Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Romanem Madejou, advokátem, se sídlem Křížkovského 617/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024 č. j. 7 Tdo 529/2024-282, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2024 č. j. 12 To 14/2024-233 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 8 T 124/2023-210, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Berouně a Pavla B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 a čl. 17 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Za to mu uložil peněžitý trest v celkové výši 30 000 Kč a dále rozhodl o nároku otce bývalé manželky stěžovatele (dále jen "vedlejší účastník řízení") na náhradu nemajetkové újmy. Podle skutkových zjištění se stěžovatel uvedeného přečinu dopustil jednáním spočívajícím - zjednodušeně řečeno - v tom, že v době a v místě v rozsudku specifikovaném při výslechu v postavení obviněného z trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí a ze zločinu znásilnění ve stadiu pokusu, i přes zákonné poučení o trestní odpovědnosti za trestný čin pomluvy policejnímu orgánu mimo jiné sdělil, že jeho bývalá manželka se mu svěřila, že se u svých rodičů doma necítila komfortně, neboť se k ní měl její otec (vedlejší účastník řízení) nevhodně sexuálně chovat. Obdobnou informaci stěžovatel sdělil někdy v roce 2022 také své kamarádce. Po provedeném dokazování a právním hodnocení daného případu okresní soud vyšel z toho, že takto stěžovatelem šířené informace o vedlejším účastníkovi řízení nebyly pravdivé, což stěžovatel věděl. Okresní soud z provedených důkazů nezjistil žádnou indicii, že by se vedlejší účastník řízení někdy uvedeného jednání dopustil.
3. Následné odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") zamítnuto. Krajský soud se s hodnocením dané věci provedeným okresním soudem ztotožnil a neshledal žádná (procesní) pochybení. Okresní soud podle jeho názoru rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a přesvědčivě vysvětlil, proč tvrzením stěžovatele neuvěřil.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatelem spáchané jednání podle Nejvyššího soudu naplňuje všechny znaky stěžovateli za vinu kladeného trestného činu a v daném případě není prostor ani pro výraznější uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, neboť stěžovatelem spáchané jednání nespadá do kategorie nepodstatné společenské škodlivosti. Stěžovatelem spáchaný skutek naopak zcela odpovídá škodlivosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1459/22 , z něhož dovozuje, že v jeho věci vůbec nemělo proběhnout trestní řízení, neboť jím spáchaný skutek není dostatečně závažný. Ve věci se měla uplatnit zásada subsidiarity trestní represe. K naplnění skutkové podstaty trestného činu nepostačuje jakékoliv ohrožení zákonem chráněného statku, kterým je v daném případě - zjednodušeně řečeno - pověst a čest poškozeného, ale musí dojít k závažnému ohrožení tohoto zákonem chráněného statku. Domnívá se, že pokud informaci o vztahu vedlejšího účastníka řízení k dceři uvedl při svém výslechu před policejním orgánem, nemohlo to vedlejšího účastníka řízení výrazně poškodit, neboť takový údaj sdělený orgánům činným v trestním řízení je údajem neveřejným. Odmítá, že by kdykoliv své kamarádce sděloval, že vedlejší účastník řízení měl jakkoliv sexuálně atakovat svoji dceru, a spekuluje, jak se jeho kamarádka o uvedeném vztahu mezi vedlejším účastníkem řízení a jeho bývalou manželkou mohla dozvědět. Upozorňuje na to, že ve skutkové větě okresního soudu je při popisu dílčího útoku č. 2 uvedeno, že tyto informace sdělil mimo jiné své kamarádce. Ani ze zjištění obecných soudů ovšem neplyne, že by předmětné informace měl stěžovatel sdělovat komukoliv dalšímu. Navíc ani okresní soud nedokázal přesně identifikovat, kdy měl v průběhu roku 2022 stěžovatel své kamarádce uvedenou informaci sdělit. V roce 2022 stěžovatel na žádném cyklistickém srazu nebyl, neboť na kole jezdil výhradně se svojí novou přítelkyní. Uvedená vyjádření okresního soudu tedy stěžovatel považuje za naprosto nejednoznačná a neurčitá.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
8. Ke stížnostní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v řízení před Ústavním soudem uplatňuje námitky, které již vznášel před obecnými soudy. Obecné soudy se však s jeho argumentací náležitě vypořádaly. Nemůže obstát ani stěžovatelova námitka, že v jeho případě byl porušen princip subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud přiléhavě vysvětlil, proč stěžovatelovo jednání naplňuje všechny znaky jemu za vinu kladeného trestného činu a nevykazuje jen zanedbatelnou míru společenské škodlivosti, jak tvrdí stěžovatel. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zjevné, že stěžovatelem šířená informace vedlejšího účastníka řízení mohla výrazně poškodit v profesním i osobním životě. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1459/22 proto neobstojí, neboť stěžovatel nešířil o vedlejším účastníku řízení jen "běžné lži", ale naopak tvrdil, že se vedlejší účastník řízení dopustil závažného trestného činu. Takto činil i přesto, že věděl, že jeho tvrzení není pravdivé.
9. Neobstojí rovněž argument stěžovatele, že pokud informace o vztahu mezi jeho (bývalou) manželkou a vedlejším účastníkem řízení sdělil při výslechu na policii, nemohl naplnit trestný čin pomluvy, neboť takto sdělené informace nejsou veřejné. Spáchání stěžovateli za vinu kladeného trestného činu se dopustí každý, kdo (zjednodušeně řečeno) o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Orgány činné v trestním řízení v návaznosti na stěžovatelova tvrzení musely jeho sdělení prověřit a konfrontovat s nimi vedlejšího účastníka řízení i jeho rodinu a přátele.
Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by jeho kamarádka měla tvrdit, že jí stěžovatel uvedené informace sděloval, pokud to nebyla pravda. V jejím případě neexistuje žádný motiv k tomu, aby si uvedené vymyslela. Pokud za dané situace orgány činné v trestním řízení uvěřily, že jí stěžovatel uvedené informace sděloval, nedopustily se podle Ústavního soudu žádného pochybení. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti vychází z toho, že jeho trestná činnost spočívala ve dvou skutcích. V rámci nich orgány činné v trestním řízení posuzovaly stěžovatelovu vinu a uložily mu za jím páchanou trestnou činnost spravedlivý trest. Eventuální drobná nepřesnost ve skutkové větě rozsudku okresního soudu, v níž okresní soud popisoval právě jeden ze stěžovatelem spáchaných skutků, na ústavnost napadených rozhodnutí nemá vliv.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu