Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. B., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2019 č. j. 4 Tdo 556/2019-2575, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2019 č. j. 6 To 59/2018-2461 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2018 č. j. 39 T 1/2016-2334, vedené pod sp. zn. III.
ÚS 2714/19 , a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Olgou Králíkovou, advokátkou, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2019 č. j. 4 Tdo 556/2019-2575, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2019 č. j. 6 To 59/2018-2461 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2018 č. j. 39 T 1/2016-2334, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2727/19 , za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na spojení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III.
ÚS 2714/19 a sp. zn. III. ÚS 2727/19 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 2714/19
.
Ústavní soud obdržel ve výroku uvedené dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé (každý samostatně) domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, stěžovatelé vystupovali v pozici společně obžalovaných osob a jejich ústavní stížnosti napadají totožná rozhodnutí. Ústavní soud proto, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení. V souladu s rozvrhem práce pro rok 2019 č. Org. 30/19 je soudcem zpravodajem v této věci nadále soudce Josef Fiala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu
19. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 ]. Stěžovatel S. B. namítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal v souvislosti se svědkem P. R. Stěžovateli je třeba v obecné rovině přisvědčit potud, že obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení sepsaný podle § 158 odst. 6 tr. řádu nelze v trestním řízení použít jako důkaz s výjimkou situace, že státní zástupce a obviněný výslovně souhlasí s přečtením takového úředního záznamu v hlavním líčení (§ 211 odst. 6 tr. řádu), přičemž pouze za takových okolností má úřední záznam povahu důkazního prostředku a lze z něho vycházet při formulaci skutkového stavu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019 sp. zn. 4 Tdo 712/2019). Soudy v jeho věci nicméně vycházely z výpovědi, kterou tento svědek podal v hlavním líčení. Vrchní soud zdůraznil, že před započetím výslechu byl jmenovaný svědek řádným a zákonným způsobem poučen a jeho výslechu byli přítomni obvinění i jejich obhájci, kteří měli možnost klást tomuto svědkovi otázky [srov. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]; nikdo z obhájců stěžovatele S. B. v průběhu hlavního líčení nevznesl proti průběhu výslechu P. R. námitku. Výtka, že jde o "výpověď zprostředkovanou", není způsobilá tento důkaz diskvalifikovat jako procesně nepřípustný, nýbrž jde o polemiku s jeho hodnocením obecnými soudy.
20. Zadruhé jde o případ tzv. opomenutých důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 ).
21. Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za odporující čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
22. Těmto dvěma posledně zmíněným kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatelé míní přiblížit kritikou, podle které obecné soudy postupovaly nesprávně při hodnocení otázky naplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů.
23. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal neústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před krajským soudem a vrchním soudem stěžovatelé vznášejí, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
24. V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatelé nepřípustně očekávají, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
25. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11 a 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
26. Namítají-li stěžovatelé vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud ve shodě s výše uvedeným konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, jestliže dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 tr. řádu) a za respektování principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr. řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [srov. např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmějí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
27. S poukazem na výše uvedené lze uvést, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu a odůvodněn v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu, resp. § 134 tr. řádu, a tudíž nejde o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Sama skutečnost, že stěžovatelé nesouhlasí s tím, jak krajský soud (coby soud nalézací) vyhodnotil provedené dokazování, není způsobilá založit takový extrémní rozpor.
28. Jak bylo předznačeno, obhajoba stěžovatelů směřuje k požadavku, aby soudy uznaly, že nenaplnili subjektivní stránku trestných činů, které byly předmětem obžaloby. Procesní obranu stěžovatelů však soudy považovaly za vyvrácenou, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí podaly v tomto směru celou řadu argumentů, proti nimž se stěžovatelé ústavněprávně relevantním způsobem nevymezují.
29. Soudy konstatovaly, že již z "vybavení", které si stěžovatelé a spoluobviněný C. brali při svých útocích na místo činu, vyplývá, že předpokládali, že v domech, do kterých vnikají, mohou narazit na osobu zde žijící, činili všechny kroky k tomu, aby znemožnili svou identifikaci (viz nasazení kukel před vstupem do domu, na což poukázal stěžovatel S. B., v přípravném řízení i obviněný M. C.), ale zejména, všichni počítali s tím, že dojde-li k takové konfrontaci, nebudou ihned z místa činu prchat, ale na majitele domu zaútočí a zpacifikují ho, aby mohli trestnou činnost dokonat. Vzhledem k dalším protiprávním jednáním, kterých se v dané době dopouštěli, lze učinit závěr, že skutečně vnikali do rodinných domů s primárním cílem dopustit se trestného činu krádeže, nikoliv s úmyslem usmrtit jinou osobu. Současně však byli všichni srozuměni, že v případě, že narazí na uživatele stavby, proti němu zaútočí, aby mohli svůj záměr dokonat. Již od počátku tak byli všichni obvinění (včetně obou stěžovatelů, a to i v případě, kdy došlo k usmrcení poškozeného) srozuměni s tím, že v případě potřeby se budou dopouštět zločinu loupeže.
30. U stěžovatele S. B. dovodily soudy ve vztahu ke zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soudy na základě výsledků znaleckého dokazování učinily podrobná zjištění ohledně způsobu útoku tohoto stěžovatele a obviněného M. C. na poškozeného (použití tupého násilí proti poškozenému, překrytí jeho dýchacích otvorů, zakleknutí hrudníku atd.), jakož i jejich následného jednání, což vylučuje podle závěrů soudů případ tzv. pravé lhostejnosti.
31. Není důvod cokoli, natožpak v ústavněprávní rovině, vytýkat soudům, jestliže dospěly k závěru, že stěžovatel S. B. i obviněný M. C. museli znát všechny rozhodné skutečnosti, především to, že jejich obětí je starý muž, tedy osoba, na níž se účinky vykonaného násilí mohou projevit podstatně závažněji než u mladého a zdravého člověka. Přestože nemohli odborně posoudit, v důsledku jaké poruchy a ve kterém okamžiku (což se ostatně nepodařilo ani znalcům) poškozený zemře, muselo jim být dostatečně zřejmé, že si vůči němu počínají způsobem, který pro něj bude mít nutně fatální následky. K tomu také v důsledku výše popsaného činu skutečně došlo. Jednání obviněných podle zjištění obecných soudů svědčí o jejich srozumění se způsobením smrtelného následku, což lze dovodit především z toho, že zanechali bezvládné tělo poškozeného, se spoutanými horními končetinami za zády, v poloze na břiše. Podle soudů v rámci uvedeného násilného jednání stěžovatele tedy není možné konstatovat existenci žádné okolnosti, na kterou by obvinění spoléhali v tom smyslu, že by mohla zabránit následku ve formě smrti poškozeného. Přestože usmrcení poškozeného podle všeho nebylo primárním cílem stěžovatele a uvedeného spoluobviněného, neboť tím byl jejich úmysl obohatit se, museli být vzhledem k popsaným skutečnostem srozuměni se smrtí poškozeného, která by byla nezbytným následkem posuzovaného činu. Stěžovatel S. B. a spoluobviněný M. C. svým cíleným útokem, který byl nepochybně způsobilý přivodit smrt jiného, učinili vše, co bylo předpokladem k usmrcení poškozeného. Nemohli počítat ani s žádnou jinou konkrétní okolností, která by následku (účinku) v podobě smrti poškozeného mohla zabránit (poškozený byl v bytě sám a bylo zcela zjevné, že není reálné, aby mu potřebnou, rychlou a účinnou pomoc včas poskytla jiná osoba).
32. Jde-li o stěžovatele J. M., podle zjištění soudu se na usmrcení poškozeného osobně nepodílel, nicméně vzhledem ke své přítomnosti ve vedlejší místnosti (v noční době a - slovy soudů - ve "ztichlém domě") musel slyšet zvuky (volání o pomoc, křik, zvuky úderů) nasvědčující tomu, že je na poškozeném pácháno násilí (srov. str. 38 - 39 rozsudku krajského soudu). Neobstojí jeho obhajoba, že o přítomnosti poškozeného nevěděl; podle výpovědi obviněného M. C. stěžovatel J. M. se jich z vedlejší místnosti, kterou prohledával, ptal, zda "to zvládají", a dokonce je vyzýval, ať něco dělají, aby ten "dědek" tolik neřval. Obecné soudy důvodně položily důraz na své zjištění, že tento stěžovatel s jednáním spoluobviněných nedal najevo nesouhlas (tím méně se mu pokusil v něm zabránit) a přinejmenším konkludentním jednáním plně akceptoval počínání spoluobviněných i případný fatální následek, přestože měl možnost vůči jmenovaným zakročit a jejich jednání zabránit.
33. Dojde-li ke smrtelnému následku, je dána kvalifikovaná skutková podstata trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 a 4 tr. zákoníku již v případě nedbalostního zavinění. Spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného napadl, odpovídá za jeho smrt podle § 23, § 173 odst. 1 a 4 tr. zákoníku již tehdy, jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému a on alespoň vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben [nevědomá nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku]. V dané věci soudy shledaly dostatek skutkových podkladů pro závěr o vědomé nedbalosti ve vztahu k následku smrti poškozeného [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž jejich skutková a právní argumentace z ústavněprávních hledisek plně obstojí.
34. Stěžovatelé ústavními stížnostmi napadli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za protiústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněných, z ústavněprávních hledisek obstojí.
35. Naznačují-li stěžovatelé, že by Ústavní soud měl sám učinit skutková zjištění v souladu s § 81 zákona o Ústavním soudu, dlužno konstatovat, že jeho úkolem není přehodnocování skutkových zjištění učiněných orgány veřejné moci v předchozích řízeních, jejich doplňování ani nahrazování jejich hodnocení důkazů hodnocením svým. Bylo by popřením smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a subsidiární povahy ústavní stížnosti, vyhradil-li by si Ústavní soud pravomoc přezkoumávat výsledek řízení před obecným soudem z hlediska zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výkladu jiného než ústavního práva či jeho použití. Opačný postoj by byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů, popř. jiných orgánů veřejné moci. Jestliže Ústavní soud v některých případech přistoupil k rozsáhlému a detailnímu rozboru a hodnocení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509)], stalo se tak jen případech výjimečných, v nichž došlo k excesivnímu pochybení obecných soudů. V posuzované věci žádný neústavní následek zjištěn nebyl.
36. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených přímých i nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
37. Je tak namístě shrnout, že stěžovatelům se zásah do jejich ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu