7 Tdo 529/2024-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného T. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 12 To 14/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 124/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání T. M. odmítá.
I. Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 8 T 124/2023, byl obviněný T. M. uznán vinným přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle tohoto ustanovení za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem 30 000 Kč. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného L. H. na náhradu nemajetkové újmy.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zmíněného přečinu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jednak (1.) dne 20. 4. 2022 v čase od 8:18 do 14:45 hodin při výslechu v procesním postavení obviněného ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Beroun, Oddělení obecné kriminality, ze dne 9. 3. 2022, č. j. KRPS-93116-96/TČ-2021-010271, v sídle tohoto policejního orgánu na adrese Tyršova 1635, Beroun, přes výslovné zákonné poučení o trestní odpovědnosti za trestný čin pomluvy podle § 184 tr. zákoníku mimo jiné uvedl, že jeho manželka V. M. se mu svěřila, že se v XY u svých rodičů necítila komfortně, neboť jí měl otec L. H. navštěvovat v jejím pokoji s tím, že si dětský pokoj pletl s ložnicí, přiléhal k dceři do postele, pletl si ji s jeho manželkou, asi ji hladil a osahával a že k jednání mohlo docházet v době, kdy byla ještě mladistvá. Přitom si byl vědom toho, že to nebyla pravda, neboť jednak mu V. M. takové skutečnosti nikdy nesvěřila, jednak se L. H. takového jednání nedopustil. V důsledku toho mohl být L. H. poškozen označením za otce, který zneužíval svou dceru, což by jej zásadně poškozovalo v soukromém i pracovním životě. A jednak (2.) v přesně nezjištěné době patrně někdy v roce 2022 na nezjištěném místě v okrese XY poté, co dával L. H. za vinu rozpad jeho manželství s V. M., sdělil mimo jiné svojí kamarádce M. R., že L. H. se ke své dceři V. M. choval příliš důvěrně, a proto se od rodičů odstěhovala, z čehož vyplývalo, že L. H. mohl V. M. zneužívat, což M. R. následně sdílela před L. T. a dalšími osobami na narozeninové oslavě v létě 2022 ve XY. Obviněný si přitom byl opět vědom toho, že jeho sdělení nebylo pravdivé, neboť jednak mu V. M. takové skutečnosti nikdy nesvěřila, jednak se L. H. takového jednání nedopustil, a v důsledku uvedeného jednání mohl být L. H. poškozen označením za otce, který zneužíval svou dceru, což by jej zásadně poškozovalo v soukromém i pracovním životě.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 12 To 14/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státní zástupkyně
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Byl přesvědčen, že v případě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále že rozhodnutí napadené dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Současně nebyl v trestním řízení dodržen ústavní princip spravedlivého procesu a rovnosti stran.
5. Následně obviněný zrekapituloval závěry plynoucí z rozhodnutí soudů obou stupňů a k prvnímu dílčímu útoku upozornil na § 8b a § 8c tr. ř. (podle kterých se zakazuje osobám uvádět informace, o nichž se v průběhu trestního řízení dozvěděly) s tím, že k informacím, jichž se týká toto trestní řízení a které měly zaznít při jeho výslechu před policejním orgánem v jiné jeho trestní věci, mělo být přistupováno v intencích zmíněných ustanovení. Jeho bývalá manželka však prostřednictvím své obhájkyně informace z předmětného spisu zveřejnila. Pokud je tedy viněn z toho, že zveřejnil nepravdivé údaje a šířil je, není to pravda, neboť údaje uvedené jím v rámci trestního řízení zveřejnila právní zástupkyně jeho bývalé manželky v rámci civilního řízení u Okresního soudu v Berouně.
6. Pokud jde o druhý dílčí útok, uvedl, že informace týkající se poškozeného L. H., který se měl chovat důvěrně ke své dceři V. M. a ta se proto od rodičů odstěhovala, sdělil pouze kamarádce M. R. a bylo to sdělení pouze mezi jejich osobami, které nikdo jiný neslyšel. Byla to pak proto tato svědkyně, kdo na večírku zmíněnou informaci šířil dál bez jeho vědomí a přičinění.
7. V další části dovolání obviněný upozornil, že jeho trestní stíhání bylo původně zastaveno, a to usnesením ze dne 13. 2. 2023, s tím, že vypovězená informace je svědectvím z doslechu a obviněný používal slova „asi“, z čehož je patrná nejistota a nikoli jasné sdělení. Poté však bylo ze strany státního zástupce sděleno nové obvinění, tentokrát pro přečin pomluvy. Obviněný upozornil na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože jeho jednání není trestným činem, neboť jednak to nebyl on, kdo šířil předmětné informace (ale jeho manželka a svědkyně M. R.), a jednak shledal absurdním, že by mohl nepravdivým údajem poškodit poškozeného v jeho zaměstnání, když danou informaci sdělil pouze policejnímu orgánu a své kamarádce, a navíc šlo o informace uvedené slovem „asi“, tedy o informace nejisté.
8. Obviněný nakonec upozornil na čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod upravující právo občana na soudní ochranu a spravedlivý proces. Uvedl, že si je vědom, že Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutkový stav, v jeho případě však došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy pochybily, pokud nepřijaly jeho argumentaci. Provedené dokazování je ve zjevném rozporu se skutkovým stavem zjištěným oběma soudy, a tedy důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. V řízení před soudy obou stupňů nebyly dodrženy principy spravedlivého procesu a rovnosti stran. Právní závěry soudů jsou podle obviněného v hrubém nepoměru s provedenými důkazy a byly neoprávněně zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování. Obviněný si přitom je vědom výjimečnosti institutu dovolání, avšak zároveň je třeba dbát principů spravedlivého procesu, na nichž je postaveno trestní řízení a právní stát.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a aby přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného jsou opakováním odvolacích námitek, jimiž se zabýval již odvolací soud. Byť obviněný odkazoval na extrémní nesoulad mezi zjištěními obou soudů a provedenými důkazy s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., brojil fakticky proti nesprávnému právnímu posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný měl za to, že pokud nepravdivou informaci uvedl slovem „asi“ a sdělil ji pouze orgánům činným v trestním řízení a jedné kamarádce, nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státní zástupkyně však k naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku postačí sdělení nepravdivé informace i jen jediné osobě rozdílné od pomlouvaného. Ani relativizace části sdělované informace slovem „asi“ nemůže změnit skutečnost, že se jednalo o informaci nepravdivou, neboť bývalá manželka se obviněnému nikdy nesvěřila s tím, že by si její otec pletl dětský pokoj s ložnicí a ji se svou manželkou.
11. Pokud jde o námitku týkající se aplikace principu ultima ratio, okresní soud se jí pečlivě zabýval s tím, že ji neshledal důvodnou a zdůraznil povahu nepravdivé informace a skutečnost, jak vážné následky by pro poškozeného mohlo mít rozšíření takové informace (o údajném zavrženíhodném chování ke své dceři). S jeho závěry se ztotožnil také odvolací soud.
12. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo možno podřadit námitku stran nenaplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy sdělením informace v rámci trestního řízení, protože zákaz zveřejňování informací z trestního řízení neporušil podle obviněného on, ale jeho manželka či její právní zástupkyně. Tuto námitku shledala státní zástupkyně neopodstatněnou, neboť obviněnému muselo být zřejmé, že pokud mu orgány činné v trestním řízení uvěří, budou věc šetřit, což by mohlo ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, zejména narušit jeho rodinné vztahy.
13. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně podřadila námitku obviněného, že orgánům činným v trestním řízení sdělil pouze informaci, kterou mu svěřila jeho manželka, ve věci však neshledala existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a rozhodným skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním byla obhajoba obviněného vyvrácena.
14. Pokud jde o obviněným tvrzený závěr soudu prvního stupně o tom, že nepravdivým údajem obviněný poškodil poškozeného v zaměstnání, pak takový závěr odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje. Soud pouze konstatoval, že uvedený nepravdivý údaj byl způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, zejména jej poškodit v zaměstnání, přičemž správně poukázal na to, že trestný čin pomluvy je tzv. ohrožovacím deliktem, a proto je dokonán již pouhým sdělení takového údaje třetí osobě.
15. Zmiňované neoprávněně zamítnuté návrhy na doplnění dokazování v dovolání nebyly nijak konkretizovány. Z protokolu o hlavním líčení i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu plyne, že návrhy na provedení dalších důkazů, s výjimkou listiny předložené v odvolacím řízení, učiněny nebyly.
16. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
17. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
18. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
19. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
20. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konkrétně pak u tohoto dovolacího důvodu uplatnil obviněný jeho alternativu první a třetí.
22. Uvedený dovolací důvod se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. První alternativa je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nemůže být nicméně založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Poslední (třetí) alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Navíc platí, že se tyto vymezené vady musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., měl obviněný podle jeho slovního vyjádření zjevně na mysli důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž byl uplatněn v jeho druhé alternativě, která je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný konkrétně tvrdil, že byly naplněny zmíněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
25. K předložené dovolací argumentaci Nejvyšší soud předně uvádí, že ji obviněný postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek – odvolání (z části se jedná o doslovně totožný obsah), námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Tuto skutečnost ostatně ani obviněný nesporoval, avšak byl i nadále zejména přesvědčen, že závěry soudů jsou vadné.
26. Pokud jde o první alternativu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. za užití prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], založil ji obviněný na obecném tvrzení nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, aniž by konkrétně uvedl konkrétní případ porušení práva na spravedlivý proces. Toliko konstatoval, že soudy pochybily, pokud nepřijaly jeho argumentaci.
27. Nejvyšší soud však k tomu nicméně konstatuje, že soudy vzaly za prokázané, že obviněný ve dvou případech, a to jednak policejnímu orgánu a jednak svědkyni M. R., sdělil informaci týkající se tvrzení sexuálních útoků na jeho manželku V. H. ze strany jejího otec L. H. Tento skutkový závěr však obviněný ani nezpochybňoval, přičemž skutečnost, že se tak stalo a že šlo o obviněným smyšlené tvrzení, bylo dostatečně podloženo zejména výpovědí svědkyně V. H., kterou soudy shledaly věrohodnou, neboť byla konzistentní, logická a bez vnitřních rozporů, navíc podporovaná dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí poškozeného L. H. přesvědčivě odmítajícího jakýkoli nevhodný sexuálně motivovaný způsob chování vůči své dceři, shodné vyplývalo i z výpovědí svědkyň J. H., K. H. a L. T. Lze doplnit, že z provedeného dokazování dále vyplynulo, že svědek L. H. trpěl v důsledku jednání obviněného zdravotními obtížemi (psychické útrapy, nespavost, problémy se žaludkem) vyvolanými zejména obavami z možných důsledků rozšíření předmětné informace mezi spoluobčany v malé obci, kde žije se svou manželkou či v zaměstnání, kde působí ve vedoucí pozici.
28. Pokud pak obviněný s odkazem na třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti tomu, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že obviněný nekonkretizoval, který z jím (údajně) navrhovaných podstatných důkazů neměl být proveden, navíc lze z obsahu spisu zjistit, že obviněný při hlavním líčení dne 9. 11. 2023 žádné návrhy na doplnění dokazování nevznesl, stejně tak v odvolání a ani ve veřejném zasedání dne 28. 2. 2024 ničeho nenavrhoval.
29. Námitky tvrdící naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. za užití prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] je proto namístě označit za zjevně neopodstatněné.
30. Podstatou argumentace uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo přesvědčení obviněného, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže předmětnou informaci sdělil u prvního skutku toliko policejnímu orgánu v rámci výslechu v jiné své trestní věci a u druhého skutku pouze své kamarádce mezi čtyřma očima, přičemž pokud se informace dále šířila, již to bylo bez jeho přičinění, on sám tak nečinil, resp. nijak ji nezveřejnil. Nesouhlasil s tím, že by informace pronesené o poškozeném mohly tohoto poškodit v jeho zaměstnání. Dále namítal, že v jeho případě mělo být postupováno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe.
31. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Objektem trestného činu pomluvy je právo člověka na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Ke sdělení může dojít jakýmkoli způsobem, písemně, ústně, prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku, letáků, plakátů atd. Dále platí, že nepravdivý údaj musí být způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, což je třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření takové informace apod. Postačí, že sdělovaný nepravdivý údaj je způsobilý ohrozit vážnost pomlouvaného jen u některých spoluobčanů. Přečin pomluvy lze řadit mezi tzv. verbální trestné činy, u nichž lze objektivní stránku skutkové podstaty naplnit již komunikačním aktem, typicky pak řečí. Jedná se též o trestný čin ohrožovací, neboť k jeho dokonání postačí vznik reálného nebezpečí pro právem chráněný zájem (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2313 a násl.).
32. Aplikují-li se uvedené zásady na projednávaný případ, je především zřejmé, že obviněný sdělil nepravdivý údaj. Za vinu mu pak bylo kladeno sdělení nepravdivé informace, nikoli její šíření či zveřejňování, jak se snažil v dovolání namítat. Nepravdivé informace současně byly obviněným sděleny opakovaně, v jednom případě v rámci jeho výpovědi před policejním orgánem a ve druhém případě kamarádce svědkyni M. R. Bez relevance je potom argument obviněného, že dále se již nepravdivé informace šířily bez jeho přímé ingerence (ovšem jeho zásadním přičiněním, protože informace vymyslel a inicioval jejich zpřístupnění, totiž je sdělil), neboť k dokonání trestného činu pomluvy postačí sdělení nepravdivé informace (způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů) byť jediné osobě, což obviněný učinil, a nikoli snad její nějaké další šíření, či snad zveřejnění (k tomu srov. § 184 odst. 2 tr. zákoníku). V podstatě bez relevance je v dané souvislosti skutečnost, že obviněný uvedl své tvrzení dílem slovem „asi“ („asi hladil“), což na vyznění výroku, který poměrně značně dehonestuje poškozeného, ničeho nemění.
33. Rovněž nepřiléhavý je odkaz obviněného na ustanovení § 8b a § 8c tr. ř., neboť mu muselo být zřejmé, že předmětná informace (týkající se údajného závažného protiprávního jednání poškozeného vůči V. H.) sdělená před policejním orgánem, bude tímto dále prověřována, neboť základním účelem trestního řízení je v souladu se zákonem odhalit pachatele skutku, který naplňuje znaky trestného činu podle hmotného trestního práva, vyšetřit tento skutek a postavit pachatele před soud, který rozhodne o jeho vině či nevině. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, podle kterého pro naplnění znaků trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodné, že pachatel sdělil o jiném nepravdivý údaj v rámci řízení o přestupku, které je neveřejné. Podstatné je to, že si s ohledem na charakter a závažnost sděleného nepravdivého údaje musel být vědom toho, že údajné protiprávní jednání poškozeného správní orgán projedná, což může ohrozit profesní pověst poškozeného např. v zaměstnání (srov. i ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2314).
34. Obviněný současně vědomě uvedl o poškozeném zjevně nepravdivé údaje, navíc opakovaně, a to způsobem, kdy si byl vědom charakteru nepravdivé informace (značně zasahující čest a morálku poškozeného vykreslujíc poškozeného jako osobu incestně sexuálně zneužívající vlastní dceru), s dopadem zejména do roviny osobní, rodinné (narušení vztahů mezi rodiči a dětmi, vztahů mezi manžely) a nepochybně i pracovní (když poškozený zastával vedoucí funkci v zaměstnání). Je i zřejmé, že obviněný své jednání cílil ke zmíněným dopadům na poškozeného, s nímž se zjevně chtěl vypořádat za to, že v době svého rozvodu s V. H. podporoval svou dceru.
35. S ohledem na shora uvedené nelze než uzavřít, že soudy na základě správně zjištěného skutkového stavu správně a přiléhavě jednání obviněného právně kvalifikovaly jako pokračující přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku.
36. Nejvyšší soud se nakonec zabýval námitkou obviněného, že v jeho věci mělo být postupováno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř. Zde je namístě připomenout, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
37. V posuzované věci se zjevně nejedná o případ, v němž by jednání obviněného svou závažností neodpovídalo ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Nutno připomenout, že obviněný ve dvou případech sdělil zcela vědomě a cíleně (motivován snahou o diskreditaci) nepravdivou informaci týkající se L. H., a to nepravdivou informaci takového charakteru, jíž je nutno z hlediska společenských souvislostí shledat jako zásadně dehonestující, zasahující čest a morálku poškozeného před společností, přičemž tato informace byla nepochybně způsobilá lidsky a společensky ohrozit postavení poškozeného ve všech oblastech života. Podstatné rovněž je, že související úvahy nebyly v předchozím řízení soudy opomenuty, neboť oba soudy protiprávní jednání obviněného z hlediska jeho závažnosti posuzovaly a shledaly společenskou škodlivost souzeného jednání zjevnou.
38. Z uvedených důvodů tak nebylo možno uvažovat o tom, že by stupeň společenské škodlivosti skutku vylučoval s ohledem na subsidiaritu trestní represe uplatnění trestní odpovědnosti obviněného. Ani s touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil.
39. Nejvyšší soud tak také tyto námitky obviněného týkající se právní kvalifikace jeho jednání shledal zjevně neopodstatněnými. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [resp. za užití prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] tudíž nebyl naplněn.
40. Nakonec Nejvyšší soud pro úplnost k formulaci námitek dodává, že není pravdou, že by trestní stíhání obviněného v této věci bylo původně zastaveno, a poté bylo o jeho trestním stíhání (v téže věci) znovu rozhodnuto, což by mohlo zakládat vadu v podobě postupu v rozporu s § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Stran obviněného totiž bylo vedeno prověřování pro skutek uvedený shora v bodu 1., a to pro podezření ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku. Záznam o zahájení úkonů tohoto trestního řízení byl nicméně státním zástupcem zrušen a bylo následně vedeno prověřování pro celý shora popsaný skutkový děj, předběžně kvalifikovaný jako přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Provedené procesní úkony tedy byly odlišné (jejich podstatou zejména nebylo zastavení trestního stíhání).
V. Závěr
41. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného T. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Radek Doležel předseda senátu