Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti a) J. H. a b) J. B., zastoupených JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025, č. j. 30 Cdo 989/2025-303, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelé se domáhali přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku jejich trestního řízení. Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné. Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost.
II. Argumentace stěžovatelů
2. Napadené rozhodnutí podle stěžovatelů porušuje jejich práva a svobody zaručená Ústavou (čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2) a Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1). Tento závěr opírají o následující námitky: a) Obecné soudy chybně vycházely z překonané judikatury a v otázce výše odškodnění účelově ignorovaly nález sp. zn. III. ÚS 3369/17 , který se zabývá obecným stanovením základní částky zadostiučinění za délku řízení. b) Obecné soudy se snaží uměle navozovat dojem složitosti řízení a opomíjí nález sp. zn. II. ÚS 1803/22
. Posuzované řízení bylo ve skutečnosti triviální, krácení náhrady z důvodu složitosti věci je účelové. c) Městský a Nejvyšší soud správně nevyhodnotily důsledky přípisu Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 396/2023.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení.
4. Podstatou tohoto řízení je, zda Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem rozhodl, že je dovolání stěžovatelů zčásti vadné a zčásti nepřípustné.
5. Posouzení toho, zda dovolání splňuje formální a obsahové náležitosti, náleží zejména Nejvyššímu soudu - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí s ohledem na námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že jejich ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.
7. Stěžovatelé uvedli v ústavní stížnosti tři různé námitky. Všechny tyto námitky stěžovatelé uplatnili i v dovolání. Nejvyšší soud jim nevyhověl proto, že posoudil dovolání ve vztahu k těmto námitkám zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné. Důvody, kvůli nimž k tomuto závěru dospěl, přitom stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nezpochybňují.
8. Ve vztahu k první námitce Nejvyšší soud označil dovolání za vadné [námitka a)]. Stěžovatelé podle něj v tomto ohledu neuvedli žádnou dovolací otázku, nevymezili právní posouzení, které považovali za nesprávné, a nesplnili ani další zákonné požadavky, které jsou na dovolání kladeny (strana 2 až 3 napadeného rozhodnutí a § 237 a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu). Stěžovatelé proti tomuto závěru nic nenamítají. V ústavní stížnosti neodkazují na žádnou pasáž dovolání, která by tyto náležitosti obsahovala, a ani netvrdí, že by je v dovolání uvedli.
9. Ve vztahu ke zbylým dvěma námitkám Nejvyšší soud označil dovolání za nepřípustné [námitky b) a c)]. Tyto námitky podle něj nemíří proti právnímu posouzení věci, ale proti závěru o skutkovém stavu (strana 3 napadeného rozhodnutí). Takové námitky jsou však zpravidla nepřípustné, přičemž stěžovatelé ani netvrdí, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu o těchto otázkách došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv.
10. Stěžovatelé podali ústavní stížnost pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tento závěr vyplývá z jejího závěrečného návrhu, odůvodnění i výčtu účastníků řízení. Za této situace by stěžovatelé mohli argumentačně uspět jen tehdy, kdyby řádně odůvodnili, v čem konkrétně Nejvyšší soud pochybil - tedy proč je jeho závěr o vadnosti a nepřípustnosti jejich dovolání chybný nebo jak jinak porušil jejich ústavně zaručená práva a svobody (podrobněji viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1661/22 , body 13, 15 a 18; III. ÚS 1893/22, bod 10; I. ÚS 540/24, bod 11).
11. Stěžovatelé tento požadavek nesplnili. Ačkoli podali ústavní stížnost pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jejich argumentace se zcela míjí s důvody, pro které před Nejvyšším soudem neuspěli. Posuzovaná ústavní stížnost se zakládá jen na tom, že jsou věcné závěry obecných soudů chybné. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu však nestojí na tom, že je argumentace stěžovatelů nedůvodná, ale na tom, že jejich dovolání nesplňuje předpoklady pro to, aby se touto argumentací vůbec mohl věcně zabývat. Stěžovatelé však toto posouzení nijak nezpochybňují.
12. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
13. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení. Náklady řízení před Ústavním soudem si účastník řízení nese zpravidla sám. Jejich nahrazení je podle zákona možné jen tehdy, pokud účastník v řízení o ústavní stížnosti uspěje (§ 62 odst. 3 až 4 a § 83 zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 251/25 , bod 24; III. ÚS 1998/24, bod 45). Stěžovatelé však se svou ústavní stížností z popsaných důvodů neuspěli, a proto jim náhrada nákladů řízení nenáleží.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu