30 Cdo 598/2021-104
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci
žalobce P. H., narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Martinem
Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení náhrady
škody ve výši 364 320,80 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod
sp. zn. 11 C 306/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 2. 9. 2020, č. j. 61 Co 136/2020-74, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2020, č. j. 61 Co
136/2020-74, ve výroku I. v části, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Karlových Varech ze dne 24. 4. 2020, č. j. 11 C 306/2019-50, ve výroku I. v
rozsahu, kterým byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci částku 250 000
Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 7. 2019 do
zaplacení, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 4. 2020, č.
j. 11 C 306/2019-50, ve výroku I. v rozsahu, kterým byla žalované uložena
povinnost uhradit žalobci částku 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve
výši 10 % ročně od 16. 7. 2019 do zaplacení, se zrušují včetně souvisejících
výroků o náhradě nákladů řízení a věc se vrací v uvedeném rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání se ve zbývajícím rozsahu odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11
C 306/2019 se žalobce domáhal vůči žalované dle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, v
souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn.
3 T 40/2012 (dále jen „posuzované trestní řízení“), náhrady škody v podobě
vynaložených nákladů obhajoby ve výši 114 320,80 Kč, zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním ve výši 110 000 Kč
a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou
posuzovaného trestního řízení ve výši 140 000 Kč.
2. Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 24. 4. 2020, č. j. 11 C 306/2019-50, rozhodl tak, že uložil žalované
povinnost uhradit žalobci částku ve výši 364 320,80 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 7. 2019 do zaplacení (výrok I.) a dále bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud odvolací
rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem I. potvrzuje v
části, v níž byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci 363 207,60 Kč se
zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 7. 2019 do zaplacení
(výrok I.), dále bylo rozhodnuto tak, že ve výroku I. v části o zaplacení
částky 1 113,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 7. 2019
do zaplacení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že v této části se žaloba
zamítá (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok III.). Doplňujícím usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10.
2020, č. j. 61 Co 136/2020-80, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně
ve výroku II. o nákladech řízení.
4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I.
stupně. Posuzované trestní řízení bylo zahájeno dne 24. 11. 2010 vydáním
usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, obžaloba byla podána dne 27. 2.
2012 a kladla žalobci za vinu, že způsobil České spořitelně, a. s. škodu ve
výši 715 000 Kč, od které měl uvedené finanční prostředky jako jednatel
obchodní společnosti úmyslně podvodně vylákat. Žalobce byl v průběhu
posuzovaného trestního řízení nepravomocně uznán vinným spácháním trestného
činu úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, odvolací soud
rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění
dokazování soudem I. stupně došlo ke změně právní kvalifikace stíhaného jednání
žalobce podle § 250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, neboť
žalobce předmětnou finanční částku poškozené České spořitelně, a. s. zaplatil
již před podáním obžaloby, s tím, že tato změna právní kvalifikace měla vliv i
na délku promlčecí doby trestní odpovědnosti. Usnesením Okresního soudu v
Karlových Varech ze dne 9. 10. 2018, č. j. 3 T 40/2012-3884, bylo trestní
stíhání vůči žalobci zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti žalobce. V průběhu posuzovaného trestního řízení podal žalobce návrh na zastavení
trestního stíhání ze dne 27. 2. 2017 z důvodu promlčení trestní odpovědnosti,
ke kterému nebylo až do vydání usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze
dne 9. 10. 2018, č. j. 3 T 40/2012-3884, kterým došlo k zastavení trestního
stíhání vůči žalobci právě z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, přihlédnuto. 5. Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Odvolací soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, který nevylučuje aplikaci § 12 OdpŠk, nepřipouští ji však v
případě liknavosti nebo svévolného postupu orgánu činného v trestním řízení,
které v případě postupu v posuzovaném trestním řízení odvolací soud shledal. Odvolací soud vycházel z předpokladu, že uvedené ustanovení § 12 OdpŠk je možné
aplikovat v situacích, kdy jsou teprve v průběhu trestního řízení na základě
složitého a dlouhého dokazování objasněny skutkové aspekty páchané trestné
činnosti, jejíž stíhání je na takto zjištěném skutkovém stavu v důsledku pro
obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání nadále nepřípustné, když
promlčecí lhůta je podle nové právní kvalifikace kratší, což podle odvolacího
soudu není posuzovaný případ, kdy důvod změny právní kvalifikace skutku nastal
již před podáním obžaloby a nejednalo se o složitou právní otázku, k jejímuž
vyřešení by bylo třeba provádět dlouhé dokazování; tuto skutečnost žalobce v
trestním řízení namítal mj. v návrhu na zastavení trestního stíhání ze dne 27. 2. 2017. Na základě právě uvedeného odvolací soud potvrdil závěr soudu I. stupně s tím, že právo na náhradu škody a nemajetkové újmy žalobce vzniklé v
důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání vyloučeno není, neboť zahájení
trestního řízení a jeho následné vedení shledal svévolným. Co do hodnocení
délky posuzovaného trestního řízení odvolací soud konstatoval, že žalobce k
prodlevám v posuzovaném trestním řízení nikterak nepřispěl, tyto byly způsobeny
tím, že soudy nejednaly řádně, v řízení bylo vedeno zdlouhavé dokazování,
ačkoli již před podáním obžaloby (v případě žalobce a dalších obviněných) měly
(a mohly) být orgánům činným v trestním řízení známy skutkové okolnosti, na
základě kterých by soud dospěl ke správným právním závěrům. Odvolací soud proto
uzavřel, že shledává rozsudek soudu I. stupně pod výrokem I.
7. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatelka namítá následující:
a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn.
28 Cdo 605/2012, když nevyloučil nárok žalobce na náhradu škody z titulu
nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 12 OdpŠk, přestože trestní stíhání žalobce
bylo zastaveno z důvodu promlčení jeho trestní odpovědnosti, nikoli pro to, že
by se žalobce trestního jednání nedopustil nebo toto jednání nebylo trestným
činem, a výsledek trestního stíhání přitom nedokládá, že se trestně stíhaná
osoba jednání zákonem kvalifikovaného jako trestný čin nedopustila, a žalobce
netrval na pokračování v trestním stíhání dle § 11 odst. 4 tr. řádu;
b) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn.
30 Cdo 1747/2014, když žalobci přiznal zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou mu nezákonným trestním stíháním v peněžní formě, aniž by provedl
srovnání posuzovaného případu s případem jemu podobným za účelem zjištění
adekvátní výše poskytovaného zadostiučinění;
c) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to konkrétně od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen
„Stanovisko“), když zcela rezignoval na odůvodnění výše poskytnutého
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného
trestního řízení, spočívající v určení základní částky přiznané za jednotku
času s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z
hodnocení kritérií obsažených v § 31a písm. b) až e) OdpŠk.
8. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud k tomuto uvádí, že
tento požadavek neodpovídá obsahu samotného dovolání, kdy veškeré námitky
dovolatelky směřují pouze do výroku I. dovoláním napadeného rozhodnutí a
dovolatelka se k požadavku na zrušení výroku II. dovoláním napadeného
rozhodnutí, kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně (ku prospěchu
dovolatelky) ve výroku I. v části o zaplacení částky 1 113,20 Kč spolu s úrokem
z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 7. 2019 do zaplacení, tak, že v této části
byla žaloba zamítnuta, nikterak nevyjadřuje. Dovolací soud proto posoudil
dovolání podle jeho obsahu tak, že dovolatelka požaduje zrušit dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku I. a rozsudek soudu I.
stupně ve výroku I. v části, která nebyla výrokem II. dovoláním napadeného
rozsudku odvolacího soudu změněna. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že i kdyby
se dovoláním dovolatelky proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 2. 9. 2020, č. j. 61 Co 136/2020-74, kterým bylo rozhodnuto ku prospěchu
dovolatelky, zabýval, nebylo by dovolání v této části subjektivně přípustné a
bylo by dovolacím soudem odmítnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
9. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
11. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
12. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od
předestřené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky aplikace § 12 odst. 1
písm. b) OdpŠk na daný případ, a proto uvedená námitka přípustnost dovolání dle
§ 237 o. s. ř. nezakládá.
14. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle § 31a
odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též
přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
15. Dle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk nemá právo na náhradu škody ten, kdo
byl zproštěn obžaloby nebo proti němu bylo trestní stíhání zastaveno jen proto,
že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena
milost anebo že trestný čin byl amnestován.
16. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce, zda OdpŠk přiznává
odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení,
aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, ustálena v
následujícím závěru. Při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) by taková
osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v mnoha případech
vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo
dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním
odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za
předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z
pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání
věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím
rozsudkem (k tomu srov. § 11 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě uvedený
závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne
19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v
kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti
obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného
zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za
předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, resp.
vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na
náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se
zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné
svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak úkolem soudu
rozhodujícího v kompenzačním řízení.
17. Odvolací soud na základě právě uvedeného posuzoval možnou aplikaci §
12 odst. 1 písm. b) OdpŠk na daný případ; dospěl přitom k závěru, že v
posuzovaném trestním řízení došlo k naplnění zmíněné „svévole“ při jeho
zahájení a následném vedení, která naopak aplikaci § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk
a s tím souvisejícího požadavku na vyčerpání prostředku nápravy v podobě
využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak
pravomocného zprošťujícího rozsudku, jako předpokladu k potenciální kompenzaci
za nezákonné trestní stíhání dle OdpŠk, vylučuje. Odvolací soud dospěl k
závěru, že žalobcem tvrzená škoda a nemajetková újma vznikla v důsledku
svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť tu byly podstatné
skutkové okolnosti, které mohly (a měly) být orgánům činným v trestním řízení
známy již před podáním obžaloby, na které nynější žalobce v průběhu vedení
trestního řízení opakovaně upozorňoval a které ve svém důsledku vedly k odlišné
právní kvalifikaci jednání obviněného a ovlivnily běh promlčecí lhůty. V
posuzovaném případě se tak nejednalo o situaci, kdy by teprve v průběhu
trestního řízení na základě složitého a dlouhého dokazování byly objasněny
skutkové aspekty páchané trestné činnosti, které by teprve musely vést k závěru
orgánů činných v trestním řízení, že je třeba posoudit věc podle pro obviněného
příznivější kvalifikace trestného jednání, a tudíž s tím důsledkem, že jeho
trestní stíhání bude nadále nepřípustné, když promlčecí lhůta by byla podle
nové právní kvalifikace kratší, která byla Ústavním soudem shledána naopak za
nikoli svévolný postup orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15). Závěr odvolacího
soudu, dle kterého nelze na daný případ § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk aplikovat a
právo na náhradu škody a nemajetkové újmy vzniklé žalobci v příčinné
souvislosti s trestním stíháním vyloučeno není, proto není s uvedenou
judikaturou dovolacího soudu v rozporu a předmětná námitka přípustnost dovolání
dle § 237 o. s. ř. nezakládá.
18. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. zakládají námitky dovolatelky shora uvedené pod písm. b)
a c), neboť se odvolací soud odchýlil při řešení otázek hmotného nebo
procesního práva od dovolatelkou předestřené judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
21. Dovolací soud v tomto směru neshledal vady řízení, ve kterém bylo
vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, ke kterým by bylo možné přihlédnout.
22. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
23. Dle § 31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle
tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle §
31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou
újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se
nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se
přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě
došlo.
24. Stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především
úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §
31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
25. Při úvahách o přiměřené výši zadostiučinění způsobené v důsledku
zahájení (vedení) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím
rozhodnutím trestního soudu, by měl soud zohlednit zejména povahu trestní věci,
délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry
poškozené osoby, to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k
újmě došlo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn.
30 Cdo 2813/2011). Kromě zohlednění právě uvedených kritérií je však nezbytné,
aby v konečném důsledku výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídala výši
přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích
(poměřováno s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinými slovy, výše
přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových
odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného
v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je možná pouze tehdy, pokud
bude soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017; rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
26. Je přitom primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení
umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru o přiměřenosti žalobcem
požadovaného zadostiučinění; je však i v zájmu žalované, aby předestřela soudu
srovnání s případy svědčícími naopak její námitce o nepřiměřenosti žalobcem
požadované výše zadostiučinění; konečně není vyloučeno, a naopak bylo shledáno
vhodným, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou
mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí
seznámí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30
Cdo 1198/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo
577/2017).
27. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí na odůvodnění
přiměřenosti jím přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
žalobci nezákonným trestním stíháním a s tím související provedení srovnání
posuzovaného případu s případem obdobným tak, aby bylo zřejmé, že jím přiznaná
částka odpovídá výši zadostiučinění přiznávaného v případech, které se v
podstatných znacích s posuzovaným případem shodují (popř. pečlivé zdůvodnění,
proč je přiznána částka odlišná) zcela rezignoval, tím se odchýlil od výše
uvedené judikatury dovolacího soudu a námitka dovolatelky shora uvedená pod
písm. b) je tak důvodnou.
28. Stejně tak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud rozhodl v
rozporu s níže uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu co do odůvodnění
přiměřenosti výše poskytnutého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení, přičemž se jedná o námitku
důvodnou.
29. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
30. Dle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst.
1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení; b)
složitosti řízení; c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a
k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v
řízení; d) postupu orgánů veřejné moci během řízení; e) významu předmětu řízení
pro poškozeného.
31. Je-li učiněn závěr o naplnění předpokladu nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení a nebyl-li vyvrácen vznik nemajetkové újmy poškozeného, je
uplatněný nárok na poskytnutí zadostiučinění z uvedeného titulu důvodný a je
nutno přejít k určení přiměřeného způsobu zadostiučinění. Nejvyšší soud k
tomuto ve Stanovisku uvádí následující: „Nemajetkovou újmu způsobenou
nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1
věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li
konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. ESLP
vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení
znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě
nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č.
64890/01, A. proti Itálii, odst. 93, nebo Kmec, K. K výši zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj,
srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP
jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je
tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace
porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam
předmětu řízení pro poškozeného nepatrný)“. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud
ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015). Nejvyšší soud
však ve Stanovisku zároveň zdůrazňuje, že stanovení výše zadostiučinění musí
odpovídat dovozenému modelu, podle kterého Evropský soud postupuje při výpočtu
přiměřeného zadostiučinění (k tomu srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne
29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii, odst. 78 a 95) a
„odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se
vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či
měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či
odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3
písm. b) až e) zákona“. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že „pro poměry
České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při
určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí 15 000 Kč
až 20 000 Kč za jeden rok řízení“, je však třeba zohlednit také to, že jakékoli
řízení nějakou dobu trvá, proto je nutno první dva roky řízení ohodnotit
částkou o polovinu nižší“.
32. Dovoláním napadené rozhodnutí zcela postrádá výše uvedenou
judikaturou požadované výslovné odůvodnění výpočtu poskytovaného zadostiučinění
za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního
řízení se zohledněním vlivu jednotlivých kritérií na závěrečnou výši
poskytovaného zadostiučinění. Odvolací soud se omezil toliko na potvrzení
závěru soudu I. stupně, který shledal výpočet žalobce jako odpovídající
požadavkům Stanoviska; ani v jednom z rozhodnutí soudu nižších stupňů však
zmiňovaný výpočet žalobce vyčíst nelze. Požadavek na pečlivé zdůvodnění výpočtu
přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
řízení odpovídající předpokladům uvedeným ve Stanovisku přitom nelze považovat
za přílišný formalismus, je opakovaně zdůrazňován i Evropským soudem pro lidská
práva (viz výše). Přesto z dovoláním napadeného rozhodnutí nelze vyčíst toliko
základních bodů, zda byla při výpočtu zohledněna jednotlivá kritéria dle
Stanoviska, jaký byl jejich vliv na konečnou přiznanou částku zadostiučinění,
nadto ani jaká částka byla soudy nižších stupňů shledána částkou základní za
jeden rok trvání posuzovaného trestního řízení. S ohledem na právě uvedené
nezbylo dovolacímu soudu než uzavřít, že se odvolací soud dle právě uvedeného
odchýlil od Stanoviska a námitka dovolatelky je v tomto směru námitkou důvodnou.
33. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu co do potvrzení rozsudku soudu I. stupně ve výroku I. v části, v níž byla
žalované uložena povinnost uhradit žalobci 250 000 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 7. 2019 do zaplacení, za neúplný v právním
posouzení, a tudíž za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod zrušení uvedené části rozsudku odvolacího
soudu platí též pro část rozsudku soudu I. stupně ve výroku I., v níž byla
žalované uložena povinnost uhradit žalobci 250 000 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 7. 2019 do zaplacení, zrušil dovolací soud
dle § 243e odst. 2 o. s. ř. i uvedenou část rozsudku soudu prvního stupně
včetně navazujících výroků o náhradě nákladů řízení a v uvedeném rozsahu vrátil
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu dovolání podle
§ 243 odst. 1 o. s. ř. odmítl.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu