507, se zrušuje v rozsahu vyhovující části výroku I a ve výroku II v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v částce 1 050 000 Kč s příslušenstvím a o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení v částce 64 128 Kč s příslušenstvím a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalované odmítá. II. Dovolání žalobkyně se odmítá.
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se původně žalobou domáhala zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené jí nezákonným trestním stíháním. Jako náhradu škody požadovala vynaložené náklady na právní zastoupení JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve výši 751 860 Kč, dále na právní zastoupení Mgr. Josefem Bartončíkem ve výši 75 028 Kč. Jako škodu dále požadovala částku 12 100 Kč za znalecký posudek pro Ing. Sokanckého, CSc., a dále 96 593 Kč jako náhradu vlastních cestovních nákladů na jednání orgánů činných v trestním řízení včetně soudů a jednotlivých porad s jejími obhájci. Dále požadovala náhradu škody spočívající v přímých nákladech uhrazených věznici za období od 3. 5. 2018 do 11. 12. 2018 ve výši 10 935 Kč, částku 7 300 Kč představující hovorné z výkonu trestu odnětí svobody a náklady na léky hrazené věznici ve výši 1 107 Kč. Dále žalobkyně žádala náklady civilního života, které byla nucena hradit i po dobu výkonu trestu, a to platby za údržbu domu a hypotéku, celkem 46 616 Kč. Žalobkyně rovněž žádala náhradu škody spočívající v doplatku rozdílů zisku, kterého by byla fakticky dosáhla nebýt jejího odvolání z pozice ředitelky odboru licencí v důsledku trestního řízení, a ziskem, kterého v namítaném období fakticky dosáhla. Za období od 26. 10. 2012 do 3. 8. 2015 požadovala částku ve výši 572 424 Kč, za období od 4. 8. 2015 do 17. 1. 2018 částku ve výši 1 600 100 Kč a za období od 18. 1. 2018 do 30. 6. 2020 ve výši 2 124 973 Kč. Dalším požadavkem byl nárok na náhradu škody v podobě neproplacené dovolené v rozsahu 50 dnů, která by byla za normálních okolností žalobkyni proplacena ve výši 173 163 Kč a ušlý zisk ve výši 418 880 Kč, kterého žalobkyně nedosáhla u společnosti Untraco, v. o. s. v období od 1. 3. 2018 do 30. 6. 2020. Dále se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy, a to za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 6 000 000 Kč, za 223 dnů výkonu trestu odnětí svobody částku 780 500 Kč, za zneuctění jména, pověsti osobní i profesní, medializaci a zásah do soukromí 20 000 000 Kč, za diskreditaci v pracovní oblasti a zničenou pracovní kariéru před jejím vrcholem 24 000 000 Kč, za zničení rodinného života a nemožnost počít dítě 50 000 000 Kč a za škodu na zdraví 30 000 000 Kč.
2. V průběhu řízení, po částečném uznání a dobrovolném vyplacení některých nároků žalovanou, došlo k částečnému zpětvzetí žaloby ve výši 1 570 983,90 Kč, kdy byla ze strany žalované žalobkyni proplacena částka 1 560 634,90 Kč. Zároveň žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky 10 935 Kč, když dne 8. 2. 2022 ze strany Vězeňské služby České republiky jí byla uhrazena částka 10 935 Kč, kterou žalobkyně uhradila na přímých nákladech vynaložených na výkon trestu odnětí svobody. Dále došlo ke zpětvzetí žaloby ve výši 418 880 Kč představující požadavek žalobkyně na úhradu ušlého zisku ze strany společnosti Untraco v. o. s.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2022, č. j. 15 C 114/2021-447, zastavil řízení o částce 429 815 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. od 17. 6. 2021 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 3 833 713 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. od 17. 6. 2021 do zaplacení a dále částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení z částky 1 560 634,90 Kč od 17. 6. 2021 do 13. 1. 2022 (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 100 847 426,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 17. 6. 2021
4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že trestní stíhání bylo zahájeno vůči žalobkyni dne 23. 10. 2012, a to pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, byla žalobkyně uznána vinnou z trestného činu podle § 329 odst. 3 trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců do věznice s ostrahou a zákazu činnosti v trvání 10 let. Při veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci konaném dne 17 1.
2018 byl pod sp. zn. 5 To 56/2016 vyhlášen rozsudek s tím, že žalobkyně byla odsouzena podle § 329 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let do věznice s ostrahou, zákazu činnosti 10 let a byl jí uložen peněžitý trest ve výměře 250 celých denních sazeb po 1 000 Kč. Dne 3. 5. 2018 nastoupila žalobkyně do výkonu trestu odnětí svobody. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, č. j. 3 Tdo 990/2018-11467, byly rozsudky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci ve věci týkající se dovolání obviněné M.
S. (K.) zrušeny. Dále bylo rozhodnuto, že se žalobkyně nebere do vazby a věc se vrací k dalšímu řízení. Příkaz o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je ze dne 11. 12. 2018. Krajský soud v Brně žalobkyni rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 46 T 7/2013-12025, v plném rozsahu zprostil, protože skutek není trestným činem. Poslední rozhodnutí v posuzovaném řízení vydal Vrchní soud v Olomouci pod č. j. 5 To 15/2020-12196, který odvolání státního zástupce proti rozsudku, kterým byla M. S. zproštěna obžaloby, zamítl.
Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 6. 2020. Právnímu zástupci žalobkyně bylo doručeno dne 21. 7. 2020, žalobkyni dne 5. 8. 2020. V namítaném trestním stíhání, tak došlo ke vzniku několika nezákonných rozhodnutí. Jednak usnesení o zahájení trestního stíhání a dále potom i rozsudků Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 7/ 2013 ze dne 22. 2. 2016 a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 56/2016 -11134 ze dne 17. 1. 2018, které byly zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť celé trestní řízení žalobkyně vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013 bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem.
5. Po provedeném dokazování se soud prvního stupně zabýval oprávněností nároků žalobkyně a dospěl k následujícím právním závěrům. Soud se zabýval požadavkem žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy z titulu porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Ohledně ohraničení celkové délky řízení vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo 7 let a 9 měsíců (počítáno ode dne 23. 10. 2012, kdy si žalobkyně převzala první usnesení o zahájení trestního stíhání, do dne 21.
7. 2020, kdy trestní stíhání pro žalobkyni pravomocně skončilo, doručením posledního rozhodnutí ve věci právnímu zástupci žalobkyně). Pokud jde o zhodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), v řízení nedocházelo k průtahům či neodůvodněným prodlevám, úkony orgánů státu na sebe navazovaly v pravidelných procesních lhůtách a jejich činnost směřovala ke skončení věci samé.
Věc byla projednávána celkem na třech stupních soudní soustavy – dvakrát ve věci rozhodoval soud nalézací (Krajský soud v Brně), dvakrát soud odvolací (Vrchní soud v Olomouci) a jedenkrát Nejvyšší soud. Nelze rovněž přehlédnout specifikum trestních řízení, jímž je tzv. řízení přípravné. Využití řádných či mimořádných opravných prostředků k hájení zájmů poškozeného nelze dávat k jeho tíži, avšak s tímto postupem logicky souvisí prodloužení posuzovaného řízení, neboť se s nimi musí orgány státu vypořádat, tedy o nich rozhodnout.
Takovouto procesní aktivitu však nelze dávat ani na vrub žalované. Trestní věc vykazovala vysokou skutkovou náročnost, neboť bylo vyslýcháno velké množství svědků, byli vyslechnuti znalci a provedeno rozsáhlé dokazování listinami, včetně znaleckých posudků. I po procesní stránce je třeba věc hodnotit jako obtížnější, neboť v řízení vystupovalo celkem 10 obžalovaných, přičemž větší množství účastníků přináší i vyšší procesní obtížnost, zejména, mají-li tito různé právní zastoupení a volí-li odlišnou obhajobu, na rozdíl od situace, kdy je zastoupeno více spoluobžalovaných jedním právním zástupcem.
V přípravném řízení byla provedena řada procesních úkonů ze strany orgánů státu, tj. bylo rozhodováno o opakovaně vznesené námitce podjatosti (policejního orgánu, státního zástupce a předsedy senátu nalézacího soudu), dále o povolení k odposlechům, o povolení k domovním prohlídkám, o povolení k prohlídkám jiných prostor. Některá nařízená hlavní líčení pak byla odročena k žádosti vždy některého z obžalovaných (i žalobkyně), což také přispělo k délce řízení a není to možné dávat k tíži žalovaného.
Rovněž soud hodnotil věc jako obtížnou i po stránce právní, neboť bylo třeba posoudit jak samotnou trestnou činnost žalobkyně, tak její trestnou činnost v konsekvencích k ostatním obžalovaným, neboť žalobkyně byla v rozhodné době vrcholnou představitelkou Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“), za který zodpovídala při jeho fungování a rozhodovala tak specifické věci týkající se tohoto úřadu. O tom, že věc vykazovala mimořádnou obtížnost, svědčí i fakt, že hlavní líčení byla nařizována vždy v blocích, tzn. po třech dnech, což svědčí o mimořádné obsáhlosti kauzy, jak po stránce skutkového zjištění, tak po stránce následného právního zhodnocení.
Význam předmětu řízení pro žalobkyni soud posoudil jako vyšší, neboť s tímto typem sporu je obecně Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) shledáván vyšší význam řízení pro jeho účastníky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005). Soud dospěl k závěru, že i když vedení řízení nelze v zásadě ničeho vytknout, je třeba, s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o řízení trestní, která mají prioritu a měla by být skončena v co nejkratší době, jej posoudit s ohledem na jeho délku (6 let a 8 měsíců), již jako nepřiměřené.
Tedy, v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk, přičemž v důsledku porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá. Odškodnění ve formě konstatování porušení práva na vydání věci v přiměřené lhůtě, se pak soudu s ohledem na skutečnost, že se jednalo o řízení trestní a s tím spojený vyšší význam pro poškozeného a s ohledem na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, nejeví jako dostatečné a odpovídající.
Z tohoto důvodu soud přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě. V této věci vyšel soud se základní částky 15 000 Kč za každý rok řízení, kterou za první dva roky řízení snížil na polovinu, tj. z částky (za 7 let a 9 měsíců trvání řízení) 101 250 Kč. Tuto základní částku pak soud snížil o 20 % z důvodu, že se věc nacházela na třech stupních soudní soustavy a o 10 % z důvodu skutkové a právní složitosti věci. Ohledně významu soud prvního stupně uvedl, že tento je samostatně hodnocen v části týkající se odškodnění za nezákonné rozhodnutí a samotné vedení trestního stíhání žalobkyně.
Celkem tedy základní částku ponížil o 30 % (v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nesprávně uvedeno 70 %; pozn. dovolacího soudu), což je částka ve výši 70 875 Kč a žalobkyni tak na nemajetkové újmě přiznal částku ve výši 5 875 Kč, když částka 65 000 Kč již byla ze strany žalované přiznána a vyplacena.
6. Soud prvního stupně se dále zabýval požadavkem žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí (nezákonného trestního stíhání). Žalobkyně samostatně požadovala náhradu nemajetkové újmy za zásahy do jednotlivých sfér svého osobního života, a to za zneuctění jména, pověsti osobní i profesní, medializaci a zásah do soukromí ve výši 20 000 000 Kč, za diskreditaci v pracovní oblasti a zničenou pracovní kariéru před jejím vrcholem, neboť nezákonné trestní stíhání žalobkyně začalo v jejích 36 letech a pravomocně byla obžaloby zproštěna ve 44 letech, požadovala částku 24 000 000 Kč. Dále za nemajetkovou újmu za zničení rodinného života a nemožnost počít dítě požadovala částku 50 000 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o jednotlivé zásahy do osobní sféry života žalobkyně, které však jako jeden celek žalobkyni zasahují a způsobují tak jednu nemajetkovou újmu, kterou je možné nahradit jednou částkou dle § 31a OdpŠk.
Konstatoval, že v namítaném řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013 došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, a to usnesení Policie České republiky č. j. OKFK-108-507/TČ-2011-252301 ze dne 23. 10. 2012, kterým vůči žalobkyni bylo zahájeno trestní stíhání, neboť Vrchní soud v Olomouci pod č. j. 5 To
15/2020-12196 odvolání státního zástupce proti rozsudku, kterým byla M. S. zproštěna obžaloby, zamítl a žalobkyně tak byla původního obvinění zproštěna. Dále uvedl, že při stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním se vychází z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a především z dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry osoby poškozené. Současně platí, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a že výše soudem přiznaného zadostiučinění má odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí.
Pokud jde o povahu věci, vůči žalobkyni bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) odst. 3 písm. b) trestního zákoníku spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, zčásti dokonaný, zčásti ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, když dle shora uvedené právní úpravy hrozil žalobkyni trest odnětí svobody na 5-12 let. V průběhu řízení byla žalobkyně pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody v délce 7 let, zákazu činnosti na 10 let a peněžitému trestu 250 000 Kč. Trest fakticky vykonala v délce 223 dnů, než byla z výkonu trestu odnětí svobody v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byl odsuzující rozsudek zrušen, propuštěna.
I tato skutečnost újmu žalobkyně prohlubovala, žalobkyně byla obviněna ze zneužití pravomoci veřejného činitele, což obecně budí vyšší společenské odsouzení, než běžná majetková trestná činnost, nikoliv však takové veřejné odsouzení jako trestní stíhání za násilné trestné činy. Délka trestního stíhání byla 7 let a 9 měsíců.
Jedná se o délku řízení, která je značná, nicméně, odškodnění za nepřiměřenou délku řízení soud v tomto rozhodnutí odůvodnil a odškodnil samostatně. Soud přihlédl právě k tomu, že po tuto, tedy nikoliv krátkou dobu, žalobkyně byla
vystavená stresu a nejistotě vyplývající ze samotného vedení trestního stíhání. Následky v osobnostní sféře žalobkyně způsobené trestním stíháním byly masivní. Žalobkyně trestní stíhání snášela velmi špatně. Projevilo se vznikem migrén, úzkostí, depresí, bolestí břicha a páteře a projevovalo zvýšenou nervozitou, problémy se spánkem. Byly zde obavy z budoucnosti, z toho jak trestní stíhání dopadne. Toto se projevilo i v rozpadu partnerského vztahu. Žalobkyně se stranila větší společnosti. Žalobkyně byla do doby trestního stíhání bezúhonnou osobou.
Byla zbavena v zaměstnání vedoucí funkce a nakonec při pravomocném odsouzení ze zaměstnání propuštěna. Soud vzal v úvahu, že došlo ke společenské dehonestaci žalobkyně, k poškození její pověsti, k poškození jejího společenského postavení, k poškození společenského, profesního, i rodinného života, ke zničení zdraví žalobkyně, a toto vše bylo velmi závažným následkem trestního stíhání. Poukázal i na skutečnost, že trestní stíhání vůči žalobkyni bylo od samého počátku vedeno zjevně bezdůvodně, když skutek, pro který byla žalobkyně stíhána, nebyl trestným činem, což bylo namítáno v průběhu celého trestního stíhání.
Soud jako referenční případ odkázal na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 vedené pod sp. zn. 15 C 248/2018. Jednalo se o odškodnění spoluobžalované ředitelky ERÚ, kdy se jednalo o totožné trestní řízení a poškozená A. V. byla odškodněna částkou 600 000 Kč. Oproti této poškozené, však u žalobkyně došlo k masivnějším zásahům ve všech sférách osobnosti. Došlo k jejímu zatčení před zraky spolupracovníků, na rozdíl od referenční poškozené došlo ke zničení zdraví žalobkyně vlivem depresí, nespavostí, úzkostmi.
Došlo k zásahu v profesní sféře, kdy na rozdíl od A. V., která po celou dobu trestního stíhání zůstala v původní pozici ředitelky ERÚ, byla žalobkyně ze své pozice odvolána a nakonec propuštěna. Na rozdíl od srovnávaného případu byla žalobkyně po dobu 223 dnů na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku omezena na svobodě výkonem trestu odnětí svobody. Soud dospěl k závěru, že vzniklou nemajetkovou újmu je možné reparovat celkovou částkou ve výši 750 000 Kč. Částka ve výši 414 000 Kč již byla žalovanou v rámci mimosoudního vypořádání nároku vyplacena.
Soud prvního stupně tak žalobkyni přiznal náhradu nemajetkové újmy ve zbývající výši 336 000 Kč.
7. Dalším požadavkem žalobkyně byla náhrada nemajetkové újmy za nezákonné odnětí svobody vzniklé výkonem jí uloženého trestu odnětí svobody v délce 223 dnů od 3. 5. 2018 do 11. 12. 2018. Soud při hodnocení intenzity zásahu do nemajetkové sféry žalobkyně přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně byla osobou dosud netrestanou, byla poprvé pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí týkající se odškodnění za celé nezákonné trestní stíhání, když právě významná část zásahů zejména v rovině psychické a zdravotní byla způsobena pobytem ve věznici.
Žalobkyně v žalobních tvrzeních akcentuje ohledně pobytu ve věznici právě problémy plynoucí z kontaktu s vězenkyněmi odsouzenými pro závažné trestné činy, poměry ve věznici, nemožnost dosáhnout ošetření lékařem, problém s léky a stravou. Soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, který se zabýval otázkou zadostiučinění za omezení osobní svobody rozhodnutím o vazbě potažmo výkonu trestu odnětí svobody, v němž uzavřel, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne jiné okolnosti svého posuzování.
Jako zásadní kritéria pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené neoprávněným držením ve vazbě, která stanovil Nejvyšší soud v souladu s rozhodnutím ESLP ve věci Shilyayev, jsou povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. Při hodnocení následků v osobní sféře poškozené osoby je nutno vycházet z toho, že samotné držení ve vazbě (potažmo ve výkonu trestu odnětí svobody) má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby.
Dále působí stres, nejistotu, úzkost apod. Navíc je třeba přihlédnout k dalším individuálním okolnostem jednotlivého případu, jakými mohou být životní podmínky ve věznici, možnost kontaktu poškozené osoby s rodinnými příslušníky a s okolím, s tím související porušení práva na rodinný život atd. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud dospěl k závěru, že je na místě přiznat odškodnění v nejvyšší přisuzované výši, a to s ohledem na intenzitu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni omezením osobní svobody rozhodnutím o trestu na horní hranici rozmezí stanoveného citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, tedy 1 500 Kč za jeden den výkonu trestu odnětí svobody, celkem tedy za 223 dní (od 3.
5. 2018 do 11. 12. 2018) v částce 334 500 Kč. Co do částky 334 500 Kč byl nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené výkonem trestu odnětí svobody uznán již ze strany žalované důvodným a mimosoudně vypořádán. Co do této výše tak došlo k zániku dluhu splněním. Co se týče zbývající částky 446 000 Kč, v tomto rozsahu soud žalobu zamítl.
8. Soud prvního stupně také dospěl k závěru o oprávněnosti nároku žalobkyně na neproplacenou náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 173 163 Kč. Výši částky má soud za prokázanou z potvrzení ERÚ z emailu L. D. ze dne 29. 9. 2020, jelikož dovolená byla žalobkyni zkrácena o 50 dnů, proplacená částka by tak byla ve výši 173 163 Kč. Rozhodnutí ERÚ je odůvodněno emailem od I. K. ze dne 16. 2. 2018, tak, že dne 17. 1. 2018 byl služební poměr žalobkyně na ERÚ ukončen dle § 74 odst. 1 písm. a) zákona 234/2014 Sb., o státní službě, z důvodu pravomocného odsouzení za trestný čin. ERÚ postupovala dle č. 8 zasedání poradního sboru náměstka vnitra pro státní službu (i z něj má soud za prokázaný postup ERÚ), dle kterého lze nárok na dovolenou za dobu zproštění výkonu služby zaměstnanci přiznat pouze v případě, že zaměstnanec nebyl pro trestný čin pravomocně odsouzen. Za dané situace soud prvního stupně uzavřel, že na místo prvotního dlužníka, tj. ERÚ, který na základě výkladu ustanovení § 74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na dovolenou, neboť byla pravomocně odsouzena (a zákon se již nezabývá eventuelním následným zrušením odsuzujícího rozhodnutí), potom nastupuje žalovaná jako druhotný dlužník a tento je již příslušný avšak nikoli k proplacení náhrady za neuskutečněnou dovolenou, ale jako subjekt příslušný k náhradě škody představující zaniklý nárok na proplacení dovolené žalobkyně u ERÚ.
9. Ostatní nároky žalobkyně na náhradu škody nebyly součástí dovolání žalobkyně ani žalované. Jelikož tedy nejsou předmětem dovolacího přezkumu a s ohledem na vázanost dovolacího soudu rozsahem dovolání, je dovolací soud již nezmiňuje.
10. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II o věci samé co do částky 173 163 Kč s příslušenstvím z této částky a v zamítavém výroku III o věci samé co do částky 48 945 292,10 s příslušenstvím z této částky potvrdil (výrok I), v zamítavém výroku III o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 1 448 628 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 17. 6. 2021 do zaplacení (výrok II). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II o věci samé co do částky 305 386 Kč s příslušenstvím z této částky, v zamítavém výroku o věci samé co do částky 50 406 890 Kč s příslušenstvím z této částky a ve výroku IV o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
11. Pokud jde o skutkové závěry, odvolací soud plně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který provedl dokazování v dostatečném rozsahu a učinil na jeho základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc v některých bodech posoudil správně i po právní stránce, zčásti však odvolací soud dospěl k odlišným právním závěrům.
12. Odvolací soud považuje posouzení nároku žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení za správné, odpovídající zákonu č. 82/1998 Sb. a ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Oproti soudu prvního stupně však stanovil základní částku pro odškodnění na horní hranici rozmezí stanoveného Nejvyšším soudem, tedy na částku 20 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dále 20 000 Kč za každý následující rok trvání řízení, a to s ohledem na extrémní délku posuzovaného řízení, kdy se jednalo o řízení trestní, které ze své povahy má zvýšený význam pro poškozeného, proto má prioritu a mělo by být skončeno v co nejkratší době. Dále odvolací soud považuje hodnocení kritérií vymezených § 31a odst. 3 OdpŠk tak, jak jej učinil soud prvního stupně, za správný, vyjma kritéria významu řízení, které soud prvního stupně vůbec nehodnotil. Odvolací soud s ohledem na vyšší význam trestního řízení pro žalobkyni navýšil základní částku odškodnění o 30 % a uzavřel, že žalobkyni náleží odškodnění nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení v celkové výši 135 003 Kč. Vzhledem k tomu, že soudem prvního stupně již bylo žalobkyni přiznáno 70 875 Kč, odvolací soud žalobkyni přiznal dalších 64 128 Kč.
13. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyplývající z nezákonného trestního stíhání žalobkyně rozčlenila do několika kategorií, a to za zneuctění jména, pověsti osobní i profesní, medializaci a zásah do soukromí ve výši 20 000 000 Kč, za diskreditaci v oblasti pracovní ve výši 24 000 000 Kč, za zničení rodinného života a možnosti počít dítě ve výši 50 000 000 Kč a za škodu na zdraví ve výši 30 000 000 Kč). Dle odvolacího soudu soud prvního stupně postupoval správně, když vyloučil požadavek na náhradu škody na zdraví k samostatnému projednání. K tomuto nároku se však vztahuje i nárok za zničení rodinného života a možnosti počít dítě, neboť tento nárok žalobkyně konstruovala tak, že v důsledku škody na zdraví, kterou utrpěla, přišla o možnost založit s tehdejším partnerem rodinu (počít dítě), což bylo jednou z příčin rozpadu jejich dlouholetého vztahu. Jedná se tedy o nárok žalobkyně na ztížení společenského uplatnění, který souvisí se škodou na zdraví, jak vyplývá z § 2958 občanského zákoníku. Vzhledem k odlišnosti uplatněného nároku se jeví vhodným, aby soud prvního stupně i tuto část nároku (50 000 000 Kč) postupem podle § 112 o. s. ř. vyloučil k samostatnému řízení a projednal spolu s již k samostatnému řízení vyloučeným nárokem na náhradu škody na zdraví.
14. V dalších částech tohoto nároku odvolací soud shodně se soudem prvního stupně přistoupil ke srovnání intenzity zásahu, respektive výše zadostiučinění s podobnými případy, které již byly v soudní praxi vyřešeny. Současně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), která stanoví základní kritéria pro srovnávání případu a pro určování výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, a aplikoval tedy kritéria povahy trestní věci, délky trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené.
Odvolací soud taktéž vyšel ze zásad formulovaných Ústavním soudem obecně ve vztahu k odškodňování újmy vzniklé v důsledku trestního stíhání bezúhonných osob, které působily ve veřejných funkcích či vedoucích funkcích exekutivy státu, jejich kariéra byla založena na uplatňování vysoké odbornosti, a které byly pro výkon veřejné funkce známy široké veřejnosti tím, že trestní stíhání bylo medializováno a zasáhlo negativně do jejich profesního růstu (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/21, III.
ÚS 3271/20). Soud prvního stupně správně srovnal případ žalobkyně s případem spoluobžalované ředitelky ERÚ, která byla odškodněna v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeném pod sp. zn. 15 C 248/2015 ve výši 600 000 Kč. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že na rozdíl od této poškozené u žalobkyně došlo k masivnějším zásahům ve všech sférách osobnosti. Došlo k jejímu zatčení před zraky spolupracovníků, došlo k zásahu v profesní sféře, kdy na rozdíl od A. V., která po celou dobu trestního stíhání zůstala v původní pozici ředitelky ERÚ, byla žalobkyně ze své pozice odvolána, a nakonec propuštěna a její profesní život byl tedy bezpochyby velmi citelně zasažen.
Především však, na rozdíl od srovnávaného případu, byla žalobkyně po dobu 223 dnů na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku omezena na svobodě výkonem trestu odnětí svobody, a i když je samotný výkon nezákonně vykonaného trestu odnětí svobody odškodňován samostatně, je třeba tuto skutečnost zohlednit zásadním způsobem i při odškodnění nemajetkové újmy vztahující se k nezákonnosti trestního stíhání. Odvolací soud tedy přes to, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům a v podstatě i správně věc hodnotil po právní stránce, přihlédl ke specifikům posuzované věci (nevybíravému způsobu zatčení žalobkyně, jejímu konečnému odsouzení a především výkonu části trestu odnětí svobody) a mimořádnému dopadu trestního stíhání do života žalobkyně.
Považoval tedy za přiměřené odškodnění odpovídající trojnásobku toho, co bylo přiznáno ve srovnávaném případě A.
V. Žalobkyni tedy dle odvolacího soud náleží částka odškodnění za nezákonné trestní stíhání ve výši 1 800 000 Kč, která, byť přes její mimořádnou výši oproti srovnávanému případu, odpovídá specifikům posuzovaného případu. Odvolací soud proto žalobkyni přiznal i dalších 1 050 000 Kč (soudem prvního stupně již bylo žalobkyni přiznáno 750 000 Kč).
15. Odvolací soud konstatoval, že pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné odnětí svobody vzniklé výkonem jí uloženého trestu v délce 223 dnů od 3. 5. 2018 do 11. 12. 2018, vycházel soud prvního stupně z judikatury Nevyššího soudu, především rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, který se zabývá otázkou zadostiučinění za omezení osobní svobody rozhodnutím o vazbě a přiznal (shodně se žalovanou) žalobkyni částku odškodnění ve výši 1 500 Kč za jeden den odnětí svobody, tedy celkem částku 334 500 Kč, která byla žalovanou vyplacena dobrovolně. Odvolací soud vyšel z toho, že judikatura Nejvyššího soudu týkající se valorizace finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení se na posouzení nároku na zadostiučinění za omezení osobní svobody neuplatní, neboť referenčním kritériem pro odškodnění délky řízení byla rozhodovací praxe ESLP, kdežto odškodnění ostatních újem musí odpovídat ekonomickým poměrům České republiky. Odvolací soud proto přihlédl ke společenskému vývoji a ztrátě reálné hodnoty peněz v čase (inflaci), neboť od roku 2012 již uplynulo více než deset let a reálná hodnota peněz za tuto dobu citelně klesla, a s ohledem na mimořádné okolnosti posuzované věci, kdy žalobkyně byla bezúhonnou osobou, výkon trestu odnětí svobody velmi citelně zasáhl do jejího osobního života ve všech jeho složkách, považoval odvolací soud za odpovídající zadostiučinění ve výši 3 000 Kč za jeden den odnětí svobody. Z těchto důvodů odvolací soud žalobkyni přiznal dalších 334 500 Kč.
16. Pokud jde o přiznanou náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 173 163 Kč, považoval odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně za správné a k jeho argumentaci neměl, co by doplnil, neboť žalobkyně si dovolenou nevyčerpala a má proto na její náhradu nárok.
II. Dovolání a vyjádření k němu
17. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, a to v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně III ve věci samé, co do částky 48 945 292,10 Kč s příslušenstvím, dovoláním, v němž
poukázala na nesprávné právní posouzení věci. Pokud jde o přípustnost dovolání, má za to, že „právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, dále, že „napadené rozhodnutí závisí i na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a současně, že „daná problematika nebyla dovolacím soudem řešena“. Namítá, že „soud řádně nezohlednil všechny zmiňované relevantní důkazy a nevypořádal se s námitkami dovolatele uplatněnými v odvolání.“ Žalobkyně výslovně v dovolání uvedla (a vyplývá to i z jeho obsahu), že svými námitkami míří toliko do zamítavého výroku co do částky 42 200 000 Kč (44 000 000 – 1 800 000) ve vztahu k nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání.
Žalobkyně je toho názoru, že se odvolací soud nevypořádal s jednotlivými kategoriemi újmy, která žalobkyni nezákonným stíháním vznikla a jež v žalobě tematizovala. Domnívá se, že právě takovým zobecňujícím postupem mohlo dojít ke krácení náhrady s tím, že částka 1 800 000 Kč neodpovídá vzniklé újmě. V dovolacím řízení je třeba podle žalobkyně zodpovědět otázku, zda je přípustné, aby soud posoudil nároky ze zásahu do práva na jméno, osobní a profesní pověst, soukromí a kariérní perspektivu, vymezené nejméně dvěma okruhy s označenými skutkovými podstatami, k nimž se váže náhrada nemajetkové újmy, bez jejich rozlišení, a náhradu zahrnul pod jedinou kauzu zásahu do osobnostní sféry.
Žalobkyně podotkla, že rozhodnutí odvolacího soudu je, z důvodu nerozlišení jednotlivých kategorií (skutkových podstat) zásahu do osobnostních práv, nepřezkoumatelné. Ve vztahu k těmto námitkám se žalobkyně domnívá, že se soudy odchýlily od právní věty obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16-1, tj., že „při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, musí obecné soudy zohlednit všechny zásahy, které stěžovatele poškodily a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě.“ Žalobkyně také odvolacímu soudu (i nalézacímu soudu) vytýká, že nevyužil všechny způsoby, jimiž mohl objektivizovat újmu, jež žalobkyni vznikla pro potřeby jejího vyčíslení, jako např. srovnání s dalšími osobnostními kauzami a omezil se toliko na kauzu A.
V., dále, že skutková zjištění soudů (zejména nalézacího) jsou v extrémním rozporu s právním závěrem o určení výše náhrady a že nebyla brána do úvahy satisfakční a sankční funkce náhrady. Žalobkyně konečně namítá i formální vadu výroku rozsudku odvolacího soudu.
18. Rovněž žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, a to v rozsahu výroku I v části, v níž odvolací soud potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 173 163 Kč a dále v rozsahu výroku II, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v zamítavém výroku III o věci samé tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 1 448 628 Kč s příslušenstvím. Předložila celkem šest právních otázek, přičemž u první, druhé, čtvrté a páté se měl odvolací soud odklonit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. U zbylých otázek (třetí a šestá) se mělo jednat o otázky, které dosud dovolacím soudem nebyly vyřešeny.
19. V první otázce žalovaná namítá, že odvolací soud stanovil základní částku úhrady nemajetkové újmy za jeden den vykonání nezákonného trestu odnětí svobody nad 1 500 Kč s odůvodněním, že přihlížel ke společenskému vývoji, konstatoval ztrátu hodnoty peněz v čase (inflaci), tedy s ohledem na okolnosti mimo konkrétně posuzovanou věc. Odvolací soud tak měl postupovat v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 30 Cdo 2357/2010 a 30 Cdo 914/2011, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12.
2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2888/2019, nebo ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2779/2012, případně s rozsudkem 30 Cdo 1433/2020. Druhou otázku formulovala tak, zda je přípustné, aby odvolací soud navýšil úhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání na trojnásobek oproti srovnávanému případu, který se v podstatných znacích shoduje s případem žalobkyně. Žalovaná má za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. Třetí dovolací otázku, která dle žalované nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu výslovně řešena, spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud při odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání zohlednil rovněž kritérium nezákonného vykonání trestu odnětí svobody, i když nemajetková újma způsobená vykonáním nezákonně uloženého trestu byla odškodněna samostatně uplatněným nárokem.
Čtvrtou námitkou žalované je, že odvolací soud dospěl k závěru o extrémní délce trestního řízení, nedošel-li k tomuto závěru soud prvního stupně a odvolací soud v otázce délky řízení nezopakoval dokazování a neprovedl žádné nové důkazy. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1180/14 či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3178/2021, a ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5761/2017. Žalovaná jako pátou otázku uvedla, že odvolací soud navýšil základní částku odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o kritérium významu trestního řízení pro žalobkyni přesto, že žalobkyně samostatně uplatnila a byla odškodněna za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.
Z tohoto důvodu se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014. Poslední šestou dovolací otázku, která doposud v judikatuře dovolacího soudu dle žalované nebyla řešena, žalovaná zformulovala tak, zda může být žalobce odškodněn za ušlý zisk formou peněžní náhrady za nevyčerpanou dovolenou v situaci, kdy byl zároveň odškodněn za ušlý zisk ve formě celého služebního platu za celý kalendářní rok.
20. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalované ze dne 12. 10. 2023 k otázce přípustnosti navýšení denní sazby náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného výkonu trestu odnětí svobody nad částku 1500 Kč uvedla, že odvolací soud správně zvážil všechny okolnosti věci, a to i „vnější vlivy“ jako inflaci, a náhradu v daném případě navýšil. K otázce přípustnosti trojnásobného navýšení náhrady za nezákonné trestní stíhání oproti srovnávanému případu žalobkyně namítla, že zatímco A. V. (srovnávaný případ) byla stíhána celou dobu na svobodě a výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody se vyhnula, žalobkyně byla od první chvíle omezena na svobodě, strávila několik dní v cele předběžného zadržení a po pravomocném rozhodnutí nastoupila k výkonu trestu odnětí svobody, v němž strávila více než půl roku.
Jedná se tedy o případ, který se v podstatných znacích odchyluje od srovnávané věci a žalovaná se mýlí, pokud považuje za podstatné znaky, jimiž se srovnávané případy vykazují, znaky ryze formální, tj. procesní rámec věci. K otázce zahrnutí nezákonného výkonu trestu odnětí svobody do náhrady za nezákonné trestní stíhání žalobkyně ve svém vyjádření konstatovala, že není vyloučeno v rámci jednoho odškodňovaného nároku zohledňovat kritéria či zásahy, které se uplatnily v rámci jiného nároku, nýbrž v rozsudku 30 Cdo 2813/2011 je zdůrazněno, aby soudy vzaly do úvahy při vyměření výše náhrady fakt, že takové kritérium či zásah je uplatněn v rámci samostatně uplatněného nároku.
K otázce odvolacím soudem použitého pojmu „extrémně dlouhé řízení“ žalobkyně uvedla, že se nejedná o otázku právní, nýbrž sémantickou, přičemž nalézací soud délku řízení označil adjektivem „značná“, odvolací soud pak „extrémní“ a ani v zákoně ani v judikatuře není žádné vodítko pro odlišení či zavedení těchto termínů jako termínů právních. Žalobkyně se neztotožňuje ani s navazující námitkou, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem nalézacím odlišně. K otázce přípustnosti navýšení náhrady za nepřiměřenou délku řízení o kritérium významu trestního řízení v případě, kdy se žalobkyni dostane samostatně náhrada za újmu způsobenou trestním stíháním, žalobkyně dodává, že žalovanou zmiňovaný judikát sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 směřuje k případům, v nichž by byl význam řízení pro poškozeného dominujícím faktorem (v judikátu označen jako „vyšší význam“), který by byl určující pro stanovení náhrady za nepřiměřenou délku trestního stíhání a stejně tak by byl určující pro náhradu nemajetkové újmy za (nezákonné) trestní stíhání.
V takovém případě by se přiznané nároky skutečně zdvojovaly, což však nebyl případ žalobkyně, neboť nešlo o určující faktor, nýbrž jeden z faktorů, proto bylo namístě jej vzít do úvahy, jak učinil odvolací soud. Pokud jde o poslední dovolací otázku, a to otázku přípustnosti náhrady za nevyčerpanou dovolenou vedle náhrady platu, žalobkyně namítla nesprávné hodnocení důkazů, neboť nemá povinnost prokazovat, že by dovolenou nečerpala, platí totiž přenesení důkazního břemene na žalovanou, která má povinnost prokázat, že žalobkyně by dovolenou čerpala.
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání obou stran bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalované splňuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání žalobkyně však tyto náležitosti částečně nesplňuje.
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
26. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3).
27. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. nebo jeho části.
28. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).
29. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné na nalus.usoud.cz).
30. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16.
31. Žalobkyně v článku II dovolání pouze parafrázovala obsah § 237 o. s. ř., tedy, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, neboť „v daném případě napadené rozhodnutí, tedy rozsudek odvolacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolacím soudem by měla být právní otázka
posouzena jinak“; dovolatelka má dále za to, že „napadené rozhodnutí závisí i na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a na případ lze vztáhnout i další závažný důvod, že „zcela nebyla daná problematika dovolacím soudem řešena“, když následně na jiném místě dovolání (závěr článku V) předkládá čtyři dovolací námitky. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3491/2021, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I.
ÚS 2967/2014). Dovolání je tak zčásti vadné, a to pokud jde o žalobkyní předložené námitky 1), 2) 3) a 4) uvedené v článku V dovolání (tj. že, odvolací i nalézací soud nevyužily všechny způsoby, jimiž mohly objektivizovat újmu, jež dovolatelce vznikla, pro potřeby jejího vyčíslení; že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s právním závěrem o určení výše náhrady; že nebyla brána do úvahy satisfakční funkce náhrady a nebyla brána do úvahy sankční funkce náhrady), neboť žalobkyně ve vztahu k nim jednoznačně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání.
32. Dovolání žalobkyně je rovněž vadné (§ 241a odst. 2 o. s. ř) v rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně III ve věci samé, co do částky 6 745 292,10 Kč (48 945 292,10 – 42 200 000) s příslušenstvím, neboť žalobkyně ve vztahu k této části nároku nevymezila důvod dovolání ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V tomto rozsahu dovolání tedy nelze projednat.
33. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť podle ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Jakkoliv dovolací soud shledal podané dovolání žalobkyně převážně vadným, příčiny obsahových nedostatků podaného dovolání nelze spatřovat v nedostatečnosti napadeného rozhodnutí, neboť i z podaného dovolání je vyplývá, že důvody napadeného rozhodnutí byly dovolatelce zřejmé.
34. Dovolání není dále přípustné v rozsahu námitky žalobkyně, že odvolací soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16-1, jelikož se nevypořádal s jednotlivými kategoriemi újmy, která žalobkyni nezákonným stíháním vznikla a jež v žalobě tematizovala a náhradu zahrnul pod jedinou kauzu (skutkovou podstatu) zásahu do osobnostní sféry. Žalobkyně namítla, že právě takovým zobecňujícím postupem mohlo dojít ke krácení náhrady s tím, že částka 1 800 000 Kč neodpovídá vzniklé újmě, a že rozhodnutí odvolacího soudu je, z důvodu nerozlišení jednotlivých kategorií (skutkových podstat) zásahu do osobnostních práv, nepřezkoumatelné.
35. K otázce (ne)dostatečnosti individualizace řešeného případu, a to zejména ve vztahu k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně, v důsledku čehož měl odvolací soud dospět k nesprávné výši přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, Nejvyšší soud uvádí, že při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy přihlédl-li k povaze trestní věci, pro kterou byla žalobkyně stíhána, délce trestního stíhání, dopadům do její osobnostní sféry, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech. Soudy nižších stupňů se těmito kritérii důsledně zabývaly, přičemž výslovně zohlednily závažné dopady do osobnostní sféry žalobkyně, tj. zohlednění medializace případu žalobkyně, zásahy do jejího rodinného, partnerského a společenského života, změny vyvolané v chování žalobkyně, zásahy do cti, důstojnosti a pověsti žalobkyně a do sféry jak zdravotní, tak profesní a ekonomické (odst. 48–52 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 25 rozsudku soudu odvolacího).
Brojí-li žalobkyně mj. proti výši takto přiznaného zadostiučinění, pak lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně na základě výše uvedeného není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 598/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2494/2021). Uvedené závěry pak nejsou zpochybněny ani žalobcem označenou judikaturou Ústavního soudu, v souladu s níž je třeba při stanovení výše zadostiučinění zohlednit individuální rozměry každého projednávaného případu odškodnění a nepostupovat toliko mechanicky podle předem daných schémat či tabulek.
36. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16-1, není přiléhavý, neboť v tam uvedené věci šlo o to, že obecné soudy určily výši peněžitého zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání na základě srovnání s věcí, v níž Ústavní soud posléze označil postup soudů za protiústavní, srovnání s dalšími případy pak bylo v podstatě nepřezkoumatelné a nevyplývalo z něj, na základě jakých kritérií a proč byla výše peněžitého zadostiučinění určena. Nešlo tedy o otázku, zda je nutné odlišovat jednotlivé kategorie (skutkové podstaty) zásahu do osobnostních práv, jak jsou založeny v občanském zákoníku. Nadto dovolací soud konstatuje, že právní věta, od níž se měl odvolací soud odchýlit, se v nálezu Ústavního soudu vůbec nevyskytuje.
37. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl, zčásti pro vady, zčásti pro jeho nepřípustnost.
38. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalované.
39. Otázka, zda je možné stanovit základní částku úhrady nemajetkové újmy za jeden den vykonání nezákonného trestu odnětí svobody nad 1 500 Kč s odůvodněním odvolacího soudu, že přihlížel ke společenskému vývoji a inflaci, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaložila, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Pokud žalovaná poukazuje na rozsudky sp. zn. 30 Cdo 914/2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2019 či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012, jsou tyto odkazy nepřiléhavé, neboť při úvaze o formě a výši odškodnění v případech nezákonného omezení osobní svobody, otázka zohlednění či nezohlednění inflace nebo případné přihlédnutí k životní úrovni či společenskému vývoji nebyla v těchto rozhodnutích řešena s tím, že tato rozhodnutí nelze považovat za oporu pro aktuálně řešenou otázku.
Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, v němž je učiněn závěr o nezohledňování inflace, taktéž není přiléhavý, jelikož se vztahuje k finančnímu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení nikoliv k odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody. Pokud odvolací soud při svém rozhodování o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné odnětí svobody přihlédl i ke společenskému vývoji a ztrátě reálné hodnoty peněz v čase, tj. inflaci (neboť od roku 2012 již uplynulo více než 10 let a reálná hodnota peněz za tuto dobu citelně klesla), neodchýlil se svým závěrem od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.
1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, který z judikatury ESLP převzal především základní kritéria, ke kterým je nutno přihlížet při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, a to povahu trestní věci, celkovou délku omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby, a to v důsledku přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ohledně kritéria celkové délky omezení osobní svobody (trvání vazby) vyšel Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí z toho, že časové okolnosti vazby jsou objektivně vyjádřitelným kritériem pro posouzení celkové výše odškodnění, přičemž pro účely odůvodnění výše poskytnutého odškodnění je zjevně vhodné - podobně jako ve většině evropských států – vycházet ze sazby stanovené za jeden den výkonu vazby; judikatura ESLP však neskýtá žádné pevné vodítko a ani referenční rámec co do výše peněžního odškodnění.
Nejvyšší soud proto, vycházeje z úrovně odškodnění jednotlivých evropských států, jakož i ze životní úrovně v České republice, dospěl (v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2357/2010) k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500,- Kč až 1.500,- Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadě neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje.
40. Námitka žalované, že odvolací soud dospěl k závěru o extrémní délce trestního řízení, přestože k tomuto závěru nedošel soud prvního stupně a odvolací soud nezopakoval v otázce délky řízení dokazování, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalovanou tvrzený závěr o povinnosti odvolacího soudu zopakovat dokazování, jestliže má odvolací soud za to, že je možné dovodit jiné právní posouzení skutkového stavu, z předestřené judikatury Ústavního ani Nejvyššího soudu nevyplývá. Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, uvedl, že podle § 213 odst. 2 o. s. ř. platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, tedy nikoli k jinému právnímu posouzení, jak dovolatelka mylně uvádí. Odvolací soud se tak od uvedené judikatury Ústavního soudu ve smyslu tvrzeném dovolatelkou neodchýlil a uvedená námitka není ve smyslu § 237 o. s. ř. způsobilá přípustnost dovolání založit. Nadto dovolací soud podotýká, že soudy obou stupňů vyhodnotily délku posuzovaného řízení jako nepřiměřenou, když vycházely ze shodných skutkových zjištění (délka posuzovaného trestního řízení činila 7 let a 9 měsíců) s tím, že soud prvního stupně ji označil jako nepřiměřenou (bod 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a značnou (bod 51 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud jako extrémní; oba soudy se tudíž nelišily ani v právním závěru o délce trestního řízení.
41. Dovolání žalované je však přípustné pro právní otázku, zda „je přípustné, aby odvolací soud navýšil základní částku odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o kritérium významu trestního řízení pro žalobkyni v případě, že žalobkyně samostatně uplatnila a byla odškodněna za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním“, a dále pro právní otázku, zda „lze při odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání zohlednit rovněž kritérium nezákonného vykonání trestu odnětí svobody poškozenou v případě, že nemajetková újma způsobená vykonáním nezákonně uloženého trestu byla odškodněna samostatně uplatněným nárokem“, a s ní související otázku navýšení odškodnění za nezákonné trestní stíhání na trojnásobek oproti srovnávanému případu, který se v podstatných znacích shoduje s případem žalobkyně s akcentem na odlišující kritérium nezákonně vykonaného trestu odnětí svobody, neboť při jejich řešení se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
42. Dovolání je rovněž podle § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku souběhu náhrady za nevyčerpanou dovolenou vedle náhrady za ušlý služební plat za celý kalendářní rok, neboť se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
43. Dovolání je důvodné.
44. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
45. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.
46. V případech, v nichž se jedná o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, jsou taková kritéria demonstrativně stanovena přímo zákonem, a to v § 31a odst. 3 OdpŠk (zde srov. zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
47. V případě poskytování zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vzetí do vazby (popř. omezení osobní svobody v důsledku výkonu trestu odnětí svobody) byla obecná kritéria vyslovena v judikatuře ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu – zejména srov. rozsudek posledně uvedeného soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. I v těchto případech se při určení výše nemajetkové újmy vychází ze znění § 31a odst. 2 OdpŠk. Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsudku uvedl, že „je toliko na uvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě při zvážení jeho individuálních skutkových okolností stanovil adekvátní výši odškodnění nemajetkové újmy vzniklé protiprávním zadržením a vykonáním vazby.“ Avšak, jak již bylo uvedeno, považoval za nezbytné vyvodit určitá obecná kritéria spočívající v zohlednění povahy trestní věci, celkové délky omezení osobní svobody a následků v osobní sféře poškozené osoby.
48. Je však třeba věnovat zvýšenou pozornost možnému zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě, a to zejména ve spojení s případnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Úkolem soudu proto je, „aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy) má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).
49. Domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného [srov. § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009], neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož.
50. Při uplatňování nároku na přiměřené zadostiučinění za trestní stíhání, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, a za omezení osobní svobody, ke kterému v rámci daného trestního stíhání došlo (typicky vazbou), je třeba následky (jednotlivé újmy) rozlišovat; je-li uplatňován jen nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené omezením osobní svobody, může v sobě obsahovat i požadavek na odškodnění následků v celkové integritě poškozeného (viz R 52/2012). I zde je však třeba pečlivě odlišit jednotlivé újmy a jejich příčiny, aby nedocházelo k duplicitnímu odškodňování téhož.
51. Dovolání žalované je třeba přisvědčit v tom, že pokud jde o stanovení výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, odvolací soud nepostupoval podle dovolacím soudem vyjádřených zásad a dopustil se duplicity v odškodnění téhož, když zohlednil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, jelikož šlo o řízení trestní a základní částku navýšil z tohoto důvodu o 30 %, ačkoliv je toto kritérium promítnuto do závěrů z jiného uplatněného nároku, a to na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání.
52. K dvojímu odškodnění téhož došlo i v případě odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, kdy odvolací soud ztrojnásobil výši zadostiučinění oproti referenčnímu případu s tím, že zvláště zohlednil, že žalobkyně byla nucena nezákonně vykonat 223 dnů trestu odnětí svobody (tj. kritérium nezákonného vykonání trestu odnětí svobody poškozenou), i když nemajetková újma způsobená vykonáním nezákonně uloženého trestu byla odškodněna samostatně uplatněným nárokem.
53. Právní posouzení nároků žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a z titulu nepřiměřené délky řízení a následné stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem je tudíž nesprávně.
54. Pokud jde o otázku souběhu náhrady za nevyčerpanou dovolenou vedle náhrady za ušlý služební plat za celý kalendářní rok, vyšel odvolací soud (s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně) z toho, že ERÚ na základě výkladu § 74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě, dospěl k závěru, že žalobkyni (za období, kdy z důvodu zproštění výkonu služby od 4. 8. 2015 do 17. 1. 2018 pobírala toliko náhradu platu) nevznikl nárok na dovolenou, neboť byla pravomocně odsouzena a zákon se již nezabývá eventuálním následným zrušením odsuzujícího rozsudku.
Odvolací soud následně převzal závěry soudu prvního stupně, že na místo prvotního dlužníka (ERÚ) nastupuje žalovaná jako druhotný dlužník a tento je již příslušný, avšak nikoliv k proplacení náhrady za neuskutečněnou dovolenou, ale jako subjekt příslušný k náhradě škody představující zaniklý nárok na proplacení dovolené žalobkyně u ERÚ. Odvolací soud se však nijak nevypořádal s tím, že podle judikatury správních soudů, konkrétně rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2022, č. j. 9 A 86/2021-42, podle kterého sice zákon o státní službě nijak neupravuje nápravu pro případ, kdy se důvod pro skončení služebního poměru dle § 74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě následně prokáže jako neexistující, je vyvrácen rozhodnutím soudů.
To však nemůže znamenat, že k nápravě takto nastoleného nezákonného stavu nelze přistoupit, a že je nezbytné v nežádoucím stavu setrvat. Podle správního soudu, za situace, kdy pravomocný odsuzující rozsudek ve smyslu § 74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě byl k dovolání Nejvyšším soudem následně zrušen a posléze byla žalobkyně pravomocně zproštěna obžaloby, důvod skončení služebního poměru ze zákona pro pravomocné trestní odsouzení žalobkyně pominul, a tedy již neexistuje zákonný důvod pro skončení služebního poměru dle § 74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě.
Správní soud na základě analogie legis dospěl pro takový případ k obdobnému použití § 75 odst. 1 zákona o státní službě se závěrem, že služební poměr v takovém případě trvá a státní zaměstnanec se zařadí zpět na své služební místo. Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí vychází co do výkladu důsledků posléze zrušeného odsuzujícího rozsudku a následného pravomocného zproštění obžaloby z odlišného výkladu § 74 odst. 1 písm. a) a § 75 zákona o státní službě, než k jakému dospěly správní soudy, a od něhož dovolací soud neshledává důvod se odchýlit, v důsledku čehož je i právní posouzení otázky, zda se žalobkyně mohla úspěšně domáhat ať již čerpání dovolené v rámci obnoveného služebního poměru či její náhrady v souvislosti se skončením služebního poměru vůči primárnímu dlužníkovi, tj. ERÚ, neúplné a tudíž nesprávné, a řešení navazujících otázek je tak předčasné.
55. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.
56. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním a nepřiměřenou délkou řízení, a dále nároku na náhradu za nevyčerpanou dovolenou, ohledně nichž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V rozsahu, v jakém dovolání žalované neshledal dovolací soud přípustným (vyhovující výrok ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonný výkon trestu odnětí svobody), dovolací soud dovolání žalované, stejně jako v celém rozsahu dovolání žalobkyně, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
57. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí nárok žalobkyně na náhradu za nevyčerpanou dovolenou, ve vztahu k němuž se bude primárně zabývat otázkou, zda se žalobkyně domáhala svých práv u ERÚ, případně i u správních soudů, a pokud nikoliv, zda bylo možno důvodně očekávat, že by se svými nároky mohla být úspěšná. Dojde-li odvolací soud k závěru, že se žalobkyně mohla domáhat svých práv u ERÚ, neopomene se rovněž vypořádat s aktuálními závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 3072/22. Současně posoudí i nároky žalované na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání a nepřiměřené délky řízení, a to v kontextu výše uvedených závěrů dovolacího soudu. Ani v této souvislosti neopomene, že srovnávané rozhodnutí, z něhož soudy vycházely při stanovení výše zadostiučinění za trestní stíhání, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23. Poté (po případném doplnění dokazování) znovu rozhodne o podaných odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném tímto kasačním rozhodnutí.
58. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
59. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu