30 Cdo 3604/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce Ing. P. Ch., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem
v Olomouci, Horní Lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 235 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
210/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
3. 2014, č. j. 55 Co 15/2014-55, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2013, č. j. 55 Co 15/2014-55, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2013, č. j. 23 C
210/2012-43, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, č. j. 23 C 210/2012-43,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání, jakož i za
nemajetkovou újmu způsobenou jeho nepřiměřenou délkou. Odvolací soud v záhlaví
uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 11. 4. 2005
bylo usnesením Policie ČR, SKPV OHK Jihočeského kraje, sp. zn. ČTS: PJC-82/TČ-
HK-2004, zahájeno trestní stíhání dovolatele pro podezření ze spáchání
trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon (dále jen tr. z.), jenž měl spáchat ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. Citované usnesení bylo žalobci doručeno dne 27. 4. 2005. Dne 4. 7. 2007 byla na žalobce (a další tři spoluobviněné) podána obžaloba u Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, u nějž byla věc vedena pod sp. zn. 18 T 4/2007 (dále jen „posuzované řízení“). Soud prvního stupně podrobně
popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 16. 9. 2011,
sp. zn. 18 T 4/2007. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 1. 2012. Řízení
tudíž trvalo 6 let a 9 měsíců. V otázce posouzení přiměřenosti délky řízení soud prvního stupně dospěl k
závěru, že řízení nepřiměřeně dlouhým nebylo. K tomuto závěru dospěl
zhodnocením kritéria postupu soudu, a to s ohledem na sled vydaných rozhodnutí
a na okolnost, že úkony orgánů činných v trestním řízení (vč. soudu) byly
činěny plynule. Posuzované řízení nebylo zatíženo žádnými bezdůvodnými
prodlevami či průtahy. Dále se soud zabýval složitostí posuzovaného řízení. Uvedl, že v řízení probíhalo rozsáhlé dokazování. Soud se neztotožnil s názorem
žalobce, že délka řízení by měla být poměřována délkou hypotetického řízení
vedeného vůči žalobci samostatně. Řízení bylo v souladu s § 20 odst. 1 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen „t. ř.“)
vedeno jako společné, takto je třeba jej z hlediska přiměřenosti délky
hodnotit. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí ani žalobou
požadovaný nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené zahájením a vedením
trestního stíhání. Uvedl, že na rozdíl od újmy způsobené nepřiměřenou délkou
řízení v případě újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání zde není
dána vyvratitelná domněnka vzniku újmy. Újma tak v tomto případě musí být
prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by
byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat
netřeba. Soud zohlednil okolnosti, že žalobce nebyl v průběhu trestního stíhání
omezen na osobní svobodě a trestnímu stíhání se nedostalo žádné publicity,
tudíž dospěl k závěru, že v případě žalobce nelze vznik újmy považovat za
notorietu. Dále uzavřel, že žalobci určitá újma ztotožnitelná již se zcela
pochopitelnými subjektivními pocity frustrace a beznaděje vzniknout mohla.
Tuto
újmu, záležející v subjektivním vnímání jistě nikoliv příznivé životní situace,
však nelze ztotožnit s odškodnitelnou nemajetkovou újmou představovanou na
podkladě dokazování zjištěným objektivním zásahem do osobnostních práv trestně
stíhané osoby. Ke vzniku takové újmy však nedošlo. Žalobce nebyl omezen na
osobní svobodě, trestnímu stíhání se nedostalo žádné negativní mediální
publicity, nevyvolalo zásadně dehonestující negativní ohlas v jeho okolí,
žalobcovy pracovní aktivity byly ohroženy toliko potenciálně, stejně tak byla
pouze potenciálně ohrožena žalobcova čest, reputace a dobrá pověst. O závěru,
že žalobci nemajetková újma nevznikla, svědčí i to, že žalobci jako zcela
bezúhonné osobě hrozil nepodmíněný trest s ohledem na trestní sazbu jen
naprosto teoreticky. Nad rámec rozhodnutí soud konstatoval, že i kdyby dospěl k
závěru o vzniku nemajetkové újmy trestním stíháním, intenzita takto připuštěné
újmy by neodůvodňovala přiznání satisfakce v penězích. Dostatečnou formou
satisfakce by soud shledal konstatování porušení práva. Městský soud v Praze jako soud odvolací vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, na něž v rozhodnutí
odkázal. Zdůraznil složitost posuzovaného řízení zejména s ohledem na složitost
dokazování a na okolnost, že případ žalobce byl posuzován v kontextu s jednáním
více obžalovaných. Dále zohlednil, že ke zproštění obžaloby došlo postupem dle
§ 226 písm. b) t. ř., dle nějž soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na
základě důkazů předložených k hlavnímu líčení státním zástupcem a případně
doplněných soudem dospěje k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není
trestným činem. Posouzení jednání žalobce bylo tudíž z hlediska hmotného práva
obtížným. Dále zdůraznil okolnost, že posuzované řízení bylo plynulé a nebyly v
něm zjištěny žádné delší průtahy. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí
nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá:
a) Při rozhodování o tom, zda bylo řízení nepřiměřeně dlouhé, není rozhodující
otázka plynulosti či existence průtahů ve věci, nýbrž posouzení celkové délky
řízení jako takové. Dále poukazuje na to, že délka řízení výrazně přesáhla
hranici trestní sazby, přičemž on sám se na délce řízení nijak nepodílel.
b) Pokud jde o odškodnění za nezákonné rozhodnutí, i přes existenci
zprošťujícího rozsudku nebylo dosud u dovolatele ani konstatováno porušení
práva, tj. nebyla mu poskytnuta dosud naprosto žádná satisfakce. Prvostupňový
soud, ani soud odvolací nepřistoupili ke konstatování porušení práva a uváděly,
že k porušení práva nedošlo. Takový postup je dle dovolatele v rozporu s
dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, a to konkrétně s rozhodnutím ze dne 4.
9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012, z nějž plyne, že výrok trestního rozsudku o
zproštění obžaloby není konstatací porušení práva.
Dovolatel dále poukazuje na vadu řízení. Odvolací soud se v napadeném rozsudku
nijak nevypořádal s argumentací dovolatele, že posuzované řízení bylo rovněž
zatíženo průtahy. Dovolatel poukazuje na průtah v době od 27. 11. 2009 (den
vyhlášení odsuzujícího rozsudku) do 6. 8. 2010 (den písemného vyhotovení
rozsudku). Lhůta dle § 129 odst. 2 písm. b) byla prodloužena na základě
žádosti, a to z důvodu vyřizování další agendy. Dále poukazuje na průtah při
vyžadování spisu k odsouzení L. B.
Dovolatel doplnil dovolání podáním ze dne 14. 7. 2014, v němž pro posouzení
otázky přiměřenosti délky řízení poukázal na obvyklou praxi trestních soudů, na
jejímž základě by bylo možné důvodně očekávat, že pokud by byl po řízení
trvajícím 6 let a 9 měsíců ukládán trest, byl by v odůvodnění odsuzujícího
rozsudku akcentován problém délky řízení tak, že s ohledem na ni by se buď
podmíněný trest odnětí svobody neukládal vůbec, nebo by byla jeho délka
zkrácena.
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil,
a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Otázkou posuzování přiměřenosti délky řízení se Nejvyšší soud ve své judikatuře
již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012,
uvedl: „[N]a závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o
případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela.“
V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, dále uvedl: „Bylo na
odvolacím soudu, aby při stanovení výše zadostiučinění zohlednil všechna
kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk, a to nejen v neprospěch žalobce (složitost věci),
ale i v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci).“ Komplexně se Nejvyšší soud
problematikou posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení zabýval ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž mimo jiné při posuzování kritéria významu řízení pro
poškozeného uvedl: „Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým
objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je
možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy)
případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu,
jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li
omezena osobní svoboda účastníka),…“
K posuzování nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním se Nejvyšší
soud vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl:
„Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které
neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2
zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která
není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či
výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky
trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry
poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s
obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj.
její přiznání je nad rámec
konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska
obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“
V posledně uvedeném rozsudku se Nejvyšší soud rovněž zabýval otázkou případného
zdvojení uplatňovaného nároku, uvedl: „Je však třeba věnovat zvýšenou pozornost
možnému zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě,
a to zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Úkolem
soudu proto je, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil,
mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této
újmy), má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či
zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Zatímco
nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě
ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto
stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil
žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti
(integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého,
rodinného, popřípadě i jiného života (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011). Domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu
trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením a z
titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není
u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu
předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), neboť tato
skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již
dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání,
u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno
kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní
stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba
tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného
zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu
odškodnění téhož.“
Jelikož odvolací soud se v napadeném rozsudku od výše uvedených závěru
odchýlil, shledal dovolací soud dovolání přípustným a rovněž důvodným. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení
z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud v napadeném
rozsudku odkázal, plyne, že se soudy při posuzování přiměřenosti délky řízení
zabývaly pouze kritériem postupu orgánu veřejné moci a kritériem složitosti
řízení. Zcela však opomněly zohlednit rovněž kritérium jednání poškozeného a
zvláště kritérium významu řízení pro poškozeného, jemuž dle judikatury
Nejvyššího soudu je nutné věnovat obzvláště velkou pozornost.
V dané věci je
významné, že posuzované řízení bylo řízením trestním, u nějž se předpokládá
zvýšený význam řízení pro poškozeného. Jelikož dovolatel uplatnil nárok na
náhradu újmy způsobené trestním stíháním samostatně, pak sice v tomto případě
není důvodné vycházet z domněnky zvýšeného významu řízení pro poškozeného, což
ovšem neznamená, že lze toto kritérium zcela opomenout. Nadto Nejvyšší soud k výše uvedenému závěru dospěl s ohledem na nebezpečí
případného dvojího odškodnění téhož, neboť při posuzování nároku na náhradu
újmy způsobené trestním stíháním je rovněž délka řízení jedním z určujících
kritérií. Při posuzování tohoto nároku se soudy nižších stupňů zabývaly povahou
trestní věci a dopady do osobnostní sféry dovolatele, posoudit délku řízení
však opomněly. Nutno zdůraznit, že délka řízení má v tomto případě jiný význam
než při posuzování její přiměřenosti pro případné odškodnění újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení. To z toho důvodu, že újma u trestního stíhání
spočívá v morálním poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního
stíhání a narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života,
zatímco v případě nepřiměřené délky řízení újma spočívá ve stavu nejistoty
ohledně výsledku řízení. Z toho důvodu i délka řízení, jež je pro posouzení
posledně uvedeného nároku shledána přiměřenou, může při posouzení nároku na
náhradu újmy způsobené trestním stíháním vést k závěru o vzniku této újmy,
případně o vzniku újmy vyšší intenzity. Z toho důvodu je nezbytné, aby při
posouzení tohoto nároku byla délka řízení rovněž zohledněna. Uvedené neplatí
pouze v tom případě, kdy se žalobce již dříve domáhal nároku na náhradu újmy
způsobené nepřiměřenou délkou řízení, přičemž při posouzení tohoto nároku již
bylo přihlédnuto ke zvýšenému významu řízení pro poškozeného. Pokud však soud
ze zvýšeného významu řízení pro poškozeného nevycházel a následně při posouzení
nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním se nezabýval délkou
trestního stíhání, je jeho rozhodnutí neúplným, a tudíž nesprávným. Dovolací soud neshledal důvodnou námitku dovolatele, že napadené rozhodnutí je
v rozporu se závěrem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1891/2012, neboť soudy nižších stupňů nepostavily svá rozhodnutí
na závěru, že újma způsobená dovolateli trestním stíháním již byla odškodněna
zproštěním obžaloby, ale naopak na závěru, že dovolateli žádná újma nevznikla
(byť k tomuto závěru dospěly na základě neúplného posouzení, jak bylo uvedeno
výše). Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolací soud se ztotožnil s námitkou dovolatele, že odvolací soud se
nijak nevypořádal s námitkami uplatněným v odvolání ohledně posouzení kritéria
postupu orgánu veřejné moci, konkrétně ohledně dovolatelem uvedených prodlev v
řízení.
Pouhé konstatování odvolacího soudu, že trestní stíhání bylo plynulé a
nebyly v něm zjištěny žádné delší průtahy či jiné excesy, v odůvodnění
napadeného rozhodnutí uvedené, aniž by se odvolací soud zabýval dovolatelem
konkrétně vymezenými průtahy, nelze považovat za dostatečné vypořádání se s
námitkami dovolatele. Řízení je tudíž postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k výše uvedené vadě řízení a tomu, že odvolací soud posoudil nároky
dovolatele nesprávně, jak je výše vysvětleno, přistoupil Nejvyšší soud podle §
243e odst. 1 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu,
jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a)
o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e
odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2015
JUDr. František Ištvánek předseda senátu