30 Cdo 3491/2021-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobce J. C., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 26/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. 28 Co 142/2021-439, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 21 C 26/2018-409, rozhodl o povinnosti žalované zaslat žalobci písemnou omluvu za jeho nezákonné trestní stíhání, jež bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 7/2014 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 10/2017 (výrok I), a současně s tím vyslovil též povinnost žalované zaplatit žalobci částku 70 000 Kč (výrok II). Ve vztahu ke zbývajícímu žalobnímu požadavku představovanému částkou 430 000 Kč soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok III) a závěrem žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho vady. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Tyto náležitosti však žalobcovo dovolání neobsahuje, neboť v něm žalobce zřetelně nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti tohoto dovolání. V souladu s § 237 o. s. ř. přitom platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce se v úvodu svého dovolání omezil pouze na konstatování, že přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. spočívá dle jeho názoru v tom, že „právní otázka je rozhodována dovolacím soudem rozdílně a rozhodovací praxe nižších soudů se v poslední době turbulentně vyvíjí, což vyvolává potřebu nového sjednocujícího rozhodnutí dovolacího soudu“ (viz bod 4 dovolání). Aniž by žalobce výslovně specifikoval, jakou konkrétní právní otázku má v této souvislost na mysli, v další části svého dovolání podal obecné pojednání o postupech, jež se v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, z níž citoval (konkrétně se jedná o nález ze dne 21.
6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21), prosadí při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, za kterou odpovídá stát a jeho orgány, a které směřují k zohlednění jedinečných skutkových okolností každého individuálního případu. Lze se tedy domnívat, že předmětnou právní otázkou má být otázka stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl. Ve prospěch tohoto závěru ostatně svědčí i další pasáž podaného dovolání, v níž žalobce soudům nižších stupňů vytýká, že právě při rozhodování o odškodnění nemajetkové újmy neprovedly komparaci posuzované věci „s vhodnými podobnými případy“.
V této souvislosti však žalobce zmínil další (dosud neuvedený) důvod přípustnosti dovolání, neboť uvedl, že tyto soudy „nevzaly dostatečně v úvahu relevantní judikaturu vyšších soudů“. O jakou konkrétní judikaturu, od níž se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím takto odchýlit, se jedná, však již neozřejmil.
Obdobný důvod přípustnosti podaného dovolání pak žalobce zmínil i v závěru svého podání, uvedl-li v něm, že též samotná výše náhrady nemajetkové újmy, jež mu byla napadeným rozhodnutím přiznána, je „vzhledem k recentní rozhodovací praxi soudů“ neadekvátní. V této souvislosti pak dovolatel opět citoval z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, a dále též z nálezu téhož soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, pročež se lze domnívat, že napadené rozhodnutí není dle jeho názoru v souladu právě s těmito rozhodnutími.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Navzdory uvedeným požadavkům však žalobce, který v podaném dovolání předně prosazuje názor, že příslušná právní otázka (spočívající, jak již bylo uvedeno, patrně ve stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, taktéž žádá, aby tato otázka byla nadále (vzhledem k turbulentnímu vývoji rozhodovací praxe nižších soudů v poslední době) řešena dovolacím soudem jinak (viz jím dovozovaná potřeba nového sjednocujícího rozhodnutí), aniž však jakkoliv upřesnil, od kterého konkrétního již dříve přijatého řešení se má dovolací soud do budoucna odchýlit.
Při řešení téže právní otázky pak žalobce rovněž dovozuje naplnění kritéria přípustnosti svého dovolání spočívajícího v rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou, a to nejen s jím zmíněnou judikaturou Ústavního soudu, ale též s judikaturou soudu dovolacího, kterou však opět nikterak nespecifikoval (viz jeho výhrady týkající se nevhodné komparace s jinými obdobnými případy). Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí.
Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k řešení téže právní otázky splněno z pohledu judikatury dovolacího soudu vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Zmíněné alternativní vymezení přípustnosti dovolání lze sice připustit v situaci, kdy řešení konkrétní právní otázky přijaté v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu bude na straně jedné shledáno v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, a současně zde bude dán odlišný důvod přípustnosti dovolání z pohledu judikatury soudu dovolacího (tj. buď tatáž otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo již dříve vyřešená otázka by měla být dovolacím soudem nadále posouzena jinak).
Pouze na tuto variantu alternativního vymezení kritérií přípustnosti se však žalobcovo dovolání neomezuje. Namístě je poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění
zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). K doplnění podaného dovolání, které žalobce učinil podáním ze dne 7. 12. 2021, pak dovolací soud nepřihlédl. Důvod tohoto postupu vychází ze znění § 241b odst. 3 o. s. ř., v souladu s nímž dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Ta totiž v žalobcově případě uplynula již dne 4. 10. 2021. Žalobcovo dovolání tedy za popsané situace nelze věcně projednat, neboť trpí
vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené ve zmíněném § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.