30 Cdo 577/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Tomáše Novosada a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce
plk. Ing. L. K., zastoupeného JUDr. Stanislavou Bednářovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 6 425 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
93/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.
10. 2016, č. j. 69 Co 302/2016-263, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 69 Co
302/2016-263, se zrušuje v rozsahu, ve kterém odvolací soud výrokem I ohledně
částky 675 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 7. 3. 2014
do zaplacení změnil rozsudek soudu prvního stupně, a v rozsahu nákladového
výroku II a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce se domáhal zadostiučinění ve výši 6 425 000 Kč s příslušenstvím
za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nezákonných
rozhodnutí – usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční
kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 10. 8. 2007, ČTS:
OKFK-54/7-2007, ze dne 8. 4. 2008, ČTS: OKFK-120/TČ-2008-28, a ze dne 16. 5.
2008, ČTS: OKFK-131/TČ-2008-28, kterými bylo zahájeno trestní stíhání žalobce
pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona
(později překvalifikováno na trestný čin porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1 trestního zákona) a trestných činů
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a odst. 2
písm. b) trestního zákona. Žalobce byl následně obžaloby zproštěn.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.
4. 2016, č. j. 10 C 93/2014-224, uložil žalované zaplatit žalobci částku 125
000 Kč s příslušným úrokem z prodlení z této částky a též z částky 75 000 Kč
(výrok I), v rozsahu částky 6 300 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok
II) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 12. 10.
2016, č. j. 69 Co 302/2016-263 (dále také jen „napadený rozsudek“), změnil
částečně rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované zaplatit žalobci další
částku 675 000 Kč s příslušenstvím, v rozsahu zamítavého výroku ohledně
zbývající částky 5 625 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a uložil žalované nahradit náklady žalobce vzniklé v řízení
před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně. Ve stručnosti lze shrnout, že trestní stíhání žalobce pro trestné činy
shora vyjmenované, vedené na základě několika usnesení o zahájení trestního
stíhání, trvalo pět let a deset měsíců a skončilo zproštěním obžaloby. Po dobu
probíhajícího trestního stíhání byl žalobce (profesionální voják v hodnosti
plukovníka) dočasně zproštěn výkonu služby a určen do dispozice náčelníka
Generálního štábu AČR. Trestní stíhání vnímal žalobce úkorně, bylo o něm
obšírně referováno celostátními zpravodajskými prostředky, v souvislosti s
trestním stíháním se žalobce dostal do finanční tísně, byl vystaven výčitkám
manželky, vše se negativně dotklo též žalobcovy matky. Takzvané dání (určení)
do dispozice v armádě vede ke krácení platu, odnětí odměn a likvidaci
důstojnické kariéry. Na základě výzvy poskytla žalovaná žalobci dobrovolně na
odškodnění nemajetkové újmy vyvolané trestním stíháním částku 75 000 Kč.
Soud prvního stupně i soud odvolací shodně uzavřely, že trestní stíhání
žalobce bylo nezákonné (vedeno na základě nezákonných usnesení o zahájení
trestního stíhání), neboť byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalobci náleží
vzhledem ke všem zjištěným okolnostem zadostiučinění v penězích podle ust. §
31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud
pak naznal, že soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění žalobci ve výši
125 000 Kč (vedle samotnou žalovanou vyplaceného zadostiučinění v částce 75 000
Kč) neodpovídá závažnosti újmy žalobci způsobené. Za přiměřenou považoval
částku celkem 800 000 Kč (vedle vyplacené částky 75 000 Kč). Zdůraznil, že
trestní stíhání obecně představuje výrazný negativní zásah do všech sfér
života, přičemž v daném případě byla intenzita zásahu do života žalobce zvlášť
závažná. Pracovní, soukromý i společenský život žalobce byl nezákonným trestním
stíháním ovlivněn po dobu pěti let a deseti měsíců, což je nezanedbatelná část
života. Žalobce žil v hluboké nejistotě, jeho život byl vážně narušen, věc byla
výrazně medializována. Trestní stíhání přeťalo žalobcův možný služební postup a
uvrhlo jej do existenčních potíží a nejistoty. Žalobce byl do doby trestního
stíhání pozitivně hodnocen a požíval v armádě respekt. Nezákonné trestní
stíhání zasáhlo rodinné vztahy, žalobce se uzavřel do sebe a i jeho příbuzní
byli konfrontováni se zprávami o probíhajícím trestním stíhání. Odvolací soud
též uvedl, že odmítnutí publikování celého příběhu ze strany žalobce po
zprošťujícím rozhodnutí nemá na výši zadostiučinění vliv. Rovněž je nevýznamné,
že délka trestního řízení byla dle soudu prvního stupně přiměřená, neboť délka
řízení má v případě nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení
trestního stíhání význam toliko z hlediska délky trvání zásahu do osobnostních
složek života poškozené osoby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, a to v rozsahu
jeho výroku I, kterým byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání žalovaná odůvodnila tím, že odvolací soud přiznal žalobci peněžní
zadostiučinění v částce zcela se vymykající výši částek přiznávaných v
obdobných případech, přičemž neprovedl srovnání vyžadované judikaturou
Nejvyššího soudu (stejně tak toto srovnání k podpoře uplatněného nároku
neučinil ani žalobce). Konkrétně odvolací soud takto postupoval v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. Na
základě rozhodnutí soudu prvního stupně se dostalo žalobci celkem částky 200
000 Kč, což odpovídá zadostiučinění ve výši 2 857 Kč za měsíc trestního
stíhání. Na základě napadeného rozsudku se však dostalo žalobci celkem částky
875 000 Kč, tedy průměrně odškodnění ve výši 12 500 Kč za měsíc trestního
stíhání. Jde o částku zcela se vymykající (v násobku) částkám přiznaným jako
zadostiučinění za nedůvodně vedené trestní stíhání v jiných případech, k čemuž
žalovaná označuje několik rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Žalovaná též připomíná (a odkazuje zároveň na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4280/2011, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), že nemajetková újma
založená jinou skutečností než nepřiměřenou délkou řízení musí být prokázána
žalobcem, neboť se nepresumuje.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání požaduje jeho odmítnutí nebo
zamítnutí. Připomíná, že trestní stíhání bylo ukončeno až po sedmdesáti
měsících, na své původní služební zařazení byl jmenován až v dubnu 2014,
rozpadlo se mu manželství, jeho rodina přestala existovat na původním půdorysu,
byl dočasně zproštěn výkonu služby a dán do dispozice, byl společensky i
profesně izolován. Jeho trestní věc byla masivně medializována a bulvarizována,
redaktor měl získat informace od orgánů činných v přípravném řízení. Upozorňuje
mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4280/2011, podle něhož otázka výše zadostiučinění v penězích se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze souhrnně vyřešit pro
všechna trestní řízení, která byla posléze zastavena. Výše zadostiučinění za
trestní řízení, které bylo zastaveno, se vždy váže k jednomu konkrétnímu
případu, a její posouzení je úkolem nalézacích soudů.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz
čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a contrario), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované je přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky hmotného práva (zda bez srovnání požadavku na poskytnutí
zadostiučinění s jinými případy je možno učinit závěr, jaká částka je
přiměřeným zadostiučiněním pro žalobce), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2016, a dále též v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012,
který je v prve uvedeném rozsudku citován.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). Zásadně se uplatní princip zmíněný také žalovanou v dovolání (a
Nejvyšším soudem vyjádřený například též ve shora označeném rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), podle něhož jen sama existence nezákonného
rozhodnutí nepresumuje vznik imateriální újmy u dotčené osoby. Naopak, v řízení
je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i
existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního
práva žalobce a vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s danými
skutečnostmi. V projednávané věci byl tento princip odvolacím soudem plně
respektován, přičemž je shora uvedeno, na základě jakých skutkových zjištění
dospěl odvolací soud k závěru o tom, že žalobci byla předmětným trestním
stíháním ústícím ve zproštění obžaloby způsobena nemajetková újma, již nebylo
možno nahradit jinak než penězi. Ostatně k tomuto závěru dospěla i sama
žalovaná, která poskytla žalobci peněžité zadostiučinění v částce 75 000 Kč. Spornými mezi účastníky řízení tudíž nejsou ani samotná existence nemajetkové
újmy u žalobce ani nutnost její náhrady penězi, avšak jen výše této peněžité
náhrady. Platí dále, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §
31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato
podmínka přitom je v této věci splněna, neboť odvolací soud neprovedl srovnání
vyžadované judikaturou Nejvyššího soudu, jak je dále vysvětleno. Odvolací soud se v napadeném rozsudku přidržel judikatury Nejvyššího
soudu (rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012) potud, že při
svých úvahách o přiměřené výši peněžního zadostiučinění pro žalobce zohlednil
zejména povahu trestní věci, délku trestního stíhání a především dopady
trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Pro správné stanovení dispozice § 31a odst.
2 OdpŠk coby normy s
relativně neurčitou hypotézou je ovšem kromě zohlednění kritérií nyní uvedených
nezbytné, aby (jak je v naposledy zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu také
dovozeno) v konečném důsledku výše soudem přiznaného odškodnění odpovídala výši
přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích
(poměřováno zejména s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno,
výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných
skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění
přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru
možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Bez srovnání požadavku na poskytnutí zadostiučinění s jinými případy
zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo
i jakoukoli jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2016). Jestliže odvolací soud v projednávané věci navýšil peněžité
zadostiučinění přiznané soudem prvního stupně více než pětinásobně, byť soud
prvního stupně jím přiznanou částku (spolu s částkou vyplacenou samotnou
žalovanou) označil za srovnatelnou s jinými obdobnými případy (blíže ovšem
nespecifikovanými), pak jde právě o ten případ, kdy takto nemohl odvolací soud
učinit bez srovnání s jinými skutkově obdobnými případy a tudíž ve svém
výsledku bez přesvědčivého zdůvodnění svého rozhodnutí. Srovnání je pak třeba
provést s jinými případy nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných
práv, a není-li jich, pak i v důsledku porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že
případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Přitom je samozřejmě primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení
umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru, že žalobcem požadované
zadostiučinění je přiměřené, tedy (mimo jiné) též odpovídající zadostiučiněním
poskytnutým v jiných případech. Ovšem nepochybně je též v zájmu žalované, aby
obdobně soudu předestřela srovnání s případy svědčícími naopak její námitce, že
je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené výši (jak bylo dále v naposledy
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu uzavřeno). Není pak jistě vyloučeno a
naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy,
které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním
rozhodnutí seznámí. V této souvislosti apeluje Nejvyšší soud na Ministerstvo spravedlnosti,
které v rámci předběžného projednání, nebo na základě rozhodnutí soudu vyplácí
náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež skončilo zastavením
nebo zproštěním obžaloby, aby zveřejnilo způsobem dostupným soudům, ale i
potenciálním žalobcům a jejich zástupcům, částky, které v minulosti z tohoto
titulu vyplatilo, včetně uvedení kritérií, na jejichž základě byla výše
zadostiučinění stanovena (tj. povaha trestní věci, délka trestního stíhání a
dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby).
Bez tohoto
srovnání jsou požadavky zákona na přiměřenost zadostiučinění, zdůrazněné i ve
výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, jen obtížně realizovatelné. Odvolací soud při posuzování přiměřené výše zadostiučinění nepostupoval
v souladu se shora uvedenými závěry, čímž se zároveň odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu je v napadené
části (výrok I) nesprávný, a proto jej dovolací soud v tomto rozsahu a dále v
navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení zrušil podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle § 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu