30 Cdo 1198/2018-470
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci
žalobce P. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení 324 660 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 10 C 107/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 21 Co 198/2015-358, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 21 Co 198/2015-358,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 C
107/2013-152, uložil žalované uhradit žalobci částku ve výši 10 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I), ve zbývající části, kterou se žalobce domáhal po
žalované zaplacení 314 660 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výrok
II) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, č. j. 21 Co
198/2015-219 („první rozsudek“ odvolacího soudu), bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně změněno ve výroku I tak, že se zamítá žaloba, kterou měla být žalované
uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím, v
zamítavém výroku II byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I).
Druhým výrokem bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
3. Žalobce se žalobou domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu
částku ve výši 324 660 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy za
nezákonné rozhodnutí orgánu státu dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako
„OdpŠk“). Dne 20. 11. 2011 bylo proti němu záznamem o sdělení podezření
zahájeno trestní stíhání pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu
nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Usnesením
Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 95 T 243/2011, bylo trestní
stíhání zastaveno, neboť skutek, pro který byl žalobce stíhán, nebyl trestným
činem a nebyl důvod pro postoupení věci. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci
dne 21. 7. 2012, trestní stíhání žalobce proto trvalo 215 dnů. Žalobce svoji
nemajetkovou újmu vyčíslil jako součin počtu dnů trvání trestního stíhání a
částky 1 500 Kč za každý den. Dále žalobce požadoval částku ve výši 17 280 Kč
jako náhradu nákladů obhajoby. V této částce žalovaná částečně vyhověla a
poskytla žalobci náhradu škody ve výši 15 120 Kč. Ve zbytku žalovaná odmítla
plnit s tím, že jeden úkon právní služby (2 160 Kč za obhajobu při podání
vysvětlení) byl učiněn ještě před zahájením trestního stíhání, tudíž je zde
nedostatek předpokladů odpovědnosti státu (absentuje prvek příčinné
souvislosti).
4. Žalobce byl za shodný skutek, který však měl být spáchán v jiném
časovém období (od 9. 4. 2010 do 27. 5. 2010), trestně stíhán již před
zahájením trestního stíhání, pro které je vedeno toto odškodňovací řízení,
přičemž předchozí (první) trestní stíhání bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem
Městského soudu v Brně, č. j. 2 T 84/2010 – 479, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2012, č. j. 4 To 169/2012 – 506. Toto
trestní řízení bylo předmětem samostatného odškodňovacího řízení, které bylo
vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 2, přičemž rozsudkem jmenovaného soudu ze
dne 21. 3. 2014, č. j. 12 C 34/2013 – 156, ve znění rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. 10. 2014, č. j. 16 Co 373/2014 – 186, bylo žalobci přiznáno
finanční zadostiučinění ve výši 10 000 Kč.
5. První rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 2586/2016 - 332, přičemž právní posouzení
dovolacího soudu spočívalo na následujících závěrech. Ke stěžejní otázce, která
byla dovolacímu soudu předložena, tedy zda za souběžně probíhající trestní
stíhání, která nebyla ukončena odsouzením obžalovaného, náleží pouze jedno
odškodnění či zda se odškodňuje každé řízení zvlášť, Nejvyšší soud konstatoval,
že každé trestní stíhání je individualizovaným procesem, který v sobě zahrnuje
množství procesních úkonů. V daném případě bylo druhé trestní řízení zahájeno i
přes to, že Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí trestních soudů obou instancí v
prvním trestním stíhání (pro shodné jednání jako v druhém trestním stíhání jen
pro dřívější období). Dovolací soud proto dovodil, že byl-li žalobce (v trestní
věci v postavení obžalovaného) stíhán pro skutek obdobné povahy, avšak v jiných
časových souvislostech, není tím vyloučen vznik nemajetkové újmy za každé z
takových řízení.
6. Nejvyšší soud dále odmítl názor odvolacího soudu, že žalobci v době
cca jednoho měsíce po ukončení prvního trestního stíhání do ukončení trestního
řízení druhého, které je v tomto řízení zkoumáno, nemohla vzniknout nemajetková
újma, jelikož mohl důvodně předpokládat, že i druhé trestní stíhání bude
zastaveno. Naopak zdůraznil, že se tato úvaha neopírá v zákonném podkladu a
samotná existence OdpŠk je odrazem předpokladu, že justice je omylná a v
činnosti státních orgánů může docházet k nesprávným a chybným postupům.
Paradoxní je toto posouzení v tomto konkrétním případě, neboť druhé (nyní
zkoumané) trestní stíhání bylo zahájeno i přes rozhodnutí Nejvyššího soudu,
které právní základ prvního trestního stíhání zpochybnilo. Bylo dále
přisvědčeno žalobci v jeho názoru, že s narůstajícím počtem trestních stíhání,
která následně končí jejich zastavením, resp. zproštěním obžaloby, subjektivně
prožívané útrapy narůstají a je úkolem soudu tyto zhodnotit a určit míru
navýšení s ohledem na individuální okolnosti případu, žalobcem tvrzenou a
prokázanou specifickou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s tímto řízením.
7. Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud na základě kritérií uvedených
v rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, který
byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 122/2012,
znovu důsledně posoudí nemajetkovou újmu žalobce vzniklou v souvislosti se
zkoumaným trestním stíháním, zváží působení jednotlivých újem vedle sebe i
jejich vzájemné působení a zhodnotí výsledek v kontextu rozhodnutí o odškodnění
prvního trestního stíhání. Pokud by odvolací soud dospěl k názoru, že
přiměřenou satisfakcí za tvrzenou újmu by mělo být zadostiučinění relutární,
měl zdůvodnit své závěry ve smyslu zásad uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, který byl zveřejněn ve Sbírce
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 67/2016 (dále jen jako „R 67/2016“).
8. V druhém rozhodnutí odvolacího soudu, které je předmětem tohoto
dovolacího řízení, dospěl odvolací soud k těmto právním závěrům. Městský soud
komparoval první odškodňovací řízení (viz odstavec 4 tohoto rozhodnutí) s
újmou, jejíhož odškodnění se žalobce domáhá v tomto řízení, opětovně zvážil
formu odškodnění, neboť odpovědnostní titul je dán, a zhodnotil, že druhé
trestní stíhání nemělo být zahájeno, což mohlo být důvodem opětovného vzniku
nemajetkové újmy žalobce, vyvoláním nového stresu, byť nikoli podkladem pro
násobení vzniklé nemajetkové újmy. Následně uvedl, že: „nelze přehlédnout, že
první trestní stíhání bylo zahájeno 5. 5. 2010 a ukončeno dne 22. 5. 2012,
přičemž druhé trestní stíhání bylo zahájeno dne 20. 12. 2011 a ukončeno dne 28.
6. 2012 (právní moc 21. 7. 2012), když žalobce musel výsledek druhého trestního
stíhání (zastavení), s ohledem na výsledek prvního trestního, nepochybně
očekávat.“ Odvolací soud proto uzavřel, že jako přiléhavější formu odškodnění
považuje konstataci porušení práva, a to i za situace, kdy příslušný úřad sám
porušení práva poškozeného konstatoval již ve vyjádření k žalobě ze dne 10. 7.
2013 formou: „že jako adekvátní kompenzace žalobcem tvrzené imateriální újmy se
jeví konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, ve spojení se zastavením
trestního stíhání.“ Odvolací soud takovou „formulaci konstatování porušení
práva příslušným úřadem nepovažoval s ohledem na všechny okolnosti případu za
adekvátní satisfakci za utrpěnou újmu, kterou žalobce pociťoval“ (s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). Nárok
žalobce na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu v částce 2
160 Kč neshledal soud v příčinné souvislosti s posuzovaným trestním stíháním,
neboť k úkonu obhajoby došlo před zahájením trestního stíhání. O nákladech
řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 2 a 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.,
neboť byl žalobce procesně úspěšný, co se týče jeho nároku na přiznání
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, avšak neúspěšný v druhém nároku na
zaplacení majetkové škody.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, které nebyly v judikatuře dovolacího soudu
doposud řešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení. S ohledem na níže uvedené žalobce
navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
10. Žalobce napadá rozhodnutí odvolacího soudu v následujících sedmi
okruzích:
a. jako neřešenou v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu
předkládá žalobce otázku, zda srovnání odškodňovaného případu s jinými případy
vykazujícímu obdobné skutkové okolnosti lze provádět tak, že si soud sám vybere
jeden podobný případ, který je mu znám z úřední činnosti, a podle tohoto
jednoho případu určí výši odškodnění, anebo zda je soud povinen projednávaný
případ srovnávat se všemi případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti,
které jsou soudu známy, a to známy zejména z úřední činnosti za určité období
(například posledních 5 let), tedy zda soud při srovnání odpovídající výše
odškodnění má vycházet z toho, jaké odškodnění bývá obvykle (průměrně)
přiznáváno anebo zda si může sám, na základě libovůle, vybrat jeden z mnoha
obdobných případů. Žalobce uvádí, že soud prvního stupně a následně i odvolací soud stanovily
odškodnění posuzovaného trestního stíhání tak, že provedly porovnání s jiným
řízením, a to odškodňovacím řízením, které žalobce inicioval po prvním trestním
stíhání (viz odst. 4 tohoto rozhodnutí). Toto porovnání vedlo soud prvního
stupně k přiznání relutární satisfakce ve shodné výši jako v prvním řízení,
shodná komparace pak vedla odvolací soud k závěru o adekvátním odškodnění ve
formě konstatace porušení práva. Žalobce tento postup napadá, neboť soudy při
srovnání „vycházely pouze z jednoho jediného případu, který si z mnoha dalších
obdobných případů samy, bez přezkoumatelných kritérií, vybraly.“ Takové
rozhodnutí je proto nutno považovat za nesprávné a odporující zákonu. b. za neřešenou považuje žalobce taktéž otázku, zda nepřiměřenou délkou
občanskoprávního řízení poškozenému účastníkovi běžně vzniká závažnější
nemajetková újma než neoprávněně stíhané osobě za stejně dlouhou dobu
neoprávněného trestního stíhání. Zde žalobce tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od prvního kasačního rozhodnutí
Nejvyššího soudu v této věci, neboť neprovedl srovnání s jinými obdobnými
případy náhrad nemajetkové újmy, např. z titulu nepřiměřené délky řízení. Rozdíl mezi déletrvajícím občanskoprávním řízením a neoprávněným trestním
stíháním je dle názoru žalobce tak velký, že by odškodnění trestního stíhání,
které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, mělo být několikanásobně vyšší než v
případech civilního řízení. Z toho důvodu má žalobce za to, že mu bylo přiznáno
nepřiměřeně nízké zadostiučinění. c. odvolací soud se měl dle žalobce odchýlit od předešlého rozhodnutí
Nejvyššího soudu v této věci (specifikované v odst. 5 tohoto rozhodnutí) v
otázce, zda osobě, která je opakovaně trestně stíhána pro skutek, který již byl
jednou v trestním řízení označen za jednání beztrestné, vzniká nižší
nemajetková újma, než kdyby tato osoba byla pro takový skutek stíhána poprvé. Žalobce namítá, že mu neměla být přiznána jiná, resp.
nižší forma
zadostiučinění a upozornil, že odvolací soud v rozporu s prvním kasačním
rozhodnutím v této věci uvedl, že „žalobce musel výsledek druhého trestního
stíhání s ohledem na výsledek prvního trestního stíhání, očekávat.“ Odvolací
soud tak nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, kterým je dle §
243g o. s. ř. vázán. K tomu dodává, že pociťoval v posuzovaném trestním řízení
o to větší imateriální újmu, neboť ani v prvním, ani v druhém trestním stíhání
nebyla ze strany orgánů činných v trestním řízení, včetně trestních soudů
respektována judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu ohledně nedostatku
trestnosti žalobcova jednání. d. odvolací soud se měl odchýlit od téhož rozhodnutí v právním posouzení
otázky, zda s narůstajícím počtem trestních stíhání, která následně končí
jejich zastavením, resp. zproštěním obžaloby, subjektivně prožívané útrapy
narůstají či nikoli. Žalobce uvádí, že takové posouzení odvolací soud neučinil,
čímž nedodržel závazný právní názor dovolacího soudu. e. žalobce tvrdí, že se odvolací odchýlil od judikatury Ústavního soudu
(nález se dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09) v posouzení otázky, zda
postup orgánů činných v trestním řízení, které zcela vědomě nerespektovaly
stávající judikaturu a v rozporu se stávající judikaturou vědomě zahájily
trestní stíhání určité osoby, představuje úskočný výkon veřejné moci a zda v
takovém případě náleží poškozenému vyšší zadostiučinění. f. žalobce dále předkládá otázku, která doposud neměla být řešena v
judikatuře Nejvyššího soudu, a to, zda stát odpovídá za škodu způsobenou v
důsledku toho, že policejní orgán předvolal poškozeného – jako podezřelého ze
spáchání trestného činu – k podání vysvětlení i přesto, že si měl být policejní
orgán vědom, že skutek, kvůli kterému bylo podáno trestní oznámení, není
trestným činem, což vyplývá z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Žalobce
se domáhá uhrazení částky ve výši 2 160 Kč jako škody, která mu vznikla v
podobě nákladů nutných ke své obhajobě při úkonu podání vysvětlení před
zahájením trestního stíhání, přičemž postup orgánů činných v trestním řízení
považuje žalobce za nesprávný ve smyslu § 13 OdpŠk. g. odvolací soud se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, při posouzení určení poměru úspěchu a
neúspěchu účastníka v řízení, kdy by měl soud vycházet ze vzájemného poměru
tarifních hodnot uplatněných nároků dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb, advokátní tarif (dále jen jako „AT“). Odvolací soud však vyšel ze
skutečnosti, že žalobce uspěl a zároveň neuspěl v jednom ze svých nároků.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dle § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 o. s. ř. je odvolací soud
vázán právním názorem soudu dovolacího.
17. Dovolání není přípustné pro otázku shora uvedenou pod písmenem b),
neboť na předestřené problematice napadené rozhodnutí nezávisí (§ 237 o. s.
ř.), neboť se jí odvolací soud nezabýval. Pro úplnost však dovolací soud
doplňuje, že tato otázka byla podrobně řešena v jiném žalobcově řízení, a to v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, či již
vícekrát zmiňovanému rozhodnutí R 67/2016.
18. Dovolání není objektivně přípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. v otázce pod bodem f), neboť se jedná o nárok ve výši 2 160 Kč, tedy nižší
než 50 000 Kč.
19. Dovolání splňuje předpoklady přípustnosti pro ostatní žalobcem
předestřené okruhy, jelikož v případě otázky a) se jedná rozvedení problematiky
řešené v R 67/2016 a tato nebyla v žalobcem předestřeném rozsahu doposud
judikatorně vyřešena. V okruzích c-e) se pak odvolací soud odchýlil od
předešlého rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, tedy odvolací soud
nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, a v bodě g) se odvolací
soud taktéž odklonil od judikatury Nejvyššího soudu v otázce poměřování úspěchu
a neúspěchu účastníků v řízení pro účely ne/přiznání práva na náhradu nákladů
řízení.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
22. Úvodem je nutné konstatovat, že odvolací soud nedodržel požadavky §
243g ve spojení s § 226 o. s. ř. ve smyslu vázanosti odvolacího soudu právními
závěry soudu dovolacího. Jak je shrnuto v odst. 5 – 7 tohoto rozhodnutí,
dovolací soud odmítl předchozí závěr odvolacího soudu o tom, že s ohledem na
výsledek prvního trestního stíhání, mohl žalobce pro něho pozitivní výsledek
druhého trestního stíhání očekávat, což odvolací soud následně promítl do svého
posouzení otázky přiměřené formy a výše žalobci přiznaného odškodnění. Odvolací
soud však tento svůj závěr zopakoval i v dovoláním napadeném rozhodnutí
(poslední 2 řádky strany 3 napadeného rozhodnutí). Dále pak v odůvodnění
přezkoumávaného rozhodnutí nelze shledat posouzení nároku žalobce ve světle
kritérií R 122/2012, což bylo dovolacím soudem soudu odvolacímu výslovně
uloženo. Shodně se pak odvolací soud nezabýval, resp. pominul právní závěry
dovolacího soudu, které byly promítnuty i do právní věty, o vzájemném vztahu
případných újem plynoucích z paralelně probíhajících trestních stíhání.
23. Taktéž žalobcova námitka, že odvolací soud nezkoumal postup orgánů
činných v trestním řízení (odst. 10 bod e) odůvodnění tohoto rozhodnutí), je
oprávněná. Odvolací soud se tomuto posouzení měl věnovat z důvodu pokynu
obsaženého v závažném právním názoru prvního kasačního rozhodnutí Nejvyššího
soudu v této věci, tedy aby zvážil nemajetkovou újmu ve smyslu kritérií
uvedených v R 122/2012, které ukládá zohlednit okolnosti vydání usnesení o
zahájení trestního stíhání v bodě 3 („následky způsobené trestním řízení v
osobnostní sféře poškozené osoby“). Odkazuje-li žalobce na nález Ústavního
soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, je vhodné upozornit, že
citované rozhodnutí není k projednávané věci přiléhavé, neboť se jednalo o
skutkově odlišnou situaci (vazební stíhání). Nicméně i toto rozhodnutí
připouští při splnění určitých podmínek poskytnutí morálního zadostiučinění v
případech trestního stíhání.
24. Úvaha odvolacího soudu o nedostatečnosti formy konstatování porušení
práva ze strany žalované (první odstavec na straně 4 odůvodnění napadeného
rozhodnutí) není na místě, neboť návrh žalované „že jako adekvátní kompenzace
se jeví konstatování porušení práva“ bylo pouze procesním návrhem žalované v
rámci probíhajícího řízení a nelze jej považovat za konstataci porušení práva
ve smyslu § 31a OdpŠk, natož odvolacím soudem citované judikatury.
25. Žalobce napadá rozhodnutí odvolacího soudu taktéž v části, kde
odvolací soud přirovnával posuzované trestní řízení s prvním trestním stíháním
a odškodněním, kterého se žalobci za první trestní stíhání dostalo. Je
namítáno, že si soud sám (fakticky na základě libovůle) vybral jeden podobný
případ (odškodňovací řízení o prvním trestním stíhání žalobce), který je mu z
úřední činnosti znám, a podle tohoto případu určil odškodnění. Žalobce
kritizuje tuto metodu, neboť soud vycházel pouze z jediného podobného případu
(odškodnění, kterého se žalobci dostalo za první trestní stíhání), jenž si sám
z mnoha dalších obdobných vybral, bez přezkoumatelných kritérií. Upozorňuje na
databázi Evropského soudu pro lidská práva, který běžně ve svých rozhodnutích
odkazuje na několik skutkově obdobných věcí, přičemž rozhodnutí, na která je
poukazováno, jsou volně dostupná na internetu.
26. Jak Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí, stanovení
formy a/nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při
přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené
s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou
částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
27. Shora citované R 67/2016 je mimo jiné vystavěno na již předchozí
judikaturou zmíněných tezích, že při stanovování přiměřeného zadostiučinění
(formy i výše), by tato satisfakce měla odpovídat individuálním okolnostem
případu, ale zároveň i výši přiznaného zadostiučinění v jiných případech, jež
se s projednávanou věcí shodují v podstatných znacích. „Významnější odchylka je
možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt
takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí,
je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z
titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou
délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo
ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany
osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v
pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné
společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým
způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného
zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve
srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu“. Jestliže
nebude možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je
třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat
ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako
spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).“
28. Nejvyšší soud ale v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že „je primárně
na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání s jinými případy odškodňování
nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak
i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí
soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude
možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv
jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění
bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Byť
požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně
tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela
srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích
vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce.“
29. Soud v roli arbitra by měl argumentaci účastníků řízení posoudit,
avšak v souladu s výše uvedeným, je i neopomenutelnou rolí soudu, aby své
úvahy, zejména v případech, kdy právní vypořádání vztahů vyplývá ze zákona a
soud tak není vázán žalobním petitem (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), což je právě
projednávaná problematika, své úvahy pečlivě osvětlil a zdůvodnil své závěry (§
157 odst. 2) tak, aby byla vyloučena libovůle a závěry soudu byly
přezkoumatelné.
30. Soudce je ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán zákonem a
mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit
soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou pak vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu
závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro soud. Nejvyšší soud vydává
sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, jejímž cílem je publikace zásadních
rozhodnutí a sjednocení judikatury nižších soudů a výkladu právních norem (§ 24
ve spojení s § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Dle §
159a odst. 2 platí, že „výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve
věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i
pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání
nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v
jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než
účastníky řízení.“ Jedním ze způsobů založení přípustnosti dovolání dle § 237
o. s. ř. je i odchýlení se od judikatury dovolacího soudu, resp. soudu
ústavního. S účinností nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.)
přibyla v § 13 do té doby judikaturou a právní teorií dovozovaná zásada
důvodného očekávání, tedy že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně
očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ,
který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v
podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se
domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
31. Nejvyšší soud považuje za kontraproduktivní a ústavně nekonformní,
aby ve své judikatuře vytvářel nová procesní pravidla a jakákoli kvantitativní
omezení (či příkazy), která by zasahovala do nezávislého a individuálního
posouzení každého případu, jak ve svých důsledcích žádá žalobce. Na druhou
stranu je nutné zdůraznit princip právní jistoty a legitimního očekávání
určitého rozhodnutí a to zejména ve vztahu k typově podobným případům z
hlediska hmotného práva. Absence zákonného vyjádření závaznosti již vydaných
rozhodnutí pro obdobné případy nutně odpovídá neprecedenčnímu významu
judikatury v právním řádu, ale právě ustanovení § 13 občanského zákoníku vnáší
výrazný podnět k jejímu posílení v soudních řízeních.
32. Řízení o nároku dle OdpŠk je řízením sporným a klade tedy v první
řadě nároky na účastníky řízení, aby legitimnost svého procesního postupu
vysvětlili, tedy je v zájmu samotného účastníka, aby své úkony doprovodil
odkazem na rozhodnutí v obdobných věcech. Zajisté však nelze s deficitem
takového poukazu spojovat procesní důsledek nesplnění procesní povinnosti, či
dokonce neunesení břemene tvrzení, neboť stále platí zásada, že soud zná právo
a jeho výklad (judikaturu), takové znalosti podřazuje vytýčení rozhodných
skutečností a dbá na to, aby v řízení aktivní účastník pro neznalost práva
neutrpěl újmu (§ 5 a 6 o. s. ř.). Řízení o nároku dle OdpŠk je jedno z typových
řízení, kde v úvahu připadá možnost smírného řešení dle § 99 o. s. ř., přičemž
o takové řešení by měl soud usilovat. Dle citovaného ustanovení soud (mimo
jiné) s účastníky věc probere, upozorní na právní úpravu a na stanoviska
Nejvyššího soudu a rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek. Zde je prostor pro seznámení účastníků i s rozhodovací praxí soudu
v obdobných věcech.
33. Pokud shrneme shora uvedené, je tedy primárně na žalobci, aby
uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru, že
žalobou požadované zadostiučinění je přiměřené, tedy (mimo jiné) též
odpovídající zadostiučiněním poskytnutým v jiných případech. Ovšem nepochybně
je též v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy
svědčícími naopak její námitce, že je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené
výši. Není pak jistě vyloučeno, a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání
také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž
účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Již v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud
apeloval na žalovanou, aby zveřejnila způsobem dostupným soudům, ale i
potenciálním žalobcům a jejich zástupcům, částky, které v minulosti vyplatila
ve věcech odškodnění trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením,
včetně uvedení kritérií, na jejichž základě byla výše zadostiučinění stanovena,
neboť bez tohoto srovnání jsou požadavky zákona na přiměřenost zadostiučinění,
zdůrazněné i ve výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, jen obtížně
realizovatelné.
34. V podmínkách projednávané věci lze konstatovat, že porovnání s
odškodňovacím řízením za první trestní stíhání bylo na místě už jenom s ohledem
na závěry předešlého rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jelikož však odvolací soud
neprovedl posouzení věci ve světle kritérií R 122/2012 (viz odst. 22 tohoto
rozhodnutí), nemohl své úvahy a závěry o přiměřeném zadostiučinění zdůvodnit i
komparací s jinými rozhodnutími v obdobných věcech. Právní posouzení odvolacího
soudu v této otázce proto bylo neúplné, proto nesprávné.
35. Je taktéž oprávněná námitka žalobce v bodu g), jelikož odvolací soud
posoudil otázku úspěchu v řízení rozporně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 68/2018. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud
konstatoval, že při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle
nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok
(nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je zpravidla třeba
vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se
stanoví podle § 8 a násl. AT. Z tohoto důvodu je právní posouzení ve výroku II
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné.
V. Závěr
39. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. V rámci
nového projednání odvolací soud provede nové právní posouzení nároku žalobce v
kontextu závazných právních názorů uvedených jak v tomto rozhodnutí, tak i
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016.
40. Při posouzení formy a výše spravedlivého zadostiučinění zejména
neopomene přihlédnout k podstatným společným a rozdílným znakům projednávané
věci s jinými případy peněžitého zadostiučinění nemajetkových újem (přičemž
může využít databáze zveřejněné Ministerstvem spravedlnosti na webové stránce:
https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiu
cineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim) a v odůvodnění svého nového
rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly
do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané
zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným v jiných
případech nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání
(popřípadě i újmy z jiného právního důvodu). K tomu Nejvyšší soud dodává, že se
souběžně probíhajícími trestními stíháními žalobce zabýval taktéž v rozsudku ze
dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015, kde zejména právní úvahy obsažené v
odst. 26 – 28 citovaného rozhodnutí mohou být ve svých základech aplikovatelné
i na projednávanou věc.
41. Pokud odvolací soud dospěje k závěru, že pro právní posouzení
absentují důležitá tvrzení, případně důkazy, vyzve účastníka/účastníky k jejich
doplnění dle § 118a o. s. ř.
42. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu