Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Veroniky Tušlové, zastoupené JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem, se sídlem Ambrožova 297/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2023, č. j. 28 Cdo 2194/2023-250, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti uvedeného usnesení, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JZD SLUŠOVICE - WINE DIETRICHSTEIN, s. r. o., se sídlem Lidická 700/19, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Blansku uložil rozsudkem stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částku 72 603 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Vyšel přitom ze zjištění, že správce daně poukázal na účet stěžovatelky dne 18. 11. 2015 částku 16 947 Kč, dne 25. 11. 2015 částku 44 958 Kč a dne 24. 8. 2018 částku 10 698 Kč, celkem tedy 72 603 Kč z titulu nadměrných odpočtů na dani z přidané hodnoty náležejících vedlejší účastnici. Tyto peníze stěžovatelka neoprávněně zadržela, ačkoliv je měla povinnost vydat vedlejší účastnici. Obranu stěžovatelky neshledal okresní soud důvodnou.
2. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu potvrdil, skutkové i právní závěry okresního soudu považoval za správné.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že předmětem stěžovatelkou napadeného výroku rozsudku je sice celkem částka 72 603 Kč, avšak tato se skládá z více nároků představujících jednotlivé nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty, které byly stěžovatelce na účet připisovány postupně, a to na základě podaných daňových přiznání za různá zdaňovací období. Jde proto o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, z nichž ani jeden nepřesahuje hranici 50 000 Kč stanovenou zákonem pro přípustnost dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Část dovolání napadající nákladové výroky a výrok o povinnosti stěžovatelky uhradit soudní poplatek Nejvyšší soud shledal nepřípustnou z důvodů uvedených v § 238 odst. 1 písm. h) a i) občanského soudního řádu.
4. Stěžovatelka podává proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost. Má za to, že toto rozhodnutí porušuje její základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně žádá, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
5. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že předmětem řízení byly jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem, a tedy že je její dovolání nepřípustné. Uvádí, že vedlejší účastnice svou žalobou požadovala jeden nárok s totožným skutkovým základem, čemuž odpovídá i žalovaný úrok z prodlení z celkové částky 72 603 Kč, nikoliv z dílčích částek. Podle stěžovatelky jsou samostatnými takové nároky, jež mají základ v různých právních normách. Nejvyšší soud učinil oproti nižším soudům odlišný skutkový závěr, který je však nesprávný a nemůže vést k závěru o nepřípustnosti dovolání.
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Uvedl, že pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu není podstatné, zda jde o nároky shodně právně kvalifikované, a zda o nich soudy rozhodly jediným výrokem. Rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2771/2021 a ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, kde Nejvyšší soud dovodil přípustnost dovolání, které se sice týkalo nároků se samostatným skutkovým základem (pocházejících však z jediné události), ale dovolatel v něm pokládal právní otázky, jejichž řešení bylo těmto nárokům společné (vycházelo ze společného skutkového základu), Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Nejvyšší soud se nemá zabývat právními otázkami, jejichž vyřešení by mělo dopad do sféry účastníků toliko bagatelní. Ke sčítání nároků, jež mají původ v téže události, ale jsou pokládány za nároky se samostatným skutkovým základem, lze přistoupit jen na základě právní otázky, jejíž řešení je nárokům společné. V posuzované věci nemají nároky uplatňované stěžovatelkou původ v jediné události. Nadto dovolání stěžovatelky neobsahovalo formulaci právní otázky, ale toliko námitky procesní a polemiku s hodnocením důkazů a zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelka proto neformulovala právní otázku nárokům společnou. Nejvyšší soud upřednostnil odmítnutí dovolání pro objektivní nepřípustnost před odmítnutím z jiných důvodů.
7. Stěžovatelka v replice na vyjádření Nejvyššího soudu uvedla, že nesprávné odmítnutí dovolání je odepřením práva na přístup k soudu. Podotkla, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v otázce, zda je nutné brát žalovanou částku jako celek, nebo je možné ji rozdělit jako různé nároky, dlouhodobě nejednotná. Dále stěžovatelka zopakovala, že předmětem řízení v jejím případě bylo plnění, které nemělo odlišný skutkový základ.
8. Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá výhradně rozhodnutí Nejvyššího soudu, zároveň však v odůvodnění uvádí, že ji podává i proti rozhodnutí krajského a okresního soudu, aniž by k nim uváděla jakoukoliv argumentaci. Ústavní soud toto nevyhodnotil jako vady ústavní stížnosti, k jejichž odstranění by měl stěžovatelku vyzvat. Ústavní stížnost totiž obsahuje námitky proti konkrétnímu rozhodnutí a návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout. Z jejího obsahu lze dovodit, že ji stěžovatelka podává jen proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť pouze toto rozhodnutí uvádí v petitu stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, a v odůvodnění stížnosti neuvádí žádné argumenty zpochybňující rozhodnutí krajského a okresního soudu. Nelze odhlédnout ani od toho, že v řízení před Ústavním soudem je stěžovatelka zastoupena právním profesionálem, kterému je nutnost vymezit správně petit ústavní stížnosti známá.
9. Ve vztahu k přezkoumávanému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena a vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
10. Ústavní soud připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované. V souladu s ústavním právem by byla i taková úprava, která by tzv. mimořádné opravné prostředky nepřipouštěla vůbec, pokud by plnění úkolů vrcholného soudního orgánu zajistila cesta jiných procesních prostředků. Zároveň však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, nelze rozhodování o něm vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 128/05
(N 100/37 SbNU 355), sp. zn. III. ÚS 647/23 , bod 27].
11. K porušení práva na přístup k soudu dojde, pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne z některého ze zákonných důvodů, ač tento důvod dán nebyl. V takovém případě je rozhodnutí Nejvyššího soudu vydáno v rozporu s tím, jak řízení probíhalo a co v něm vyšlo najevo. Tak tomu bude i v situaci, kdy Nejvyšší soud odmítne dovolání pro nepřípustnost z důvodu výluky zakotvené v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (podlimitní nároky), ač pro její uplatnění nebyly splněny podmínky (nález sp. zn. IV. ÚS 92/23 , bod 17).
12. Posuzuje-li Nejvyšší soud přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zabývá se nejenom tím, zda předmět řízení přesahuje částku 50 000 Kč, ale také, zda případně jednotlivé, menší nároky tvořící předmět řízení, vycházejí ze stejného skutkového základu a v souhrnu stanovenou hranici 50 000 Kč přesahují, neboť i takové dovolání je pak přípustné (nález sp. zn. III. ÚS 2891/20 , bod 18). Nejvyšší soud rovněž dovodil, že i v případě dílčích podlimitních nároků v souhrnu převyšujících částku 50 000 Kč, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se samostatným skutkovým základem (např. bolestné a náhrada za ztrátu na výdělku), může být dovolání přípustné, pokud se týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2771/2021, bod 20, a ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 63).
13. V posuzovaném případě podala stěžovatelka dovolání ve věci, jejímž předmětem byl v souhrnu nárok na zaplacení 72 603 Kč sestávající se z dílčích nároků ve výši 16 947 Kč, 44 958 Kč a 10 698 Kč. Tyto nároky představovaly jednotlivé nadměrné odpočty z daně z přidané hodnoty, na které vedlejší účastnici vznikl nárok v různých časových období a na základě různých daňových přiznání, a které byly poukázány na účet stěžovatelky. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro posouzení těchto dílčích nároků jsou rozhodné rozdílné skutečnosti a jde proto o nároky plynoucí ze samostatného skutkového základu (bod 8 napadeného usnesení) a odkázal na ustálenou judikaturu, ze které při posuzování samostatnosti nároků vychází (bod 7 napadeného usnesení).
Na tom nic nemění skutečnost, že poukázání finančních prostředků na účet stěžovatelky bylo mezi účastníky řízení nesporné a podstatou sporu byla především obrana stěžovatelky, jež byla některým nárokům společná (bod 32 rozsudku okresního soudu), neboť posuzované dílčí nároky se stále zakládají na rozdílných skutečnostech.
14. Souhrnná obrana stěžovatelky, vymezila-li by ji tak v dovolání, by přesto mohla mít relevanci pro posouzení přípustnosti jejího dovolání. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu nastíněnou výše by totiž i přes samostatný skutkový základ dílčích nároků mělo být dovolání přípustné, pokud by se právní otázka nastolená v dovolání týkala všech dílčích nároků. V daném případě však stěžovatelka ve svém dovolání vytýkala soudům procesní postup a nesouhlasila se zjištěným skutkovým stavem, a tedy nevymezila přípustnou dovolací otázku (§ 237 občanského soudního řádu), byť byly její výhrady všem nárokům společné. Ostatně ve své ústavní stížnosti a v replice na vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka ani neargumentuje tím, že by pokládala přípustnou právní otázku, která se vztahuje ke všem dílčím nárokům.
15. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud odmítnutím stěžovatelčina dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nezasáhl. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Ústavní soud nevyhověl, neboť návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, kterým není uložena žádná povinnost, je ze své podstaty nedůvodný (usnesení sp. zn. I. ÚS 285/24 , bod 11).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu