11 Tdo 1340/2011-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 11. 2011 o dovolání
obviněného L. Č. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.
3. 2011, sp. zn. 7 To 331/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu
Litoměřice pod sp. zn. 5 T 14/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 5 T
14/2010, byl obviněný L. Č. uznán vinným trestným činem pomluvy podle § 206
odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 1. 10. 2009 kolem 14:40 hod. v
obci V. při podání vysvětlení k dopravnímu přestupku, který je evidován u
Dopravního inspektorátu PČR Litoměřice, v písemném vyjádření, které slouží jako
podklad pro přestupkové řízení, nepravdivě uvedl, že z policisty pprap. J. P.,
který jako člen hlídky DI záznam sepisoval, byl cítit alkohol a dále že ho
tento policista bezdůvodně na místě 20 minut zdržoval poté, co mu odmítl dát
menší obnos bez kuponů. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 7 To
331/2010, bylo odvolání obviněného proti výše označenému rozsudku podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2011, sp.
zn. 7 To 331/2010, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina
Petříka dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. g), písm. l) tr. ř. Namítl, že odvolací řízení před Krajským soudem v
Ústí nad Labem proběhlo, aniž byl obhájci doručen rozsudek. V této souvislosti
poukázal na znění § 63 odst. 1, § 64 odst. 1 písm. b), § 64 odst. 2 tr. ř.
jakož i na ustanovení § 45 odst. 2 o. s. ř. a dovodil, že pokud byl obhájci
doručen rozsudek jiným způsobem než prostřednictvím datové schránky, pak je
takové doručení neúčinné. Navíc samotné vhození rozsudku do poštovní schránky
bez předchozího uložení zásilky a oznámení této skutečnosti nelze považovat za
řádné doručení. Z uvedeného důvodu považuje závěr odvolacího soudu o řádném
doručení rozsudku obhájci za zjevně nesprávný, v důsledku čehož bylo porušeno
odvolatelovo právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 Listiny
základních práv a svobod, stejně jako právo na obhajobu zaručené trestním řádem.
Dále dovolatel namítl, že v dosavadním řízení nebylo prokázáno, že
sdělil o poškozeném nepravdivý důkaz (zřejmě míněno údaj). S ohledem na to, že
otázka zjištění, zda byl z poškozeného cítit alkohol a zda si řekl o úplatek,
je zásadní okolností pro posouzení viny obviněného, měl si soud tento závěr
učinit sám, a proto pochybil, pokud tuto okolnost zjistil převzetím závěru z
šetření Odboru vnitřní kontroly KŘ PČR Severočeského kraje, kdy navíc žádný
záznam o provedení dechové zkoušky u poškozeného nebyl soudu předložen. Ve
vztahu k právnímu posouzení skutku pak odvolatel namítl, že jeho vyjádření v
rámci vlastního přestupkového řízení nemůže být formálně posouzeno jako
„sdělení jinému“, jak vyžaduje skutková podstata trestného činu pomluvy podle
§ 206 odst. 1 tr. zák., neboť podle § 15 odst. 3 správního řádu jsou oprávněné
úřední osoby povinny zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se
dověděly v souvislosti s řízením a které v zájmu zajištění řádného výkonu
veřejné správy nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny. O
přestupku navíc koná správní orgán ve smyslu § 49 odst. 2 správního řádu
neveřejné ústní jednání. Odvolatel má za to, že pro naplnění formálních znaků
trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. je zapotřebí, aby se
jednalo o sdělení pachatelem nepravdivého údaje o poškozeném třetí osobě,
přičemž tato třetí osoba nesmí být totožná s poškozeným ale ani příslušná
nepravdivý údaj o napadeném prošetřovat v rámci kontrolní činnosti. I kdyby
tedy bylo řádně prokázáno, že obsah vyjádření odvolatele je nepravdivý, tato
nepravdivá tvrzení byla pronesena za okolností vylučujících jejich šíření, a
proto nemohly být jakkoliv ohroženy hodnoty chráněné § 206 tr. zák.
Projednávaný skutek proto není trestným činem. V závěru dovolatel navrhl, aby
rozhodnutí napadené dovoláním bylo zrušeno a poté aby odvolacímu soudu bylo
přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném
vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze podřadit do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu. V mezích uplatněného dovolacího
důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Vadami, které se týkají „jiného nesprávného hmotně
právního posouzení“ se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v
rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento
nesoulad předmětem dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
trestního řádu je dán tehdy, pokud by závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) trestního řádu bylo možno vztáhnout i na napadené usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem. Námitka obviněného, spočívající v tom, že
svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu pomluvy dle §
206 odst. 1 trestního zákona není opodstatněná. Obviněný napsal na vysvětlení
přestupku, že se policisty zřejmě dotklo, že mu sdělil, že je z něj cítit
alkohol a dvacet minut ho bezdůvodně zdržoval, kdy mu odmítl dát menší obnos
bez kuponů. Provedenými důkazy se tvrzení obviněného ukázalo nepravdivým. Na
podstatu jednání obviněného nemá vliv neveřejný charakter přestupkového řízení. Obviněný si totiž musel být vědom toho, že takové sdělení je svým obsahem
stížností na chování policisty ne-li jeho obviněním z trestné činnosti. Musel
si být vědom, že obsah jeho sdělení může ohrozit profesní pověst policisty u
kolegů i nadřízených, včetně povinnosti nadřízených poškozeného prošetřit
pravdivost tohoto tvrzení. Musel být srozuměn i s tím, že v případě, kdy se
jeho tvrzení nepodaří vyvrátit, bude s dotyčným zahájeno kázeňské řízení, resp. trestní stíhání. Přesto tyto vědomě nepravdivé údaje, v rámci přestupkového
řízení, o poškozeném sdělil. Vzhledem k tomu, že státní zástupkyně neshledala
naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu,
nelze dle jejího názoru vytýkat odvolacímu soudu, že rozhodl o zamítnutí
odvolání obviněného. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního
řádu tedy nebyl naplněn.
Podané dovolání proto státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství shledává neopodstatněným a navrhla je odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší
soud České republiky učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu České republiky rovněž souhlasila podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
S ohledem na výše rozvedené úvahy je proto nutno námitku obviněného stran
způsobu či nedostatečnosti zjištění a prokázání sdělení obviněného o chování
poškozeného a jeho ovlivnění alkoholem posoudit jako námitku, jež nenaplňuje
žádný z dovolatelem uplatněných důvodů, neboť tato jednoznačně směřuje proti
skutkovým zjištěním, jež na základě hodnocení provedených důkazů učinil již
nalézací soud, přičemž jeho závěry zcela korespondují s obsahem těchto důkazů.
Pokud jde o námitku obviněného stran způsobu doručení rozsudku soudu
prvního stupně jeho obhájci, pak je třeba nejprve uvést, že podle § 130 odst.
2 tr. ř. má-li obviněný obhájce, doručí se opis rozsudku i jemu. Z tohoto
zákonného ustanovení však nevyplývá žádný požadavek na způsob doručení uvedené
písemnosti. Podle § 64 odst. 1 písm.b) tr. ř. se do vlastních rukou doručuje
osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto
rozhodnutí. Osobou oprávněnou podat opravný prostředek se může rozumět buď jen
osoba přímo k tomu oprávněná, nebo i ten, kdo tak může učinit za osobu jinak
oprávněnou. V prvém případě podává oprávněná osoba opravný prostředek svým
vlastním jménem a sama proto rozhoduje, zda jej podá či nikoliv. V druhém
případě podává osoba opravný prostředek pouze za toho, koho se rozhodnutí
dotýká, jako jeho zástupce (tedy za svého mandanta v rozsahu smluvního nebo
zákonného oprávnění) a nikoli vlastním jménem. Je proto zásadně vázána příkazy
osoby přímo a bezprostředně oprávněné, která též výlučně rozhoduje o tom, zda
opravný prostředek bude podán.
Podle § 246 odst. 1 tr. ř. může rozsudek napadnout odvoláním státní zástupce
(pro nesprávnost kteréhokoliv výroku), obžalovaný (pro nesprávnost výroku,
který se ho přímo týká), zúčastněná osoba (pro nesprávnost výroku o zabrání
věci) a poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody (pro nesprávnost
výroku o náhradě škody).
Podle § 41 odst. 2 tr. ř. je obhájce oprávněn za obviněného podávat
opravné prostředky - může tedy podat odvolání zásadně pouze za obžalovaného,
tedy jen jeho jménem, a až na výjimky (§ 247 odst. 2 tr. ř.) jen s jeho
souhlasem. Pouze v řízení proti uprchlému má obhájce stejná práva jako
obviněný (§ 304 tr. ř.).
Z těchto argumentů vyplývá, že obhájce (až na určité výjimky) - nelze
pokládat za osobu oprávněnou podat odvolání, nýbrž pouze za zástupce
(mandatáře) takové osoby, totiž obviněného. V důsledku toho nelze obhájce
považovat za osobu uvedenou v § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř., které by bylo nutno
doručit rozsudek do vlastních rukou (výjimku činí případ obhájce v řízení proti
uprchlému § 304, § 306 tr. ř.). V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1972, sp. zn. 11 Tz 57/72, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/1973. Stačí mu proto doručit opis
rozsudku způsobem uvedeným v § 62 a § 63 tr. ř. Protože v takovém případě nejde
o doručení do vlastních rukou ve smyslu § 64 tr. ř., neuplatní se ani příslušné
ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř., příp. § 49 z.č. 99/1963Sb., občanský soudní
řád (dále jen o. s. ř.) stran způsobu náhradního doručení, nýbrž ve smyslu §
50 odst. 1 o. s. ř. postačí, nezastihl-li doručující orgán adresáta
písemnosti, vhodit písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky;
písemnost se v takovém případě považuje za doručenou vhozením do schránky,
datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti. Na č. l. 36 spisu je založena doručenka, ze které je zřejmé, že obhájci obviněného byl
rozsudek okresního soudu doručován na adresu jeho sídla, přičemž nešlo o
doručování do vlastních rukou. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci byl
skutečně obhájci rozsudek soudu prvního stupně řádně doručen, byť nebylo
dodrženo ze strany soudu pořadí způsobu vlastního doručení jak má na mysli
ustanovení § 62 odst. 1 tr. ř., když namísto přednostního (zejména z důvodu
rychlosti a ekonomiky řízení) doručení písemnosti do datové schránky obhájce,
bylo zvoleno doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Nicméně
právní účinky, které zákon spojuje s doručením písemnosti (v daném případě
počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku) v daném případě nastaly,
neboť předmětná písemnost byla obhájci obviněného doručena jedním ze způsobů,
které pro danou písemnost předepisuje trestní řád. Navíc nelze přehlédnout, že
předmětný rozsudek byl řádně doručen obviněnému a nepochybně s ním byl
seznámen rovněž jeho obhájce, který jménem obviněného písemně vyhotovil a podal
odvolání. Za této situace tedy nelze dovodit, že by shora popsaným způsobem
došlo k porušení dovolatelem citovaných základních práv. Nutno ovšem dále
zdůraznit, že předmětnou námitku obviněného nelze podřadit pod žádný z
dovolacích důvodů obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (on sám ji ani
pod žádný konkrétní dovolací důvod nepodřazuje, ač tak byl povinen dle § 265f
odst. 1 tr. ř. učinit) a již vůbec ne pod dovolací důvod dle § 265 odst. 1
písm. g) tr. ř., uplatněný obecně dovolatelem. Nelze jej podřadit ani pod druhý
dovolatelem uplatněný důvod stanovený § 265b odst. 1 písm. l tr. ř., neboť ten
je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr.
ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Uvedený dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých
okolnostech: a) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů
podle § 148 odst. 1 písm. b) nebo § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny
procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, b)odvolání bylo odmítnuto
pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání, c) řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut
z jakýchkoliv důvodů, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je
zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř. V projednávaném případě ovšem zmíněné okolnosti naplněny
nebyly, proto je nutno uvedenou námitku posoudit jako námitku ryze procesní,
jež ovšem dovolatelem uplatněné dovolací důvody nenaplňuje.
Jiná situace je stran námitky obviněného ohledně nesprávného právního
posouzení skutku, neboť tuto je nutno označit jako relevantní a
odpovídající odvolatelem uplatněným dovolacím důvodům, nicméně je nutno ji
odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který
o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho
vážnost u spoluobčanů, zejména jej poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné
vztahy nebo mu způsobit jinou vážnou újmu. Sdělením nepravdivého údaje je
sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, a to byť jen
jedné osobě, která musí být rozdílná od pomlouvaného, za předpokladu, že taková
zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. V daném
případě jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací na základě vyhodnocení
provedených důkazů skutková zjištění uzavřely tak, že obviněný si byl zcela
jednoznačně vědom nepravdivosti svých tvrzení, jež písemně uvedl do formuláře
„oznámení přestupku“ založeného na č. l. 12 spisu. Šlo přitom nikoliv o pouhé
hodnotící úsudky obviněného (jak by bylo možno označit tu část vyjádření, že
„policisty se zřejmě dotklo, že jsem mu sdělil, že z něj cítím alkohol“) ať již
tyto měly základ v reálném chování poškozeného či nikoliv, nýbrž o zcela
jednoznačné konstatování, že poškozený jej „poté 20 min. bezdůvodně zdržoval,
když mu odmítl dát menší obnos bez kuponů“ . Právě toto tvrzení o tom, že
poškozený – policista ve službě – v souvislosti s projednáváním přestupku po
obviněném požadoval menší finanční obnos „bez kuponů“, tedy jinými slovy
úplatek za to, že přestupek nebude evidován a projednáván, nelze podřadit pod
tvrzení, která jsou hodnotící povahy a jsou prezentována jako subjektivní
úsudek jejich autora, nýbrž je nutno je posoudit jako natolik závažný
nepravdivý údaj, který je zcela jednoznačně způsobilý značnou měrou ohrozit
vážnost poškozeného u spoluobčanů, zejména jej poškodit v zaměstnání. Právě
tato situace je zcela odlišná oproti skutku, jež byl předmětem rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci 7 Tdo 805/2004, na které obviněný již v průběhu
odvolacího řízení poukázal. Lze si přitom jen těžko představit, co by mělo
před nadřízeným poškozeného J. P. více poškodit, než tvrzení, že se při výkonu
služby dopouští trestné činnosti, kterou by vyžadování úplatku bezpochyby bylo. Na tomto závěru nic nemění, že se tak stalo formou vyjádření v přestupkovém
řízení, které je neveřejné, když obviněný právě s ohledem na charakter a
závažnost sděleného nepravdivého údaje si musel být vědom, že takto označené
jednání poškozeného bude přešetřováno přinejmenším jeho nadřízenými, což může
ohrozit profesní pověst poškozeného jak u nadřízených, tak i u jeho kolegů
(kteří v takovém případě právě za účelem prošetření celé věci budou příslušnými
orgány vyslýcháni za účelem zjištění okolností projednávání přestupku s
obviněným) a že povinností nadřízených v případě, že tvrzení obviněného nebudou
spolehlivě vyvrácena, bude dokonce i podat na poškozeného trestní oznámení. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný nepravdivé údaje uvedl i přesto, že
neměly vztah k jeho vlastnímu jednání, jež bylo policejní hlídkou posouzeno
jako dopravní přestupek, když šlo o údaje, které jej ve světle jeho obhajoby,
že dopravní přestupek nespáchal, nemohly vyvinit.
S ohledem na uvedené
skutečnosti se proto námitka dovolatele jeví Nejvyššímu soudu jako zjevně
neopodstatněná. Je třeba odkázat na výstižné odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně a zejména pak soudu odvolacího (jak je obsaženo zejména na
straně 5 – 8 usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 7 To 331/2010), s nímž se
dovolací soud plně ztotožnil včetně přiléhavých odkazů na rozhodnutí Nejvyššího
soudu řešící obdobnou problematiku, zejména rozhodnutí ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 618/2009 a rozhodnutí ze dne 13. 6.2007, sp. zn. 3 Tdo 454/2007.
I s přihlédnutím k citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu pak nad rámec věci
lze připustit, že v projednávané věci mohly být na místě i velmi reálné úvahy,
zda jednání obviněného nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu
křivého obvinění podle § 174 tr. zák., neboť respektovaná judikatura běžně
připouští, že křivé obvinění může být učiněno i zprostředkovaně sdělením jiným
orgánům než přímo orgánům činným v trestním řízení, pokud pachatel takto jedná
v úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhání. K dokonání tohoto trestného činu
přitom není třeba, aby se pachateli podařilo dosáhnout jeho úmyslu, tj. aby
byla určitá osoba skutečně obviněna (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 2. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 883/2006, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2007). Nelze tedy spáchání tohoto trestného
činu vyloučit jen proto, že k vlastnímu obvinění poškozeného v tomto případě
nedošlo, když z obsahu spisu plyne, že z podnětu vyjádření odvolatele ihned
nadřízený poškozeného provedl příslušné šetření a jen díky tomu, že vyznělo
negativně, nenaplnila se jeho povinnost podle § 8 odst. 1 věta druhá tr. ř.
oznámit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu skutečnosti nasvědčující
tomu, že byl spáchán trestný čin.
Nicméně další úvahy v tomto směru jsou již v současném stadiu řízení vyloučeny
s ohledem na nutnost respektovat zásadu zákazu reformationis in peius.
Rozsudkem okresního soudu byl předmětný skutek posouzen jako trestný čin
pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák., přičemž státní zástupce jej odvoláním v
neprospěch obviněného nenapadl. Rozsudek byl napaden toliko odvoláním
obviněného, takže krajský soud nemohl při respektování § 259 odst. 4 tr. ř.
změnit napadený rozsudek v žádném ohledu v neprospěch obviněného. Tím byl pak
ve stejném rozsahu vázán i Nejvyšší soud jako soud dovolací.
V souvislosti s argumentací obviněného považuje Nejvyšší soud opětovně za
potřebné zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není
druhou alternativou odvolání. Na tomto místě je pak potřebné konstatovat, že
obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v řízení o dovolání, zazněly ve
své podstatě již v rámci uplatněné obhajoby před soudem prvního stupně, a byly
rovněž uplatněny před soudem odvolacím. Pro případ takového okruhu námitek je
nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze
kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně
a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněné, byť část námitek (viz shora) byla z pohledu dovolacího důvodu
právně irelevantní, tudíž by ohledně nich přicházel v úvahu postup podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda