Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Z. Z., zastoupeného JUDr. Markem Neustupným, advokátem, sídlem U Mlékárny 290/2, Mariánské Lázně, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2018 č. j. 18 Co 121/2018-69 a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 9. května 2018 č. j. 21 Nc 43007/2018-45, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, A. Z. a nezl. M. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření v řízení o úpravu péče o nezletilou v době před a po rozvodu rodičů a úpravě styku.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že u Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") bylo v březnu 2018 k návrhu matky nezletilé M. zahájeno řízení o úpravu její výchovy a výživy pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů a úpravu styku. Stěžovatel, otec nezletilé, s návrhem matky na svěření dcery do její péče nesouhlasil, žádal, aby dcera byla svěřena do jeho péče, a matka přispívala na její výživu částkou 3 000 Kč. S vyjádřením ve věci samé navrhl vydání předběžného opatření, na jehož základě by byla dcera svěřena do jeho péče a matce stanovena povinnost platit výživné. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením jeho návrh na vydání předběžného opatření zamítl (výrok I.), jmenoval nezletilé pro řízení o předběžném opatření opatrovníkem město M. (výrok II.), uložil rodičům kontaktovat Poradnu pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Chebu a domluvit si termín schůzky v této poradně, kdy odborná pomoc se bude týkat nefunkční komunikace mezi rodiči a pomoci v nastavení pravidel další výchovy jejich dcery (výrok III.) a nařídil jednání ve věci samé na den 13. 6. 2018 v 10 hod. (výrok IV.). V odůvodnění k výroku I. okresní soud uvedl, že nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly zatímní úpravu poměrů účastníků předběžným opatřením. Konstatoval, že matka s dcerou se ze společné domácnosti odstěhovaly, ale rodiče se v péči o dceru střídají podle svých možností (otec odpoledne, matka večer a ráno). Komunikace mezi nimi je však špatná a celková situace v rodině na nezletilou velmi negativně doléhá a zatěžuje ji, což se odráží na jejím psychickém stavu. Svěření nezletilé do péče otce nepovažoval okresní soud v současné době za vhodné, neboť otcova pracovní doba začíná v pět hodin ráno a s péčí o dceru by mu musela pomáhat sestra nebo sousedka; navržený výslech nezletilé okresní soud nerealizoval, situaci považoval za dostatečně zjištěnou ze zprávy a rozhovoru s opatrovníkem nezletilé (pracovnicí příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí).
3. K odvolání stěžovatele do výroku I. usnesení okresního soudu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu v této části potvrdil. I podle jeho závěru nebyly podmínky k vydání předběžného opatření naplněny, neboť nezletilá v péči matky není bezprostředně ohrožena a rozchod rodičů ani jejich neshody ohledně způsobu další péče o ni nenaplňují potřebu zatímní úpravy poměrů. Krajský soud reagoval i na výtku, že nezletilá nebyla vyslechnuta, s tím, že její názor byl zjištěn prostřednictvím opatrovníka, poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2866/17
ze dne 28. 2. 2018 označil za nepřípadný.
4. Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že nerespektováním závěrů nálezu
sp. zn. II. ÚS 2866/17
(k právu dítěte být slyšeno ve své věci) bylo porušeno právo stěžovatele a jeho nezletilé dcery na spravedlivý proces. Nesouhlasil s tím, že šlo o odkaz nepřípadný, protože citovaný nález se týkal rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv rozhodnutí o předběžném opatření, měl za to, že závěry vyjádřené v předmětném nálezu lze vztáhnout na všechna řízení, která se bezprostředně dotýkají práv nezletilých dětí. Stěžovatel též vytkl soudům obou stupňů nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, neboť je zřejmé, že nereagovaly na jím uváděné tvrzení o porušení § 858 a § 865 občanského zákoníku o nedělitelné rodičovské odpovědnosti matkou tím, že svévolně přemístila dceru do jiného bydliště bez souhlasu otce a samotné dcery, a dále zcela pominuly jeho tvrzení o negativním působení matky na dceru, když se spokojily s povrchním a ničím nepodepřeným konstatováním, že dcera není v péči matky bezprostředně ohrožena. Stěžovatel upozornil, že od doby vydání napadených rozhodnutí konflikt mezi rodiči eskaluje a již tak obtížná situace se zhoršuje, matka nutí dceru, aby se stýkala i s přítelem matky, kterého dcera odmítá. Podle stěžovatele byla porušena pravidla spravedlivého procesu i v procesu dokazování, neboť obecné soudy věnovaly jeho argumentům a návrhům okrajovou pozornost, či je zcela ignorovaly.
5. Podáními ze dne 22. 8. 2018 a ze dne 26. 9. 2018 stěžovatel doplnil svoji argumentaci v ústavní stížnosti ke konfliktní situaci v rodině zopakováním požadavku na respektování postoje dcery, která projevuje zájem zůstat s otcem a odmítá odejít s matkou (k čemuž Ústavnímu soudu nabídl audiozáznam na CD). Stěžovatel vyjádřil obavu z ohrožení psychosociálního vývoje dcery v důsledku dlouhodobého stresu a k podpoře svých tvrzení předložil zprávu klinického psychologa, v jehož péči se nezletilá nachází.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud předesílá, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům zpravidla jen tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a proto by ústavní stížností měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí (procesní) rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla však činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí o předběžném opatření.
9. K otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Proto tato rozhodnutí podrobuje ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (a to i tehdy - jak je tomu v daném případě - nebylo-li návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno). Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, ve kterém se Ústavní soud omezuje pouze na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Je tomu tak proto, že intenzita zásahu spojeného s předběžným opatřením je omezena jednak jeho prozatímní povahou, jednak tím, že jím není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Nařízení předběžného opatření navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo k úpravě poměrů mezi účastníky řízení co nejrychleji [srov. nález
sp. zn. II. ÚS 221/98
ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171 (175), nález
sp. zn. IV. ÚS 189/01
ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327), nález
sp. zn. II. ÚS 343/02
ze dne 5. 11. 2002 (N 140/28 SbNU 223)].
10. Výše uvedené platí i pro rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních v řízeních o úpravě poměrů nezletilých dětí [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 3363/10
ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59), nález
sp. zn. II. ÚS 868/12
ze dne 12. 4. 2012 (N 80/65 SbNU 91), usnesení
sp. zn. II. ÚS 1421/11
ze dne 30. 8. 2011, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2965/12
ze dne 3. 9. 2012, usnesení
sp. zn. I. ÚS 2587/14
ze dne 23. 10. 2014, usnesení
sp. zn. III. ÚS 2862/13
ze dne 30. 9. 2015 a řada dalších dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud proto postupoval shodně i v posuzované věci. Ověřil, že napadená usnesení byla vydána příslušnými soudy, na základě zákona a dostatečně uvádí důvody, které vedly k zamítnutí stěžovatelova návrhu. Z odůvodnění obou rozhodnutí zřetelně vyplývá, že se tak stalo především pro nenaplnění podmínek pro vydání předběžného opatření ve smyslu § 102 o. s. ř.
12. K námitce stěžovatele o nevyslechnutí nezletilé Ústavní soud obecně uvádí, že nezletilá je ve svém věku jistě schopna formulovat svá přání ohledně rodinného života. Je zřejmé, že okresní soud se s jejím názorem seznámil ze zprávy a z pohovoru s opatrovníkem a za dané situace nepovažoval za nutné nezletilou vyslýchat. Ostatně sám dal najevo, že její výslech, bude-li ho třeba, lze realizovat později v řízení ve věci samé, případně si může zjistit její názor jinak. K tomu Ústavní soud dodává, že názor nezletilé není pro rozhodování soudů, a to jak ve věci samé, tak při rozhodování o přechodné úpravě předběžným opatřením, jediným kritériem. Úlohou obecných soudů je naopak hodnotit situaci komplexním náhledem - v případě předběžných opatření navíc při omezených možnostech rozsahu dokazování, které má svůj prostor v plné šíři až v řízení o věci samé - tedy i s ohledem na další relevantní zákonem chráněné hodnoty a práva spadající pod rodičovskou odpovědnost. V tomto smyslu je třeba vnímat i závěry nálezu
sp. zn. II. ÚS 2866/17
, na který stěžovatel (i podle názoru Ústavního soudu v dané fázi řízení) nepřípadně odkázal.
13. Napadená rozhodnutí, jimž stěžovatel vytýkal jistou nepřezkoumatelnost či jiné nesprávnosti, Ústavní soud vzhledem k limitům svého přezkumu, hodnotil jako rozhodnutí, která v ústavněprávním přezkumu rozhodnutí daného typu z hlediska kautel čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zcela obstála. Závěry soudů obou stupňů Ústavní soud nehodnotil jako svévolné či odporující judikatuře Ústavního soudu a připomíná, že nesouhlas stěžovatele s jejich závěry nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu